Peru pošesté
(Jednodeňáky u Huarazu)

Ty tři výlety byly vlastně náhradním řešením. Po zkušenosti s počasím na treku Santa Cruz a s aktuální předpovědí nás trochu opustilo nadšení z dalšího třídenního pobytu pod stanem. Výhodou okolí Huarazu je, že nástupy do hor jsou v přijatelné dojezdové vzdálenosti. Hned ten první z jednodeňáků byl dvojitý. Vyrazili jsme ráno s šoférem po hlavní silnici ve směru přibližně jihovýchodním podle řeky Río Santa. Zhruba po 40 kilometrech jsme odbočili k východu do údolí řeky Río Pumapampa. Nenechme se mýlit, že cestujeme údolím řek. Je to proti proudu a do prvního cíle dne jsme vystoupali až do výšky přes 4200 m. A tady jsme narazili na rostlinu, která se opravdu nedá přehlédnout.
Raimondi
Spojení slov Puya Raimondi (botanicky správněji raimondii) mi až do letošního září fakt nic neříkalo, přestože po Antoniu Raimondim je v Huarazu (nejen tam) pojmenovaná čtvrť i jedna z významných ulic. Dokonce ani „Královna And“ nebo „titanka“ (kečuánsky). Přitom se jedná o největší z bromélií, skoro neuvěřitelné údaje o rozměrech je možné přečíst na obrázku. Musím přiznat, že do stejné doby jsem ani o jakýchkoli broméliích nevěděl nic. Životní cyklus této mimořádné rostliny trvá i více než 100 let a je završen tím, že vykvete, aby se prostřednictvím svých přibližně 10 miliónů semen znovu narodila. Její životní prostor je blízko rovníku v Andách v nadmořských výškách kolem 4000 metrů.

Kytka dosáhla svého maxima ve době, kdy končí. Teď jsou lidi u jejích kotníků jako zanedbatelná droboť. Potomci ale existují a snad tu ještě nějakou dobu tato jedinečná rostlina vydrží.

S laskavým svolením Ilony teď předložím příběh „Spadla do Raimondii“ a doufám, že v něm nebudou nějaké vypravěčovy fantazie, nepřesnosti, či dokonce lži. Puya ve stádiu zániku má místo té středové tyče díru. Při celkové velikosti rostliny dost velkou, aby se do ní vešel menší člověk. Ilona náruživě filmovala, kvůli lepšímu záběru si vystoupila na okraj kráteru a hopla, sklouzla jednou nohou hluboko dovnitř. Když začala volat o pomoc, pochopili jsme až po chvíli, že to myslí vážně. Nešlo o to jen vylézt jednoduše nebo s dopomocí. Šlo o to, že na okrajích všech listů jsou ´takový žahnutý žuby nahoru´, které se zatnuly do narušitele. Operace vysvobození si vyžádala chirurgický přístup, přesto zanechala stopy na obou stranách, škrábance na noze a drobné skoby na kalhotách. Ptáte se, kde je rytíř Petr? Přece to někdo musel dokumentovat.
Kapitoly příběhu:
hrdinka se bezstarostně prochází,
pasti jsou nachystány,
záchrana je na cestě,
to to dopadlo, příště více opatrnosti!

Vedle cesty bublavý pramen. Bez dalších podrobností.

Pastoruri

Pokračováním výletu k broméliím byl přejezd na parkoviště pod ledovcem Pastoruri, ketrý se nalézá ve výšce přes 5000 metrů. Rezavé skály a zbarvená voda zřejmě svědčí o přítomnosti rud nějakých kovů. Jako mnohé ledovce je i tento ve fázi, kdy za 20 posledních let ustoupil snad o stovky metrů. Je ta planeta modrá nebo zelená?

Přestože celý den bylo hezky, cestou zpátky už v autě a v údolí řeky přišla těžká přeprška, ve které se skoro nedalo jet. Abych napsal pravdu, mám zmatek v tom, kdy jsme co večeřeli. Není to úplně důležité, jen chci připomenout Iloninu příhodu s oranžovou hooodně pálivou paprikou skrytou v předkrmu ceviche (pochoutky z nakládaných čerstvých rybích kousků v citronovém nálevu) a přiznat, že jsme jeden večer jedli steak z lamy. Byl s nějakou dosladka marinádou a byl úplně výborný. V tomto ohledu jsme získali zcela jinou zkušenost, než řada jiných lidí, kteří přes lamasteakem varovali. A pak jsme také byli po návratu z jednoho z výletů v restauraci u takového rozverného zarostlého mládence, který celý večer dělal, že se mě bojí, protože jsem ho zarazil, když mi chtěl odnést nedopitou láhev piva. Pak za barem žongloval s jinými lahvemi nebo skleničkami (nevím, seděl jsem zády), až mu upadly na zem. Nehledě na tyto závažné události to tam bylo doopravdy dost dobré.
Churup
Během tohoto zamračeného dne to vypadalo, že se kdykoli může spustit déšť. Naštěstí přejezd k nástupu na výlet není dlouhý a vede po pěkné asfaltce. Dokonce k parkovišti jezdí i veřeřejná doprava. Propustili jsme tedy taxikáře s úmyslem jet zpět dobrodružněji minibusem (colectivo).

Na trase se dokonce vyskytly i zajištěné úseky.

Na zpáteční cestě k parkovišti jsme už z dálky viděli dva minibusy, jak čekají na několik málo zbylých, pozvolna docházejících turistů. Ani jsme příliš nespěchali a rozmýšleli, jestli přece jen nedojdeme do města pěšky, když po nějaké roztržce mezi šoféry první z nich naplnil bus a odjel. Mysleli jsme, že až nastoupíme, pojedeme rovněž, protože jsme na kopci byli toho dne poslední. Jaké bylo překvápko, když oznámil, že pojede až za půl hodiny. Příznivci pěší verze ožili, nakonec ale zvítězilo pohodlí. Vyústění příběhu však očekával málokdo. Po startu se řidič nevydal po výše chválené asfaltce, ale opačným směrem po takové, no, polní cestě nad hlubokým srázem v naději, že mu v blízké osadě někdo přistoupí. Toho se sice nedočkal, ale za to my jsme se zájmem sledovali, jak se záhy připojil na stejnou trasu, kterou jsme chtěli jít pěšky my. Jestliže první bus byl přeplněný, náš byl náš privátní až do cílové destinace. Až jsme si začínali myslet, jestli lidi nějak neodpuzujeme. Snad ne.

Wilcacocha

Souběžně ležící Cordillera Negra si vedle východnější Blanky musí někdy připadat jako chudá příbuzná. Je nižší (oficiálně jen osm pětitisícovek, z nich nejvyšší Quňuqranra 5181 metrů), méně známá i méně navštěvovaná, podceňovaná. V bedekrech skoro vysmívaná při porovnání s vyšší sousedkou. V průvodci Lonely Planet je Negře věnována sotva jedna stránka a v první větě jsou použita slova little a poor. I když se má jednat o Negru, je zde Blanca zmiňována stejně často. Nechápu. Co jsem z ´Černé´ mohl vidět, bylo pěkné. Odkud odjinud by tak ta svítící ´Bílá´ vynikla, než odtud. Průvodce uvádí náš dnešní cíl Lagunu Wilcacocha (3725 m) jako jediné místo, které stojí za návštěvu jakožto aklimatizační výlet před tím, než vyrazíte do skutečných hor.

Spoléhajíce na mapy.cz jsme se zpět k hlavní silnici v údolí Río Santa vydali neoficiální cestou. Je dobré poznat autentickou krajinu, lidi a jejich psy mimo turistický ruch. Někteří místní obyvatelé se tvářili divně až nepříjemně, když jsme fotili, méně přátelští byli i psi, kteří chtěli sídla bránit před vetřelci. Prošli jsme kolem chlápka, který prováděl hlubokou orbu takovou dlouhou tyčí, co měl na konci, který nořil do půdy, nevím přesně. Dále následovala těžba eukalyptového dřeva a rozpadlá vesnice s rozpadlým kostelem, školou i národním výborem. Po sestupu do údolí Río Santa jsme zbytek cesty dojeli veřejnou až do centra Huarazu a pravděpodobně zamířili do restaurace.

Příště už nic z Peru nebude, protože došlo střelivo. Doufám, že po mě nikdo nechtěl nějaké souhrnné hodnocení. Všechno aspoň trochu zajímavé a mnohé další bylo sděleno. Snad zbývá jen graf zobrazující pohyb výpravy v nadmořských výškách v závislosti na čase. Zahrneme-li všechny dopravní prostředky od letiště v Limě po letiště v Limě, vystoupali i sklesali jsme celkem 22500 m. Jen po vlastních nohách jsme vystoupali 6600 a sklesali 8600 m. Rozdíl spočívá v tom, že oba treky jsme začínali na vyšším místě, než končili. Skutečnost bude asi o něco vyšší, protože nelze zahrnout všechna lokální stoupání a klesání, v grafu jsou převážně jen start, cíl a nějaký významný mezibod na trase. Na tři týdny to opravdu nevypadá jako velká porce, byly ale okamžiky, kdy jsme na to měli odlišný názor. Na jednu stranu stále sledujeme datum narození v občance, na druhou víme, že toho v Peru zůstalo ještě mnoho mnoho k navštívení. A nejen v Peru.

Cordillera Blanca od laguny Wilcacocha (3725 m)