TODA BARCELONA V.
(Barri Gòtic)

Jak už jsem se zmínil v některém z předchozích dílů o Barceloně, tak odbočením z Las Ramblas pohltí vás časy minulé. Proslulé a turisticky profláklé místo, čtvrť Barri Gòtic. Katalánci tak oficiální nejsou a stejně jako Bohumil Hrabal mají rádi zkratky. Takže téhle čtvrti říkají zkrátka El Gòtic. V téhle čtvrti najdete z historie skoro všecko.

Vítejte ve starý čtvrti.

Ač čtvrť dostatečně stará, snaží se pozastavit čas i jeho zub. Čas se zastavit asi nedá. Kromě toho, o časovou kontinuitu se starají pilní a trpěliví hodináři. Chceme-li zastavit čas, vyhubme hodináře.

Historii tu vidíte doslova na každým rohu.

Na náměstí Placa del Pi. Ne, není to na počest Ludolfova čísla, které vymyslel někdo jiný než Ludolf. Je to zkráceně Náměstí Borovice, neboli Pi. Už výše jsem psal, Katalánci rádi zkracují.

Když je starej barcelonskej důchodce (anciano jubilado - katalánsky vell jubilat) nasranej, sedává poblíž obchodu s ostrými noži. Střez se pak dědka Žváhlava. Lewis Caroll snad promine.

Přestože tu borovici nemám vyfocenou, potvrzuju, že na náměstí fakt roste.

Před Basilikou Svaté Marie borovicové (Basílica de Santa Maria del Pi) se objevil starší brácha Woody Allena. A protože jsou to bráchové, hned se pustil do laškování s mladou slečnou.

Vůbec nedbal na nějaké moderní hnutí MeToo a byl vlezlej.

Jenže holka nebyla tehdejší a nedala se. Vyzvala starýho Allena na pěstní souboj. Dědek to nakonec odpískal a šel obtěžovat jinam.

Basílica de Santa Maria del Pi, románskej kostel, kterej si toho docela dost užil. Postavenej byl už v roce 987. Postupně se na něm podepsalo velké zemětřesení, výbuch muničního skladu v roce 1717, kterej rozflákal všechna vitrážní okna. Pak někdo šlohnul zvony. V moderních časech ho úmyslně vypálili anarchisti. Přesto všecko vydržel. Opravenej vypadá krásně.

Typická katalánská fasáda.

Ángel Guimerá byl španělskej spisovatel. Dokonce nominovanej na Nobelovu cenu. V jeho knížkách se propojuje realismus s romantismem, což se asi nevylučuje, ale Nobelovku stejně nedostal.

Na konci devatenáctého století byl považovanej za jednoho z hlavních představitelů tzv. Renaixença. Název nenaznačuje konkrétní styl, ale spíš kulturní okolnosti, ze kterejch se rodil. Měl dobrýho cvikra.

Sprejerští amatéři jsou všude. Když se setmí a pouliční kamery mírně oslepnou, vyráží se svými lacinými spreji vylepšovat realitu.

Kde se vzal, tu se vzal, z jedné uličky se náhle vynořil místní Lawrence Ferlinghetti.

Důležitý je neztrácet hlavu.

Uličky v Barceloně, a zvlášť v téhle gotické čtvrti, jsou uzounký. Důvodů je několik. Za prvé se tu hodně šetřilo a pořád šetří místem a za druhé, vedlejší efekt, když je v létě pořádnej pařák, úzký uličky chrání před sluníčkem.

Čtvrť je sice starobylá, ale kvalitní internet tu je k dispozici skoro všude. Jen to vypadá dost neprofesionálně. Zato, jak říkají místní technici, se to báječně opravuje a udržuje.

Na Placa Sant Felip Neri se o přestávkách prohání kluci z místní náboženské školy, hážou modlitby za hlavy a kopou do mičudy.

V malebnejch uličkách je hodně malebnejch obchůdků s hodně malebnými cenami. Zboží tu vypadá předraženě i přes výlohy.

Marně se slunko snaží proniknout do úzkejch uliček.

Stará gotická ulička.

Uličky jsou, pravda, trochu nepřehledné, ale jejich značení přehledné je. Zbytek obstará Google maps.

Ve dvojstupu jsou uličky prostupné pohodlně, ve čtyřstupu neprojdete.

Jó, ta gotika.

Pár ulic v gotické čtvrti je kupodivu docela širokých.

Typická hospoda s typickým dopravním prostředkem.

Za dveřmi číhá jazz.

Náměstí svatýho Michala - Plaça de Sant Miquel. Plastika na náměstí vypadá sice jako velká moderna, ale jmenuje se to Castell, neboli "lidská socha". Jde o takovou trochu zamaskovanou spartakiádu, kdy po sobě lezou cvičenci a vytváří věž. Ti dole nesou veškerou tíhu těch nahoře a ti nahoře zase můžou spadnout. U nás to za komančů rádi(?) tvořili vojáci na Strahově v dobách spartakiádních.

Stíny Castelly na náměstí svatýho Michala.

Zde bydlí katalánskej prezident.

Tenhle architektonicky nenápadný skvost je budova Palau de la Generalitat de Catalunya. Barák postavenej už tenkrát dávno v roce 1359 jako vládní budova a do dnešních dní své poslání bez přerušení plní. Vládlo odtud už 121 katalánskejch vládců. Zvenčí renesance, uvnitř středověk a gotika. I dnes je tohle místo sídlem vlády a katalánskýho prezidenta.

Naproti paláci Palau de la Generalitat de Catalunya je Barcelonská radnice. Když jsme do Barcelony letěli, byli jsme varovaní, nebo spíš informovaní, že tu jsou často nepokoje odvíjející se od snahy Katalánska oddělit se od zbytku Španělska. Nepokoje jsme na vlastní oči ani kůži nezažili. Tenhle chlápek byl skoro jedinej pořádnej demonstrant, kterýho jsme tu viděli. Stál před radnicí a mohutným hlasem vyčítal úředníkům úplně všechno. Lidi kolem něho procházeli, okukovali ho jako zjevení, ale chlápek se nenechal znervóznět a hřímal dál. Aby bylo učiněno pořádku za dost, stáli tu i dva znudění policajti. Tak se tu odehrával jeden z nejnebezpečnějších protestů v neklidné době.

Hned za povídálkem to bylo barvotiskově i obsahově zajímavější.

Já ani nevím, jestli tenhle protestant protestoval proti rozdělení nebo naopak.

Protestantskou atrakci sledovali z blízkých balkonů místňáci a žádné nadšení neprojevovali. Je pravda, že ten chlapík měl hlas jak operní pěvec nebo zvon a byl slyšet daleko.

Typická ulička v Barri Gòtic.

Naše návštěva sice byla v době předkovidové, ale už tehdy se připravovali místní zodpovědně na odběry pro PCR testy. Není nad to být připraven.

Barri Gòtic je čtvrť, která by si zasloužila důkladnější průzkum. Snad někdy příště. Jenže, kdo to má všecko stihnout? Na seznam re-návštěv se dostávají města jako Edinburgh, Dublin a mnoho dalších míst, kde jsem byl jen chvilku nebo ještě ne. Naštěstí je doba kovidová, takže se můžu vymlouvat a poflakovat se doma.