TODA BARCELONA VI.
(Barcelonská katedrála)

V minulým čísle jsme pronikli do gotické čtvrti Barcelony, navštívili pár zajímavejch náměstí, tady jsou snad všechny náměstí něčím zajímavý. Náš průvodčí si svou prezentaci připravil dobře, ale já jsem dycky býval nepozornej žák, což bylo pro učitele spíš výhodou, protože když jsem nepozornej, tak nevyrušuju a lelkuju mimo hlavní trasy. I ve škole jsem to tak měl. Během lelkování mě není radno vyvolávat, protože pak působím daleko blběji, než doopravdy jsem. Tupě zírám a čekám, až vyučujícího přestane bavit poslouchat mé zarputilé ticho. Když jsem pozornej, nedá mi to většinou, mám blbý dotazy a odpovědi mě často neuspokojí. Lelkování jsem si vyztužil focením. Pokračujeme v objevování gotiky a dalších cenností.

Vnikli jsme do nějaké budovy a uvnitř té budovy byly zbytky jiné budovy, něco hodně před nulou našeho letopočtu. Dodatečně jsem se dobabral k poznání, že budova se jmenuje MUHBA a je na náměstí Plaça del Rei. MUHBA je zkratka pro Museu D’història De Barcelona. Sloupy budovy jsou zbytky chrámu postavenýho v prvním století před naším letopočtem. Chrám měl půdorys 37x17 metrů a v průčelí 6 sloupů. Dochovaly se jen tyhle 4 sloupy, a proto jsou pod střechou.

Vchod do chrámu Temple d’August zevnitř. Prý tu je daleko víc vykopávek než jen ty sloupy, ale my jsme toho víc neviděli.

Naším hlavním cílem byla Barcelonská katedrála.

Jinak taky Katedrála svatýho Kříže a svaté Eulálie, španělsky Catedral de la Santa Cruz y Santa Eulalia. Je sídlem arcibiskupa a stavba probíhala na etapy od 13. do 15. století. Ani se není co divit, je to poměrně komplikovanej barák.

Definitivně však byla katedrála dokončená až ve století dvacátém.

Vitrážový vokno a holub.

Chrám je zasvěcenej jediné ženě mezi mnoha patrony Barcelony, mučednici svaté Eulálii. Já mám sice jméno Eulálie spojené spíš se Zvonokosama, kde se Eulálie jmenovala Čubíková. Což moc svatě nepůsobí.

Zatímco jsme stáli ve frontě, protože zájem byl velikej, vyfotil jsem si ještě pár typickejch uliček.

Ač byla fronta docela veliká, šlo to rychle. Barcelonská katedrála je celkem profláklej objekt, lákadlo pro turisty. Někde jsem se dozvěděl, že se často stává, že si tenhle velikánskej barák pletou s tou největší barcelonskou atrakcí - La Familia Sagrada.

Základní šutr bylo položenej 1. května 1298 za vlády Jakuba II. Trvalo to dvě stě let, než to nějak rozestavěli. Nebejt bohatýho barcelonskýho obchodníka Manuela Girona, kterej na to dal pěknou hromadu peněz, kdoví, jak by to s katedrálou dopadlo.

Fasádu průčelí projektoval architekt José Oriol Mestre. Jak se zdá, Barcelona byla k architektům vstřícná. Fasáda je z roku 1887-1890. Centrální věž chrámu dodělávali až v roce 1913.

Barcelonská katedrála je trojlodní bazilika. Kefalín, vy vietě, čo je to taká bazilika? Bazilika (ze starořeckého βασιλική στοά basiliké stoá královské sloupořadí) je původně stavba v antickém Řecku, v níž úřadovali archonti. Ve starověkém Římě to byla tržnice či soudní síň na hlavním náměstí (forum). Ve středověku se bazilika stala jednak oblíbeným architektonickým typem románského kostela, jednak čestným titulem některých kostelů, zpravidla sídel vyšších církevních hodnostářů, soudruhu majore...

Okolo všech tří lodí jsou postavené klášterní budovy a Rajský dvůr.

Jedním z nejdůležitějších děl katalánského gotického stylu jsou chórové lavice ze 14. a 15. století. Na jejich zadní straně se nacházejí erby Řádu zlatýho rouna z 16. století.

Dílo je to velkolepé.

V Rajském dvoře je prý k vidění hejno třinácti hus, já jsem ale žádnou neviděl, které jsou prý symbolem umučení svaté Eulálie, do kterých se po své smrti vtělila. Ale znáte to, lidi toho napovídají. 13 bílých hus proto, že Eulálie byla umučená ve 13 letech. Docela drsná doba.

I bez sněhobílých hus je Rajský dvůr malebnej kousek světa. Zajímavý je, že přestože je celej komplex doslova obleženej turistama až po strop, je tu nápadné ticho a klid.

Já vám teda prozradím, co se říká o umučení svaté Eulálie, protože krváky táhnou. Ve čtvrtým století pod nadvládou Římanů byli v Barceloně křesťani pronáslednovanej, mučenej a popravovanej druh. Eulálie, které bylo teprve třináct let, se odvážně postavila před vladaře a ke svý víře se drze přiznala. Byla přesvědčená, že duše je důležitější než tělo. Vládce to dost naštvalo a dal Eulálii mučit. S nabídkou, že když se vzdá své víry, přestanou jí lámat oudy. Eulálie nátlak vydržela a víry se nezřekla. Proto ji vojáci nacpali ještě živou do sudu, naházeli na ni střepy a hřebíky, sud zatloukli a pustili ho po ulici dolů. Říká se, že všude, kde ukápla kapka její krve, vyrostly růže. Těch zázraků se prý událo daleko víc, a proto byla prohlášena později za svatou.

Nejcennějšími uměleckými díly v katedrále jsou prý oltářní obrazy, na kterých je zpodobněn mj. svatý Ambrož nebo svatý Martin. Ale ty obrazy jsem vám nevyfotil, protože jsem netušil, že jsou nejcennější.

Po prohlídce jsme si dali voraz na kamennejch lavičkách před katedrálou.

Celý chrám je v obležení nuzných a zmrzačených, kteří doufají, že jim někdo přispěje. Což se také děje. Mezi žebravými jsou i pouliční prodavači cetek.

Že já jsem se tomu dějepisu nevěnoval víc. Vím o historii prd, složitě si to dohledávám a pak hned zase úspěšně zapomínám. Ještěže máme ten internet a Wikipedii.

Tudy kutáleli Eulálii, ale jak vidíte, žádný růže tady nejsou.

Předpokládám, ač historický ignorant a troglodyt, že tohle Eulálie nebude.

Na Barceloně je pěkný, jak každým průzorem mezi větvemi, úzkými uličkami nebo nad střechou domů trčí nějakej monument.

Uvnitř chrámu najdete i holý zadnice.

Jak si ti architekti vyhráli.

Samotná historie Barcelony se táhne až do 3. století př.n.l., kdy tehdy tato malá osada dostala jméno Barcino. O sto let později sem přitáhli Římani, kteří Barcino obsadili a začali si to tu přizpůsobovat podle svýho. Právě díky tomu dnes můžete po historické čtvrti najít hromady pozůstatků z tehdejší doby.

Čumilové z balkónků vymizeli. Blíží se doba oběda, tak není prostor pro zevlování. Pupek má přednost. To jen lační turisté pochodujou ulicema a fotí jak zběsilí.

A nebo malujou a kreslí, což je činnost daleko klidnější. Tedy pouze pro externisty, malíři a kreslíři si svoje peklíčko prožívají i nad nepočmáranou čtvrtkou.

Místo oken.

A dávejte si bacha na prodavače, nebo vám něco vnutí. Něco, co určitě nepotřebujete, něco, co určitě nechcete.

Galerie v prvním patře.

Některé krámky tu jsou ultraextra. Už u dveří se vám třesou kreditky strachem.

Starej indián a elektrický vedení.

Kolem poledne je tu, až na ty zdivočelý turisty, docela klídek a polomrtvo.

Ale to už pomaličku opouštíme středověk a vykukuje na nás moderní Barcelona.

Město je příjemně multikulturní. Tady by se eSPéĎákům nemohlo líbit.

Barri Gòtico jsme definitivně opustili.

Ale můžeme se klidně vrátit zpátky, jak nám naznačuje jedna ze soch nad průčelím renezančního baráku.

Mám rád takováto překvapení. Uvidíš bezvadně vymyšlenej barák, aby vyplnil místo mezi dvěma ulicema, vyfotíš si ho, uděláš pár kroků...

...a v kavárně naproti uvidíš dámu s noťasem a nad ní skoro tu samou fotku, kterou sis před dvěma minutama vyfotil.

Je den velkýho prádla.

Poslední ohlídnutí, kdoví, kdy se nám zase poštěstí navštívit Barri Gòtico.

Uviděli jsme s Roušovnou otevřenej krámek se zelím a tričkama, tak jsme tam zapluli a koupili pro děcka, jak už to tak děláváme skoro vždycky a skoro všude, nějaký trika v dobré víře, že se jim budou líbit, a že je budou nosit. Někdy se to i povede. Kromě toho triko tolik místa ve skříni nezabere a v nejhorším se z něho dají nastříhat solidní hadříky na nádobí. Poctivě hlásím, že jsem před dvěma dny předal Roušovně své tričko na spaní, to jsou ta trika, která se časem tak ztenčí, že už se s nimi mezi lidi nedá jít. Ale i takto do mrtě využitý triko jednou skončí jako hadr na nádobí. Proto i nadále budeme vozit z ciziny svejm dětem i pradětem trička.

Zatímco jsme vybírali ze všech těch hroznejch triček ta nejmíň hrozná, majitel si četl komiks.

Zdá se, a to i podle vůně vzduchu, že na nás brzy vykoukne moře. Ale o tom až někdy příště.