WWWiditelné prase č.15-2026

ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl pátý - Alcázar)

Přes Velikonoce jsme si s Roušovnou udělali výlet do Drážďan. Důvodů k této rychlé návštěvě bylo docela dost, ale reportáž z Drážďan si nechám na jindy. V tomhle vydání budu pokračovat v andaluzském objevování. Když jsme se vrátili z Drážďan, na chvíli se ve mně zachvěl malý náznak vzdoru a rebelie, že WWWprase o den posunu, ale nakonec jsem v sobě neseriózní lenost překonal. Takže:

Na tento den jsme si připravili poněkud podrobnější návštěvu královskýho paláce Alcázar (Real Alcázar de Sevilla). Nevím, proč se mi to neustále plete se sanfranciskou věznicí Alcatraz. V San Franciscu to bylo vězení pro krále zločinu, tady v Seville to je bydlení pro krále Španělska.

Ferdinandovi III. Svatému pomáhají dva mniši. Poslední dny Ferdinanda III. Svatého. Byl jedním z nejúspěšnějších králů v historii Španělska. Podařilo se mu trvale sjednotit království Kastilie a Leónu a stal se symbolem křesťanské reconquisty (znovudobývání poloostrova z rukou Maurů). Král sjednotitel. Obraz namaloval Virgilio Mattoni v roce 1887. Tohle je možná kopie, originál visí v Pradu.

Ještě jeden detail téhož obrazu.

Některý kousky v královským paláci jsou už dlouho po záruce.

A samozřejmě, že prší.

Síň admirálů - Salón de los Almirantes. Tady kuli pikle a plánovali velké mořské výpravy. Tady se vlastně rozhodlo i o tom, že objeví Ameriku, což následně vedlo až ke zvolení Trumpa, tedy i ceny nafty u nás.

Člověk vejde dovnitř a hned za filcuňkem tašek a kapes na vás vybalí jeden skvost za druhým.V Alcázaru to je zařízeno tak, že spodek je po zaplacení vstupnýho volně k prohlížení. Návštěvníci nejsou nijak omezovaní, můžou skoro kamkoliv a klidně zůstat až do zavíračky.
Nahoře v patrech, bydlí královská rodinka, když je zrovna na návštěvě v Seville. I sem se dá jít na prohlídku, ale musíte si dokoupit speciální lístek, kterej je však hned po otevření online kasy vyprodanej. Navíc se tam v královských cimrách nesmí fotit a nesmí být zrovna král doma. Pak máte smůlu a koupelnu neuvidíte.

Dekretem z 22. dubna 1931 vláda druhé španělské republiky, na návrh ministra financí Indalecia Prieta, postoupila Alcázar a jeho zahrady městu Sevilla. Král zde smí i nadále bydlet.

Bazénů a fontán je tu fakt hodně.

Jedná se o klasickej prvek andaluský architektury, zasazenej do klidnejch nádvoří obklopenejch zelení. Kašna je z kamene a zdobená tradičníma keramickejma obkladama. Vodní prvek je navrženej tak, aby poskytoval chladivej efekt v horkým podnebí, když zoncna rumpluje. A že to v Seville a v létě umí zatraceně dobře.

Všude kam se podíváte jsou stěny zdobený typickými geometrickými mozaikami (azulejos) a složitejma štukovejma detailama s arabskejma nápisama. Vypadá to zajímavě. Každá cimra je jiná.

Celej palác je neskutečnou směsicí křesťanskejch, maurskejch a dalších architektonickejch stylů.

Je to nejstarší stále využívanej královskej palác v Evropě.

Po dobytí Sevilly Ferdinandem III. v roce 1248 se z paláce stala královská rezidence. Jeho syn Alfons X. uskutečnil první přestavby, když roku 1254 přikázal postavit tří velké gotické sály. V roce 1364 se Petr I. Kastilský rozhodl vybudovat tzv. Palacio Mudejar, který se stal prvním palácem kastilského krále, který nebyl chráněn opevněním jako tomu je u hradu. Tento palác si dodnes zachovává svůj vzhled ve styl mudejárské architektury a stále udivuje svojí ornamentální bohatostí. Roku 1366, právě když byl nový palác dokončován, vypukla občanská válka, v které se proti Petrovi I. postavil jeho nevlastní bratr Jindřich Trastámara a která skončila Petrovou smrtí roku 1369. Palác Petra I. je považován za nejkomplexnější ukázku mudejárské architektury ve Španělsku. (Wikipedia)

Sál velvyslanců - Salón de los Embajadores. Polokulovité kopuli říkají někdy Oranžová.
A co to znamená mudéjar? Řekněme, že něco jako křesťanský umění s arabským ksichtem. Nebo naopak. Tenhle kousek stavěl a navrhoval v roce 1427 Diego Ruiz.

Všude se tu na zdech prolínají arabský a evangelický moudra. té polokouli na stropě někdy říkají i polooranžová. Kopule je prý pro mudéjary tím, co Sixtinská kaple pro renesanci. Vyrobená je metodou desetiramenné smyčky, která je v tesařství považována za nejdokonalejší krajkový uspořádání. Na světě prej existujou jen tři podobné. Jedna v Casa de Pilatos (taky v Seville), druhá v klášteře San Francisco de Lima (v Peru) a v Národním archeologickým muzeu (který najdete v paláci Altamira v Torrijos).

Slovo mudéjar pochází z arabskýho mudajjan, což znamená „těm, kterým bylo dovoleno zůstat“. Byli to muslimové, kteří zůstali na územích dobytejchch křesťanama během reconquisty (11.–17. století). Na rozdíl od pozdějších Morisků (ti byli nuceni konvertovat ke křesťanství hned) si Mudéjarové alespoň zpočátku mohli ponechat svou víru, jazyk i zvyky výměnou za placení daní. Byli to mistrní řemeslníci – zedníci, tesaři a architekti.

Obkladači si tu dovolovali hodně. Jako práce perfektní, ale kombinace vzorků a barev je sympaticky drzá. Věřím, že kdybych si takhle vydláždil koupelnu doma, tak si každá návštěva bude tajně myslet, že jsem úplně nevkusně blbej. Mně se tyhle grafický zkratky líbí moc.

Protože křesťanští králové (včetně už zmíněnýho Ferdinanda III. Svatého) obdivovali krásu arabskejch paláců, najímali si muslimský mistry, aby pro ně stavěli rezidence a kostely. Vznikl tak pozitivně šokující mix. Evropská konstrukce (románská, gotická nebo renesanční půdorysná schémata). Ozdoby Islámský (bohatý geometrický vzory, arabesky, kaligrafie).

Je tu toho tolik, až oči přechází a z neustálýho zvedání hlavy ke stropům vás za chvíli začne bolet za krkem.

Nádvoří panen?

Tady tohle by měla být část, kterou královská rodina používá, když chce nabídnout nocleh vzácnejm hostům.

Mě osobně fascinovaly snad nejvíc ty odvážný kombinace čehokoliv s čímkoliv. Kus vyřezávanýho dřeva, sádra a dlaždičky. Ale jednoznačně převládá arabskej styl.

Mramor, dlažky, dřevo, sklo.

Patio de las Doncellas (Nádvoří panen): Prej nejslavnější část paláce s dlouhým úzkým bazénem uprostřed, obklopeným jemnou štukovou výzdobou a kachličkama (azulejos).

Je tu toho tolik, že to na jednu návštěvu nestačí a na dvě není čas. Třeba někdy v budoucnosti se nám podaří doplnit poznání. Taky se na to musí člověk asi daleko líp připravit z dostupnejch zdrojů.

Architektura je dokonalou reprezentací mudejarskýho stylu se složitejma obloukama a dlaždicema, docela harmonická směs kultur. Matroš byl především pálená cihla, sádra (štuk) a glazovaná keramika (azulejos). Složitý vyřezávaný kazetový stropy (tzv. artesonado). Samozřejmě dřevěný. A -podkovovitý oblouky. Typickej prvek převzatej z maurské architektury.

Via Crucis - Křížová cesta. Čtrnáct zastavení umučení Krista. Vše vyvedeno v kachličkách (azulejos)

Dřevo, dřevo, dřevo. Krása.

Alcázar posloužil i při natáčení ikonickýho seriálu Hra o trůny (2014), hlavně Vodní zahrady v Dorne (sídlo rodu Martellů). Natáčelo se v zahradách a v sále Ambajadores. Nebo v roce 1962 se v Alcázaru natáčely některý scény filmu Lawrence z Arábie. Nádvoří Patio de las Doncellas posloužilo jako kulisa pro dvůr jeruzalémského krále ve filmu Království nebeské z roku 2005.

Zahrady jsou architektonicky odvážně zajímavý a evidentně vyžadujou extrémně moc práce při udržování.

Prej těch zahrad v komplexu je skoro 75 % celé plochy.

I mandarinky tu mají.

Sál tapisérií.

Tapiserie byly většinou vyrobeny v bruselský dílně Willena Pannemakera v polovině šestnáctýho století, představovaly třeba dobytí Tunisu Karlem I. Námětem této je mytologická scéna "Dido a Aeneas", která inspirovala Vergilia k napsání Aeneidy. Trója padne, Aeneas zdrhá až do Středomoří, kde chce založit novou říši pro svůj lid. Do cesty se mu staví různý překážky, holky a tak, ale vždycky si uvědomí, že musí kurva založit ten Řím, což se mu nakonec podaří.

Saqueo de Túnez - Drancování Tunisu.

Nestačím čumět doleva doprava. Všude je něco krásnýho.

Těch voken, co se musí furt umejvat. Šílený.

Jídelna.

Buď královskej trůn, nebo královskej hajzlík.

Kredenc.

Celej palác je fakt krásnej mix křesťanskejch a maurskejch architektonickejch stylů s mnoha malejma nádvoříma a ty jsou většinou i s vodníma nádržema kvůli vedru.

V podzemí mají i nějaký hezký lázně. Ani tam jsme nebyli.

Patio del Crucero.

Když jsme očumovali vevnitř, venku si klidně pršelo.

Sala de Justicia. Síň pochází z období vlády muslimskejch Almohadů (12.–13. století), tedy ještě před dobytím Sevilly křesťany. Patří k vůbec nejstarším dochovaným prostorům Alcázaru.

Nádherný stropy si pamatujou všechny soudní spory.

Zahrady s bazénama všude kam se vrtneš.

Když už jsme skoro na konci prohlídky, tak vám ještě prozradím, že do paláce se vchází Lví bránou.

Alcázar nás uchvátil.

Vyprahlo nám v hubě. Byli jsme v paláci možná čtyři hodiny. Jdeme na kafe.

Mandarinky.

Venku vesele prší. Venkovní kavárny opuštěný, židličky mokrý.

Některejm lidem mokrý lavice nevadí.

Mandarinky.

Prší.

Koukej, koukej, jak já to dělám. (Narážka srozumitelná pouze některým).

Pán s čelem zezadu.

Máme dost času, tak se jdeme ještě podívat ke kanálu na řece Guadalquivir.

Diana Cazadora - Lovkyně Diana na nábřeží Muelle de Nueva York. Poblíž řeky Guadalquivir.

Zatímco v Řecku ji znali jako Artemis, Římané ji uctívali jako Dianu. Bohyně kontrastů: na jednu stranu ochránkyně divoký zvěře, na stranu druhou jejich neúprosná lovkyně. Dcera Jupitera. Nadosmrti panna.

Letos si tu nic nedáme. Protože tu mají mokrý židličky, ale párkrát v minulosti jsme tu seděli u piva a čuměli na vodu.

Kromě deště i solidně fouká. Vítr uklízí vajgle i židle.

Mozaika znázorňující řeku Guadalquivir. Pátá nejdelší řeka Pyrenejskýho poloostrova. 657 km.

Na druhé straně kanálu je čtvrť Triana. O té napíšu někdy příště.

Originální Nao Victoria byla jedinou lodí z původní pětičlenné flotily Fernão de Magalhãese, které se podařilo dokončit první cestu kolem světa (1519–1522). Do Sevilly se vrátila po třech letech plavby v žalostným stavu, ale s nákladem koření, kterej prej bohatě pokryl náklady na celou expedici. Toto je její replika, kterou postavili stejnou technikou jako tu původní. Stavěli ji pro EXPO 1992 v Seville. Někde jsem se dočetl četl, že když ji spouštěli na řeku, nebyla ještě úplně dodělaná, tak se při slavnostním spouštění téměř potopila. Museli to nějak politicky zališačit. Docvela ostuda. Po Expu ji dodělali a v roce 2004-2006 po stejný trase obeplula svět a naplula 26 tisíc námořních mil. Jenže jsou toto informace od AI, takže opatrně.

Foto u kanálu.

Most do Triany.

Památník tolerance (Monumento a la Tolerancia) od sochaře Eduarda Chillidy. Byl odhalenej v roce 1992 u příležitosti Světové výstavy Expo a připomíná 500. výročí vyhoštění Židů ze Španělska.

Puente de Isabel II, známej taky jako Puente de Triana. Určitě se tam vydáme, mají tam totiž dobrý červený.

Bezdomáčí vegáč.

Nábřeží je moc sympatický místo Sevilly, často jsem tu běhával podél vody. Je tu docela cvrkot. Běžců jak drobků po svačině, cyklisti, koloběžkáři, kolečkový brusle, skejty, studenti, učitelky...

Ač leden, tak zeleno.

Patník pro panenku.

Jardines del Guadalquivir.

Muráles jsou tu skoro všude

Myslel jsem si, že dovleču Olinu až ke Kolumbovu vejci na konci kanálu, ale přecenili jsme síly. Když tudy člověk běží, zdají se vzdálenosti zazipované, když se jen tak poflakujete normální chůzí, zjistíte, že to je daleko.

Ale naštěstí nám nastražili do cesty takovou studenou neosobní hospodu.

Pivo měli dobrý. K Huevu (vajíčku) se vydáme jindy.

Na kanále řeky Guadalquivir je několik loděnic. Trénujou celoročně.

Torre de los Perdigones (Věž broků) - průmyslová památka. Věž byla postavena v roce 1885 jako součást továrny na výrobu olověnejch broků, kulek a zinkovejch plechů. Dnes slouží jako camera obscura, která nabízí panoramatickej výhled na město z výšky 45 metrů. Nahoře jsme nebyli, neb měli zavřeno.

Domů ze školky.

Alameda de Hércules v Seville. Nejstarší veřejná zahrada a promenáda v Evropě, založená v roce 1574. Dominantním prvkem jsou tyto dva vysoký sloupy u vstupu, který pocházejí z římskýho chrámu. Alameda je vyhlášená především nočním bujarým životem.

Dnes to na bujarost moc nevypadá, protože prší. Srandovní je, jak kavárníci na déšť reagujou. Přestane pršet, vyběhnou, rozloží židličky a stolečky, utřou hadrem, přijdou hosti, začne pršet, odejdou a pinglové zas všecko složí. Furt dokola.