MINULÝ TÝDEN

vzápětí po tom, jak se babka rozhodla odejít za duhový most, jsme odjeli spolu s Kiarou do Landolfshausen - samozřejmě po domluvě s ostatními vzpomínajícími. Petra původně chtěla přijet, ale rozhodli jsme, že na přání prababky Dany opravdu neuděláme žádný oficiální obřad a proto nebylo minimálně 14 dní co řešit - kromě několika úředních úkonů, kterých se ujala šlechetně teta Eva s Lucií.
Petra byla ráda, že jsme přijeli vzpomínat spolu s ní a tak to bylo dobře.
V maringotce je příjemně a když takhle Janne ráno donese k snídani nastrouhaná rajčátka a ovoce, to se máme.

Když prší, tak je to kousíček do stodoly, kam Ebi a Heide pomocí spolupracovníků ukládají seno na zimu - pro spoustu ovcí a koz.

Pro vňoučátka a jejich opatrovníky je to úžasná zábava. A ještě ke všemu se stává, že některá slepice zanáší a to přímo do seníku. Najít si vajíčko a pak si ho hned uvařit a sníst, to je něco!

Taky se tam chodí krmit koťátka a jejich maminky a Jon tam má postavenej domeček. Nabízí, že klidně uvaří třeba palačinky.

Naštěstí nepršelo dlouho, takhle vypadala maringotka za sluníčka.

To je seník, stačí ujít asi 50m z maringotky. Petra ukázala Kiaře cestu, jak se dá projít ze seníku až na dvůr, je to cesta tajemná a napínavá. Kiara mě pak tudy provedla a vůbec se nebála.

Na dvoře se děje spousta věcí, někdy je potřeba si i zacpat uši.

Janne musel pracovat a protože bylo hezky, jelo se na výlet. Všichni dostali přilby.

Nina už je samostatná jednotka, sice se ještě kojí, ale chodí, všude vleze (i na žebřík) a chutná jí všechno, co jedí ostatní.

Je tam krásně, krajina skoro jako na jižní Moravě, jen tam mají asi víc pohodlných silniček pro kola.

Tak se nám líbila cesta z Mackenrode po kroucené silničce s kopce dolů, že jsme si ji druhej den vyjeli obráceně znovu. To už měli otevřeno v bio obchůdku, kde taky vařili kafe a měli příjemný posezení. I motýlci si tam udělali sněm. Jonovi se tam podařilo stoupnout na včelu a dost ho to naštvalo, ale cukr na štípnutí (dle rady MUDr. Štelclové) zřejmě zafungoval a noha nenatekla.

Kiaře se líbil čert, vůbec se nebránil, když si mu sedla na hlavu.

Takový vozítko - mimochodem, to byl dárek od babky (!) - to je vynález.

Udělali jsme ještě zastávku v lese (bylo to tam skoro jako v Račicích), kde měl Jon udělanou zahrádku pro skřítky. Udělala jsem pro ně ještě u druhýho pařezu zábavní park se skluzavkou a taky houpačkou, ať se můžou vyblbnout.

A na dalším pařezu se rojili okřídlení mravenci, naštěstí se starali jen sami o sebe a ne o nás.

Jerka našel strom, kterej bude Janne určitě ještě potřebovat a tak ho musel opracovat a osobně dopravit až domů.

Doma byl meloun a Kiki s Jonem se u něho ani trošku nehádali.
V sobotu už vlastně bylo málo času a tak jsme se vypravili na třezalku, protože třezalkovej olej je potřeba pořád a v Landolfshausen právě kvetla přímo výběrová. Přišla i Jonova kamarádka Janka s tatínkem a kousek nás doprovodili.

A pak už jeli Jon s Kiki na odrážedlech a byli hrdinové, poněvadž si vezli ruksáčky s velmi potřebnými věcmi.

Jerka se rozhodl zrealizovat nápad Johanny, která je jednou ze zaměstnanců Ebiho a Heide - chtěla namalovat šneka s domečkem, který by byl maringotka - výsledek někdy uveřejním. Nina se vezla na vozíku a to bylo přesně.

Při zpáteční cestě jsme museli vylézt na jakýsi silážní balíky a tam se děti docela vyblbánkovaly. Já jsem si to užila taky.

Jon nám předvedl svoje pískové království a Kiki nakrmila kozy.

Ebi a Heide koupili nového berana, aby mohla přijít nová generace oveček. Ochutnala jsem tam čerstvý kozí a ovčí mlíko a byl to nářez. Když je čerstvý, je těžko poznat jedno od druhýho a vlastně i dohromady s kravským se to dá docela těžko rozlišit.
Janne přijel z Berlína a s Jirkou se ještě dali do montování rýny,

zatímco Petra s družstvem Hasičů průzkumníků, vyráběla dřevo na večerní rozlúčkový oheň.

Nina pomáhala co to šlo.
A pak byl konec pobytu, v neděli ráno jsme vstávali brzy a Janne nás odvezl na vlak do Göttingenu.

Německý vlaky fungovaly perfektně, jezdily na čas a potichoučku, taky rychle.
V Drážďanech už to bylo horší. Přestože nám Janne koupil místenky, moc nám to platný nebylo, protože v maďarským vlaku vagón toho správnýho čísla vůbec neexistoval. Navíc bylo tak narváno, že nebyla šance se někde prodírat s báglama a Kiarou a hledat nějaký náhradní místo, protože ani průvodčí si nebyli jistí, kterej vagón je ten náhradní. V Bad Schandau jsme tudíž moudře vstoupili do jídelního vozu, sice drahýho, ale celkem příjemně jsme strávili cestu až do Brna.

V Děčíně jsme půjčili foťák Kiki a toto jsou její fota:

Je to jen úzký výběr, napráskala jich asi 20. Já jsem neodolala přiblížení kousku jídelního lístku.

Kiara byla statečná, vydržela téměř desetihodinovou cestu bez problémů!

Asi si oddychla, když jsme se na nádraží potkali s Katkou, Petrem a Vincentem.
Bylo to náročný, ale krásný a tak to má být.