Korsika 2020-8
(Monte Stello a návrat)

Olivy dozrávají a konec dovolené se blíží. Z Corte se pozvolna přesouváme k severu, protože na korsických silnicích to o mnoho rychleji než pozvolna nejde. Část cesty vede nejdřív podle železnice, pak také údolím řeky Le Golo. V Ponte Leccii je rozbočení řek i kolejí. Le Golo teče vedle hlavní trati k moři, my pokračujeme na Calvi krátce proti proudu řeky Rivière de Tartagine, přes rozvodí u obce Pietralba, a pak už po proudu řeky Ostriconi. Trať do Calvi, po které jsme jeli tím dorosteneckým úzkorozchodným vláčkem (i když se tvářil úplně dospěle) před dvěma dny, se oddělila už krátce před rozvodím, které překonává tunelem u zastávky Novella.
Před pobřežím se odbočí doprava na silnici nižší třídy. Z vyhlídky Bocca di Veccu na silnici D81 je možné spatřit i Monte Cinto vzdálené 35 kilometrů vzdušnou čarou (první foto). Je třeba přiznat, že ze stejného místa ve street view na google mapách je viditelné lépe. K pobřeží se přijede u zátoky Saint-Florent. Pak se pěkně obkrouží téměř celý poloostrov dlouhý skoro 40 kilometrů a až 14 kilometrů široký, protože moc možností zkrátit si cestu napříč přes kopce není. Do seznamu spatřených janovských věží přibyla Torra di Nonza (číslo 71) ve stejnojmenné obci. Jméno mohla dostat opět jedině díky pátrání na mapách podle jména penzionu na mimoděk vyfoceném poutači, neboť navzdory přesvědčení, že přece nemohu zapomenout, kde jsem to fotil, se tak stalo.

Neúnavná vyhledávačka všemožných užitečných informací včetně noclehů nalezla v nějaké momentální slevové megaakci ***** ubytování za zlomkovou cenu v obci Erbalunga. Zvenčí to na pět hvězd nevypadalo a vskutku ani zevnitř. Omyl nebo "finta na diváci"? Lhostejno. Poschoďový apartmán se dvěma ložnicemi a jednou sociálkou, u které tak šíleně vržou posouvací dveře, že je lepší risknout jejich nezavírání i při potřebě soukromí. Ovšem černé mramorové schody do patra splňují veškeré nároky moderního designu, akorát kloužou a nemají zábradlí. Jakékoli pohoršování nad nabízenými podmínkami bydlení je ale z mé strany samozřejmě jen trapná póza od člověka, který před několika dny vylezl ze zaplesnivělého stanu a bloudil mlhou na záchod. Pirátská restaurace nabízela nejen stylové prostředí, ale také pirátské ceny. Naštěstí nebyla v místě jediná.

Ranní pohled na parkoviště s naším osamělým autem ukázal na možnou příčinu ubytovacích slev. Jenže k tomu není potřeba ani počítat auta na parkovišti, útlum turistiky je vidět tady, stejně jako kdekoli jinde. Dělá se nám ale hezký den a nic nebrání si k poslednímu pěšímu výletu popojet nad Erbalungu na parkoviště u kostelíka Chapelle San Ghiseppu. Odtud přes vesnici Pozzo, kolem pramene, po značené cestě směr Monte Stello.

Ty oranžové a červené plody podobné našim kaštanům v zelené šlupce, než praskne a vyskočí hnědý naleštěný polotovar k výrobě špejlových zviřátek, rostou na keři se jménem planika. Rostlina se prodává i u nás v zahradnictvích. Plody nemají pecku a obsahují cukr. Chutnají prý moučnatě sladce, ale zasyrova se obyčejně nepojídají. Dělají se z nich povidla a zavařeniny, také například alicantský planikový likér a v Portugalsku oblíbená domácí pálenka. V některých částech Středomoří, například v Alžírsku nebo na Korsice, se fermentované plody používají k výrobě jistého druhu vína, destilací kterého lze získat brandy. Planika je výbornou medonosnou rostlinou a v minulosti se z ní ve Španělsku získával cukr. V Libyi se tato rostlina používá k barvení kůží načerveno. Tolik info z internetu.

Cesta vede stále vzhůru až do sedla s blýskavým křížem, a potom ještě stoupá podle hřebene na vrchol. Monte Stello je s 1307 metry druhým nejvyšším kopcem na poloostrově Cap Corse. Jen o 15 metrů vyšší je Cima di e Follicie.

Když mraková stěna rozdělila svět na dvě části a některá místa vypadala, jako by začala doba sopečná, pokračovali jsme okružním výletem, tentokrát po povrchu kopce dolů (chytře jsem se vyhnul dilematu ´s kopce´ vs. ´z kopce´). Planiku už známe, ale je tu nová rostlina - korkový dub. Korek je krásný materiál a vždycky jsem výrobu špuntů z něho, zvláště pro některá vína, považoval za plýtvání. Celková plocha plantáží ve Středomoří je však asi 2,7 miliónů hektarů (což představuje přes 90% světových ploch) s roční produkcí asi 340 tisíc tun. Co by člověk pro trochu alkoholem navozeného rozveselení neudělal.

Poslední večer na Korsice trávíme pod věží Erbalunga (číslo 50). I toto místo jsme navštívili v roce 1994 (viz sympatickou postavu sedící pod věží ve středu fotky na kameni) a věž se dostala i na stránky zajímající cestovatele na motorkách.
http://www.cestynamotorce.cz/janovska-vez-u-mestecka-erbalunga-na-cap-corse-torra-derbalunga/
Nálada už je poznamenaná blízkým koncem dovolené a návratem. U třítýdenních výletů to zažívám opakovaně. Na začátku převažuje představa o dlouhé dovolené s koncem v nedohlednu. První týden běží normálně, spíš zpomaleně. Všechny zážitky si pamatuji, nějaké zápisky nepotřebuji. Pak se vše neustále zrychluje, to na začátku jsem zapomněl a teď si něco začít zapisovat není systémové řešení. Ještě by někdo mohl moje zápisky okopírovat a prodat. Na konci, který se přiblíží skokem, mám skoro všechny vzpomínky slité v jedné mlze. Zpětně se to vybaví jen zčásti, a podle toho pak vypadá kvalita vyprávění. Omlouvám se tímto účastníkům i čtenářům, pokud někde moje fantazie vybočila, nebo jsem jednoznačně (neúmyslně) kecal.

My, co se moc nestaráme, jsme si mysleli, že už nás nic nezaskočí. To jsme se ovšem dost zmýlili. Když Ilonka, která se naopak o nás starala jako o vlastní, přišla ke snídani nějak zaražená, bylo jasné, že se něco zešmoulilo. A pak položila podezřelou otázku: "Máte rádi dobrodružství?". Už si přesně nepamatuji přesnou věcnou a časovou posloupnost, asi z toho šoku, ale mělo to fáze. A nebylo to najednou. Nejdřív nám odplutí z Bastie, zarezervované a potvrzené už v srpnu, posunuli emailovým oznámením o několik hodin. Budiž. Pak ho však bez náhrady zrušili. Prý kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám. To už vypadalo hůř. Začali jsme si vzpomínat na případy z jara, kdy turisté v některých cizinách zůstali trčet týdny, do některých destinací letělo snad i vládní letadlo. To se ještě stát trochu staral. Načež přišla nabídka s několika náhradními variantami, jedna lepší než druhá. Vyřídit se to muselo stejně osobně, tak hurá na centrálu. Velkolepé stavení společnosti Corsica Ferries mělo jedinou slabinu. Bylo zavřené. Na to, že byl pátek, žádná velká perspektiva. Na jedné nenápadné nástěnce byl seznam asi pěti agentur, které měly údajně změny jízdenek řešit. Naštěstí první byla nedaleko pěšky. Jenže ta v pátek nedělá. Ve druhé, Kallis Tour opodál, jedna ze dvou dívek rozuměla částečně anglicky. Hlavní ale bylo, že byla schopná a ochotná něco řešit, a dotáhnout k úspěšnému konci. Jako velké vítězství jsme si odnesli novou jízdenku. Kdo by si chtěl vyzkoušet oblíbený kvíz "najdi 10 rozdílů", zjistil by rychle vše podstatné. Nepojedeme z Bastie dopoledne čtyři a čtvrt hodiny do Livorna v Itálii, protože moře je rozbouřené. Místo toho vyjedeme až odpoledne na opačnou stranu směr Toulon (F), kam doplujeme druhý den ráno v 7:00. Pro tuto cestu se počasí považuje za přijatelné. Navzdory tomu, že pojedeme o více než 10 hodin déle a dostaneme snad i kajutu, se o nějakém doplatku nejednalo. Tak uvidíme na lodi, která je pro nás v tuto chvíli za mříží (obrazně).

Nalodění a ubytování proběhlo celkem bez komplikací, loď jen trochu víc houpe už v přístavu. Když to ale trvá na otevřeném moři delší dobu a občas v houpání přitvrdí, začínáme to víc vnímat. Cestou na obhlídku jídelny jsme zaregistrovali, že loď se nekýve jen ze strany na stranu, ale i zpředu dozadu a člověk si musel počkat na správnou vlnu, aby dokázal vyjít bez úhony schody. Před jídelnou byla přesto fronta několikrát zatočená. Sice jsme si v tu chvíli mohli připadat jako k houpání přecitlivělí, ale konkrétně já, pokud bych tu frontu vystál, nevím, co bych s tím jídlem potom udělal. Místo večeře jsme začali přemýšlet, jak mají asi na lodi zařízenou klimatizaci. Jestli do každé kajutky bez oken vhánějí trubkami zdravý vzduch přímo od moře, nebo ten jeden vzduch procestuje na lodi jednu komůrku po druhé a až nasbírá dostatečnou virovou nálož, vnikne k nám. Zanechali jsme raději podobných chmurných úvah, aby nám spolu s fyzickou nevolností nepřivodily nějakou psychickou depresi, která následně oslabí imunitu. I když doteď neznám teorii o tom, na kterém místě loď houpá nejvíc, nejpříjemnější bylo na horní palubě pozorovat, jak se pomalu posouvají obrysy hor, dokud se nesetmělo.

Jestliže mám nějak stručně popsat pocity z plavby po jejím skončení v obrazech, vypadá to asi následovně: porovnání normální plavby a plavby v noci z 2. na 3. října 2020.

Ale to ještě nebylo všechno. Bouřlivé větry se samozřejmě neomezovaly jen na kývání naší lodí, ale nečas se projevil i na mnoha místech pevniny. Konkrétně v oblasti kolem Nice a Monaka, kudy jsme museli projet na cestě z Toulonu na Prahu, bylo znát, že řekami zde proteklo velké množství vody navíc. Stopy bahna vyplaveného do moře sahaly kilometry od pobřeží. Zpětně jsme se dočetli, že výše proti proudu voda strhávala mosty i domy. O málo později při průjezdu Švýcarskem v blízkosti pramenů Rýna ležely zbytky sněhu.

Ale abychom nekončili katastroficky, zažili jsme toho mnohem víc pěkného a příjemného než opačného. Samozřejmě u mě vede horská příroda. Ta je jedinečná, ale nepohybuje se v ní úplně snadno. Města s janovskými věžemi mají atmosféru. Když se přidá nějaká odpovídající strava a nápoje, "jde to vydržet". Lidi - dobrý - jako všude. Moře hodnotím pozitivně hlavně z pohledu od břehu. Místa, kde jsme se koupali, by pro vstup do vody vesměs vyžadovala pevnou obuv. No a ty vlny a houpání? No comment.
Obvyklá otázka, co bude příště. No jestli se budeme moci legálně pohybovat i za hranicemi vybraného domovského okresu, pak máme v plánu kvůli nákaze odložené týdenní pěší putování po řece Ploučnici navazující volně na vysoko hodnocený trek po Té Mži. Mělo-li by to být za hranice státní, pak bych se vydal nejspíš na nějaké místo, kde ještě neznají, co je republika česká zač. To vypadá na Antarktidu nebo Západní Samou, hlavně co nejdál od Evropy.