Colorado XII
(Chaloupka strýčka Buda - den druhý)

Probudili jsme se do krásnýho rána, obloha azurová, posetá sympatickým mrakovím. Chybí Honza. Nastavil si budíka na brzoráno, že si půjde zaběhat. Chvilku jsme se kochali na verandě neskutečnejma výhledama. A pak jsme viděli přicházet Honzu. Zdálo se, že lehce pokulhává, což není nic nemožnýho. Zkoušeli jste někdy běhat v horách? Z toho fakt nohy bolívají. A ne jen trošku.

Jenže Honza po těch deseti mílích nekulhal z únavy svalů, ale proto, že si dal na tlamu. Jak si dával bacha na cestu, a to je téměř životně důležitý, unikla jeho pozornosti velikánská větev malé zakrslé borovice. Ta ho sejmula. Barvitě nám líčil, jak ho to obrátilo na záda, jak sebou třísknul mezi obrovský šutry a jak byl malou chvilku snad i trošku mimo. Kromě boule na hlavě to odnesl vlastně jen loket. Ten ho zachránil od rozbité hlavy o šutr. Vyprávěl nám o tom jako o akčňáku z Netflixu.

Našli jsme místní a docela dobře vybavenou lékárničku a Réza si svýho Honzíka ošetřila. Oba totiž mají kurz záchranářskej. Olina asistovala, protože je učitelka a ty musí. Já, protože jsem žvanil, bavič a vypravěč, jsem si vzpomněl na podobnej pád a taky v horách. Ne ve Skalistejch, ale v našich Jeseníkách. Šli jsme tenkrát na začátku jara s Olinou a bratrancem Martinem jednou docela neznámou cestou přes Vozku na Keprník a pak přes Šerák domů. Kvůli focení jsem se opozdil o pár minut. Rozhodl jsem se, že Olinu s Martinem doběhnu. Cesta byla plná kaluží a erozí vytvořenejch s rafinovanou zákeřností. Dával jsem si pořádnýho bacha, kam šlapu. Najednou, jak blesk z čistýho nebe, rána do čela, tělo v běhu dopředu šlo dozadu, nohy uvolněné od zátěže těla obě svorně valily dopředu vysoko do vzduchu, v hlavě malý blesky, zdánlivě zpomalenej pád naplacato na záda. A přímo do hluboké kaluže ve výmolu. Voda vystříkla, odrazila se od stěn a vrátila se mi na tělo zepředu. Krásná osvěžující koupel. Do té díry jsem se vešel skoro celej. A protože jsem už byl docela blízko Oliny a Martina, jen se oba otočili po tom divným tupým zvuku a Olina jen konstatovala, že jestli by nebylo lepší se umejt až na chalupě. Hlava mně duněla až na Keprník. Na čele boule jak od modlení v mešitě.

Po ošetření jsme zjistili, že není dostatek "pitné" vody ke snídani pro všechny, co na chalupě přespali. Proto jsme vzali tu krosnu, o které jsem vám psal v minulým vyprávění a prázdnej "mnohagalonovej" kanystr. Děda od vnoučat nám poradil, že si máme vzít i malou nádobu, jinak vodu nenabereme. Vesele jsme s Honzou vyrazili k Medvědímu potoku a kafrali a kafrali. Potok je mělkej a nabírat čirou vodu je docela umění, pak přelít do kanystru a znova. Poctivě jsme se střídali a plnili bezednej kanystr. Špičkový meditační cvičení. Než jsme nádobu naplnili, uplynulo drahně času. Pak přichytit ke krosně. Měl jsem pocit, že když je Honza zraněnej, měl bych to nést já. Zkusil jsem to a pár metrů se i hrabal vpřed. Ale to byla teprve ta rovinka u potoka. Cítil jsem, že tohle je nad moje síly, že to nedám. Ještě pár metrů jsem se plahočil, ale pak jsem to vzdal. Zranění nezranění, mládí vpřed. Pomohl jsem Honzovi s těžkou krosnou a do prudkýho svahu jsem mu sem tam pomáhal tlačením. Nevím, jestli to byla pomoc, ale vodu jsme do chalupy dovlekli.

Udělali jsme si vydatnou snídani a vydali se na výlet na jeden vyšší kopec poblíž boudy.

Kolem Medvědího jezera stále vzhůru.

Všude to krásně vonělo kytkama, tak jsme hledali místo k prvnímu odpočinku a sladké sušence.

Místo jsme našli a sušenky byly skvělý. Ani se nám nechtělo dál a vejš.

Réza v noci málo spala, tak se rozhodla, že už s náma dál nepůjde, že se vrátí na chalupu a využije toho, že tam teď nikdo nebude chrápat, nebo mluvit ze spaní, a že si dospí tu svou včerejší noc.

My jsme se vlekli dál. Naše nová metoda, že první jde Honza, druhá Olina a já poslední, nám zajistila, že jsme Olině neutekli a jí zase neutekly ty naše kecy.

Jsme na prvním předvrcholku. Olina se rozhlíží, jestli tu někde není volnej kyslík.

Nebyl. Lapala po dechu a plašila medvědy.

Rozhodli jsme se, že až na vrchol nevylezeme, že nám to stačí jen takhle s výhledem a pomaličku jsme se zase vydali na cestu zpátky do chaloupky strýčka Buda. Máme tam teď hodně čerstvé vody, budeme si moct uvařit nějakej dobrej pozdní oběd. Třeba špagety se sejrem.

Tohle je bystřina, která napájí Medvědí potok. Všechny vody tu jsou průzračně čisté. To by však nemělo být důvodem si vodu pro jistotu neupravit chemicky nebo filtračně nebo převařením. Tahle opatrnost se vyplatí. Chodit po horách se sračkou je nepříjemný samo o sobě. A když si vezmete, že v Americe se hodně dbá na to, aby volná hovna nehyzdila krajinu a je je třeba zahrabávat a maskovat, tak je úprava vody víc než na místě.

A už tu máme zase naše Medvědí jezero.

A taky jakousi čtrnáctitisícovku. Ve Skalistých horách je nejvíc kopců ze všech čtrnáctitisícovek. (Samozřejmě, že ve stopách) Dokonce je to jedna z oblíbených zábav těch zdatnějších turistů postupně zvládnout všechny ty čtrnáctky. Ale o tom napíšu až v nějakým dalším pokračování.

Když jsme dorazili na chajdu, Olina zdechla. Byla na pokraji sil.

Ale protože je drsoň, za několik dlouhých minut se zase vzpamatovala a předstírala životní funkce.

Seděli jsme na verandě a kochali se těmi krásnými výhledy. Je to fakt paráda a myslím si, že se na tyto zážitky moc zapomenout nedá.

Uklohnili jsme si předvečerní oběd, pomalu vylezl na oblohu měsíc a červánky zase začaly malovat svoje krásné abstraktní obrazy. Včera byly a dneska zase. Pokaždé trochu jinak.

Skoro by se chtělo říct, že červánkový čarování u chaloupky strýčka Buda je někde za hranicí kýče, ale když k tomu vnímáte tu svěží vůni trávy, hlíny, stromů, pryskyřice a kdoví čeho všeho, slovo kýč nás nenapadne.

Večer jsme si zase zahráli nějakou společenskou hru a šli se zakutat do spacáků. Je to naše poslední noc na kouzelné chaloupce. Zítra nás čeká zase jiné objevování.

Ráno jako vyšitý. Snídaně, nabalit a pak důkladný, důsledný a kupodivu hodně rychlý úklid celé chalupy. To je totiž jedna z podmínek pobytu na sdílenejch chalupách po celé Americe. Smetáky jedou jako o život, pro lidi bez fantazie je dokonce na papíru napsán postup, co všechno se má uklidit. Pro blbé je ještě doplňková cedulka s návodem, jak uklidit a čím. Šlo nám to docela dobře od ruky.

Uklidili jsme všecko, kromě pokojíčku s prarodiči a dětmi, kteří tvrdě spali. Byli jsme připraveni k odjezdu. Rozloučili jsme se...

... a vyrazili k autu u Medvědího potoka. Příští vyprávění bude o jezerních dvojčatech.

podpis

 


Praotec Čech na hoře Říp(ka).


Honza.


Na debilní poznámku Marie Benešové, že podnikatelé měli být připraveni, měli mít vatu na přežití, reagoval takto: "Určitě to tak nemyslela, já si myslim, že to tak nebylo, a samozřejmě je důležité, když teda jsme tady slyšeli, že nějaká restaurace a byl špatný byznys plán a potom společník řekne, že byl špatný byznys plán a majitel řekne, že je vir, tak nevim jako, já si myslím, že to tak nebylo myšleno, a určitě já s tím samozřejmě jako nesouhlasim, protože s tím nikdo nemohl počítat."*
*) neptejte se mě, co tím myslel

NEDĚLNÍ PŘÍHODA S POMALU ODCHÁZEJÍCÍM

diskem, kde mám skoro všechno, mně dala zabrat. Člověk se snaží být klidnej, ale v momentě, kdy si uvědomí, že může nenávratně přijít o všechna data, která si nezálohoval, začne tělo podléhat stresové situaci. A můžu si za to sama.
Naštěstí byl u nás zrovna kamarád Jarda a já měla v záloze aspoň novej disk, takže jsme udělali první záchrannou akci a spustili přes noc kopírování dat. Jelo to do rána!
Všechno dopadlo relativně dobře, ALE!
Poučení z toho plyne a co víc si můžeme přát - zpíval kdysi Jiří Suchý na Šlitrovu melodii...

Na zdi vedle klavíru, tam, kde se opírají o zeď všichni, kdo si zvolí zrovna tento způsob sezení, vzniká impresionistický obrázek. To přece nemůžeme zalíčit!

OKNO NA CHODBĚ UŽ
vypadá, jako by tu bylo odjakživa i s rámem.


Pan Klement je oprávněným nositelem Řádu Zlaté ručičky CKK!

V PÁTEK SI U NÁS USPOŘÁDAL
Pavel malý terasový večírek. Přijeli totiž sourozenci Havlíkovi!


Máme s nimi teď pár věcí společných a všichni se divíme, jak se to na světě všechno pěkně šmodrchá.
Přišel i Dalibůrek s kamarádkou a taky kamarád Gori.


Ondra s Terezkou se nezapřou, brácha a ségra (po našem švica) jako vymalovaní.
Snažili jsme se dodržovat vzdálenosti a nekoledovat si...
Bylo to hezký!
Druhej den ještě dojeli na oběd a hecovali se s Pavlem, kdo udělá víc kliků.
Úplně vidím babku Danu, která by při pohledu na ně pronesla: "Blbóni..."

Mimo jiné mají Ondra s Pavlem společné to, že oba chodili ke mně do ansámblu, každý ale v jinou dobu.
Nedávno si jen tak natočili cover kosa:


Pro mě radovanec!

Dada a spol.

Stále mrtvo...