Jesenických
(zhruba 3x20)

Nejprve technická poznámka a velká omluva za nehoráznou neserioznost všem, kteří jsou zvyklí kliknout jen na prase a už si číst. Mám možnost se vymluvit na kovidovou mlhu, fňuk, kterej by u některých mohl vzbudit lítost, nebo se vymluvit na moc práce, ale zůstanu u lakonického vysvětlení - jsem jen obyčejnej blbec, kterej zapomněl jeden soubor nahrát na prasečí server. Tečka. Proto pro ty, co se cítí podvedeni, sem umístím odkaz na minulé prase: WWWiditelné prase č. 32 Téhož ale lze docílit v sekci Bazar starších vydání hned pod fejetonem.

Máme celé prázdniny solidně rozlítané. Roušovna je důchodkyně učitelka a já důchodce na volné noze, takže se ty dva měsíce počítají podle Roušovny. A mezi těmi všemi aktivitami se nám najednou narodil volnej skoro celej týden. Docela šok, až nás to skoro vyděsilo, tak jsme se rozhodli, že na pár dní zajedem za Lindou na chalupu. Slovo dalo slovo, přidala se ještě Helča s Bobíkem a Linda s děckama a Danou přijely taky ten stejnej den.

Linda, Tanya a mudrc Tibor.

Tibor je zvyklej, že je doma Jiřím Bělohlávkem, dirigentem domácího orchestru a dovede to perfektně vyjádřit mimicky.

Tanya zatím na dirigování zvysoka kašle. Nejčastěji jede v levlu smích, řev nebo spánek.

Vzali jsme si s Olinou dirigenta na malej startovní výlet k tůňce. Byla s ním sranda. Tibor je kromě dirigování totiž i originálním filosofem. Přinesl mi rošróbovanýho bróčka a naučil mě přškat pyškama. Olina ho na oplátku naučila mávat na krátkej vlak.

Je období motejlů. Asi si vzali k srdci - mají motýle srdce? - Babišova slova: "My tu chceme motýle."

Vlak se tu musí prodrásat skalami. Jednou tu byli na chalupě Jirkovi kámoši z Akády a chodili malovat do plenéru. Na výstavě pak tuhle skálu ukazovali na velkým plátně. Už jsem zase zapomněl, jak se ti dva kluci jmenovali.

Naše ikonické místo - tůňka. Zajímavý je, že tůňka je velmi velkorysé místo a nechá si líbit i to, že je ikonou i pro další lidi. Myslel jsem si, že jí to nevadí, ale teď už vím, že je jí to úplně putna. Jako děcka jsme se sem chodívali koupat, abysme pak měli trochu sopel a aby to mamu strašně znervózňovalo. Taky jsme poblíž tůňky jako malí smradi viděli svou první zmiji, což mámu rozhodilo úplně dokonale. Chvíli nenáviděla všechny ty jedovatý potvory na celým světě, ale pak to přešlo.

Potok Branná.

Tenhle šutr byl taky hrdinou jednoho oleje na výstavě.

Tři břízy.

Tady na horách je nejčastějším okáčem horský, ale objeví se tu i okáč luční.

Na žlutým kvítku jsem objevil můru, o které nevím naprosto nic. Zkusím si něco nastudovat. A když to nerozlousknu, požádám svou FB kámošku Marianu R.

Perleťovec velkej to tu má taky rád.

Kromě motejlů se tu začali objevovat nově i buvoli.

Tibor mi vysvětlil, že ta paní je želežná.

A má lýmu a muší jí učít noš od šopla.

Místo balkónovky.

Večer jsme museli jít zkontrolovat hospodu a kvalitu speciálu. Přišli jsme na poslední takty devítičlennýho gangu harmonikářů z nějaké konzervatoře. I ty poslední takty byly hezký.

Tibor si vybral limču.

Ale neumí se rozhodnout mezi svou a babiččinou kapalinou.

Dilema vyřešil celkem originálně, chtěl sežrat Olině medovník. Na plzeň zapomněl.

Odpolední světlo dělá z místního sudeťáckýho hřbítůvku sympatický místo k spočinutí.

Za oknem se procházel hladovej tyranosaurus (??).

Ale Šklíba ho vyhnala.

Helča je máma profík a z malejch děcek se může zbláznit.

Ohnípanej ohniváček.

Náš první delší výlet byl na Paprsek. Jen jako rozcvička

A tohle už je doopravdickej okáč horský. Těch tu jsou hejna.

Na Paprsku mají za prvé výborný pivo - nepasterovanou dvanáctku Welzel ze Zábřehu. Pak taky nedostižný borůvkový knedlíky. Vzali jsme dva Tiborovi do krabičky. No a taky tu mají pořádný dobrý hustý polívky.

Lidi jsou po lockdownech vyhladovělí, tak jich je všude dost.

Paprsek si vyrobil umělý jezírko na zimní zasněžování.

Zatímco Bobík si rafinovaně zakryl dlaní ikonu se zákazem salt a přečetl si zbylá pravidla.

Na Paprsku je relativně nová dřevěná kaplička vyzdobená naivními obrázky Ježíšovy křížové cesty.

Kaple svatýho Kryštofa byla postavená v roce 2009. Stojí na rozhraní tří horskejch celků – Hrubýho Jeseníku, Rychlebskejch hor a Králickýho Sněžníku.

Kapli postavil na vlastní náklady pan Miloslav Mika (majitel chaty Paprsek) u příležitosti svých 60. narozenin. Splnil si tak dávný sen. V mládí ministroval a zvonil v kostele v Libině a toužil postavit kapli jako náhradu za kapli zbouranou ve Velkém Vrbně.

Kaple byla vysvěcena dne 26. září 2009 spolu se zvonem z roku 1925, pocházejícím ze zaniklé osady Grund Messinghammer.

Po vydatným žrádle jsme měli, přál si to nejmladší Bobík a nikdo nebyl proti, že domů jdem nejkratší možnou cestou a furt z kopce. I Olina, jenže najednou se zbláznila a že prej bysme to mohli vzít přes Smrk. Helča halasně přitakávala. Bobík udělal ksicht a vyrazili jsme.

Přes Smrk to není po rovině a z kopce jen někdy a několikrát se musí putující prodrát bažinou.

Zato výhledy stojí za to.

Jsme na hromadě kamení, kteréžto hoře se říká Brousek, ale nikdo neví proč. Brousek (1116 m) je hora patřící už Rychlebům a ne Jeseníkám. Kousek od Brousku už je Smrk, kam se drásáme. Brousek je vedlejší vrchol Smrku. Vzpomněl jsem si, jak jsem tudy před pár desítkami let jel na kole a dole pod Brouskem mi přední kolo uvízlo ve vzrostlým borůvčí a já se poroučel přes řídítka mezi borůvky. Napásl jsem se a pokračoval v jízdě do Polska. Načerno.

Bodlák je oblíbenej bufet okáčů horskejch. Ani se nedají spočítat.

Černý potok...


...je plný vodopádků a kaskád.

Večer jsme si pokoušeli umejt nohy, ale moc to nešlo. Ani nožem, jak radila Olina.

V noci měly padat Perseidy, ale směr blbej. Bobík jeden meteor viděl. Padal prej nahoru. Ale já jsem nenafotil ani ň. Blbej směr, jasné objekty, nulové znalosti astrofotografie...

Chalupa je v noci, na rozdíl od meteoritů, vidět.

Hvězdy v kouři.

Po včerejších přes dvaceti kilometrech jsme si chtěli dát oddychovku na Dembaudu. Tady jsem prokázal vysokej stupeň nepřipravenosti a podcenil jsem i rychlost blonďatejch koní. Chtěl jsem stát jinde, mít jiný ohnisko, jinou citlivost, a hlavně úplně jinej časovej okamžik. Na tý mojí nevyfocený fotce je vidět důležitej kus koně a naznačenej ten druhej, Jsou nepatrně míň ostří, ale prsatá paní s dekoltem a opratěma v ruce je dokonale ostrá i pohybově i vzdáleností. Je svou ostrostí hlavním hrdinou příběhu, vše ostatní si musí divák domýšlet. Ale místo toho jsem udělal z nouze tuhle fotku. No jo, no. Mohl bych to ještě zachránit tím, že bych tvrdil, že přesně takhle jsem to chtěl vyfotit, ale to bych musel být stejný hovado jako premiér. Takže tak.

Výlet byl spojenej se sbíráním hub. A překvapivě tu bylo hodně lišek, kterejm jsme jako malí říkali kuřátka, což je pitomost, ale to jsme tenkrát nevěděli a ani děda Josef nás z omylu nevyvedl. A to sbíral skoro všechno. Děsně tím trápil a dráždil svou snachu, mou mámu. Lišky jsme doma vopucovali, nakrájeli a Helča se vrhla do přípravy báječné liškové omáčky, vzájemně si do toho s Helčou kecaly, ale mně dovolili sem tam ode dna míchnout. Ta vůně. Lišek poslední dobou moc vidět nebylo, spíš žádná. Letos jich je hodně. Ale ta omáčka, to vám je taková dobrota.

Rudočechratka zavinulá je prý za syrova jedovatá. Jednu dobu mi ji Olina ráda připravovala. Tepelně opracovávala, ale nechávala vychladnout, abych se necítil jistě. (Kecám, není to pravda, zalhal som si ako Babiš).

Tady někde kdysi dávno stála Dembauda - bouda pro dřevaře, ale už je rozpadlá v prach. Místo ní je kousek odtud jiná a z nostalgie se jí říká taky Dembauda.

Je krásně a pere slunko. Jde s náma i Blanka, která přijela na den a noc.

Oměj šalamounek je podle mé Wikipedie Roušovny naše nejjedovatější kytka. Hmyzí chamraď si to ale nemyslí a sosají jako diví.

Krásně to tu voní.

Babočka admirál.

Když se vracíme z výletu, je tyranosaurus už spokojenej, cosi si ulovil a kočka je v prdeli.

Ráno zase prozrazuje, že bude solidní vedro. Čeká nás třetí výlet.

Lesní cesty se hemží výletníky.

Naše kroky míří na Šerák. Německy Hochschar je 1351 m vysoká hora v Hrubém Jeseníku, na historické hranici Moravy a Slezska. Spolu se sousedním Keprníkem je součástí Národní přírodní rezervace Šerák-Keprník a také širšího území CHKO Jeseníky. Průměrná roční teplota je 2,2 °C, průměrný roční úhrn srážek 1200 mm, sněhová pokrývka zde leží 180 dní v roce. Ale dneska byla teplota hodně nad průměrem. Byli jsme splavení jako koně.

Pokovidově s Roušovnou funíme. Rozdělili jsme se na dvě skupiny Helča s Bobíkem šli na sjezdovku sbírat borůvky a my jsme měli jedinej úkol vyfunět nahoru. Před 40 lety jsem možná jako první cyklista vyjel na ručně vyrobeným "MTB" Jednou jsem dal tlamu a jednou uvízl mezi balvany. Ale vyjel. Před dvaceti lety jsem těch 8 kiláčků jen a jen do kopce vyběhl za 52 minut. Letos nám přišlo neuvěřitelný, že jsme se s Olinou nahoru vyškrábali.

Dali jsme si polívku, pivo a pečenej bok.

A v Roušovně se vylíhl další šílenej nápad. Asi po tom pivu a polívce získala falešnou sílu. Půjdeme domů přes Obří skály. Aby to bylo pro Bobíka snesitelně přijatelný, nakecala mu, že to je skoro stejně dlouhý, jako přímou cestou domů. No nebylo.

Bacha! Jdu na přistání. Babočka osiková je elegantní motýl.

Už jsou tu Obří skály.

Tady jsme ještě veselá ptáčata.

Bobík a král Lávra má oslí uši.

Na jednom místě je dobře ukrytá zelená značka. Olina ji několikrát dřív minula, tak byla extrémně ostražitá, tak ji bohužel našla. Za ty roky, co jsme tu ale nebyli, se z pěšiny stala zcela neschůdná strž, končící v bahně a potoce. Dařilo se nám ten pád zadržovat. Bobík šel bosej, tak mu to šlo nejlíp. Pak Helča a my s Olinou jsme byli pro smích. Helča si Olinu shrkala až do toho bahna, já jsem vzpurně šel bez pomoci, ale byl jsem trochu paralyzovanej tím, že mi na prsou visí nelevnej foťák. Když jsem bezpečně přistál dole, uvízly mi obě nohy v černým bahně, měl jsem ho až do půli lýtek a při vysvobozování jsem musel opatrně, protože ta svině bahno mi ty boty chtělo sebrat. Pak jsme si zasraný nohy, boty i fusky omyli tím, že jsme se chvíli brodili potokem. Dál už to nebylo moc dobrodružný. Jen hezký.

Ani na té fotce není vidět, jak moc dramatickej sešup to byl. Ale co je nejvíc zajímavý, tak ta cesta už se nepoužívá, jen značka a Oliníny vzpomínky zůstaly. Teď se tohle šílený místo dá obejít bez námahy a docela rychle a suchou nohou obejít. Všechny lidi, který jsme během cesty dolů předešli už byli hodně před náma.

Pak už bylo třeba ohlídat jen jednu odbočku, ale i ta už je krásně značená. Mostkem přes umělej vodopád, pak ještě pár kiláků lesem na Ramzovou a doma jsme zjistili, že jsme zase překonali dvacítku.

Dohromady jsme za ty necelé 4 dny nachodili skoro 60 kiláků a docela nás z toho i nohy bolely. Chození je paráda.

 

podpis


Sčítání lidu v Petříkově.

děti jsou v hlavním fejetonu, až příště.


Dušek, náš Coelho: "Čas běží v cyklech, čas běží ve smyčce."

MINULÁ KRÁTKÁ ZMÍNKA O VÝLETĚ DO NEZNÁMA ZASLOUŽÍ
aspoň trochu rozvinout.To bylo tak:
V neděli po koncertě na Muzejní noci jsme si řekli, že máme konečně volno a někam vyjedem. Tentokrát spaní v autě + velocipédy. Váhali jsme na kterou stranu, lákala nás Sázava a tak jsme to vzali nejdřív po dálnici směr Praha. Nerada po ní jezdím (teda, spíš se nechám vozit, řidičáku nemajíc..) a jakmile nastala zácpa, shodli jsme se, že sjedem někam bokem. Náhodou to byl Humpolec.
Pršelo, ve městě nás nic nelákalo, koukali jsme, kam ukazují směrovky.
"Pane Jiří, Želiv, tam je ten klášter, kde natáčels nějakou muziku..." Pan Jiří si vzpomněl a připomněl, že je to tam zajímavý a taky tam mají pivovar. A tak jsme vyjeli tím směrem
z dloooouhýho kopce a přijeli do městečka, kde se nám zalíbilo. V klášterní hospodě jsme dali polívku, ochutnali pivo a vydali se na obchůzku klášterního areálu. Napršelo hodně, kaluží mraky, šli jsme cestou okolo zdi, ve které byla zajímavá brána, vedoucí k řece. Jirka vstoupil, protože byla pootevřená. Zabouchla se za ním a sakra, nešla otevřít.

Měla jsem jen mobil, ale strécovskó situaci jsem zachytila. Byla jen poloviční, protože díky zlatým ručičkám pana inženýra se nakonec podařilo zámek otevřít. Ale přece jen to trvalo pár minut a v úvahu už pomalu přicházela i varianta přelezení vrchem.
Bylo nám tam příjemně a protože jsme si při vjezdu do Želivu všimli cedule "Veřejné tábořiště", rozhodli jsme se to zkusit.
Dobrá volba!


Místo u řeky, málo lidí a všichni příjemní, komáři žádní. Trasy pro kola hodně zvlněné, ale líbilo se nám to.

Do Červené Řečice jsme jeli dost dlouho přes dvě hory a jednu přehradu.
Naznali jsme, že okruh moc prodlužovat nebudeme a zkusíme trefit zpět do Želivu kratší, ale i tak krásnou cestou. Dobře jsme udělali.


Na zahrádce želivského hotelu Na Kocandě, kde měli Čapí hnízdo (viz foto v minulém WWWiditelném) jsme nabrali sílu a vydali se ještě opačným směrem k jedné z přehrad, té nejmenší. V blízkosti Želiva jsou tři vodní nádrže, ta nejbližší od tábořiště se jmenuje Vřesník. Kolem ní vede příjemná stezka a dá se po ní dojet až k sedlické hydroelektrárně.


Okolí přehrady na druhé straně vypadá docela romanticky, občas se tam vyskytne sólochata a zdá se, že tam není ani přístup po silnici.


Po dvou nocích v Želivu nastal přesun do Ratajů u Sázavy, místa, které jsme objevili náhodně loni cestou okolo Sázavy.

Nezklamalo nás, toto foto je z loňska a pořád to tam vypadá tak malebně, jen mírně omšele.

Pan Jiří vyfotil mobilem pohled z terasy místního hotelu a pak jsme našli místo v kempu pod železničním mostem. Kopce jsou tam ještě úctyhodnější, než okolo Želivu. Každá cesta z kempu znamená vyšlapat pořádnej kopeček do Ratajů. První výlet byl do Ledečka, lesní stezkou dolů, nečekaně zase k Sázavě, která se v těch místech neuvěřitelně motá a způsobuje problém s orientací.

V Ledečku je vlaková zastávka, kde vlak nabere směr do tunelu, ústícího právě nad kempem v Ratajích. Ale tu možnost jsme nevyužili. Je to zřejmě jedna z oblíbených zastávek lidí plavících se po Sázavě.

V jednom z hospodinců, kde jsme povečeřeli, mají dobrý hodiny - chvilku to trvá, než to člověku dojde... Klidně bych si je pořídila domů.
Další den jsme jako cíl zvolil městečko Sázava, kde prý mají náměstí Voskovce a Wericha.
Cestu vzhůru do Ratajů jsme zvládli, ale stoupání pak ještě pokračovalo dost dlouho. Přežili jsme i v tom vedru a odměnou byl asi 7 km sjezd, pěkně pozvolnej, paráda.
Přibližně ve druhé třetině cesty dolů nás zastavil člověk lesník a slušně požádal, ať vyčkáme, že co nevidět spadne strom. Poslechli jsme a pak to přišlo. Asi 20ti metrovej smrk se pomalu skácel přes silnici. Dodatečně jsme si uvědomili, že jsme oba byli tak zkoprnělí, že nás vůbec nenapadlo to třeba zachytit na mobil. Člověk čumí, oči vykulený a uvědomuje si tu obrovskou masu, která padá relativně pomalu a nezastavitelně. Kdybychom stáli o pár metrů dál, moc by z nás nezbylo. A tak už mám jen výsledek - strom ležící, přeřezanej neuvěřitelně rychle motorovou pilou a odtaženej bagrem ze silnice...


Město Sázava je divný. Kromě tohoto pohledu z mostu pro pěší na klášter jsou tam "moderní" budovy, připadali jsme si tam jako na sídlišti. Údajně je to proto, že to tam za války vybombardovali... Náměstí Voskovce a Wericha jsme našli, ale nevím, jestli by se pánům líbilo... Třeba jo.


Ze Sázavy se dalo jet vlakem, ale zvolili jsme cestu vlastní óbrovskó siló. Ten kopec směrem na Ledečko byl fakt výživnej. Nekonečnej. K tomu vedro. Pomalu jsme šlapali, nořila se místa vypadající jako vrchol, ale to byly jen falešný představy, protože za zatáčkou kopec pokračoval - bylo jich aspoň sedm... Asi v půli cesty do kopce jsme míjeli člověka tlačícího bicykl a ten nám stačil sdělit, že měl 4 piva a tak jde radši pěšky, aby mu náhodou nesebrali řidičák. Moudré rozhodnutí..
Vyšlapat kopec ve vedru není úplně nejlepší adrenalinový zážitek, ale přece jen ten pocit stojí za to. Najednou před sebou vidím svažující se silnici, kolo jede samo, ta úleva! A ty vůkoly (jak by řekla tetina Beránková), ty stojí za to.

Vypadá to na mírně zvlněnou krajinu a vůbec není vidět to hluboký údolí, svažující se k Sázavě. Jirka vybral cestu po žluté, pěkně z kopce, lesem, ale ke konci přestala být cyklistická. To mně připadalo trochu jako křivda a ne moc velká odměna za tu námahu vynaloženou k překonání výškového rozdílu... Musela jsem vést kolo přes šutry docela prudce dolů. Strach, že si ulomím kousek některé z důležitých končetin, mě ovládl. Asi moje blbost, ale nešlo to jinak. Pan Jiří to samozřejmě hrdinně sjel. Pak našel na mapě nějakou romantickou hospůdku, která předpokládala, že dojedeme na místo, kde vede přes Sázavu železnej most. Taky by se po té cestě dalo dojít opět do Sázavy podél vody. Aspoň jsme ji zkusili.

Jet se nedalo, tlačili jsme velocipédy občas i bahnem, kopřivy nás taky neminuly. Mostu jsme dosáhli - byla to zřejmě bývalá zastávka vlaku. Mně došla energie, Jirka se vydal na druhou stranu mostu vyzkoumat tu romantickou hospůdku. Další strécovská situace, ty nás potkávají docela často. Zjistil, že hospůdka je dávno opuštěná a tak se nevyplatí stěhovat kola po železnejch schodech na bývalý nástupiště a pak na most. Mezitím přišli po stezce k mostu nějací další, ale pěší občané, mířící do Sázavy. Byli docela otrávení a radili nám, že tou cestou zpátky nemáme chodit, je tam bahno. My už jsme ale svoje informace měli... Jestli do Sázavy došli, to už se nedozvíme. Tu cestu jsme protlačili i nazpět a dokonce nám připadala jednodušší. Asi jako vždycky, když se odněkud vracíme a víme, co nás čeká.


Potkali jsme bývalé nádraží - v té nádrži na střeše prý čerpali vodu do parních lokomotiv. Škoda, že to někdo nezrenovuje. Pokud se nenajde nějakej blázen, kterýho by nadchlo, asi tu za pár let nebude nic.
Z Ratajů jsme vyjeli do Malešova, kde prý je rodinný pivovar - ten náš prokletý koníček...


Pivovar tam je! A moc, moc příjemní lidi. Zrovna měli problém. Ve čtvrtek v poledne nešla elektrika a prý nepůjde až do večera. Právě tam byli pánové, kteří měli stavět pódium pro festival, kde v pátek večer vystoupí pár kapel a vrchol obstará Druhá tráva. Bez elektřiny byli nahraní. A tak seděli a popíjeli místní pivo v petkách. Dali jsme si taky, výbornou sedmičku! Pan sládek zaslouží pochvalu. Řešil zrovna problém, protože měl rozdělanou novou várku a bez elektřiny to nedodělá. Jedna z variant byla i ta, že to bude muset všechno vylít.
Rozhodli jsme se k výletu do Kutné Hory s tím, že se třeba druhý den vrátíme.
Na doporučení paní prodavačky z potravin jsme našli přímo ve městě kemp Barbora. Trochu dražší, ale Kutná Hora za to stojí.


Vešli jsme i do muzea moderního umění, před kterým stojí právě tato monumentální koule. Prochodili jsme aspoň přízemí, protože už bylo před zavírací hodinou. Mě tam nejvíc oslovily knížky, které nabízeli v infocentru. Nebýt na kole, asi bych tam nechala dost peněz.


Hned u muzea je chrám svaté Barbory a hospůdka se zahrádkou vypadající jako past na turisty. Nebylo to tak! Ceny mírné, pivo Kutná Hora chutnalo a výhled na okolí to všechno rámoval.

Ráno nás napadlo vylézt na rozhlednu stojící na kopci Kaňk. Je pěkná, vstup dole je zdarma, ale nahoře v kavárně je třeba zaplatit vstupné, aby se lidi dostali pak přes turniket ven. Prý je možnost si tam objednávat i místa na večeři a kochat se shora na rozsvícené město.
Byl pátek, den návratu domů.
Nedalo nám to a zkontrolovali jsme ještě jednou stav v Malešově.


Pódium už postavili!

Prošli jsme se ještě po náměstí a zabočili do opěvovaného kempu u rybníka.


Krčma Na konci světa je malebná, byli tam milí lidi a vůbec, bylo co obdivovat včetně výhledu na tvrz.


Jirka obdivoval řemeslnou práci tesařů, pochvaloval, že nic neodflákli.


To místo má kouzlo a to ještě není zdaleka hotovo.
Je tam spousta detailů ke koukání.


Levno tam zrovna není, ale ani nám to nijak nevadilo.
Při návratu do pivovaru jsme zjistili, že opět nejde elektřina, bylo mně jich docela líto.


Nedali se! Když jsme odcházeli, zrovna si přiváželi agregát, takže se jim akce určitě vydařila.
Poslední zážitek bylo místní muzeum, samozřejmě nás nalákaly velocipedy.


Ještě nikdy jsem neviděla tolik dětských historických kol pohromadě.


A ten hasičské bicykl mě dostal!
Přispěli jsme jim, ať se sbírka rozšíří.


Za zmínku stojí i malešovský červený telefon! A prý jsou druhý muzeum u nás, které vlastní sice menší, ale přece jen kostru plejtváka!


Krásnej závěr výletu!


Dada a spol.

Vážení,
v sobotu 11.září 2021 se v kulturním domě v Železném u Tišnova konečně uskuteční několikrát odložený koncert skupiny Ruchadze Band-Amsterdam Beyond, konaný v rámci cyklu Petra Gratiase Kapitoly z historie československé rockové hudby. Začátek akce je v 19,30 hodin.
Konstantin Ruchadze (*1950) je Gruzínec narozený v Moskvě, jehož matka se podruhé provdala do tehdejšího Československa a on strávil skvělá 60.léta minulého století v Praze, kde také sestavil svou první rockovou kapelu. (Tehdejší bubeník Petr Eichler s ním mimochodem hraje i dnes...) Počátkem 70.let emigroval, nějaký čas pobýval ve Španělsku - i v okruhu přátel Salvatora Dalího - a momentálně již řadu let žije v Nizozemsku, kde dal dohromady nejprve skupinu s krásným názvem Hot Bolshevik. Po roce 1990 se začal pravidelně objevovat opět u nás a měli jsme jej příležitost slyšet na podzim 2010 také v Tišnově v rámci akce Tišnovský jazzový týden - ukázky a rozhovor z tehdejšího vydařeného vystoupení jsou ke shlédnutí na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=69CV82cg7eU
Hudba kapely má svůj základ v bluesových kořenech, které jsou obohaceny četnými vlivy world music a zejména charismatickým projevem samotného kapelníka. Není bez zajímavosti, že na CD vydal například i svérázné úpravy Čajkovského Labutího jezera nebo české státní hymny.
Ode dneška jsou k dispozici v předprodeji v knihkupectví paní Raškové na Brněnské ulici v Tišnově vstupenky za 200,- Kč, brzy je bude možno za tutéž cenu pořídit i na obecním úřadě v Železném. Na místě bude před koncertem vstupné o 50,- Kč vyšší.
Srdečně Vás všechny zvu na vystoupení této zajímavé skupiny a budu vděčný za jakékoliv další šíření této informace přes Facebook či další sociální kanály.
Děkuji a těším se na Vás
Václav Seyfert st.

Zdravím všechny!
Prosím, poslechněte si naše nahrávky (viz odkazy úplně dole), které jsme vytvořili během řádění covidu.
V nahrávkách jsem zatím všechny perkusy nahrával sám postupně po jednom. Anžto nejsou lidi, tak jsem si nějak musel pomoci.
Kdybyste někdo o někom ve svém okolí věděli, kdo buší do cajonu, djembe či na bicí, tak mu prosím přepošlete níže uvedené odkazy.
Moc děkuji!
Třeba se to bude někomu líbit a chtěl by s námi pokračovat v naší tvorbě.
A vztahy v naší tvořivé kapele jsou velmi kamarádské, což je taky dost důležité.

Ing. Ivo ALBRECHT
+420 602 591 751

kapela Harry Ventil:
www.harryventil.borec.cz
https://bandzone.cz/harryventil

Vážení kolegové,
ráda bych Vás pozvala na srpnová představení Studia Marta a Absolventský festival (11. 8. Vyrozumění, 17. 8. Betonová zahrada, 20. 8. HÁDY - Pokusy o minulost, 26. 8. Klíče), více přiložený plakát. Termíny a lístky na goout.net nebo přes naše stránky http://www.studiomarta.cz/index.php?p=program&y=2021-08
Vašim dotazům se budu věnovat po návratu z dovolené 9.8.
Děkuji a přeji hezké léto
Dagmar Indrová

Studio Marta
Bayerova 5
Brno 602 00
+420 542 591 512
www.studiomarta.cz

Posílám teplý pozdrav z jihu Čech a také upoutávku na výstavu na Kampě. Stojí za vidění, protože je to Jiří Šalamoun.
A jestli nevíte, kam na dovolenou, podívejte se na nekonečné možnosti. https://www.zonerama.com/PawlasMB
Dávejte na sebe pozor!
Eva