ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl čtvrtý - Katedrála + Giralda)

Kolikrát už jsme byli v naší velmi oblíbené Seville a nikdy jsme si nezaplatili prohlídku největší gotické katedrály na světě? Vždycky jsme jen nakoukli nebo vešli v pozdních odpoledních hodinách, kdy je vstup do některých částí hlavní lodi zdarma. Taky jsme si vždycky říkali, že si prohlídku zaplatíme, ale nějak nám to nikdy nevyšlo. Až teď. A fakt to stojí za to. Je to velkolepá podívaná.

Hola mundo, soy Sevilla! Dnes narozdíl od včerejška taky prší. Na Seville je sympatický to, že se umí dobře vizuálně prodat. Plakáty s výkřikem Ahoj světe, já jsem Sevilla! tu najdete všude možně. Jsou na svý město hrdí a nestydí se za to.

Sevillská katedrála (Catedral de Santa María de la Sede) - přesněji její fasáda s větrnou korouhví. Vchodu, před kterým socha stojí, říkají Puerta de San Cristóbal (Brána svatého Kryštofa). Tohle však je jen kopie, ta hlavní korouhev je až na samým vrcholu bejvalé mešity. Španělsky totiž Giraldo znamená korouhev. Naše prohlídka začíná. Vcházíme vratama hned za krouhvičkou - giraldillo. Kopie je z roku 1997, kdy potřebovali sundat z Mešity originál a restaurovat. Po dokončení oprav se originál vrátil na vršek věže a kopii prskli sem. Je to docela velká socha, asi 4 metry bronzu. I váha je nezanedbatelná. 1,2 tuny.

Svatý Petr je osvobozovanej andělem z okovů ve vězení. Obraz, kterej vás praští do očí hned po vejití. ještě trošku "ohromujících" informací na začátek. Je to největší gotická katedrála na světě a celkově čtvrtý největší kostel (po bazilice sv. Petra ve Vatikánu, bazilice v Aparecidě a katedrále sv. Jana na Manhattanu).

Hlavní loď katedrály dosahuje výšky 42 metrů. Když do ní vstoupíte, prostor je tak fantastickej, že se v něm cítíte naprosto nicotní. Celková plocha podlahy je prej neuvěřitelnejch 11 500 m²

Samotná klenba vysoko nad hlavou budí skoro nejistotu.

Jak to jen dokázali, že to drží pohromadě?

Masivními sloupy? Budiž, ale stejně, proč to nespadne?

Z dochovalejch záznamů se nakonec dozvídám, že moje podezření není jen hysterickej pohled na stavařinu.

Architekti se při stavbě tak velkýho prostoru dostali na hranici tehdejších technickejch možností. Středová kopule (křížení lodí) byla tak těžká, že se v roce 1511 zřítila (jen pár let po dokončení). Byla znovu postavena, ale v roce 1888 spadla podruhé při zemětřesení. Dnešní podoba je tedy "třetí pokus". Tak raději se tu moc nezdržujme

Tento krásnej barokní retrochór je dílem Miguela de Zumárraga a byl dokončenej v roce 1635. Byl postavenej ze vzácnejch materiálů, jako je speciální mramor nebo jaspis, a je zdobenej basreliéfy a bronzovými bustami. Gotická malba uprostřed zobrazuje Pannu Marii z Los Remedios, velmi populární v době Reconquisty a dodnes ve Španělsku velmi uctívanou. Chrám je od roku 1987 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Po svém dokončení na začátku 16. století se stal nástupcem Hagie Sofie jako největší katedrály na světě, což byl titul, který byzantská církev držela téměř tisíc let.

Nevíte, co je retrochór? Já to taky nevěděl, ale (z latinskýho retro – za a řeckýho choros – sbor/chór) je to architektonickej prostor v křesťanskejch chrámech, a najdete ho za hlavním oltářem. V podstatě jde o prodloužení lodi kostela směrem na východ, které leží za chórem (prostorem pro duchovní a zpěváky).

Tahle katedrála je nacpaná cennostma od podlahy ke stropu. No jo, zase přeháním, ale najdete tu hodně zajímavejch děl.

Je to natolik zajímavej prostor, že když ho obcházíte dokola, ani si nevšimnete, že už jdete druhý kolo, protože je furt co objevovat.

Trojúhelníkovej svícen Tenebrae neboli Tenebrae Candelabrum (Potemná svíce) najdete za vstupní branou Nanebevzetí Panny Marie. Měří téměř osm metrů na výšku a je dílem několika umělců ze 16. století, včetně Bartolomé Morela, zakladatele Giraldilla. V katedrále byl v provozu od Zelené středy jako příprava na poslední tři dny Svatého týdne. Jeho patnáct svíček zůstalo rozsvíceno – po dobu čtrnácti žalmů a pěti chvalozpěvů – na stejným počtu soch apoštolů a Marií a na vrcholu je soška Panny Marie.

Svíčky byly postupně zhasínány voskovou rukou symbolizující Jidáše. Ruka byla každoročně objednávána u nějakýho vyhlášenýho Mistra. Třeba v roce 1598 ji vyrobil Andrés de Ocampo.

Vitráž zobrazující biblickou scénu, pravděpodobně Seslání Ducha svatýho (Pentekosté), na což odkazuje holubice nad Pannou Marií a apoštoly.

Najdete tu taky hrobku Baltasara del Río, biskupa ze Scaly v kapli Capilla de Scalas. Nápis na hrobce zmiňuje jeho tituly jako arcijáhna z Niebla a kanovníka.

Baltasar del Río ( Palencia, cca 1480 – Řím, 1. ledna 1541) byl španělský kněz. Dne 22. října 1515 byl papežem Lvem X. jmenován biskupem diecéze Scala v Neapolském království. V roce 1520 získal arciděkanství v Nieble a v roce 1532 se na příkaz papeže Klementa VII . přestěhoval do Sevilly, aby vyřešil žádost o dispens pro pokrevní příbuzenství čtvrtého stupně pro sňatek mezi Juanem Téllezem de Girón a Maríou Enríquez. V Seville zůstal až do roku 1540 a ve své závěti uvedl, že si přeje být pohřben v sevillské katedrále . Krátce nato odcestoval do Říma, kde 1. ledna 1541 zemřel. Jeho přání se proto nemohlo splnit a byl pohřben v kostele Santiago de los Españoles

Během svého pobytu v Seville věnoval na vlastní náklady kapli v katedrále. Od té doby je na počest svého zakladatele známá jako kaple Scala a je zasvěcena Panně Marii Utěšitelce a apoštolům. Založil bratrstvo na pomoc chudým poté, co byl svědkem vysoké úmrtnosti způsobené hladomorem v roce 1521, který vyvolal lidové povstání známé jako Vzpoura zeleného praporu. Aby uskladnil pšenici, která se měla dávat jako almužna chudým, zakoupil budovu poblíž Archivu Indie, která sloužila jako sýpka. V roce 1531 založil literární soutěž, která měla povzbudit mladé lidi ke studiu oratoře a poezie; první tři ročníky se konaly v arcibiskupském paláci v Seville.

Barokní varhany vypadají v porovnání s celým prostorem docela mrňavě, ale je to jen zdání. Zvuk jsme neslyšeli, ale prej zní nádherně. Varhany byly instalovaný někdy v roce 1725 a jsou umístěny po stranách hlavního chóru na vrcholu krásné mramorové verandy navržené Diegem Antoniem Díazem. Ve 20. století byly modernizované a elektrifikované. Už není třeba šlapat měchy.

Vitrážní okna. Je jich tu požehnaně, jsou překrásný a pouští dovnitř složitý světlo modulovaný příběhem.

Velký oktávový trůn - příklad velkolepých, prchavých scénických kulis barokního období, je důsledkem propagace a šíření eucharistické bohoslužby, kterou podporoval Tridentský koncil, ačkoli původ Oktávy Božího těla sahá až do roku 1316, kdy papež Jan XXII. ustanovil její slavení s vystavením Nejsvětější svátosti. To si vyžádalo výstavbu dostatečně robustních staveb, aby umožňovaly veřejné vystavení eucharistie.

Jak zdůrazňuje profesor Antonio Joaquín Santos Márquez, který se tímto dílem podrobně zabýval, katedrální kapitula s patronátem dvou kanovníků, Matea Vázqueze de Leca a Juana Ortize, zadala návrh původního oltáře staviteli Pedrovi Garcíovi Bernardovi, který v roce 1647 navrhl podstavec se dvěma anděly držícími zlatý kalich, v němž byla vystavena Nejsvětější svátost, obklopená svatozáří paprsků. Tento návrh provedl katedrální stříbrník Mateo Gutiérrez a v roce 1672 byl rozšířen o stříbrný podstavec a čelo oltáře. Byl to však arcibiskup Juan de Palafox y Cardona, kdo zrekonstruoval tento první oltář oktáv s dvojitou svatozáří z paprsků a císařskou korunou, podle návrhu pravděpodobně Lucase Valdése. Později Juan Laureano de Pina tento design v letech 1689 až 1695 reinterpretoval a vyřezal velkou svatozář z paprsků a císařskou korunu na vrcholu. Tuto svatozář v roce 1717 nahradila jiná od stejného umělce. Tato renovace se shodovala s rozšířením jeho využití, protože od roku 1692 bylo zavedeno eucharistické triduum karnevalu. Toto velkolepé dílo vyvrcholilo za vlády arcibiskupa Luise Salceda y Azcony, kterému Juan Laureano pomáhal se svým žákem, synovcem Manuelem Guerrero de Alcántara. Mezi lety 1736 a 1741 dokončil Laureano čelní desky oltáře a připisují se mu také dvě relikviární busty svatého Pia a svatého Laureana, stejně jako postříbření soch svatého Isidora a svatého Leandra a jejich podstavců. Dílo bylo dokončeno v roce 1743, do kterého pochází obraz Dominga Martíneze zobrazující tento monumentální soubor. Nakonec, mezi lety 1770 a 1774, byly některé kusy přidány a další opraveny stříbrníky José Alexandrem, Fernandem de Cázeres a Juanem Bautistou Zuloagou. Z tohoto oltáře dnes zbyla pouze jeho centrální část, protože část staveb byla použita na financování války za nezávislost a v roce 1810 byla převezena do Cádizu, odkud se o čtyři roky později vrátila zmenšená, aby ji zrestauroval neoklasicistní stříbrník Juan Ruiz. Jestli jste to dočetli až sem, tak musíte uznat, že to náboženští vědci nemají snadný.

V roce 1888, kdy se zřítila část klenby sevillské katedrály, byly starý varhany na cimpr campr. Organeria Aquilino Amezua y Cia postavila v roce 1903 pro katedrálu nové pneumatické kuželově tvarované varhany. Jak jsem už psal výše, jejich provoz provoz elektrifikován.

V sevillské katedrále není chór u oltáře, ale nachází se přímo uprostřed hlavní lodi. Je to v podstatě "kostel v kostele" – ohraničenej prostor se zdmi a mřížemi, kterej blokuje průhled celou katedrálou. Z jedné strany (od vchodu) ho uzavírá zdobná stěna Trascoro. Z druhé strany (směrem k oltáři) ho uzavírá monumentální kovová mříž (Reja). Chór neboli u nás kůr byl vyhrazenej pro kanovníky a kněze. Zde se několikrát denně scházeli k modlitbám, zpěvu žalmů a liturgii hodin. Bylo to jejich soukromé místo, oddělené od běžných věřících, kteří stáli v bočních lodích. Vpravo je jedna ze dvou varhanních skříní pro těch tisíce píšťal po stranách katedrály. To kulaté vlevo je otočnej pultík na noty. Pokládali si na ně Libros de Canto – obří ručně psané zpěvníky na pergamenu, aby na ně viděli z dřevěnejch lavic.

Hodiny svatýho Kryštofa.

Hlavní oltář byl prej vyrobenej z víc než 2 tun zlata. Některý materiály dokonce tvrdí, že to byly tři tuny zlata dovezený z Ameriky.

Hlavní kaple (Capilla Mayor) a hlavní oltářní obraz. Tato fakt mohutná gotická zlacená dřevořezba zobrazuje Pannu Marii ze Sede, obklopenou výjevy ze života Krista a života Panny Marie. Pracovalo se na něm přes 80 let. Obsahuje více než 1 000 postav vyřezaných ze dřeva následně pozlacenejch.

Všude zlato. Tvrdí se, že je to Největší oltářní obraz na světě (Retablo Mayor).

Hrobka Kryštofa Kolumba (pokud je to teda on). Prej nesměl být v katedrále pohřben, a přesto tam jakože je. Šalamounský řešení až skoro jako z dílny české vychcanosti. Králové nejvýznamnějších španělských království nesou jeho rakev na ramenou, takže fakticky a prakticky pohřbenej vlastně není! Já jen připomínám, že svět se moc nemění. Princezna Koloběžka, první přiject-nepřiject, oblečená-neoblečená... Bejt nebo nebejt, to je oč tu běží...

Čtyři králové, čtyři království. Autorem obrovskýho pomníku Kryštofa Kolumba (Cristóbal Colón) je sevillskej sochař Artur Mélida.

Když Kolumbus v roce 1506 umřel, byl krátce pohřbenej ve Valladolidu, než byl převezenej do Sevilly. Na žádost Kolumbovy manželky byl přemístěnej do katedrály v Santo Domingu v Karibiku. Když byl ostrov postoupenej Francouzům, převezli ostatky do Havany. Když však v roce 1898 Kuba padla, byl Kolumbus opět přepravenej zpět do Sevilly, konečné a snad i místo jeho posledního odpočinku. Ale je to tak? Po objevení další rakve v katedrále v Santo Domingu se stříbrným talířem s Kolumbovým jménem se objevily pochybnosti o přesném umístění ostatků objevitele. Z výrazů nosičů rakví toho moc nevyčtete a není se koho zeptat.

Udajně je tu i náhrobek Kolumbova syna Hernanda - uprostřed chodníku směrem k západním dveřím katedrály.

Sbírka špičkovejch děl katedrály zahrnuje i několik obrazů Francisca de Goyi, Bartoloméa Estebana Murilla a Francisca de Zurbarána.

Las Santas Justa y Rufina - F. Goya (1817). Když u toho stojíte a čumíte na obraz, teprve pak vám dojde, jakej to byl frajer. A přitom to nebyl žádnej malíř náboženskejch obrazů. Třeba zrovna u tohoto obrazu mu modelem stály dvě lehký sevillský holky. Akorát to nesměl na sebe napráskat. A ještě jedna perlička k tomuto obrazu. Ty dvě "svatý holky" stojí v popředí oné slavné věže Giraldy, aby v okamžiku, kdy se v roce 1504 země zachvěla, ji podepřely, aby se nezhroutila.

Justa a Rufina byly křesťanky v tenkrát římský Seville. Když však odmítly uctívat pohanské modly, byly hozeny lvům. Podle legendy se však divoká zvířata uklidnila a místo útoku se k nim začala lísat. Král zvířat nohy lízat.
Goya tento obraz namaloval přímo pro sevillskou katedrálu na objednávku tamní kapituly. Bylo to v době po napoleonskejch válkách, kdy se Goya snažil znovu upevnit svoje postavení u dvora a v církevních kruzích, protože měl škraloup že sympatizoval s francouzskejma okupantama. S tím máme u nás taky zkušenosti.

Nechci se nikoho nábožensky dotknout, ale tahle křivka těla ukřižovanýho Ježíše má stejnej tvar, jakej používám při úpravě fotek ve fotošopu ve funkci "curves". Tou částí u nohou něžně upravuju tmavá místa fotky, horní částí těla a ruky pak opravuju světla.

Jiná křivka. Musím si ji taky vyzkoušet, třeba to je boží vnuknutí.

Strop je děsně složitej a je skoro zázrak, že to drží pohromadě.

 

Tři části zdi, které obklopují hlavní oltář sevillský katedrály, byly předmětem rozsáhlý sochařský výzdoby, která začala počátkem 16. století. Z mnoha důvodů zůstaly nedokončené až do roku 1568, kdy katedrální kapitula pověřila benátskýho sochaře Juana Marína jejím dokončením. A to se nakonec povedlo.

Nádherná vitrážová okna. To musela bejt šílená fuška.

Vršek varhan je osazenej dřevořezbou velmi velkorysou. A ten strop!

Prostě vrata.

Většina pokladů sevillské katedrály je vystavena v místnosti zvané Casa de Cuentas (Účetní dům), ačkoli značná část se nachází v hlavní sakristii a v sakristii Kalichů. Další zajímavosti i v jiných částech katedrály, například v Královské kapli a nebo Hlavní kapli.

Strop hlavní kaple.

Stříbrná monstrance (custodia). Autorem tohoto mistrovskýho díla je Juan de Arfe. Monstrance je vrcholným příkladem sakrálního umění a renesanční architektury. Najdete ji v hlavní sakristii katedrály (Sacristía Mayor). Objekt je vyrobenej z drahejch kovů a bohatě zdobenej.

Socha Neposkvrněného početí Panny Marie. Socha se nachází ve Velké sakristii (Sacristía Mayor). Dílo sochaře Alonsa Martíneze.

Relikviář.

Přestaň si hrát s tím mobilem, nebo ti jednu fláknu!
Polychromovaná socha svatýho Izidora.

Snímání z kříže od vlámskýho malíře Pedra de Campaña z roku 1547.

Katedrála má 80 kaplí, včetně Capilla Real. V roce 1896 spočítali a zaznamenali, že se v kaplích denně sloužilo dohromady skoro 500 mší.

V hlavní kapli mají moderní píčovinu v podobě nakloněnýho zrcadla, aby si selfíčkaři mohli udělat jakože neobvyklej selfíčkovej záběr pro facebook. Asi takhle nějak.

Stříbrná monstrance.

Bičování Ježíše.

Autorem tohoto díla je pravděpodobně španělskej sochař Gregorio Fernández.

V katedrále se původně nacházely dva historické nástroje: varhany Gospel od Jordiho Bosche, dokončené v roce 1793, a varhany Epistle od Valentina a José Valentína Verdalongových, dokončené v roce 1831. Ani jeden z nich nepřežil zemětřesení v roce 1888. V letech 1901–1903 byly nahrazeny dvěma varhanami od Aquilina Amezuy. Ty byly v roce 1973 přestavěny na elektrické ovládání a nyní se na ně hraje z jediného čtyřmanuálového pultu na podlaze mezi nimi nebo z chóru. Varhany poté v roce 1996 přepracoval Gerhard Grenzing a tomuto romanticko-symfonickému nástroji dodal další tradiční barokní vlastnosti.

Prohlídku pro tentokrát končíme a jdeme se hrabat na vrchol Giraldy.

Když se chcete vyškrábat na vršek věže, je to pro vaše kolena docela v pohodě, protože tam není jedinej schod. Udělali to tak proto, aby muezín nemusel několikrát denně pěšky vyhlásit modlitbu, ale mohl jet na koni.

Giralda je takovej architektonickej hybrid. Věž byla na počátku symbolem islámské moci a skončila jako zvonice největší gotické katedrály světa.

Jsme ve výšce 70 metrů. Ani jeden schod. Ani jeden koňskej koblih. Docela dost lidí. Pohled na Plaza de Toros de la Real Maestranza, jedna z nejstarších arén ve Španělsku.

Výhled z Giraldy však stojí za to. Je vidět celá historická Sevilla.

Giralda nebyla unikát, je součástí trojice velkejch minaretů dynastie Almohadů. Má dvě sestry: Mešitu Kutubíja v Marrákeši. Hassanova věž v Rabatu, obě v Maroku. Všechny tři věže mají velmi podobný čtvercový půdorys a geometrické zdobení, kterýmu se říká sebka.

Původní minaret byl zakončenej čtyřma obrovskejma pozlacenejma měděnejma koulema. Byly tak velký a lesklý, že prej byly vidět na kilometry daleko a odrážely slunce jako maják. V roce 1365 však postihlo Sevillu silné zemětřesení, koule se zřítily a křesťani je později nahradili dnešní renesanční zvonicí.

Na úplným vrcholu stojí bronzová socha ženy, která představuje „Vítězství křesťanské víry“. Této soše se říká Giraldillo (ze španělského girar – otáčet se). Odtud název věže.

Socha na vršku má přes tunu a dokonce se otáčí ve větru, jak už to mají korouhvičky v popisu práce.

Když tak čumím z věže na všechny strany Sevilly, zjišťuju, že jsem toho ze Sevilly moc neviděl. Stíny na vršku fotky nejsou zasraným snímačem, ale pletivo proti sebevrahům.

Život v Seville na konci 12. století (kdy byla dokončená Giralda, tehdy jako minaret Velké mešity) byl dobrým mixem náboženský přísnosti, v té době nevídanýho vědeckýho pokroku a multikulturního chaosu. Sevilla (tehdy nazývaná Isbiliya) byla v té době hlavním městem impéria Almohadů na Pyrenejským poloostrově.

Sevilla byla tehdy jedním z největších a nejmodernějších měst Evropy. Zatímco v Londýně nebo Paříži se lidé brodili blátem, v Seville už měli chodníky.

Sevilla měla propracovanou kanalizaci.

Čistota byla pro muslimy klíčová. Ve městě byly desítky lázní (hammamy), který sloužily i jako centra společenskýho života.

Almohadé milovali botaniku. Tehdy vzniklo Patio de los Naranjos (Pomerančový dvůr), kde voněly květy a tekla voda zavlažovacíma kanálama. Arabové.

Na Giraldě se nachází celkem 24 zvonů. 18 zvonů je tzv. „otočných“ (de volteo), což znamená, že se při vyzvánění přetáčejí o celých 360 stupňů.

Tady u těch otáčivejch zvonů museli zvoníci vyskočit a „svézt se“ na protizávaží zvonu, aby ho rozhoupali do plnýho protočení. V historii došlo k několika nehodám, kdy zvoník vypadl z věže nebo byl zasaženej rotujícím kusem bronzu.
Největším zvonem z celé série je „Santa María Mayor“ – Královna věže (také známá jako Gorda, tedy Tlustá). Váží úctyhodnejch 5 362 kg. Pochází z roku 1588. Visí v západním oblouku (směrem k Pomerančovýmu dvoru). Kvůli své obrovské váze se neotáčí, ale odbíjí se do něj kladivem.

Historicky zvony ovládali provazama a pákama zvoníci, kteří museli mít obrovskou sílu a dobrej rytmus. Dnes je většina zvonů rozeznívaná elektricky), ale při velkejch svátcích (např. Corpus Christi nebo Velikonoce) se prej furt používá tradiční ruční vyzvánění.

V roce 1998 prošly zvony generální opravou. Byly sundány z věže (poprvé po staletích), vyčištěny v Německu a znovu naladěny. Při té příležitosti se zjistilo, že některý starý dřevěný hlavy (závěsy) byly shnilý, tak byly nahrazeny přesnými replikami z dubového dřeva, aby prej zvuk zůstal autentickej.

Výhled na místní Brooklyn bridge.

V Seville se hodně "žije" na střechách.

Samotná katedrála je obrovskej kolos. když se na něj díváte shora, dojde vám to v plné síle. A to jsme se na spoustu míst katedrály ani nepodívali. Třeba zrovna ten Pomerančovej dvorek.

Nevyfotil jsem si Tlustou a nebyli jsme tam v době zvonění. Prej z toho hlava nepraská a neohluchnete. Asi se sem budeme muset zase někdy přijet podívat. Aspoň na pár dní. Nebo jinam. Míst a možností je nepřeberně.

Máme za sebou náročnou prohlídku historickýho klenotů, musíme to oslavit.

Venku zase roztomile a urputně prší. Nejlepší by bylo chodit po městě v plavkách, jako to udělal ten chlapík na fotce na chodníku před barem, kam jsme si s Roušovnou skočili na víno.