Kluci měli v sobotu narozky
(9.4. je trojsvátí)

Kdysi v dobách dávnějších mi volala Helča na pondělí Velikonoční, že má pro mě dárek k svátku. Vňoučka Borise, kterej se narodil přesně na moje jmeniny. O tři roky později mi volal Milan, že má pro mě Helča zase dárek k svátku - Bobíka. Náhoda tomu chtěla, že to bylo opět pondělí velikonoční. A od té doby mi Helča pravidelně telefonuje na můj svátek, že pro mě tentokrát nemá žádnej dárek v podobě vnoučete. Letos měli kluci narozky v sobotu a Velikonoce jsou až za týden. Inu, tak už to u klouzavejch svátků chodí, na rozdíl od jmenin a narozenin.

Jedeme za vňoučátkama (2010). Pokaždé, když mají kluci narozky, přepadá mě nostalgie a brouzdávám se fotoarchivem. Letos jsem zabředl ve fotkách z Austrálie, kam jsme za nimi jezdili celkem pravidelně, až se zase vrátili zpět do Česka. Je pravda, že v tý Austrálii jsme se vídávali častěji - každej den. Tady to je hektičtější, každej má spousty zájmů a když nám to vyjde, je to svátek na druhou.

Bobík byl školkař, Boris chodil už do školy a Bibi samozřejmě taky. Bobíka jsme mívali na starost v podstatě každej den, protože Helča v Austrálii taky chodila do školy. Jezdila až kamsi do Alstonville.

S Bobíkem bejvala dycky sranda. Byl to komik.

Bobík nese dary moře. Za Bobíkem je most přes řeku Evans Head.

Boris se pokouší o surfování. Je to přece jen v Austrálii a tam vlna nečeká.

Bobík na surfování kašle.

A vodě se trošku vyhýbal, což se brzo změnilo.

Boris a jeho zrzavý kolo.

Bobík a jeho červený kolo.

Vňoučátka telefonujou.

Budka je ve vesničce Tabulam na řece Clarence. Podle sčítání v roce 2010 tu žilo celých 470 obyvatel. Nyní jich je prý asi 127.

Hned na příjezdový cestě byl příjemnej mlíčnej bar, kde se prodávalo tak trochu všecko, včetně umělejch mušek na chytání dravejch ryb. Poblíž tohoto města (bacha, poblíž znamená v Austrálii třeba 70 kiláků), bydlel v plesnivým stanu v buši i slavnej Čárlí Soukup. Přespali jsme u něho v lese a ráno ho vzali na autobusovou zastávku a on zase děcka pozval na milkshake.

V městečku Lightning Ridge, tam kde se dodnes těží opály, má jeden Milanův kámoš takovej domeček, chatičku, boudičku. Cesta byla daleká a Bobíka sestřelila. Probudil se, až když ucejtil u nosu avokádo na chlebě.

Boris měl v Austrálii období silnýho horderství, což ani není něco v našich rodinách výjimečnýho. Každej z nás něco sbírá a odmítá se zbavit jediné věci. Boris měl pro sbírání velmi otevřenou duši. Sbíral všecko, nejraději dráty a klacky. A nikdy nechodil ven bez taštičky na kamínky a mušle.

Kamarád Milanovýho kamaráda vlastní tady poblíž Lightning Ridge pozemek zvící velikosti několika desítek, možná stovek, fotbalových hřišť. V Austrálii jsou prostě jiný měřítka. Chová tu kozy, pardon, nechová, ty kozy se tu chovají samy. Běhají si po mnoha fotbalových hřištích, žerou bodláky, ale vodu dostávají jen od páníčka. A to je i metoda, jak si vybírá z obrovskýho stáda kozy na prodej. Kozy nejsou žádný blbý krávy a poznají, že voda je k dispozici a přiběhnou. Pak jsou odchycené a prodané na maso. No, takže vlastně jsou blbý. Kamarád kamaráda nám dovolil pár těch zdivočelejch koz odstřelit a sežrat. Nebylo to nijak dobrodružné, ale exotiky hodně. Buš tu byla charakteristicky rudá a všude bylo hodně bindies, což jsou vlastně kurevsky vostrý bodláky. Ty dlouhý jsou tak tvrdý, že když správně šlápneš, propíchnou hravě i pohorku. Vyndat takovou věc z boty je docela fuška. A pak takový malý bodláky, který se zase děsně blbě sundávaly z nohy.

Boris byl vždycky neskutečně akční. Nikdy se nazastavil, furt něco budoval, stavěl a přenášel. Bobík, kterej je o tři roky mladší, se jen úporně snažil svýho staršího bráchu napodobovat.

Bobík uměl usnout i během nádechu.

Boris nakreslil do rudé země housenku s dělem. Takovej dlouhej tank. Neboli houstanka.

Boris i Bobík děsně rádi jedli. Ne všechno, ale to, co jim chutnalo, jedli s obrovskou láskou.

Našli jsme opuštěný pštrosí hnízdo a v něm vajíčko. Že je opuštěný, říkali ti ostatní spolutáborníci-zkušení australští skorodomorodci. My jsme nikdy hnízdo od pštrosa neviděli a pštrosí vejce jsme v ruce nikdy neměli. Ale co jsme měli dozajista, tak to bylo obrovský štěstí, že starej pštros byl někde na výletě, jinak by nám ukázal, zač je v Jižním Walesu vejce. Bobík si myslel, že se mu podaří pštrosa vysedět v kempingový židličce a bude s ním pak chodit na procházky.

Boris měl pocit, že je v buši málo záhonků, tak si jeden začal budovat. Byl to víceúčelový projekt, protože to prej funguje i jako sluneční hodiny.

No a Bobík se opičil.

Tady, uprostřed buše, vznikla jedna z nejdelších pohádek v historii pohádek. Možná to překonala jen Šeherezáda. Pohádka se jmenovala Babl-Bibl-Babl a byla o tříhlavém dráčkovi, kterej měl velký problémy domluvit se sám se sebou. Důvodem potíží bylo to, že každá hlava viděla svět jinak. Jedna viděla minulost v současnosti, druhá současnost v současnosti a třetí budoucnost v současnosti. Málokdy se dohodly napoprvé a nebo jednoduše. Vždycky to byl tak trochu voser. Každej den jsem musel vyprávět zhruba půlhodinovej příběh před spaním. Postupně se vňoučátka bez dohadování začala s hlavama sjednocovat. Bibi se zhlédla v Biblovi a Boris s Bablem budoucím. Bobík protežoval Babla minulýho. Když se někdy (možná jen dvakrát nebo třikrát) stalo, že nebylo večerní povídání, byli všichni tři nasraní. A nebojme se to přiznat na rovinu, byli nasraní na mě. Ale další večer vše odpuštěno.

Boris a přídělová čokoláda.

Po cestě domů z kozích hodů se nám na autě posral alternátor a baterka se těměř vybila. Tak jsme zastavili v městečku Yamba, kde nám hodnej stavitel jacht nabídl nabít baterku u sebe v hangáru. Vzali jsme děcka do cukrárny. Když jsem viděl, jak čumí na zmrzlinu, došlo mi, jak drsný jsou rodiče, když svejm dětem brutálně zakazujou sladký a straší tím, jak jsou sladkosti zlem lidstva. Každý vňouče dostalo zmrzlinu podle svýho výběru. Prarodiče jsou tu přece od toho, aby házeli trochu do výchovy vidle, a aby rozmazlovali.

Bobíkova první zmrzka v životě.

Kluci si důsledně hlídali, abych jim nikam neuprchl a stále mě něčím úkolovali.

Příprava na večerní povídání o BablBiblBabl.

Ráno jdou Bibi s Borisem do školy. Bobík osedlá koně, vezme bakelitovej meč a vyráží do boje.

Boris má rád ve věcech svůj vlastní systém. A nikdo mu ho nesmí kurvit.

Bobík trénuje na baristu.

Bobík má velmi blízko k pirátům. Často, když jsme přišli ze školky, kam jsme ho dvakrát týdně vodili, si přál nějakou pohádku. Sedl si ke krabici s dévédéčkama a bral jedno po druhým do ruky a se slovy: "Blbý, blbý, blbý..." a házel ty blbý za hlavu. U jednoho se zarazil a se slovy: "Robin Hüd - ýplně blbý (už u něho vítězila angličtina), to chci!" To možná vysvětluje Bobíkovo pirátství.

Boris měl ve škole potíže se čtením. Děsně ho to sralo, ale ještě víc ho srala sprostá slova. Nesnášel je, protože byla hnusná. Nesnášel i slova a věty, kde bylo sprostý slovo rafinovaně ukryté. Například "servis", nebo ve větě "sklenka dobrého vínka". Tak moc ho sprostá slova trýznila, že kadění říkal kytka a čůrání tráva. Nebo naopak, to už jsem zapomněl.

Svět podle Bobíka.

Bobík by se rád opičil po bráchovi a hordeřil by, jenže pak zvítězila lenost a nalezenej předmět buď zahodil, nebo přemluvil někoho, ať to nese. Pak se to dalo v pohodě nenápadně zahodit. Bobík hordeství v sobě neměl. Ale co není, může být.

Bobík objevuje králíky.

Boris v zastoupení.

Bobík - smoothie devil.

Bráchové Boris a Bobík jsou zábavná dvojka.

Boris a vitamíny.

Bobík a žvejka.

Snídaně u Čárlího.

Bobík s dědou na pláži.

Boris a Bobík čumí asi podvacáté na Robina Hüda.

Bez plyšáka ani ránu po ránu.

Správnej tajming v Evans Head na pouti.

Úzkoprofilové přídělové polomáčené sušenky. Mile mě překvapilo, že jsou k dostání i v takový prdeli, jakou je Austrálie.

Boris trénuje čtení.

Bobík si upravuje dědu podle svýho vlastního projektu, asi někdo z Robina Hüda nebo Pandy.

Boris medituje.

Snídaně v národním parku Tambourine.

Boris telefonuje v deštným pralese.

Čekání na žáby.

Boris osmiletej.

Bobík pětiletej.

Nákup prasáren k obědu. Boris číhá.

Nejlepší prasárnou jsou, budou a byly dycky prasárny z moře. To jest smažený kousky ryby a mastný slaný hranolky s tatarkou a kečupem.

Bez prasáren není svět zábavnej.

Bobík a maršmelouny k dětskýmu kafíčku. Je to prase.

Kuk Kluk Subwaylan na kafíčku.

Kavárna v městečku Tamborine Mountain

Boris zasněný.

Boris

Bobík v botníku.

Bobík

Když s náma byli v Austrálii i Honza s Jirkou, hrávali jsme po večerech UNO. Boris to hrál s rozkoší a nezajímal ho výsledek.

Zatímco Bobík chtěl hrát s Honzou, aby vyhrál, ale prohráli a Bobíka to děsně naštvalo a vyčítal Honzovi, že se přidal k němu proto, že chtěl vyhrát. Honza mu na to řekl, že si teda měl vybrat někoho jinýho. Bobík brečel, že si myslel, že je Honza nejlepší.

Mister Eggman - Bejt nebo nebejt, to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit?

Televizní bratrská cenzura.

Bobík umělcem na farmě u Soni a Paula.

Boris modrooký na farmě u Soni a Paula.

Boris pavoukem.

Boris a koláček. Všimněte si prosím, že druhá ruka plní roli spížky. Tuhle vlastnost měl už od dvou let. Je to tak trochu spojený s tím jeho horderstvím. Jednou jsme byli na šípkách a Boris jich nasbíral tolik a nastrkal do kapes, že mu padaly tepláky až ke kotníkům.

Boris u Jane.

Boris a kus Bibi.

No a teďka ohromnej časovej skok. Dneska (9.4.2022) mají oba kluci zase narozky. Boris tentokrát 18 a je plnoletej. Bobík má 15 a dostane občanskej průkaz. Dali jsme si sraz v Emě, příjemné kavárničce pro hipstery.

Přijeli i s Helčou, ano, tou, co má ráda šály. A taky je B&B&B máma.

Boris plnoletej.

Bobík patnáctiletej.

Součástí oslavy narozek byla i návštěva monstrózního kina ve Slováči. Kluci vybrali nějaký pokračování Harryho Pottera. Myslel jsem si, že mě to nebude bavit.

Eště pořád si myslím, že mě to nebude bavit. A samozřejmě, že do tak šílenejch kin patří i slanej popkorn.

A představte si, že se mi to docela líbilo. Usnul jsem jenom dvakrát. Poprvé hned na začátku a pak, když hlavní hrdina tancoval ve vězení (to nevím, to mi říkala Olina). Zbytek jsem vydržel. A přiznám se ještě k něčemu dalšímu. Mám raději filmy doma na monitoru, protože si můžu upravit hlasitost na poticho. Jít do kina je pro uši šílenej záhul, kterej je dva decibely nad prahem bolesti. No a když vám funguje jen jedno ucho, je to paradoxně utrpení ještě větší.

Potěšilo mě, že po produkci je v uličkách kina úplně stejnej bordel jako v syrským kině ve městě Deir Ez Zor. Ale to bylo před válkou. Tohle město včetně kina rozstříleli ISISáci s rusákama a ruku k dílu přiložili i vojáci současnýho prezidenta Asada. Takový hezký město to bylo. Jen doplním, že v deir ez zorským kině se na zemi neválely popkorni, ale bylo po kotníky naváto šlupek od slunečnicovejch semínek.

Oslava skončila, jdeme na vlak domů. Před náma klukama jdou holky. Dvě učitelky angličtiny, dvě kolegyně ze školy.

Jo, a jaro je definitivně tady.