Toda Barcelona...
(park Güell)

Náš první den v Barceloně je docela nadupanej. Celé dopoledne jsme projížděli naučnou stezkou a průvodčí autobusu nás varoval, co všechno si na nás krásná Barcelona nachystala. Druhé vypuštění z autobusu bylo u parku Güell.

Ale ještě než nás k parku dovezl, naznačil nám v krátkejch skečích, co tu je k vidění, a kdo to je ten šílenec Gaudí.

Tenhle chlapík totiž byl zcela neřízenou střelou na poli architektury.

Nic nenechával náhodě. I sedátka na náměstí nesou jeho rukopis.

Jeden z těch nejslavnějších domů.

Prohlídky interiéru jsou stále vyprodány a objednat vizitu lze snad jen přes internet. To ale ještě nevíme.

Provoz ve městě je docela hustej, ale pan průvodce tvrdí, že to je už teď docela brnkačka, protože lidi raději jezdí metrem a nebo na kolech. Motorka se tu hodí víc než auto.

I baráky, na který svou zlotřilou ruku Antonio nevložil, jsou nasáklé jeho duchem.

Chvilka nepozornosti a najednou jsme na parkovišti před slavným parkem Güell. Park, kde se Antonio vyřádil jako malý děcko.

Znal jsem ten park jenom z obrázků a taky z životopisné knihy o Antoniu Gaudím od Gijse van Hensenbergena. A samozřejmě i z těch křídovejch prospektů, který tu táta před více než padesáti lety nakradl.

Park Güell je postavenej na svahu hory Turó del Carmel. Antonio Gaudí byl až do své smutné smrti neuvěřitelnej snílek. A to často vedlo k neuskutečnění jeho plánů. Původně chtěl na tomhle místě vybudovat celý zahradní město, ale zase to nevyšlo. Tak si vyhrál jen s parkem.

Celá výstavba parku trvala 4 roky. Od 1900 do 1904. Bohatej průmyslník Eusebi Güell byl ochoten uvěřit Gaudímu, že město navrhne a vybuduje podle anglickýho vzoru. Jenže to netušil, co je Gaudí za ptáčka. Na papíře se objevilo 60 stavebních parcel. Projekt měl být vybudovanej z předem zaplacenejch záloh od budoucích majitelů domů. Nepraktickej Gaudí získal v předprodeji prachy jen za dvě prodané parcely. Tím prvním byl garant a budoucí nositel jména parku Güell a druhej byl Gaudí. Ostatní se na riskantní a odvážný plán nachytat nedali.

Z celýho projektu zůstal jen park, kterej v roce 1926 odkoupilo město a zpřístupnilo veřejnosti.

Rozloha parku je skoro 18 hektarů. Oba dva baráky stojí naproti sobě u hlavního vchodu a rukopis Gaudího je nepřehlídnutelnej.

Güell v tom svým domečku bydlel až do smrti (1918). Z Gaudího baráčku je teď muzeum, které se dost podrobně zabývá životem a dílem toho geniálního stavitelskýho šílence, jakejch moc po světě za dob lidstva nepobíhalo.

Protože jsme se do parku doštrachali poměrně pozdě, nevcházeli jsme hlavní placenou bránou, ale jednou z bočních a na jednotlivé pamětihodnosti jsme mohl vrhat zory jen z promenády. Hlavní vchod ústí totiž do Síně sta sloupů. Síň je postavená na 86 pilířích, které připomínají stalagnáty (to jsou ty krápníky, které vzniknou spojením stalagmitů a stalaktitů). Na sloupech je vybudovaná obrovská terasa. Španělsky Sala de las Cien Columnas, katalánsky Sala de les cent columnes. To tu prozrazuju jen proto, že Katalánsko se zachvívá jakousi neukojenou nespokojeností nad tím, že je součástí Španělska. Separatisti argumentujou tím, že by jim bylo samotným líp, než pod područím celýho blbýho Španělska, protože Katalánci jsou chytří a pracovití a umí vyrábět motorky a auta a..., tak proč se netrhnout. To jsou nápady odtrhovačů. Údajná většina Katalánců, které věřím, však tvrdí, že je to píčovina, že by to byl velkej průser.

Při těch trhacích úvahách mi stále na mysli tane i rozdělení Československa na dva státy (a ne, že by o našem štěpení tady v Katalánsku nemluvili). Taky jsme si my Češi docela nafoukaně mysleli, že když se ti Slováci trhnou, že na tom budou kurevsky blbě, že se jim to nevyplatí. Prostě klasičtí starší moudřejší bráškové straší a ukapávají moudra.

No a teď? Slováci mají euro, Slováci mají bezva prezidentku, Slováci se pustili odvážně do stíhání mafiánů, Slováci... A my, schopnější, chytřejší, moudřejší (pro mdlejší - to je míněno ironicky), tu máme akorát slovenskýho estébáckýho lupiče za preméra, kterej ždímá stát na všech frontách, ještě nikdy ho nikdo neslyšel mluvit pravdu a má skoro třicetiprocentní dementní podporu. Zkrátka mám pocit, že Slovákům se to odervání vyplatilo.

Z parku Güell je krásnej výhled na celou Barcelonu.

Promenáda je lemovaná ožralými kamennými zídkami. Vlastně všechny zídky, všechna zábradlí jsou klikatá a zvlněná. Oblíbená to forma Antonia Gaudí. Sám o svých zídkách tvrdíval, že představujou vytékající lávu.

Volně přístupná promenáda láka i pouliční prodavače cetek. Na rozdíl od Prahy tu nenajdete ani jeden stánek s trdelníky. Tak se nedozvím, jestli to ryze české jídlo není taky jídlem skrz naskrz katalánským.

Tam v dáli na mě stydlivě mává svými jeřáby Svatá rodinka. Nemůžu se dočkat.

Terasa, stojící na těch 86 sloupech Síně sta sloupů, je lemovaná zprohýbanými zídkami zdobenými keramickými a skleněnými střepy. Je to něco tak krásnýho, že pro to stěží najdu správný slova.

Zábradlí funguje zároveň i jako místo k sezení a skýtá i jistý pocit soukromí. Gaudí se ve zdobení nedrží žádnejch pravidel ani vzorů. Každej pes, jiná ves. Dohromady to funguje báječně.

Terasa je zároveň i místem, kde se konají různé slavnosti. A že jich v Katalánsku je.

Každej metr čtvereční, každej decimetr mě dokáže ohromit.

Promenáda je zase opatřená sloupy, které napodobují stromy.

I tady je znát, že pravidla pro Gaudího jsou jen něco, co se dá účelově ohejbat.

Dláždil čímkoliv. Třeba i holubama.

Geniální propojení zelené, hnědé a modrofialové.

U Güellova domku je krásná kašna, ze které na stisknutí teče voda. Olina je trénovanej lázeňskej host, několikrát jsem se o tom přesvědčil, tak vyndává z tašky petku a hned si do ní čepuje podezřelou tekutinu. Jak ta ženská je odvážná.

Zmáčni lvovi tlamu, vodou se ti odvděčí.

Kamenný lavice jsou krásný a stovkama prdelí ohlazený skvosty, sedat si na ně v listopadu však může přivodit častý čůrání. Jen tak mimochodem, víte, že čůrat a čúrat je obojí správně? No fakt, koukněte se na stránky Akademie věd na Ústav pro jazyk českej.

Jestli i tenhle výdech je z dílny Gaudího, si netroufnu tvrdit, ale jestli ne, tak vzor se nezapře.

Gaudí uměl řádit i se železem.

Grafický duch ve mně trošku nekriticky slintá nad tímto logem. Na první pohled jakože trošku šméčko, ale další zkoumání už prozrazuje tu čirou genialitu tvarů, co se chovají jako doplňky k jinejm prvkům, protože je k tomu ty prvky donutily. A mezi náma, zkuste si vytvořit logo z tak divnýho jména jako je Güell.

Všechno, úplně všechno, každá ozdůbka je instantní Gaudí.

Krása, a za mřížemi.

Železný vrata.

Promenáda. Gaudí měl Güella moc rád a vážil si ho. Podle Gaudího byl velkorysej, ale i moudrej a nerozhazoval na všechny strany, musel být přesvědčený, že prachy sype na správnou hromádku. Podle Gaudího nedává Güell své bohatství najevo a prachy má pod kontrolou. Jiní však tvrdili, že Güell byl jen mocnej imám, panovačnej vousatej patriarcha, kterej jen chránil svoje ženy a nutil je, aby se chovaly jako parazitické kytky. Güell sám sebe označoval jako "syna selfsmademana"

Pán hraje na elektrickou (elektrickej?) šalmaj(?). Tolik otazníků! WWWiditelné prase je naštěstí neseriózní týdeník, a proto si může dovolit ještě o hodně víc otazníků.

Z horní promenády je dobře vidět na hlavní terasu. Všimněte si prosím, že i blbej betonovej vršek zábradlí je drze jinej, než by kdokoliv čekal. Jako by se k balkonu nehodil. A on se ani nehodí, jenže odvaha je to klidně udělat.

Sem bych se potřeboval dostat někdy ještě jednou a na dýl. Tohle místo je smetiště stylů, které stojí za to prozkoumat. Ještě perlička ke Güellovi. Prej byl zdatnej akvarelista.

Separatisti burcují.

Nejvíc mě potěšilo (v tom špatným), že i tady žije spousta prasat. Jak je vidět, není to jen česká dovednost.

Když jsme se nakonec ušlapaní k večeru ubytovali a na pár minut natáhli kopyta, nabrali jsme dostatek sil, abychom si našli sympatickou hospodu, kterou jsme pak navštěvovali každej večer. Jsme přece konzervativní.

Hospoda byla útulná, i když veliká, obsluha vstřícná, dovolila nám shluknout stoly v jednu velkou tabuli pro celou výpravu. Jídlo měli dobrý, pivo přijatelný, víno vynikající. A taky fotbal. Ten je mi celkem u prdele, ale Roušovnini kolegové a kolegyně (sic) to na velké obrazovce ocenili. Vždyť jsme přece v FC Barceloně, ve městě Bílého Baletu, jak se prý někdy fotbalovýmu barcelonskýmu klubu říká.

U hajzlíku mě reklama upozorňuje na nejlepší pivo světa, klidně bych ho ochutnal, ale nikde jsem na něho nanarazil.

Jdeme bydlet. Jeden z Olininejch kolegů mi prozradil, že na dámským hajzlíku je parádní kohoutek u umyvadla, tak se musím vrátit. Všichni si myslí, že jsem buď skleroickej nebo ožralej a něco si v hospodě zapomněl.

Ne, nic, jen jsem si potřeboval vyfotit tu krásnou vodovodní baterii.

Noční Barcelona v téhle čtvrti nepraská zrovna ve švech.

Ale žije a potí se ve fitkách.

V tomhle vysokým a štíhlým hotelu bydlíme na 13. patře.

Za zataženou železnou oponou se skrývá luxusní obchoďák, to ještě netušíme, že se tam nakonec pokusíme podívat. Pokračování zase někdy příště.