prase 06/2023

Málaga
(sedmé zastavení - tak trošku Picasso)

Je sobota, holky nemají školu, tak jsme si vymysleli, že bysme mohli tak trošku poobjevovat něco z Picassa. Přece jenom to je jeho rodný město, prožil tu důležitou část svýho života a "Málažané" jsou na jeho existenci patřičně hrdí. Na náměstíčku poblíž domu, kde se narodil a kde mu umřela i jeho milovaná sestřička na nějakou blbou nemoc, mu umístili plastiku Picasso na lavičce. Je celej ošahanej, protože se s ním každej chce vyfotit. Kdyby nebyl bronzovej, asi by ho to pěkně sralo. A samozřejmě je tu i velmi zajímavý muzeum nebo galerie, chcete-li, Pabla Picassa. Byl jsem v něm už před léty a byl jsem z něho nadšenej, tak jsem chtěl, aby byly nadšený i ty moje holky.

Kontrolní oko tříděnýho odpadu hlásí, že je stále plno a nevyvezeno. Jen pro pořádek, těsně před koncem našeho pobytu tuto hromadu zlikvidovali a kontejner vyprázdnili.

Rozhodli jsme se, že na MHD kašleme a půjdem pěšky. Z toho mám dycky radost, protože chodit a běhat mě baví.

Pláže pomaličku sobotně ožívají. Málaga je na tohle povalování vybavená excelentně. Nebo jak by řekl náš bejvalej premiér Bureš, když prohrál prezidentský volby, famózně.

Katedrála převtělené Mařeny - Catedral de Santa Maria de la encarnacion.

Plastika s vysoce aktuálním názvem Emigrados. Socha z roku 2013.

Autorem sochy je Andrés Montesarto. Narodil se v roce 1948 v Buenos Aires, ale od roku 1989 žije v Málaze. Jeho sochy jsou rozesety prakticky po celé Málaze.

Socha "Léto" v parque de Málaga.

Socha "Zima" v parque de Málaga.

Soch je po Málaze dost, některé plastiky vznikají živelně pod vlivem okolností.
Tahle se asi jmenuje "Covid, mi amor."

Fontána a bezďák.

Jméno téhle sochy by asi věděla Roušovna, ale neptal jsem se jí.

Moje dámy si vyžádaly fotku se sochou dánskýho hororisty Hanse Christiana Andersena. Autorem je José María Córdoba. (2005)

Nebaví-li vás sochy, můžete si zajít na vodku do centrály KGB.

Brouzdáme se uzounkejma uličkama a nijak do muzea nespěcháme.

Cestou to šmrncneme kolem slavné katedrály.

Santa Iglesia Catedral Basílica de la Encarnación je římskokatolická katedrála, postavená v renesančním stylu . Leží na území dříve ohraničeném dnes chybějící částí středověké maurské městské hradby; zbytky městských hradeb obklopujících nedalekou Alcazabu a pevnost Gibralfaro. Katedrála byla postavena v letech 1528 až 1782 podle plánů Diega de Siloe. Interiér kostela je taky v renesančním stylu.

K návštěvě Picassova muzea jsme si vybrali dobrou dobu. Po pracovním týdnu jsou místňáci ještě unavení z pátečních pařeb, tak vyspávají a na svýho miláčka Picassa se půjdou kouknout až po obědě. Vystáli jsme si zanedbatelnou frontu plnou cizáků a brouzdali se mnoha místnostmi s díly Pabla Picassa.

Je to sympatickej barák obkličující velké patio.

Kromě kytek, který musí být součástí každýho patia, tu najdete skoro vždycky tvořit nějakýho mladýho začínajícího umělce. Duch Pabla je inspirující.

Na Picassovi mě baví to, že mi nenápadně naznačuje, že na kreslení nebo malování a keramice nic není, všechno vypadá jednoduše a zdánlivě neumětelsky dětinsky. Ale pak si to tajně zkusíte a zjistíte, že to tak zkrátka není, že jeho jednoduchý a zdánlivě primitivní čáry v sobě skrývají cosi nenapodobitelnýho, nebo přesněji nepřenositelnýho.

Barevné picassení.

Před mnoha lety jsem Picassa jakože měl rád, protože přece nepřipustím, že se mi to nelíbí, čili obyčejná blbá póza. Pak se to pomaličku rozpustilo a začal jsem kousek po kousku objevovat a obdivovat tu drzou esenci jednoduchosti.

Drzej kubismus Pabla Picassa mi nakonec učaroval a mám jeho díla rád. Moc rád. Nikdy se u nich nenudím. A hlavně už nemusím předstírat, že se mi líbí, protože se mi líbí.

Děl tu je hodně, i když, jak říkají místní znalci, nejsou to jeho zásadní díla, ty si ukořistily jiné výstavní domy po celým světě. Projít celý muzeum je fyzicky náročný. Když jsem tu byl v roce 2017, nesmělo se v muzeu fotit, to už neplatí, jen to nesmí být s bleskem. To jsem ocenil.

Některý sály jsem si dal dvakrát, ale hlad nás z domku umění nakonec vyhnal. Je čas pozdního oběda. Pablo, věřím, že se sem ještě někdy podívám.

V přízemí je ještě vystavenej lis, na kterým Picasso tiskl svoje grafický listy.

A taky tu najdete výstavu fotek ze života Picassa.

Skoro všechny fotky jsou hezký.

Zleva: sběratel umění Joseph H. Hirshom, Pablo Picasso a slavnej fotograf Edward Steichen (Málaga, 1966).

Před odchodem z muzea se vám do cesty vnutí krámek s cetkama počmáranejma Picassovými motivy. Šály, hrnky, propisky, tužky, klobouky, vějíře. A taky monografie. Kolem těch jsem šel s hlavou sklopenou a rukama hluboko v kapsách zabořenejma. Tentokrát jsem to ustál bez koupě. Asi jsem dobrej nebo silnej a nebo lakomej. Možná všechno dohromady.

Jen kousek od muzea jsme narazili na milou hospůdku, kde jsme si dali všelijaký delikatesy a výborný červený víno.

Mejillones.

Na jídlo jsem taky blbej, takže nevím, jak se jmenuje to, co jsme si dali jako poslední chod.

Roušovna po obědě koketovala s vějířem, ale taky odolala a nekoupila si ho.

V parčících okolo katedrály byla další hnízda se sochama a plastikama.

Samozřejmě, že jsem si z přirozené lenosti zase nenapsal ani jednu poznámku. Je to marný, je to marný, je to marný. A vždycky, když pak píšu po čase vzpomínkový prase, tak mi ty informace chybí. A vždycky si slibuju, že příště už takovou chybu neudělám. Mám dokonce možnost propojit přes modrej zub foťák a mobilem a tak získat souřadnice pro případné dohledávání, ale ani tuhle funkci nevyužívám.

Devět křížů. To znám, to je bufet na dálnici D1 kousek za Brnem.

Hromadné selfíčko.

Jeden muž na kole o psu nemluvě.

Soutok sedmi ulic. Sedmimetrová socha Panta Rei Blancy Muñozové. Sochu najdete na Plaza del Siglo. A protože Málaga je extrémně slunečné místo, socha se díky materiálu a struktuře neustále mění, prolíná, prská světelný prasátka, vytváří stíny a působí velmi dynamicky a křehce.

Balkon, kterej jsem musel vyfotit pro Roušovnu. Její balkony vypadají taky divoce, ale tenhle je prej kytkovatější.

Nikdy jsem nebyl v žádným bytě, kterej je v baráku do zatáčky. Co třeba nábytek?

Pivo po práci.

Na nepatrnej časovej zlomek spatřím koutkem oka svalnatýho dělníka za zaprasenou výlohou budoucího luxusního kšeftu se zbytečnostma. Podvědomě jsem stiskl spoušt a hned potom se sošnej duch vypařil.

Ještě nás čeká promenáda po promenádě s luxusníma obchodama. Většinou čekám venku, než se moje dámy pokochají a vylezou zas ven.

Promenáda je stíněná plachtama, aby na ní co nejdýl návštěvníci vydrželi a utráceli eura.

Luxusní nejsou jen krámy, ale i lavičky.

Bronzová socha „Points of View“ britskýho umělce Tonyho Cragga je tu od roku 2005. Najdete ji na rohu Calle Larios s Calle Strachan. Je to prej první umělcovo dílo, který je ve Španělsku trvale vystavený ve veřejným prostoru.

Když ti fotr slíbí zmrzku a zapomene.

¿Y el marido? ¿Sigue en casa?

Už se vyser na ty slevy a pojď domů!

Je čas na pivo s učitelkama.

Nápad jít na pivo a drobnost do huby v tuto dobu má skoro každej. Proto tu je hospod, barů, kaváren a cukráren tolik, že skoro nehrozí, že byste nenašli volný místečko.