PPP-Ploužení Podél Ploučnice
(den šestý)

Předchozí prasečí vydání je plné omluv, tak ještě jedna zásadní navíc. V čísle 30/2022 jsem omylem nechal v brněnské sekci příspěvek z vydání 29/2022. Pro všechny zájemce o správné Brno klikněte prosím zde:

Čtvrtek 16.6.2022
Nebo také, jak se psalo v původním itineráři - den odpočinkový. Ještě než začnu sbírat zbytky a střípky z hlavy děravé, tak musím upozornit na chybu ve vydání 29/2022, kde drze tvrdím, že skrz Zákupy protéká ta naše Ploučnice, ale Honza mě na chybu upozornil. Zákupama protéká Svitávka a žádná Ploučnice. Omlouvám se!

Na dnešní etapu Honza naplánoval malej oddechovej výlet se zplihlými batohy. V České Lípě totiž bydlíme dvě noci. Hned ráno jdeme na snídani Na Kopeček, máme párky. Vypadá to, že bude dost teplo. Včera jsme se pokoušeli dohodnout, jakou variantu zvolíme. To, že tu je málo hospod, už jsme akceptovali, v itineráři to bývá lakonicky zmíněno jako "velká svačina". Ani ráno nebylo moudřejší večera. Shodli jsme se teda alespoň na tom, že vyrazíme na cestu a uvidíme, co se z toho vyvrbí.

Ráno Na Kopečku a furt nevíme, pro jakou trasu se rozhodnout.

Stejně ale musíme jen jedním směrem. Začíná být vedro a po cestě máme několik míst, kde se můžeme rozhodnout, jak trasu zkrátit.

Místní streeteři jsou drsňáci. Ale srozumitelní. Žádný dvojsmysly.

Zrzavej most přes tu našu Ploučnicu.

Hlavním hybatelem dnešní etapy se nakonec stává Roušovna, která měla největší strach, že to neujde a že bude vedro, a najednou řekla, že půjdeme tu nejdelší variantu a prej uvidíme, co z toho vzejde. Ona ale netušila, že ta její varianta bude tak dlouhá.

Ploučnice je řeka trošku nenápadná a, snad se to tak dá říct, skromná. Ani spád moc nepotřebuje. Na mapě je krásně vidět, jak se umí plahočit téměř po úplné rovině. Vymeandruje se a pak zas chvilku teče z kopce.

Ohledně toho Hlávkova mostu jsem chtěl trochu zamachrovat a něco si najít na tom internetě, ale je to marný, je to marný, dycky mě to zažene na Hlávkův most v Praze, kterej je sice taky zajímavej, ale s Ploučnicí nemá moc společnýho. Tedy kromě toho, že i Vltava i Ploučnice končí v Labi.

Kontrolní pohled na mapu mi potvrzuje, že je to Dobranovský potok a žádná Ploučnice. Do Ploučnice se vlije za pár stovek metrů.

Ochranné a zdravotní pomůcky už dělají solidní designeři, tak proč by nemohla třeba ortéze nebo nákolenka vypadat hezky. Přestože má Gábi koleno, jak to jen říct slušně, v prdeli, pořád se usmívá. Roušovna dohlíží, jestli to dělá Gábi správně. Znáte učitelky.

Naše Roušovnou doporučená cesta jde pěkně lesem. Vůbec nevadí, že slunko začíná solidně žhavit.

Přestože je zrovna období většího sucha, zeleň je tu nápadně svěží. Patrně za to taky trochu může ta naše Ploučnice.

Ještě koleje a jsme ve Vlkově - Vlčí důl.

Kaple svaté Anny ve Vitkově je barokní a plná keramiky.

Kapličku svaté Anny postavili v roce 1853. K přestavbě došlo v letech 1869 až 1870. V roce 1909 do ní uhodil blesk a celou ji rozmetal. Postavili si ji znovu. Náleží pod Římskokatolickou farnost v Dobranově. V roce 2016 si kapli odkoupil soukromník a naplnil ji keramickejma potvůrkama.

Keramická idylka.

Klevetnice.

Nasraná selka.

Tři sestry.

Hejno kočiček.

Šesterčata, trojčata a dvojčata.

Kurevsky rychlý želvy zdrhly z kapličky.

Unavená sova.

Kočička a kozel.

Taky žirafa tu stála uvízlá v koutě. Gábi si s ní chvilku povídala.

Olina si jí prvně nevšimla, přestože má dlouhej krk, žirafa, a proto se vrátila zkontrolovat, jestli správně plní funkci žirafy v koutě.

Plní.

Sem tam se mi podařilo ulovit do své fotosbírky motejlů nějakýho modela. Okáč asi luční.

Ploučnice se v meandrech pohybuje téměř mikroskopicky pomalu.

Labutím to vyhovuje.

Až tudy půjdete, nedejte na informační cedule. Žádný ZOO tu není. Přesto se však se živou zvěří můžete setkat a není to nic příjemnýho. Když jsme prošli vesničkou Heřmaničky a cesta vedla malou téměř bez provozu silničkou, prošli jsme i kolem dobře bezdomáčsky zanedbanýho pozemku.

To by nebylo nic zásadního, takovejch pozemků na svejch tůrách vidíme desítky, jenže...

Tohle je fotka z Google Street view z roku 2019. Když jsme procházeli my, byla branka pootevřená. Na pozemku nebyl nikdo vidět, vše vypadalo vyhnile a opuštěně. Klid, až skoro mír. Ale jakmile jsme zašli za pozemek a ponořili se do lesní aleje kolem silničky, vyřítil se zezadu a bez zaštěkání zdravej silnej a nebezpečně vypadající pes. Začal zuřivě štěkat až těsně u nás a vybral si Álu, šla zrovna poslední. Strašně se lekla, což psího šmejda povzbudilo. Zdravej, osvalenej, od pohledu hnusný plemeno. Na malou chvilku však zaváhal, asi se rozmejšlel, kam se má zakousnout. Osudová chvilka pro toho sráče, záchranná chvilka pro Álu. Pět důchodců se obrátilo proti štěkající svini, já vím, byl to pes, ale svině, Honza proti psovi vystartoval první, pes nepřestával štěkat, ale zarazil se, Ladys chtěl vytáhnout deštník z bočního úchytu batohu, nešlo mu to, tak jsem mu pomohl, Olina sebrala klacek a napřáhla se proti němu, Gábina napřáhla obě hole, Ladys vystartoval s červeným deštníkem. Naštěstí pes nebyl bejk, začal couvat. Shýbl jsem se pro šutr, on tam sice žádnej pořádnej nebyl, ale pamatuju si, že i v Sýrii stačilo proti dorážejícím psům shýbnout se jako pro šutr a většinou přestali dorážet. Naštěstí nešlo o trénovanýho psa, jen nebezpečnýho šmejda. Důchodci tentokrát slavně zvítězili nad psí záludností a zparchantělostí. Majitel toho psa je debil. Skoro všechny nás napadlo, když jsme šli po silnici kolem jeho chaotického pozemku s otevřenou rozpadající se brankou, co kdyby tam byl pes. Žádnýho jsme neviděli. Vyřítil se, až když jsme zmizeli v té zatáčce silnice. Hned po zážitku mě začalo svědit stehno, který mě prohryznul podobnej pes před několika lety. Důležitý je, že to dopadlo dobře. Kdybyste tu někdy šli, dejte si bacha.

Adrenalinovej zážitek byl v něčem pozitivní. Úplně jsme totiž zapomněli, že máme žízeň, možná i hlad a chuť na pivo. Za pár kiláčků jsme si na to vzpomněli a zachránila nás hospoda v Žízníkách. Pro hospodu místo s dobrým názvem.

Hejno důchodců se ubránilo mladýmu psovi. Zasloužená plzeň a i něco k jídlu.

Hospoda je zároveň i půjčovnou lodí. Odtud se Ploučnice už sjíždí. Dokonce tu poblíž mají i tréningovej slalomovej úsek.

Po dobrým jídle a adrenalinu jsme zatoužili po něčem klidnějším.

Rozhodli jsme se zdechnout u místního rybníka. Jmenuje se Žíznikovský rybník. Jak jinak.

Ploužení podél Ploučnice jsem využil k testování svejch novejch tenisek. Je to model, kterej používal náš Honza při několikaměsíčním pochodu PCT od Mexika do Kanady. Uchodil jich na té trase dva a půl, což je dobrá výdrž. Americký tenisky Altra prošly zatěžkávací zkouškou na jedničku. Dobrá zpráva pro zájemce o tyto boty: Mívají je v prodejně "Pod sedm kilo" na Praze 7. Blbá zpráva je, že nejsou moc levný.

Za pár kiláků se před námi objevily domy České Lípy.

Popelnice vzorně seřazené.

A v hospodě Svárov jsme se odměnili dobře ošetřeným gambáčem.

A pokusili se o selfíčko. Po těch skoro 18 kilometrech odpočinkovýho výletu nevypadáme moc jako lvice a lvi salónů. Dobrodružná a docela dlouhá etapa ploužení je za náma. Inu, odpočinkovej den.

Když už jsem se nás pokoušel dostat do jednoho políčka fotky, neodolal jsem volání metrosexuála a vyfotil se sám pro sebe jako někdo, kdo neví, jak vypadá svatozář. Čelenku, kterou mám na palici, u nás zapomněla Honzova Robbyne, když u nás před nedávnem byli. Tak díky, Robynne.

Ještě mapa nakonec s vyznačením nebezpečnýho místa.

podpis



Honza s Jirkou v přepravce v Ostružné

Huláká na mě Roušovna z kuchyně: "Máš tu sladkost ke kafíčku."
Vybral jsem si ten menší kousek, ale řekla: "Oba jsou pro tebe, já jsem si svý šátečky už sežrala."

ZATÍMCO PÁNÍČEK S PANIČKOU TRÁVILI ČAS

daleko ve Španělích, Petr s Katkou se rozhodli letět na Zanzibar.
Slíbili jsme jim, že se postaráme o vnoučátka a nějak se podělíme o čas s druhou babičkou Zdenou.
Díky Zdeňkovi, tátovi Terezky, jsme se mohli vypravit do Mlázovic, kde mají rodinnou chalupu.
Je to vesnička, kde Teru a její sourozenci strávili dětství a mají to tam rádi.
Scházejí se tam dodnes.
Hned první večer, až byla skoro tma, udělal Pavel s Teru pro děti stezku odvahy. Šli jen kousek, prý po cestě, kde jsou strašidla a strašidýlka.
Přišli spokojení, oči navrch hlavy, prý se fakt báli! Oba se drželi za ruku dospěláků
jako klíšťata. Vincent prohlásil, že mu Pavel byl životní oporou!
Hned ráno se tam běželi znovu podívat, aby se přesvědčili, jak to vypadá ve skutečnosti.
Měli geniální nápad, že mně udělají taky stezku odvahy. Byli jako průvodci a dovedli mě na místo se zavřenýma očima. Vedli mě za ruku a vzorně se starali, abych nezakopla! Měla jsem za úkol dojít samostatně k netopýrovi
a být ostražitá.


Strašidel tam bylo hodně, malinkých i velkých a v přítmí to mohlo vypadat dost přesvědčivě.


Netopýra jsem poznala bezpečně!

Vrátila jsem na začátek, kde moji spolehliví průvodci věrně čekali a pak se mnou celou stezku prošli znovu, aby se ujistili, že jsem si všimla všech strašidel. Vyfasovala jsem pár trestných bodů za strašidýlka, která jsem přehlédla!
Pak mě vedli (opět naslepo) ještě docela pořádnej kus cesty a když jsem směla otevřít konečně oči, stála jsem na okraji koupaliště...
Krásnej kout, kam přitéká voda z pramene a pak odtéká dál do potoka, skoro nikdo tam nebyl, přestože hned vedle je otevřená hospůdka!
Odpoledne jsme se tam vypravili i s ostatními a psí stařenkou Beruškou.


Terezka s Pavlem si s Vincentem a Kiarou výborně rozuměli a postarali se o ně, zatímco my jsme si mohli jet sami dva na bicyklovej výlet! To byl komfort.


Je to kraj, kde žil Karel Jaromír Erben a hřbitov u tohoto kostela byl údajně inspirací pro báseň Svatební košile.
V Mlázovicích bylo příjemně i ve vedrech a já jsem se tam vůbec nebála pustit děti na samostatné výpravy - samozřejmě ne moc daleko od baráku.


Jerka s Pavlem opravili bránu, takže si trošku našplhali!
Další část týdne byla náročná - ve vedru bylo potřeba přejet autem do Ústí.
To se nám protáhlo skoro na půl dne.
Pavel měl v plánu nám ukázat Tiské skály. Má to tam rád. Takže jsme se umístili
v horolezeckém kempu a ještě večer nás hnal na výlet, chtěl nám ukázat západ slunce na Vyhlídce. Byla jsem trochu unavená, ale nakonec jsem to dala, děcka úplně v pohodě.


Vůkoly překrásné, jak by určitě podotkla Baja.


Ráno musela Terezka odjet pracovat, ale pro nás si Pavel nachystal právě Tiské skály a dobře udělal.


Bylo to určitě lepší, než nějaké zábavní parky, kam jsme původně měli namířeno.


Kiki chtěla vyfotit kamínky...


Kiki ani Viny se vůbec nebáli a troufli si na všechno, co jim Pavel naservíroval.
Terezčina maminka Jitka nás instruovala, kde co vidíme, vyzná se!


Pavel moudře zvolil nejdřív cestu vrchem a za největšího parna nás pak čekala cesta spodem, plná nejrůznějších tvarů, děr, prolízek, skulin atd.


Děti toho naběhaly asi 3x víc než my a zdály se neunavitelné...


Vedro se tam dalo přežít docela v pohodě!


Bylo to výživné, ale chtělo to vodu.
V Ústí jsme měli přespat u taťky Zdeňka, ale přijeli jsme docela brzo. Zaparkovali jsme auto a vzali děcka na nedaleké kópák (v Ústí říkají "koupálo")


Bylo tam hodně lidí, ale vňoučátkům to vůbec nevadilo a vyřádili se pořádně, vydrželi skoro tři hodiny.
My jsme hlídali děti i věci a pili chlazené nápoje.


Zdeněk jim naplánoval nocleh pod hvězdami!
Ve druhém patře byla připravena lehátka a matrace, skoro to nemělo chybu.


Možná jen jedinou, i v těch výškách si je našli komáři. A tak byli poštípaní, ale my uvnitř vlastně taky.
Asi to k létu patří.
Jedno odpoledne jsme věnovali návštěvě Děčína - jak jsme pak zjistili, bylo to tři dny před tím, než ve Hřensku vypukl požár.
Objevili jsme výstavu o Harrym Pottterovi a Jerku zajímalo muzeum hodin na zámku.
Nakonec nám to časově vyšlo tak, že Jerka nás vysadil v místě, kde byl Potter a sám se jel podívat na hodiny.
Ta Potterovská výstava byla pěkná a Kiki i Vincent byli spokojení.
Jsou z nich docela znalci, takže už by si poradili i s nějakým kvízem.


Většinu předmětů věnovala údajně děčínskému muzeu nějaká sběratelka.


Měli tam i dílničky pro nejmenší děti, skupiny starších tam údajně můžou hrát i famfrpál.
Musím říct, že s pomocí Pavla a Terezky se to hlídalo o mnoho jednodušeji, toho si vážíme!
Ti dva se vydali směrem do Německa na nějaký skály, ale Teru si pořídila celkem brzy zranění kotníku a tak se zase vrátili zpět. Naštěstí se ukázalo, že to nebyla zlomenina, takže uzdravování by mělo proběhnout rychle a to lezení si brzo vynahradí.

PAN JIŘÍ MĚL PŘED SEBOU VÁŽNÝ ÚKOL HNED PO NÁVRATU
domů. Měl zvučit, stejně jako loni Meeting Brno.
Akce měl rozložené na celý týden a pokud nebyl v luftě, tak si doma připravoval různé konfigurace pro besedy a všelijaká vystoupení.
Aspoň pár fotek z chytrého telefonu:

Olda Smysl a Gabriela Vermelho.


Besed tam probíhalo víc a všechny simultánně tlumočili do českého jazyka.

Tlumočníci se prý střídali - tu práci obdivuju!


Člověk nemůže znát všechny hudebníky, ale tohoto poznám!


Violoncellista Jan Škrdlík v obležení krásných tanečnic.


V Brněnci to údajně byla dost šílená akce, skoro celodenní.

Pan Löw Beer představuje svoje projekty.
Pan Jiří to všechno ustál a určitě kromě stresu zažil i zajímavé situace. Sem tam i strécovské.

Dada a spol.

Dům umění města Brna ožije v srpnu novými výstavami


JAN AMBRŮZ
17. 8. - 30. 10.

kurátorka: Marika Svobodová

Po delší odmlce se k výstavní činnosti vrací Jan Ambrůz, významný představitel současného nefigurativního sochařství a vedoucí ateliéru Sochařství 2 na Fakultě výtvarných umění při VUT. Výstava v horním patře Domu umění představí jeho nejnovější tvorbu nejen z oblasti sochařství, ale i z oblasti videa. Opominuty nezůstanou ani některé autorovi starší projekty, jako například rozsáhlý komunitní projekt jinákrajina.

 


JAROSLAV PULICAR
17. 8. - 30. 10.

kurátor: Tomáš Pospěch

Výstava v Galerii Jaroslava Krále bude ohlédnutím za více než čtyřicet let vznikajícím dílem momentního fotografa Jaroslava Pulicara, který patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a za své dílo obdržel v loňském roce cenu Osobnost roku Asociace profesionálních fotografů.

 


BRNO ART OPEN 2022

Osmý ročník bienále umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2022 se v měsíci srpnu dostává do své finální fáze. Instalace, které tentokrát spojuje inspirace objevy Johanna Gregora Mendela, budou v ulicích města k vidění do neděle 28. srpna. Symbolické rozloučení s přehlídkou proběhne o den dříve, v sobotu 27. srpna od 16 hodin, při poslední komentované procházce s kurátory Milanem Kreuzziegerem a Milanem Mikuláštíkem. Na procházku jsou stále ještě volné vstupenky v předprodeji v síti smsticket.

 

Vážení géniové,
jistě už s přicházejícím oteplením cítíte tu svíravou žízeň, kterou bezpečně zažene pouze řádně vychlazené pivo. Mohly by vám přijít vhod informace, kde všude se s námi můžete potkat a naše pivo ochutnat. Není nad to napojit tělo i duši!
25 / 6 / Mini Gastro Fest v Tišnově První ročník v příjemném prostředí MěKS Tišnov - trochu to v Tišnově rozproudíme, když tu máme tolik pivovarů ;)
3 / 7 / Letní sborová dílna v Lomnici - jazzový koncert na zámku
5 / 7 / Letní sborová dílna v Lomnici - vystoupení účastníků na zámku V rámci LSD budou probíhat tyto dva koncerty pro veřejnost - my k tomu budeme na zámku čepovat pivo - na zámku, který se otevírá jen výjimečně. Pokud byste si snad také chtěli zazpívat, určitě ještě budou nějaká volná místa na www.lsdlomnice.cz
16 / 7 / Pivní festival v Rosicích Spousta piva, jídla, muziky a zase piva ;)
5 / 8 / Železo v Železném Kováři u piva a muziky - to je vždycky sranda. Návštěvníci také hlasují o nejoblíbenější pivovar, což jsme zatím vždycky byli my. Asi by se mělo přestat soutěžit.

Pivnice jede
Asi si po takovém výčtu akcí říkáte, jestli vůbec můžete zajít jen tak v klídku na pivo do naší pivnice. Můžete! Děláme co můžeme, abychom byli všude a pivnice je tedy otevřená stále každý víkend od pátku do neděle. Na čepu vždy 4 druhy našich piv a něco drobného k snědku. V parném létě doporučuji zejména osvěžující Orange Pepper Weizen nebo v největším vedru náš lehký Summer Aler 8%. Ale nebojte, klasika zůstává - Hořká desítka i Ovesný ležák. Pomáhají nám naše milé kamarádky z Ukrajiny, kterým dáváme všechna dýška, aby si trochu přilepšily.
Pomoc by se však hodila
Přece jen je nás občas trochu málo... Jak píši na našem Facebooku: "Pojď se s námi kamarádit, trochu u toho pracovat a trochu u toho i vydělat. Jde o osvěžující brigádu max. jeden den v týdnu (PÁ 16:00-22:00, SO nebo NE 13:00-22:00). Naučíš se toho spoustu o pivu, vyzkoušíš si, jaké to je dělat v malé vesnické hospůdce v tvůrčím prostředí rodinného pivovaru. Zkušeností netřeba, stačí mít trochu fištrón, nadšení, a umět komunikovat s lidmi. Taky to chce poctivost a čistotu, bez toho to nejde. Jo a jsme HATE FREE podnik, takže žádný rasismus, xenofobie, homofobie, závist - lidem se snažíme pomáhat, ne je kritizovat. Takových lidí, co mezi nás zapadnou, je určitě spousta, že? Jsi to Ty? Nebo někoho takového znáš? Pomůžeš nám alespoň sdílením? Dík, jsi geniální 🥰 " Zájemci prosím pište na mail: jana.pavlisova@geniusnoci.cz nebo ještě lépe rovnou zavolejte: 605 165 058
Chci doplnit DREAM TEAM pivnice
Malý úspěch naší oblíbené desítky
V březnu jsme se zúčastnili Jarní ceny českých sládků. Nemáme ambice obíhat soutěže, a tak ani naše piva nejsou vařena tak, aby přesně zapadala do "soutěžních kategorií". Jediné pivo, které nijak nevybočuje, je naše Hořká desítka. A tak jsme ji zkusili přihlásit do soutěže, kde se nakonec ve velké konkurenci umístila na druhém místě nejlepších výčepních piv. Nám moc chutná, tak máme radost, že nejsme sami 😇
Krásné a klidné léto
A to už moji milí musí být pro dnešek vše, protože tento mail píšu střídavě už tři dny a (ano, mezitím se mi vymazaly neuložené změny) a a a už musím běžet tlačit zase pivo do pivnice. Proč tlačit? To vám povím někdy příště. Na korektury není čas, kdo najde chybu a nechá si to pro sebe, má u mě pivo 😜 Moc se na vás těšíme, ať už to bude kdekoliv.
Mějte se geniálně! Genius noci Jana Pavlišová a zbytek celé famílie