Colorado VI.
(Výlet ke Ztracenýmu jezeru)

Je to neuvěřitelnej zážitek, kterej si pravděpodobně nedokázal představit vůbec nikdo z nás. Komouši v Číně zatajili průser s lokální epidemií a lakovali všecko na růžovo. Když se ti, co tomu rozumí, ozvali, že to je průser, byli umlčeni. Paradoxem doby je, že ten čínskej doktor, kterej varoval jako první, a byl brutálně zastrašovanej, už do komoušskýho lágru nepůjde, protože na koronavirus umřel. A epidemie se rozšířila jako blesk. Komouši opatrně přiznali problémeček. Takže teď se svět po skoro sto letech dostal do stavu, kterej vlastně všichni doposud živí známe jen z knížek. Nástup pandemie byl neskutečně raketovej a neuvěřitelně úspěšnej po celým světě. Snad kromě Grónska a Antarktidy se mu daří všude nadprůměrně dobře. Země které zažily SARS se dokázaly připravit na boj s virem kvalitně. Země moderní a nezaostalé kupodivu zaostaly ve všem. Velmoc vědců, techniky, pokořitelé Měsíce, je na to dost příšerně. A není v tom sama. Ani my na tom nejsme nejlíp. Já vím, ono se to nezdá, protože nás zachraňuje obětavě a s největším nasazením parta špičkových expertů. Premiér je v televizi se svejma tiskovkama několikrát denně. Ujišťuje nás, že všeckého je dosť a jestli někomu něco chybí, sám to doveze. Zatímco všude v okolních zemích si přiznávali, že se nechali zaskočit, náš Jánošík nám vysvětlil, že on je připravenej.
Ale bacha děcka, je to docela velkej průšvih. Pojďme se z toho neposrat. Komoušská pandemie tu řádila přes čtyřicet let a my jsme to přežili, takže porazíme i tenhle průser. Zvlášť, když si uvědomíme, že i ten je z dílny komoušské. Celý Česko začalo šít roušky, kterejch je podle Babiše všude dost. Karanteňáci zásobujou svejma rouškama nemocnice, ústavy, a každýho, kdo je potřebuje, líp než státní aparát. Věřím, že se brzy objeví první varny, které budou zpět z perníku vařit nedostupnej paralen. A všichni se doma naučíme připravovat dezinfekci ze starejch tenisek. Nepropadejme blbé náladě a vyhrajme.
A protože já z tenisek dezinfekci neumím, tak vás zkusím potěšit alespoň dalším dílem cestování po Americe z dob, kdy se ještě smělo cestovat po celým slušným světě.

Boulder: Jsme všichni odpočatí i nasnídaní. Děcka pro nás nachystala výlet k jednou skalistýmu jezeru, kde to je prej moc hezký. Stačí si vzít jen nějakou deku, ručník, bambusovej hrnek na kafe a hlavně kindla. Bez čtečky by to bylo trochu blbý. Vyrážíme do Skalistejch hor. První zastávkou je vyhlášená vesnička Netherland.

V ní je ještě vyhlášenější kavárnička. Už jak vejdete dovnitř, cítíte, že tady je všecko výborný. Upřímně usměvavá obsluha, několik druhů kafe, nějaká pitíčka a pár sendvičů. Výběr nijak převratnej, ale o to je to všecko jednodušší.

U pultu visí nástěnka pro zavěšený kávy. To je báječnej nápad. Když si tu dáte kafe a chcete udělat někomu radost, zaplatíte těch káv víc. Můžete buď anonymně a nebo jmenovitě. Například tady na fotce vidíte, že nějací kamarádi Honzy a Rézy jim tady kafe zavěsili. "Resa & Jan". No a vy si ten papírek vezmete, dáte ho servírce nebo servírovi a dvě kafe jsou vaše. No a nebo můžete totéž udělat pro někoho jinýho. Existuje i verze "pro kohokoliv potřebnýho". Dobrej nápad.

Teď konečně víme, proč jsme si z domu vzali ty bambusový hrníčky. Nechali jsme si do nich načepovat to naše kafe. Čímž se zapojuješ do režimu minimální zátěže planety. Haha, je to sice prd, ale prd k prdu a je z toho bouře. Takže jako dobrý.

I hajzlík je v té kavárničce hodně originální. Jakási potvora drží tři role hajzlpapíru a při potřebě si můžete povídat...

... s někým, kdo čekal, ale nedočkal se. Je to perverzní a strašidelný, ale po druhé návštěvě už si zvyknete a rozhovor přestane drhnout.

Provoz tu není nijak převratnej, což je lákavé a začínat takhle hned ráno vás naladí do pohodičky.

To ještě netušíme, že se sem dostaneme ještě několikrát.

Jsme na místě. Odtud už jen po svejch. Aut tu je docela dost, takže parkujeme od nástupu pár stovek metrů. Důležitý je nezapomenout se namazat nějakou tou padesátkou, protože slunko je tu kurevsky silný a dnešek patří ke dnům dost teplejm.

Jak si můžete všimnout, Olina je expert na kašlání. To není ojedinělej "kašl", takhle ona kašle pořád. Tenkrát to byla brnkačka, ale dovedete si představit, co by s ní udělali vystresovaní obyvatelé v době koronaviru?

V rozpáleným vzduchu to bzučí žouželí. Vypadá to, že si dnes rozšířím svou sbírku pixelovejch motýlů. Sbírku, na kterou žádnou holku nenalákám. A taky že jo, proletěl tudy otakárek. Pokusil jsem se ho narychlo vyfotit, ale byl jsem neúspěšnej.

Zatím na zemi se začal odvíjet velkej motýlí příběh. Bajka Motýl a hovno aneb žranice.

Zdá se, že na rozdíl ode mě, motýli hovna milujou. Stačí zavětřit a jít po čuchu. Jenže tohle hovno už obsadily mouchy.

Je potřeba se s nimi domluvit po dobrém. Mouchy jsou velkorysé a o to velký hnědý hovno se rády s motýlem podělí.

Jo a při focení mi nebylo do skoku natožpak do zpěvu. Já hovna nesnáším.

Tohle ještě není Lost Lake. Jen takové malé jezírečko, taková předochutnávka.

Cesta sice pozvolna, ale o to vytrvaleji, míří vzhůru.

No a jak už tu bývá zvykem, čím tepleji, tím voňavěji to tu voní.

Jsme zrovna ve výšce 9000 stop. Cedulka upozorňuje, že tam vpravo to je soukromej majetek.

Mám štěstí, otakárek, mimochodem velmi dobrej letec, se usadil na žluté kytce.

Zjišťuju, že se mi z hlavy někteří motýlové začínají vypařovat. Jako kluk jsem znal všechny československý motýly, o kterejch pojednávala kniha "Naši motýli" Kdyby ji dnes překládal náš premiér, jmenovala by se "Naše motýle".

Cestu nám zpříjemňuje horskej potok. To bublání, šumění a mokré šustění se příjemně nabaluje na kroky poutníků.

Myslíte si, že vím, jak se jmenuje tenhle kopec? Nevím. Fakt nevím.

Některé z výhledů jsou podobné těm v Krkonoších, jen tak nějak velkohubě, jak už to tak v Americe bejvá. Stovky a stovky větších Krkonoš.

Některé pasáže potok překonává šlajsnama a nebo přímo vodopádkama.

Šumivé tabletky potoka.

Vodopádek.

Terén je přivětivej pro bosou chůzi.

Jsme v cíli, máme hlad, tak žereme.

Podle mokrejch zad se dá usoudit, že v tomhle vedru to byla docela i fuška. Ztracené jezero nás vítá.

Přestože se tu skoro všichni chovají k přírodě dost zodpovědně a bordelu je vidět fakt hodně málo, sem tam se to nepodaří. Je to sice jen šlupka od citronu, ale jak říká Honza, nemá to tu co dělat, protože to je prostě něco cizího. Tak voni si tu řeší šlupky od citronu a já u nás doma často při toulkách narážím na černý skládky. A šlupky od citrónu na nich nejsou.

Vytáhli jsme deky a hamaku a kindly a vrhli se do čtení. Za kratičkou chviličku jsem slyšel všude kolem sebe pravidelné oddechování. Všichni mi usnuli, tak jsem se šel projít po okolí.

Ach, ty výhledy!

Vracím se zpět. Zaslechl jsem totiž jakési podezřelé praskání větví, usoudil jsem, že co když je to medvěd, a než abych se posral strachy, raději jsem se vrátil.

Už byli všichni vzhůru a zase si četli.

Pak jsem na blátě objevil dalšího motýla, kterej je častej i u nás. Babočka bílé C. Motýl je tak velkoryse vyhryzanej, že se často ztratí i drobná poškození křídel.

No a abyste mi věřili, že to je babočka bílé C. Tak jsem vám ji vyfotil i ze zadní strany křídel, kde má tu SPZ, to Céčko. Bílý.

Měl jsem nějaké upocené brýle, bylo přes ně blbě vidět. Zdálo se mi, že pár metrů ode mě letí nějakej motýl. Namířil jsem tam foťák a s překvapením zjistil, že to je kolibřík. Lítá si tu ve vejšce nad tři tisíce metrů a chlastá z kytek nektar.

Je rychlej, maskovanej a mrská křídlama, že ani dvoutisícina vteřiny je nezmrazí.

Je to můj první kolibřík ve volné přírodě a nejsem zrovna fotografem Wildlife. No konečně je to vidět, že to neumím. Ale do archívu jsem si ho musel uložit.

Dochlastal v letu a zmizel.

I žluťásci tu jsou takoví jako u nás.

Kindlí čtenářskej klub.

Je čas dobelhat se a dokašlat zase dolů k autu.

Třípětinové rodinné foto

Místní mužik. Ani nevím, jak se to řekne anglicky.

Doplnit tekutiny, sednout do starýho japonskýho auta a hurá domů do Boulderu.

Samozřejmě, že se zastávkou v Netherlandu na výbornou kávičku.

Naproti kavárničce je ještě jedna. Taková stylová ze starejch vagónů, ale nefunguje. Asi zkrachovala.

Honza připravil pro Rézu, čerstvou doktorku přes počasí, zahradní slavnost na oslavu úspěšnýho završení doktorandskýho studia. Pozval její kamarády a kolegy z práce, nakoupil všelijaký vegetariánský dobroty a piva v plechovce. Mezi vege-dobrotama jsou i vegetariánský párky, špekáčky a stejky. Vlastně bejt vegetariánem se skoro ani nepozná. Všecko na co mají chuť si umí udělat ze sóji.

Jen jejich kočička Rosie se na mejdan dívá skrz fousy. Daleko víc ji baví, když je zahrádka liduprázdná. Protože pak vylejzají zvědavý myšky a ona je může lovit a nosit pyšně domů.

Boulder je město, které žije horolezectvím. Bouldering je tu oblíbený i mezi mouchama. Boldering je, kdybyste to nevěděli, liepanie sa (slovensky). Bouldering je druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí. Vyvstává otázka filosoficko-jazyková. Byl prvně Boulder nebo bouldering.

Je noc, všichni už šli spát, sedím si v pohodlným křesle a čtu si oblíbenýho Odysea od Jamese Joyce. Je to pro mě taková věčná knížka. Kdykoliv nevím, co začít číst, čtu si na přeskáčku v téhle.

Na Lost Lake asi nezapomenu, je to krásnej kousek zeměkoule.