Setkání v New Yorku
(Díl desátý - Grand Central)

Je tu poslední díl z čundru po New Yorku. Jsem rád, že se nám podařilo navštívit NYC na sklonku americké demokracie a nástupu totáče. Vím, že tím naseru některé ze svých známých, kteří jsou z Trumpa posraní nadšením a nebo ho přinejmenším volili z hrůzy před Kamalou, protože už dávno zapomněli, co je to socialismus a komunismus, a z nějakýho důvodů, a dokonce bez ohledu na stáří, zatoužili po brutálních změnách. Jenže, je to jen můj názor, lidstvu se žije líp v v klidu, než když se věci boří. Pro mě je celej trumpismus odpudivej natolik, že se na další návštěvy mé jinak velmi oblíbení Ameriky asi vyseru a počkám si. Třeba to nebude trvat dlouho. Věřím a doufám v normální uprděnej obyčejnej svět!

Poslední ohlídnutí na Brooklynským mostě.

Dolní Manhattan.

"8 Spruce Street", původně Beekman Tower, taky někdy nazývaná "New York by Gehry", je 265 m vysoká výšková budova na Dolním Manhattanu, v ulici 8 Spruce Street. Navrhl ji slavnej architekt Frank Gehry. Je jedním z nejvyšších obytnejch baráků na světě. Budova má 76 podlaží a je v ní 898 bytovejch jednotek. Součástí budovy je veřejná základní škola patřící ministerstvu školství. Tedy pokud ještě takový zbytečný ministerstvo Trump nezrušil. Konstrukce budovy je z vyztuženýho betonu. Architekturou bývá stavba zařazována do tzv. dekonstruktivismu.

Novinář Greeley se narodil v chudý rodině extrémně neúspěšnýho farmáře. V roce 1831 se odstěhoval do NYC, stal se novinářem a založil New-York Tribune. Dost riskantní podnik. Vydával jedno-archový noviny, který stály cent. Nakonec se ale nápad ujal. Horace Greeley se stal velmi slavnou a vlivnou osobou. Greeley loboval za reformy, zrušení otroctví a konec politický korupce. V letech 1848–1849 působil v Kongresu a v roce 1872 kandidoval na prezidenta jako kandidát liberálních republikánů. Umřel ještě před sečtením hlasů.
Dne 19. května 1888 informoval deník The Evening World: „Výbor tiskařů, kteří mají zájem na postavení sochy Horaci Greeleymu, se zítra sejde v ulici Pearl Street č. 475.“ Projekt rychle získal podporu a o pět dní později The New York Times napsaly: „Unie tiskařů tohoto města a Brooklynu společně se členy Postu Horace Greelayho z Velké armády republiky vyvíjejí jasně definované úsilí o vztyčení sochy na počest Horace Greeleyho v City Hall Parku.“
28. května deník The New York Times oznámil: „K předložení návrhu sochy byl vybrán umělec Alexander Doyle, přičemž bylo doporučeno, aby socha představovala pana Greeleyho v sedící póze. Očekává se, že model sochy bude dokončen asi za šest týdnů.“ V určitým okamžiku se cosi pokazilo a došlo v plánu ke dvěma významnejm změnám. Tou první bylo, že projekt převzal jinej sochař, John Quincy Adams Ward. Ta druhá změna - místo pro sochu bylo změněno z City Hall Parku na místo přímo před budovou Tribune Building.

Dnešní a taky poslední atrakcí během našeho krátkýho výletu do NYC je slavný nádraží Grand Central.

Moc času na prohlídku nemáme, protože nám nesmí uletět letadlo domů.

Grand Central ohromí každýho, kdo do něho poprvé vleze. Si myslím. Mě teda ohromil. I když jsem ho znal z fotek slavnejch fotografů.

Často se mu říká „Grand Central Station“, ale to je technicky název nedaleký pošty nebo stanice metra – samotná budova pro vlaky je Terminal, protože tady koleje končí.

Pokusil jsem se prakticky o nemožné. Poskládat panorama ze širokoúhlejch fotek. No a tam v tom pravým obrovským okně, jak je ta šmouha...

...jsem pak doma na počítači objevil, že to ptačí hovno, ta abnormalitka, je normální Myč Ouken. Je tu totiž parta údržbářů, která kolem ikonickýho nádraží poskakuje a udržuje ho v krásným stavu den co den 24/7. Tohle je jen maličkej výřez z té horní fotky. A ještě jeden prohřešek si musím připsat. Nepřipravil jsem se dostatečně na šok z nádraží, a proto jsem neudělal fotku hodin ve vestibulu. Což byla veliká chyba. Ale použiju fotku z fotobanky:

Hodiny nad informačním stánkem uprostřed hlavní haly mají čtyři ciferníky vyrobený z pravýho opálu. Jejich hodnota se odhaduje na víc než 10 milionů dolarů. Až na to přijde Trump, bude požadovat, aby se hodiny jmenovaly po něm. Možná je bude i chtít přestěhovat do Bílýho domku do tanečního salónku.
Všechny hodiny v Grand Central jsou schválně nastaveny o jednu minutu napřed. Je to proto, aby lidi nespěchali na poslední vteřinu a bezpečněji stihli svůj spoj.

Strop v hlavní hale zobrazuje 2 500 hvězd. Celá mapa je ale zrcadlově obrácená. Traduje se, že když na to rodina Vanderbiltů, která nádraží sponzorovala, přišla, tvrdila, že je to záměr – pohled na hvězdy z Boží perspektivy (shora dolů).

Detail souhvězdí býka. (Bacha, je to zrcadlově převrácený.)

Americkejch vlajek na nádraží se snad ani nedá dopočítat. Vlajka tu je fenomén.

V hlavní hale (Main Concourse) visí deset obřích lustrů. Jsou hodně vymachrovaný dílo ve stylu Beaux-Arts. Jsou z pozlacený mosazi a samozřejmě všude žaludy a dubový listí. Byl to rodinnej symbol Corneliuse Vanderbilta. Váha každýho lustru skoro půl tuny. Původně 4000 žárovek, který se vyměňovaly jen v noci, kdy tu byl malej provoz. Spouští se přes kladky k zemi. Dneska jsou žárovky nahrazeny LEDkama, ale docela přesvědčivě barevně vyladěnejma.

Tady je ještě jeden malej detail, kterej se mi podařilo omylem a z neznalosti zachytit. Při pozorným zkoumání "oblohy" nádraží uvidíte v zelené jednu černou tečku. Je to cihla, kterou schválně nechali restaurátoři černou, když pucovali strop v roce 1998, aby ukázali, jak strašně byl ten strop zasranej. Dlouho si mysleli, že je to od kouře z lokomotiv, ale analýza nakonec ukázala, že je to ze 70 % dehet a nikotin z cigaret milionů cestujících z dob, dokud se tu smělo hulit.

Říká se, že Grand Central má nejvíc nástupišť na světě. Je jich 44 a 67 kolejí ve dvou patrech.

Ale evidentně jim to nestačí a budujou další nástupiště hluboko pod zemí. Zajímavostí je, že jedou za plnýho provozu bez omezení. V tom jsou fakt dobří, i když megalomani.

Ztráty a nálezy jsou prej nejúspěšnějším oddělením ztrát a nálezů na světě. Úspěšně vrátí majitelům přes 60 % zapomenutejch a ztracenejch věcí. Mezi kuriozity, který se zde našly, patří živej králík, protetická noha nebo vzácná tuba neboli bombardón a nebo taky šupa nějakýho slavnýho filharmonika.

Poslední skupinovka z NYC.

Protože jsme měli docela málo času, tak jsme ani nenavštívili Místnost 42. Nejstřeženější a nejtajnější část terminálu hluboko pod zemí. Během 2. světové války nebyla na žádný mapě. Jsou v ní prej obří měniče elektřiny. Kdyby je nacističtí agenti (kteří se o to skutečně pokusili) zničili, zastavili by 80 % pohybu vojsk na východním pobřeží USA. Ani netuším, jestli tahle utajovaná cimra je nebo není součástí nějakejch prohlídek pro turisty, jen jsem se to kdesi dočetl.

Nádraží je skoro všude udržovaný ve vzorným pořádku a čistotě.

Kolej 61 (ta není na fotce) má vlastní výtah z nástupiště, kterej vede přímo do hotelu Waldorf Astoria. Využíval ho prezident Franklin D. Roosevelt, aby se ze svýho obrněnýho vlaku dostal diskrétně do hotelu, aniž by veřejnost viděla, že používá invalidní vozík.

Skupinové foto u nástupiště 25.

Main Concourse.

Další pokus o celkovej pohled na halu terminálu. Někde tam na stropě je ještě jedna úchylárna. Pokud se díváte pozorně a víte, co hledáte, na stropě nad nápisem „Pisces“ uvidíte malou kulatou díru. V roce 1957 tu byla totiž vystavena raketa Redstone a armáda ji nechtěla zmenšovat, tak jednoduše prorazili díru do historickýho stropu, aby špička rakety prolezla ven.

Všude v budově (na lustrech, řezbách, zábradlích) jsou k vidění motivy žaludů a dubovejch listů. Opět rodinnej symbol Corneliuse Vanderbilta, kterej nádraží financoval. Jeho heslo bylo: „Z malého žaludu vyroste mocný dub.“

Výstup na Vanderbiltovu ulici.

Východní balkón patří Applu.

Nádraží je plný lákadel, luxusních krámů, obchodů a slavnejch hospod. Mezi ty nejzajímavější určitě patří Oyster bar - gastronomická legenda, která přežila požáry, ekonomický krize i změny v kultuře stravování. Restaurace byla otevřená stejnej rok jako samotnej Terminál, tedy v roce 1913. My jsme samozřejmě jako vágusové na cestě do báru nešli, ale dovolím si zase šlohnout dva obrázky z fotobanky:

Celý prostor je mistrovským dílem španělského architekta Rafaela Guastavina. Charakteristické klenuté stropy jsou pokryty terakotovými dlaždicemi uspořádanými do vzoru rybí kosti. Právě tyto klenby vytvářejí onen akustický zázrak "Šeptající galerie" u vchodu. V roce 1997 zachvátil restauraci ničivý požár. Majitelé však dokázali nemožné – sehnali původní firmu (Guastavino), aby klenby zrekonstruovala přesně podle původních technologií, a za rok znovu otevřeli. Menu je obrovské a každý den se tiskne znovu podle toho, co čerstvého ráno přivezli z trhu. Na lístku najdete obvykle 25 až 30 druhů ústřic z celého světa. A mají tam taky vlastní pivo. A taky prej mají v neděli zavřeno! Restaurace se objevila v mnoha filmech a seriálech.

Takhle vypadal Oyster bar v roce 1913, kdy ho slavnostně otevřeli.

Whispering Gallery (Šeptající galerie): Před vstupem do Oyster Baru jsou klenutý oblouky. Pokud se dva lidi postaví do protilehlejch rohů (diagonálně) a jeden zašeptá do zdi, ten druhý ho na druhém konci uslyší údajně naprosto čistě. Je to oblíbený místo pro žádosti o ruku. Takových atrakcí máme i u nás v Česku několik. Netřeba kvůli tomu trávit tolik hodin v letadle.

Když jsme vyšli ven z nádraží, téměř jsem se srazil se skoroErikem SkoroTaberym z Respektu.

Protože jsme nenavštívili Oyster bar a byla doba kávy, začali jsme hledat v okolí nějakou hezkou kavárnu.

Fotka jednoho z posledních žlutejch taxíků, který jsme tu letos viděli.

Našli jsme libě vypadající kavárnu.

Perfektní interiér a samozřejmě, skoro jako v každé stravovně v Americe, milá obsluha.

Nejlepší místo...

Kam se serou s ojstrama, tohle bylo taky dobrý.

Někdy v budoucnu si asi budu/budeme muset udělat ještě jeden výlet do Grand Central.

Naše rodinné setkání se blíží pomaličku ke konci. Nás čeká let přes oceán do Prahy, Honzu let do Denveru.

Helča s Honzou vpravo, Bibi s Olinou vlevo. V popředí slavný hodiny, v pozadí hajzlík.

Orel bělohlavý tě vidí.

ROZUM-KŠEFTY-SÍLA:
Venkovní sousoší „Transportation“ (Merkur, Herkules a Minerva) obsahuje největší exemplář broušenýho skla Tiffany na světě (v hodinách pod starejma antickejma velikánama). Merkur – římskej bůh kšeftu, zisku a cestování; Herkules – vytuněnej svalouš a řeckej polobůh, kterej po smrti získal nesmrtelnost); Minerva – římská bohyně moudrosti, řemesel a spravedlivých válek.

V posledním metru nám ukáply smutný slzy loučení. Určitě budeme muset najít nějaké další místo, zavelet, zařídit a sejít se někde znova. Současnou USA prozatím vyřazujeme z itinerářů.

Honza s náma jel metrem až k vlaku na letiště. Poslední obejmutí a letíme dom.

Na letišti J. F. Kennedyho není překvapivě žádnej velkej provoz. Vše se odehrává v klidu a míru.

Říkám vám, že vy se jednou vrátíte!

Když jsme letěli do NYC, nabízela mi letuška na výběr švýcarský nebo francouzský víno, vybral jsem si francouzský. Zopakoval jsem to švýcarským letušákovi při cestě zpět. Podíval se na mě s lehce pobaveným úsměvem, proč prej ne švýcarský víno? Nebojoval jsem a svolil. Jsem takovej expert na vína, že mohu sebevědomě prohlásit, že mně obě vína chutnala a obě byla červená. Byl to skvělej výlet. Díky všem zúčastněným.