WWWiditelné prase č.12-2026

Andalusie - už zas
(Díl třetí - Plaza España)

Dnes bych se tu asi již poněkolikáté otřel o jedno krásný místo v Seville. Plaza de España. Takový ikonický místo hlavního města Andalusie. Když ho před lety viděla Roušovna poprvé, okamžitě se do něho zamilovala.

Studentka "tabákové" univerzity.

Fasáda Real Fábrica de Tabacos de Sevilla (Královská tabáková továrna v Seville), která dnes slouží jako sídlo rektorátu Univerzity v Seville. Budova byla postavená v 18. století a je jednou z nejvýznamnějších průmyslových staveb ve Španělsku. Socha anděla s trubkou možná není socha anděla s trubkou, ale anděla s dlouhou cigaretou. . Stavba je kombinací barokních a neoklasicistních architektonických prvků.

Když byla fabrika na tabák v roce 1758 dokončená, byla to patrně největší průmyslová budova v Evropě. Pro představu o její velikosti: zabírá plochu zhruba 28 000 m² (přibližně 4 fotbalová hřiště). Bylo to v podstatě „město ve městě“. Na vrcholu slávy zaměstnávala skoro deset tisíc pracovníků. Španělsko mělo na tabák monopol. A protože tabák a závislost a taky cena tabáku, tak se tu dost kradlo, což donutilo majitele fabriky vybudovat v areálu i věznici pro zloděje partyzánek.

Na sváču a námořníky je moc brzo.

Zlatá věž.

Na náměstí Plaza de Toros se pyšně tyčí ženská na koni. María de las Mercedes de Borbón-Dos Sicilias (1910–2000). Matka předchozího španělskýho krále Juana Carlose I. a babička současnýho krále Felipa VI. Její manžel Juan de Borbón, přímý dědic trůnu, měl smůlu a nikdy nevládl, protože diktátor Franco ho přeskočil a vnutil vládu Juanovu synovi. Hraběnka z Barcelony, jak se jí často říkalo měla Sevillu jako svůj adoptivní domov. Milovala koridu, tak se ani není co divit, že má před stadecem svou jezdeckou sochu. Prej byla velmi vtipná a ráda si v ulicích pokecala s obyčejnejma lidma. Na královskou rodinu dost neobvyklý. Říkalo se jí „matka krále a babička všech Španělů“.
Socha byla odhalena v roce 2008 (osm let po její smrti) jejím synem, tehdejším králem Juanem Carlosem I. Autor sochy, Miguel García Delgado, ji zachytil přesně tak, jak si ji Sevillané pamatovali – jako hrdou, elegantní ženskou na koni, která reprezentuje ducha Andalusie, přestože se narodila v Madridu.

"Sevilla a Carmen" - fiktivní postava z novely Prospera Mériméeho a stejnojmenný opery Georgese Bizeta. Z dílny sochaře Sebastiána Rojase z roku 1973. Sochař Carmen voblíkl do typickejch hader dělnic z tábákový fabriky, nedaleko odsud. Dnes už se tam tabák nezpracovává, je z ní docela vyhlášená univerzita.

Bába je nesmrtelná prodavačka rozmarýnů. Když jsme tu před nevím kolika lety byli poprvé, tato ženská se ke mně přitočila na Španělským náměstí a s úsměvem několika zubů mi vnutila malej svazeček rozmarýny. Nechtěl jsem ho, ale byla neúprosná. Tak jsem si ho vzal a začalo vyjednávací peklo, prvně, že mi ještě navíc vyvěští minulost z ruky, pak, že jí mám navalit 10 euro, vracel jsem jí větvičku, bránila se, vypadalo to, že mě i liskne. Nakonec to sama stáhla na jedno uprděný euro, který jsem jí klidně dal, aby mě nezbila. Zamračila se a rozmarýnek mi vytrhla z ruky a zahrozila mi pěstí. Vídávám ji tu pokaždé, když sem přijedu. Nevím, jestli si mě pamatuje, ale já jsem už velmi ostražitej. Nejsem zvědavej na budoucnost.

Plaza de Toros de la Real Maestranza de Caballería.

Prostory arény zahrnují muzeum věnované historii býčích zápasů, kapli pro toreadory a samotnou arénu, která pojme přes 12 000 diváků. Tentokrát jsme návštěvu vynechali. Jednak proto, že jsme tam už několikrát byli a hlavně, v lednu není sezóna.

Před arénou číhají styloví chlápci v bryčkách.

Jdeme ukázat studentům pár pamětihodností v rámci rychlé seznamky s městem.

Návštěva je dopolední, tak jsou báry ještě zaryglovaný.

Trh s řemeslnejma výrobkama "El Postigo". Kromě vařeček a misek tu je k vidění i spousta krásně vystajlovanejch hudebních nástrojů. Taky mají zatím zavřeno.

No a mandarinky. Ty tu nechybí snad nikdy, ale v lednu a únoru je jich nejvíc. Vesele si padají na zem, voní, jsou chuťově hnusný, ale moc dobře si na nich můžete zlomit nohu.

Letmej pohled a pár cvaků slavné sevillské katedrály. Na hloubkovou prohlídku se chystáme s Roušovnou už několik let. Tentokrát nám to vyjde. To tu mohu již prozradit.

Okovy okolo jedné z největších katedrál na světě.

Do Sevilly jezdíme už roky a katedrála se furt opravuje. Přece jen je to památka světovýho formátu.

Před, nebo vlastně za? katedrálou.

Mandarinka a spiklenecký znaky.

EET2 pro Alču.

Město je sympaticky neplný, jak by asi řekl bejvalej prezident Klaus.

Fuente de Híspalis (Híspalisova fontána) na náměstí Puerta de Jerez v Seville. Když si s fontánou neuděláte selfíčko, jakobyste tu nikdy nebyli. Postavená byla v roce 1929 pro Iberoamerickou výstavu, stejně jako Plaza de España, kam zrovna míříme. Fontánu navrhl věhlasnej španělskej sochař Manuel Delgado Brackembury.

Na střeše fasády Palacio de San Telmo najdete sochy dvanácti nej Sevillanů, který v roce 1895 vytvořil Antonio Susillo . Těchto dvanáct postav je:
Juan Martínez Montañés , sochař.
Rodrigo Ponce de León , markýz z Cádizu a generální kapitán Reconquisty Granady.
Diego Rodríguez de Silva y Velázquez, malíř.
Miguel Mañara , rytíř a filantrop, zakladatel sevillské nemocnice de la Caridad.
Lope de Rueda , spisovatel.
Fernando de Herrera , básník.
Luis Daoíz , vojenský důstojník, hrdina španělské války za nezávislost (válka na poloostrově).
Benito Arias Montano, humanista.
Bartolomé Esteban Murillo, malíř.
Fernando Afán de Ribera y Enríquez, vévoda z Alcalá, humanista.
Bartolomé de las Casas, mnich, biskup z Chiapas, Mexiko a ochránce indiánů.

Na procházce se špatně barevným psem do blátivýho města.

V parku Marie Luisy.

Okolo bejvalé fabriky na tabák zůstalo několik vodních příkopů. Dřív byla fabrika opříkopovaná celá. Neměly klasickou funkci, aby zabránily nájezdníkům dobýt baličky doutníků, ale měly hlavně chránit největší tabákovou fabriku před požárem a taky aby zabránili zlodějům pašovat tabák ven z fabriky. Dnes zbytky příkopů odvádí dešťovou vodu z celýho areálu. Já jsem na dně příkopu objevil zloděje studentskejch skript a logaritmických pravítek, rybu a dvě truhle s pokladem. Na jaře, v létě a na podzim jsou příkopy plný toulavejch koček, protože příkopy jim zaručujou relativní klid.

Bacha kam šlapete.

Letošní čundrání jsme věnovali hledání Andaluskýho psa (Buñuel, Dalí). Nic o něm nevěděli ani na Ministerstvu obrany a slepýho děla.

Vcházíme do areálu Plaza de Espaňa. Je to natolik hezký místo, že fakt doporučuju každýmu, aby si sem zašel.

Krásný kazetový stropy.

Náměstí najdete na konci parku Maria Luisa. Bylo postaveno architektem Aníbalem Gonzálezem v letech 1914 až 1929 u příležitosti Iberoamerické výstavy v roce 1929.

Pokusil jsem se bez možnosti odstupu udělat panorama jednoho z podloubí. Takhle sféricky to v reálu nevypadá!

Severní věž.

Náměstí, taková poloelipsa má asi padesát tisích čtverečních metrů a opravdu je to docela velkej prostor.

Musím se nenápadně omluvit, protože teď tu bude taková skoro nekonečná série fotek. Vždycky, když tu jsem, tak se pokouším nafotit si všechny výklenky. Dát do toho systém, ale jak umím být roztěkanej a každou chvíli si všimnu něčeho kolem sebe, tak skoro vždycky zapomenu, kterej výklenek jsem fotil a kterej mi ještě chybí. Prakticky se mi to nikdy nepodařilo nafotit do archivu všechno.

Jde o to, že když je to náměstí Španělska, tak by to mělo obsahovat něco speciálně celošpanělskýho. Autor vymyslel, že by se tu mohlo podél vnitřního oblouku vytvořit takové celošpanělské "provincárium".

Španělsko má sice 50 provincií, ale je tu jen 48 výklenků. Může za to fakt, že v roce 1929 byly Kanárské ostrovy jedna provincie, která se pak rozpárala na dvě: Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas.

Každej výklenek je jinej a na malovanejch dlaždičkách jsou výjevy, který jsou pro tu danou provincii jakože nejvíc zajímavý.

Na podlaze mapa s vyznačenou provincií, na stěně většinou hlavní město a výjev. Okolo děsně studený dlaždičkový lavice. V zimě je to na zánět močáku a v létě na puchejře spáleninový.

Španělsko má vícestupňovou samosprávu. Sedmnáct autonomních společenství. To jsou ty velký regiony, které mají vlastní vládu a parlament (např. Andalusie, Katalánsko nebo Kanárský ostrovy). Kromě nich existují ještě dvě autonomní města na pobřeží Afriky – Ceuta a Melilla.

Každý autonomní společenství se skládá z jedné nebo více provincií. O ty tu na krásným náměstí jde.

Víceprovincinální regiony jsou například ta naše Andalusie, je nejlidnatější a tvoří ji 8 provincií: Sevilla, Huelva, Cádiz, Málaga, Córdoba, Jaén, Granada a Almería.

Provincie Barcelona. O té se někdy v budoucnu rozepíšu podrobněji.

Některá společenství tvoří pouze jedna jediná provincie (např. Madrid, Asturie, Kantábrie nebo Baleárský ostrovy).

Nejnižší stupeň samosprávy tvoří obce (Municipios), kterejch je ve Španělsku přes osm tisíc.

Paloma blanca - bílá holubice. O Cádizu v nějakým dalším díle taky napíšu.

Často se mi při pokusu nafotit všech 48 výklenků hezky jeden po druhým a přehledně nakýblujou na lavičky zajímavý figurky. Ne, ty mi fakt nevadí, naopak, ale já pak při focení streetovým zapomenu, u kterýho výklenku jsem skončil a udělám si v tom bordel.

Jen nezapomenout, kde jsem skončil.

Mostek a Jižní věž.

Další pokus o panorama z malýho odstupu.

Přes pět set metrů dlouhej kanál vedou čtyři klenutý krásný mostky. Můžete si pronajmout lodičku, jezdit sem a tam a cejtit se romanticky.

Příprava na selfíčka. Zase jsem zapomněl u kterýho výklenku jsem se zaprdl.

Plaza de Espana si zahrálo i ve filmech. Třeba ve Star Wars v epizodě II – Klony útočí. Náměstí představovalo město Theed na planetě Naboo (scéna, kdy Anakin a Padmé procházejí kolonádou).

Ve filmu "Lawrence z Arábie" sloužilo jako velitelství britské armády v Káhiře.

A ve filmu "Diktátor" se náměstí proměnilo v palác admirála generála Aladeena (Sacha Baron Cohen).

Zkrátka slavný místo.

Přátelé, dost povalování, jde se na svačinku.

O Málaze jsem na WWWpraseti psal už víckrát. Viz cestovní deníčky

Kromě pána bez vlasů je Santander hlavní město Kantábrie na severu země. Zeleň, elegance, hory a omejvanej divokým Atlantikem, luxusní pláže a Altamira.

Židovku z Toleda jsem kdysi dávno četl. A asi se mi i líbila, jenže si z té knížky narozdíl od jinejch knížek, skoro nic nepamatuju. To by mohl být důvod si ji znovu přečíst.

Futuristický město, po velké povodni v roce 1957 odklonili řeku mimo město a v korytě vybudovali krásnej park. Je to prej místo, kde se narodila paella a město potrhlýho festivalu Las Fallas. Valencii zaplní stovky obřích, satirickejch soch z papírmaše, který se v noci na 19. března všechny zapálí. Tam jsme taky nebyli a mohli bysme to časem napravit.

Zaragozu mám spojenou s jednou výstavou fotek před pár desítkama let. Nějak jsem dostal nabídku něco poslat. V domnění, že to jsou dobrý fotky jsem je všecky adjustoval, pečlivě zabalil, proclil a docela složitě je na výstavu poslal. A tím ten příběh končí. Nevím o jejich osudu nic, o samotné výstavě taky nic. A vůbec mi to nevadí. Ale díky tajemné výstavě si aspoň dodneška pamatuju jméno toho města.

Pravděpodobně jde o odbornou komisi té tajemné a tajné výstavy fotografií.

Sevilla se námětama objevuje na více místech. Asi hlavně proto, aby mi v tom udělali i oni ještě větší bordel, než dokážu sám. Na nástěnné malbě je samozřejmě bejk v té slavné aréně, před kterou, jak jsem psal skoro na začátku, je jezdecká socha mámy krále a babičky všech Španělů.