Barcelona - IV.
(Co skrejvá slavná tržnice?)

Když tak zhruba v půlce La Rambla odbočíte do jednoho průchodu, nemusíte se obávat, že byste to přehlídli, dostanete se do obrovské haly, celé zastřešené. Měla by na vás dejchnout minulost, ale nedejchne. Všechno totiž vypadá čerstvě, svěže a současně. A to navzdory tomu, že je to bezesporu jedna z nejstarších tržnic na území Španělska a určitě nejstarší, která dodneska funguje. První zmínky o tržnici na tomto místě jsou z roku 1217. V té době se tu kšeftovalo především s masem. Od toho roku se z tržnice stal regulérní masovej trh. Tenkrát se mu říkalo Mercat Bornet. Stavba oficiálního trhu začala 19. března 1840 pod vedením architekta Vila Masa, tento rok byl trh také oficiálně otevřen. Dostavba byla pak ještě několikrát upravena. Novej, převážně rybí, trh byl otevřenej v roce 1911 a kovovou střechu dodělali v roce 1914. Tržnice dostala jméno Mercat de la Boqueria. Nabízí vše, co vás napadne - od původního masa, mořských plodů, ryb, přes uzeniny, vajíčka, mlíčný výrobky, sejry až po ovoce a zeleninu takovýho množství, druhů, chutí a vůní až se čivy vrtí.

Hnedka v prvním stánku s masem jsem objevil, že si tu naše finanční "minystryně" Alenka Šílenová za ANO přivydělává jako řeznice.

To, že se jedná o prapůvodní kšeft s masem, se tu nedá přehlídnout. Snad nejvíc stánků je právě s masem v nejrůznějších formách a podobách. Velký kejty, malinkatý čtvrtpárečky....

Kromě všudevlezlejch turistů je tu natřískáno hlava na hlavě místními. Zpočátku mě překvapilo, kolik je tu důchodců a dalších nízkopříjmových návštěvníků. Ale stačilo se kouknout na cenovky, přepočíst si to z eura na český umrněný koruny a bylo jasno. Tady v tržnici totiž není vůbec draho.

Vajíčka jako od Diora, ale podle cedulek vše z volnýho chovu a určitě ne jen od slepic. Těch velikostí a barev! Každý vajíčko čisťounký a poskládaný do slámy. Že se jim chce se s tím tak piplat.

Ježovky jsou sice většinou chráněné, ale tento černej a ještě červenej model, patřící mezi ježovky jedlé, se lovit smí a jsou i docela poživatelný. Tady v Barceloně jsme je neochutnali, ale jedl jsem je v Jemenu. Je s nimi trochu vopruz, když z nich lovíte to nic chráněné ostny. A to ostnama docela jedovatýma, na to si musíte dát bacha. Nevím, co to bylo za modela, ale při šnorchlování v Adenským zálivu se mi podařilo o jednu takovou potvoru, nejspíš ultrachráněnou, zakopnout, když se držela pod vodou nějakýho šutru. Lejtkem. Několik ostnů najednou se mi zabodlo do nohy. Překvapila mě krutá a palčivá bolest, až se mi podařilo bolestí udělat i se šnorchlem v hubě kotrmelec ve vodě, kde jsem nedosáhl na dno. I jsem si lokl vody. Propadl jsem krátkodobé panice. Chytla mě tak úporná křeč do lejtka, že jsem si myslel, že utonu. Ležel jsem na zádech, zhluboka dejchal a přemlouval se, ať nepanikařím. Křeč nepřestávala, ale nějak se mi znakem podařilo doplavat až ke břehu. Opuchlá noha při sebemenší zátěži hned křečkovala. Ty křeče mi vydržely možná pět dní. Nikdy mě tak nebolely svaly jako po tom blbým ježkovi.

A jako jídlo z tý mořský potvory? Jak to jen říct. Mně chutná všecko a ničemu se nevyhýbám. Vevnitř toho ježka je takovej kus čehosi a někdy jikry, ty se ze skořápky musí dost opatrně vydolovat. Samotný jsou dost divně hořký, aby to byla tzv. delikatesa, musí se do toho narvat hodně česneku a trochu osmahnout na olivovým oleji. Stejně to je i pak hořký.

Sekce s langustama a krabama. Myslel jsem si, že paní prodavačka dělá ručně EET, ale nakouknutím přes rameno jsem zjistil, že luštila sudoku. Což je logický, protože tady žádný EET nikdy nebylo.

Milovníci ryb narazí na lll.a del Peix (úsek ryb) v samým srdci tržnice. Oči vám budou přecházet ze všech těch čerstvejch mořskejch potvor nejrůznějších tvarů. Jsou tu i lenguados (mořské jazyky) nebo velký kusy lahodnejch mečounů (pez espada). Nebo oblíbené ohnivě rudé gambes de Palamós (garnáty), vylovené u pobřeží Costa Brava.

Nejvíc barevný jsou ale stánky s ovocem a zeleninou. I ovoce, jaký jsem nikdy neviděl. A nejen, že si je můžete koupit na kila, oni vám z nich připraví i oku a hubě lahodný džusíky, kterejm se tu taky říká smoothies, jako jinde. Za euro dostanete půllitrový kalíšek s brkem. A vybrat si můžete libovolnou kombinaci. Na co ukážete prstem, to vám prodavač/ka hodí do stroje, vytvoří divokou barevnou směsku, zabodne brko, přidá trochu ledu, veme euro a vy si můžete pochutnat. Bacha na některý barvy. Mícháním nevhodnýho ovoce lze docílit barvy, jakou používají lamapasáci, aby nebyli v poli vidět. Chce to s citem, aby si pochutnaly i oči.
Pitahaya. Prodávají ho zde nejčastěji rozkrojený, aby bylo jasný, co se skrývá uvnitř. Je to plod kaktusu, je vodnatej a obsahuje málo cukru. Chutí připomíná asi nejvíce kiwi, servírovat se dá jako meloun. Tedy rozkrojit napůl, nakrájet na plátky, vykousat dužinu a slupku vyhodit. To je taková ta fialová věc zvenku, bílo uvnitř a jakoby s mákem. Za tři eura. Ale tohle ovoce jsem vám zapomněl vyfotit.

A je tu už od rána pořádně narváno. Ono se ani není co divit, protože ceny jsou tu skoro lidové. Chodí sem i školáci, protože si tu můžou nechat v bagetérii udělat parádní obloženou bagetu. Všecko čerstvý a voňavý.

Kromě kečupů, dresingů a dalších delikates tu jsou i stánky s víny. Podle ceny a hezkejch graficky nepokleslejch vinět i asi dost dobrá vína. Večer v hospodě se o tom mimochodem přesvědčujeme každej večer. I levný víno tu je dobrý.

Některý stánky fungujou jako bistra, u kterých sedíte namačkáni jeden vedle druhýho na barovejch sesličkách. Pinotxo je asi nejprofláklejší, což znamená, že na možnost dát si tam něco k jídlu se může trvat klidně přes hodinu. Ale tady u tohoto bistříčka vám pán připraví lehkou sváču nebo i klidně oběd do misky. A ani si k tomu nemusíte sedat, protože tu sesličky nemá.

Sekce, která bavila mě. Všechny možný pálivý papriky, chilli a další pikantnosti. Některý drsný modely byly raději za sklem, aby lidi neslzeli.

Tudy raději jen profrčet a vyfotit jen obrázek, jinak by mi tu zchudla šrajtofle a na letišti by mi to stejně zabavili, protože zbraň hromadnýho pálení.

Krámek s protézama na pořádný iberijský šunky.

Možností tu je tolik, že typ kolísavý, až váhavý, třeba Shakespearův Hamlet, by se z toho rozstonal.

Po vnějším obvodu tržnice, která má mimochodem rozměr asi 80x50 metrů, najdete spoustu kavárniček, bufetů, hospůdek, barů a bister. Pan Tomate má ještě přivřeno.

Zatímco pan Zebra už má otevřeno úplně. Přestože těch bister tu je hodně, žádná velká řevnivost ani fackování se mezi majiteli neodehrává.

Ani Modrá Marina ještě nemá otevřeno.

Do tržnice se dá vniknout ze všech čtyř stran. Je to vlastně takovej obrovskej dvorek ve vnitrobloku.

Oddělení mrtvejch, ale dříve pyšnejch kohoutů.

Další z přístupovejch uliček.

Některá drůbež vypadá anabolicky přerostle.

Patrně spíš z nostalgie než z lenosti nechávají kohoutům čupřinu a kokrhel, aby kupec ocenil, jakej to byl zaživa frajer.

Mašinka na nanotenkou šunku dnes odpočívá. Pozoroval jsem řezníka, jak nádherně ostrým nožem ukrajuje z obrovskýho stehna plátky tak tenký, jako by si objednal histologickej ústav.

Jiný příchod do tržnice.

Hned za rohem u jednoho z vchodů/východů, se krčí krámek s taškama.

Veselá paní od kuřátek a čarodějnic.

Stačí si jen vybrat. Válka barev.

Zde je sekce, kterou by ocenil náš houboexpert Jirka. Tolik různejch druhů hub jsem neviděl ani v Chinatownu v San Franciscu, a že jsou na houby Číňani sakra pyšní.

Foceno speciálně pro Jirku

Vybrali jsme si s Olinou jedno malinkatý bistro. Měli jsme chuť na kafe a chtělo se nám čůrat.

Jejich a moje Carmen.

Bar se jmenuje Papitu a to je pan vedoucí.

I hasičák tu má důstojný koutek s typickejma katalánskejma dlaždičkama.

Carmen a toreador hlídají vchod na hajzlík. Hajzlbába s hajzldědkem..

Kde jinde sušit iberijskou šunku než na hajzlíkem.

Tady by se dalo fotit celej den, ale už musíme jinam.

Čekají nás ještě mnohá dobrodružství, že jo Marylin. Tak zas někdy příště.