Korsika 2020-6
(Les 91 tours génoises - III)


Na úvod dva doplňky k minulému dílu. První: Píše se v něm, že jsme od Bergerie de Radule šli podél říčky Le Golo. Ona to zde je sice ještě říčka, od pramene ale dokáže pod stejným jménem posbírat cestou všechny přítoky až do moře, takže je nejdelší řekou na Korsice. Teče přibližně severovýchodním směrem vzdušnou čarou 60 kilometrů, přestože k moři na západě je to jen asi 16. Je jako Amazonka, která do Pacifiku by to měla vzdušnou čarou 150 km, jenže ve skutečnosti teče opačným směrem dvacetkrát dál. Zemský povrch není nuda.
Druhá: Vynořila se vzpomínka vztahující se ještě k tomu pálení karimatek u chaty Ciottulu. Kdo by se pozorněji podíval na fotku s hořící karimatkou v barelu, viděl by v těsném sousedství zásobu propanbutanových lahví. Neměli jsme žádnou chuť přiblížit se i pro případ, že by byly prázdné!
Nemohu si pomoci, ale jako paparazzi zaměřený již několik let na kanálové a jiné dekly zakrývající cosi pod zemí odbočuji zde z informování veřejnosti rigidně zaměřeného na vznešené cestovatelské cíle, a zmíním se o něčem v pravém smyslu slova přízemnějším. Ve výroční zprávě o činnosti Klubu kanalizačních deklů k srpnu 2016 (ten klub tedy nikdy oficiálně nevznikl, ale co je dnes pravda, je těžké posoudit bez podrobného právního názoru), která se dostala i na stránky viditelného prasete (redaktor jistě umí dohledat), se píše doslova: "Poznatek 2: PAM je nějaká globální organizace, která dokázala proniknout k zadeklovávání v různých koutech světa. Je třeba si všímat toho, zda v pozadí nejsou úmysly na monopolní ovládnutí i jiných než kanalizačních sektorů. Na to bacha. Příklady máme u nás i v cizině." Jistě, jedná se o tři písmena PAM a logo s takovým jako špičatým mostem nahoru dolů, která autor zaznamenal jak v České republice, tak na několika místech ve Francii, na Madeiře, v Chorvatsku na ostrově Krk, a kdo ví, kde ještě. A také na Korsice, jinak by trochu postrádalo smysl o tom psát, že.
Díky investigativní aktivitě bylo zjištěno, že PAM je zkratka Pont-à-Mousson, což je jednak obec ve Francii na řece Mosele mezi Métami a Nancy blízko hranic s Luxemburskem, jednak jméno Pont-à-Mousson company založené zde v roce 1856 poté, co u blízké vinařské vesnice Marbache bylo objeveno ložisko železné rudy. Zvláštností této továrny byla výroba litinových trub, a odtud je jen malý krok k litinovým poklopům. V roce 1970 pak došlo k fúzi se společností Saint Gobain, což není jen jméno irského mnicha, který umřel v roce 670, ale i nadnárodní firmy zaměstnávající v sedmdesáti zemích po celém světě 167 tisíc lidí. A jsme doma. Obří fabriku mají i na okraji Hořovic směrem na Komárov.
Ještě mě zajímalo, proč je na některých venkovních uzávěrech vody eau a na jiných eaux. Slovník to úplně neřeší, eau je voda pitná, eaux lázně, vodstvo, vodní toky nebo také plodová voda. Ani argument, že na ten menší uzávěr se X nevešlo, když se tam vešlo PAM, není přesvědčivý. Pozor, ten větší je asi od jiného výrobce - smhm. Pátrání pokračuje.


Na konci minulého dílu jsem psal, že jsme po dramatickém sjezdu v průtrži mračen ze sedla Col de Vergio nakonec dosáhli městečka Porto pod janovskou věží číslo 4 v číslovaném seznamu, kterého se držíme, protože nějakou oporu člověk v životě potřebuje.
Snídaňovou pohodičku u stolu v zahrádce před hotelem vystřídal přesun pod markýzu u hotelu následovaný úprkem dovnitř. V povětří se dělo něco divného. Divoké přepršky vystřídal sílící vítr. Dopoledne ještě bylo možné odvážit se do vzdálenosti několika set metrů od úkrytu, prohlédnout si věž na skalním ostrohu z protisvahu a potěšit se zvláštnostmi na kmeni eukalyptu, ale brzy se vítr stal hlavním fenoménem dne. Zprvu zmoklým kempařům pomáhal usušit mokrý stan, posléze se ale stával čím dál tím více neukázněným až nezvladatelným.



Portský záliv je zajímavý tím, že příkré svahy hor na souši mají podobné pokračování pod mořskou hladinou. Z mapy je vidět, že v centrální části zálivu hloubka rychle dosáhne 600 metrů a na spojnici okrajových výběžků pevniny se hloubka blíží tisícovce. Zatím vítr stále sílil, na mělčích místech u břehu vířil písek ze dna a vodní tříšť létala desítky metrů od břehu. Nahoře na věži jsme se krásně mentálně mohli vrátit do doby, kdy bylo v módě plešku zakrývat přehazovačkou.


Šok s dobrým koncem (pro nás ano, pro souseda ne, tomu se omlouvám a poukazuji na to, jak je na světě všechno relativní) jsme zažili po návratu z věže. Tamaryškovi, který zde na břehu zálivu odolával větrům a nečasům desítky let, došla síla zrovna v den, kdy pod ním zaparkovala auto naše jinak ničím mimořádná výprava. Koruna se od síly větru rozlomila a odpadlá část sebou flákla přímo do čelního skla auta parkujícího vedle nás. A teď se ptám: Byl vítr tak silný, silnější, nejsilnější za posledních iks let? Nebo byl strom už unavený, unavenější, nejunavenější tak, že podlehl průměrnému větru? Kdo ví. Přeparkovali jsme, oddechli a víc to neřešili. Vítr dál neúnavně roznášel daleko od břehu špinavou pěnu, kterou vytvářely vlny. Dnešního dne jsme se od základny skoro nevzdálili, přesto zažili spoustu nevšedního dobrodružství. Jaký asi bude ten den příští?


Koná se výlet na Capu Rosu, skalnatý kopec na pobřeží s věží číslo 5. Ačkoli v seznamu je vedena pod názvem Capu Rosu, mapy uvádějí název Torra di Turghju nebo Tour de Turghju. Cestou se projíždí mezi skálami Calanques de Piana, ale o tom až na zpáteční cestě. Počasí se z větší části uklidnilo, příroda je nádherná, co si víc přát. Fotky to snad vyjádří dostatečně. Na poslední ze skupiny je vidět z moře vyčnívající menhir, jestli dobře interpretuji informace z internetového prostoru, je to skála se jménem Anse de Palo či Cala di Palu.


Příjemně znaveni výletem hledali jsme na zpáteční cestě (k dalšímu noclehu jsme museli opět přes Porto a pak přes Col de Vergio) vhodné místo k příjmu nějaké stravy. Ačkoli to zprvu nevypadalo, v obci Piana dostalo se nám zážitku nevšedního. V prvním poschodí spíš domku než domu, který nevypadal jako restaurace s kuchařem, nám kluk, který nevypadal jako obsluha, odněkud vykouzlil mísu rybí polévky s opečenou houskou a něčím pikantním (v malé mističce uprostřed), do čeho se ta houska namáčela. K tomu nabídka piv, trochu zbytečně široká, protože stačí úplně Pietra ambrée (jantarově žluté barvy), zvláště, je-li a la pression (točená). Určitě tomu přispěl velký hlad, ale polévka byla opravdu mimořádně dobrá. Další zvláštností restaurace bylo, že kluk pak odešel, ale ještě předtím nám řekl, ať zaplatíme naproti v pizzerii.


Fotky ze zpáteční cesty začnu jednou ještě z ranní cesty na Capu Rosu. V restauraci Les Roches Bleues, která vypadala dost nově, kávu podávali na terase. Zastřešené a na stranách složitě příležitostně uzavíratelné pomocí rozměrné kovové konstrukce, kterou zřízenec kvůli přetrvávajícímu větru instaloval vedle sedících hostů. Až do našeho odchodu nikoho nezranil. O tom, že restaurace není nová, ale dobře udržovaná, svědčí archivní snímek z návštěvy Korsiky v roce 1994. Z dalších aktuálních je vidět, že se vítr zdaleka neutišil, ale už to nebyla taková palba jako předešlého dne. I když některá skaliska bylo snazší prohlížet z auta.

S vědomím, že počasí zatím nesměřuje k zářijovému normálu, jsme pro další den obtížně hledali jinou náplň než poflakování, protože poflakování se netrpí. Nebudu neustále opakovat, kdo přišel s nápadem na cestu úzkokolejným vlakem na severní pobřeží do Calvi, a kdo našel nocleh na dvě noci v blízkosti vlakové stanice Venaco v centrální části ostrova. Klikaté silnice a různé neživé i živé překážky způsobily, že k ubytování jsme se blížili za tmy. To místo navíc nemělo být v centru a na mapě nebylo snadno dohledatelné. S majitelem bylo proto po telefonu dohodnuto, že počká s bílým autem u lékárny a odvede si nás.


U lékárny ve Venacu skutečné stálo bílé auto, které se dalo do pohybu ve chvíli, kdy jsme se blížili. Vypadalo to nadějně, ale jistota nebyla. Navíc vyrazilo až za ceduli označující hranice obce a vesele uhánělo po tmavé silnici. Napínám zbytečně, bylo to správné auto a dojeli jsme na správné místo. Ten domek měl ale řadu záhad. Na skoro opuštěném místě působil kombinací zbytečného luxusu a dost neúčelného vybavení. Až jsme začali pochybovat o tom, jestli slouží k normálnímu ubytování, nebo, fantazie začala pracovat, nějakým nelegálním choulostivým schůzkám, či k čemusi podobnému. Dvě pěkné ložnice (v naší šatní skříni jsme tedy třeba měli pěkné zaprášené bourací kladivo), o patro níž jídelna s kuchyňským koutkem, kde se nedalo ani otočit, natož něco uvařit, ohřát a dokonce ani nakrájet, protože tu CHYBĚLO PRKÝNKO. To je samozřejmě nepodstatné, ale absence prkýnka je dobré téma k důkladné analýze v uzavřené společnosti, která spolu načíná třetí týden. Velká lednice plná alkoholu, aspoň dva automaty na kávu, myčka, ve které nebylo skoro, co mýt, i když talířů tu bylo aspoň pro 20 osob. Venku bazén, bohužel tamtéž také zima a déšť. I majitel byl zvláštní, i když vstřícný a příjemný. Používal překladač v mobilu, takže konverzace byla pomalejší, ale přesná. Chtěli jsme kupříkladu zamknout dveře vedoucí do jídelny od bazénu, až budeme přes den pryč, a on to nějak nechápal. Jeho mobil nám to pak vysvětlil slovy: "Nemusíš se trápit celý rok", když se ty dveře přece nikdy nezamykají, protože zámek nemají. Ano, i takové věci se dějí. Ale v jiných zemích než v naší domovině.
Vlaková stanice na trati mezi Ajacciem a Bastií v nadmořské výšce 564,67 metru nad mořem (abych byl přesný, kóta platí pro horní okraj opěradla zelené lavičky pod nápisem VENACO) rozhodně nebyla přecpaná cestujícími. Vláček ale přijel přesně. Počasí zde neslibovalo nějaké zlepšení, a tak cesta k pobřeží by se mohla ukázat jako správná volba. Železniční síť na Korsice není složitá. Celá je obsažena na plánku nad dveřmi vagónu, takže ve srovnání s ní je pražské metro spletité. Rozchod kolejnic je 1000 milimetrů, u nás je to 1435. Toto číslo si pamatujeme - že, Petře - ještě ze školy, kdy ho musel student vychrlit i o půlnoci. I když v té době o něčem podobném neměl nikdo kromě prognostiků a vizionářů tušení, dnes by se s nadsázkou dalo toto čtyřmístné číslo považovat za PIN ke dveřím na katedru železničních staveb. K zahájení provozu zdejšího úzkokolejného vlaku došlo už na konci 19. století. Z plánku je patrné, že ze stanice Ponte Leccio vede k severu jediná odbočka do Calvi (zatímco hlavní trať na Bastii vede odtud údolím výše zmíněné řeky Le Golo k moři), druhá odbočka na východním pobřeží byla v polovině 20. století zrušena. Pro zajímavost: nejdelší tunel s délkou 3916 metrů je v kopcích u Vizzavony. Petr měl tu čest sedět vedle zasloužilé (nebo vysloužilé?) rebelky s lebkou na krku, na roušce, určitě na náramku nebo prstýnku, které nejsou na fotce vidět. Po zkušenostech s domorodcem v horách a pohledu na tuto konkrétní drsňáckou osobu jsem si troufal fotit jen naslepo od pasu. Zlatý hřeb v podobě vajglů na místě náušnic je ovšem zachycen zřetelně. Také je vidět, že roušku si umí nasadit asi stejně předpisově, jako ministr zdravotnictví - tedy ten ve funkci aktuálně ke dni, kdy tento text vzniká.


Calvi je veselé a přívětivé, výškově dělené na dvě části. Dolní kolem přístavu, horní uvnitř hradeb citadely.

O skutečné rodiště Kryštofa Kolumba se vedou nekončící spory. Zřejmě těch Kryštofů, kteří objevili Ameriku, bylo několik. Tenhle se narodil zde v Calvi. Jinak by mu přece nevyrobili sochu, jak vyplouvá v kamenné lodi ze skály, s pamětní deskou k pětistému výročí zámořského objevu.


Mezi roky 1510 a 1620 byla postavena asi stovka věží jako součást pobřežní obrany. Patří k nim i zdejší citadela s pořadovým číslem 86. I když to z fotek není zcela zřejmé, je zabydlena a vybavena kostelem, řadou obchodů a restaurací.

Zpáteční cesta se v ničem nelišila od té ranní (jen jsme byli ochuzeni o společnost té extravagantní dámy). Netřeba se lekat, že od rána staniční domeček tolik sešel. Podoba není náhodná, vždyť se jedná o dráhy, toto je neužívaná unifikovaná stavba ve stanici POGGIO-RIVENTOSA, předposlední zastávky na naší cestě. Jedná se sice od Venaca o nejbližší stanici, ale mezi nimi můžeme napočítat 5 tunelů, do blízkého Corte pak ještě dalších šest. Brzy poté následoval výstup a vlak pokračoval směrem do Ajaccia.


Zbývá vyřešit plán na příští dny, ale na to máme celý večer a ještě jednu noc v podivném domě.

 

 

podpis

Borisovi vyhovuje deštivé počasi. Může si doma tvořit.


Ahoj, jsem váš nejmladší model z Brna Tanya.


Z FB: "Lidé, kteří si myslí, že vakcína proti kovidu změní jejich DNA, by to měli brát jako svou příležitost.

VINCENT SI PŘÁL PRO SKŘÍTKA

nabarvit oblečení. Na to mu Jirka sdělil, že to by si musel napsat objednávku!
A tak Vincent sedl a opravdu napsal svou první objednávku v životě:

Jirka ji ukázal Lukášovi, protože Lukáš je hračička a mistr v tomto oboru. Ten byl nadšený z objednávky a skřítka si vzal do parády. Trvalo to ani ne týden a v pátek večer přinesl výsledek!


Trefil to přesně. Vincentovi jsme poslali fotku a Kiara napsala, že se mu moc, moc, moc, moc líbí!
Skřítek pak šel do domečku, všichni kamoši se seběhli a koukali, jak je vyparáděnej!

Jirka ho pak ještě vyfotil ze všech stran chytrým telefonem, aby bylo vidět, že to Lukáš fakt nikde ani trošku neošidil!


Když je ten nouzový stav, čtu po Skypu Jonovi a Nině do Německa Pána prstenů (Hobita už jsme přečetli...), do Brna Kiaře a Vincentovi Lichožrouty.
Dostali úkol zkusit namalovat Lichožrouta. Film viděli, ale knížku doma nemají, ale slíbili, že to zkusí. Opravdu malovali, jenže Vincent svůj obrázek ztratil a zatím ho hledá. Já jsem se taky pokusila o obrázek bez předlohy a taky ho nemůžu najít...
Zvítězila tedy Kiki, která vymyslela Lichožroutku, členku party lichožroutích banditů - to se pozná podle té sichrhajcky v uchu.

Vymyslela si ji i s vlastním pokojíčkem!

O VÍKENDU JSME BYLI NAVŠTÍVIT
Hanu a Braňu - po letech. Napsali jsme si čestné prohlášení, že jedeme nahrávat ranní zpěvy ptactva. Nekecali jsme!


Jirka vezl zvukové zařízení a na zahradě zapnul nahrávání cca ve 3:00 (ráno, jelo to asi 5-6 hodin).
A opravdu má záznam prvních ranních zvuků. Čekala jsem s napětím, který druh ptactva začne nejdřív. Už to víme - byly to kachny!

Přestože první jarní den vypadal poněkud netradičně, ptáci docela zpívali. Už se těším, až začnou doopravdy a naplno, čekám tak za týden, v nejhorším za dva....
Zkontrolovali jsme Jirkův obraz, který namaloval před pár lety pro Hanu.

Chystá se ho dokončit, a tak jsme si ho radši zvěčnili, aby měl inspiraci.

Jedna z asi tří koček, které u Trnkócych bydlí, na to studený jaro docela zahlédá, jak by určitě poznamenal Jarek Nevrlka...
A ve studiu Pivox, už bohužel bez stréca Františka, natáčel violoncellista Jan Škrdlík nějakou zajímavou kompozici.

Měl tam aspoň medvěda, aby bylo pro koho hrát.

Dada a spol.

Geniální romantika

Jelikož se o víkendu nebude dít nic zásadního (žádné svátky, které by bylo třeba slavit a tak...), doporučujeme romantickou procházku po Lomnici a okolí. A když už se tady budete potulovat, stavte se na náměstí. V pivovaru totiž dostanete ke třem lahvím jako pozornost růži – jen tak. Potom v cukrárně při kávičce sbalíte něco dobrého na zub, večer v teplíčku to všechno aplikujete a ukážete svému protějšku jak to vypadá, když vás posedne Genius noci

Takhle krásně bylo nedávno u Veselského chlumu! Když vyrazíte dopoledne, krásně stihnete naše pivovarské okénko (otevřeno je každou sobotu a neděli 13:00–17:00).


Rozvozy Brno a okolí
Využijte našich pravidelných pátečních rozvorů Lomnice >> Tišnov >> Kuřim >> Brno
a někdy i Boskovice a Blansko...

🍺 Hořká desítka (4 % alk.) - 70 Kč
🍺 Ovesný ležák (5 % alk.) - 75 Kč
🍺 Gaia (Czech Ale, 4,2 % alk.) - 85 Kč
🍺 Honeymoon (5,9 % alk.) - 85 Kč
🍺 Orient Stout (5,2 % alk.) - 85 Kč

Geniální mok si objednáte na našem mailu chcipivo@geniusnoci.cz, nezapomeňte uvést adresu, jméno a telefonní číslo, abychom vás mohli kontaktovat.

Náš rozvoz probíhá každý pátek v průběhu celého dne. Objednávky uzavíráme vždy ve středu po půlnoci, abychom měli celý čtvrtek na nachystání objednávek a přípravu trasy. Ve čtvrtek večer vám tedy dorazí SMS s předpokládaným časem doručení a v pátek už můžete štelovat sliny!

Dokud budou hospody zavřené, budeme to takto dělat každý pátek.

Objednat geniální pivo

Těšíme se na vás!
Ať už u nás v Lomnici, nebo při rozvozu. Na pivenou!

Genius noci
Jana Pavlišová