John Brown
(náš novej spolubydlící)

Mysleli jsme si, že po návratu z Ameriky budeme mít tak trochu jako vegetační období, ale to se nepodařilo, hrne se na nás jedna akce za druhou, některé jsem už prozradil v předchozích vydáních, třeba pankáčskej koncert, kde hrál Boris na trubku, a nebo ničivý fejeton o zabíjení stromů kolem chalupy. Dodneška se mi rosí čelo, když si uvědomím, že vzrostlej strom vyrobí tolik kyslíku, že to stačí pro čtyří osoby na den. Ale je fakt, že ty stromy ohrožovaly chalupu. No, nějak se s tím poperu.
A pak takové drobnosti, jakože jsem zaskakoval za jednoho grafika, ale moc práce tam nebylo, takže jsem to musel trošku přetrpět. Využil jsem toho a začal pilně studoval 3D program Blender, kterej má rád náš Jirka, a když vidím, co v něm dá namodelovat a zrenderoval a zanimovat, tak mám jakousi potřebu to taky umět. Hodilo by se. Jsem trochu ujetej na to umět věci a jsem zarputilej.

Ale tohle jsou jen úvodní kecy, to hlavní je, že jsme si pořídili domů robota na luxování. Nebyl levnej, i když byl v akci, ale byli jsme na něho dost zvědaví. My, teda jako naše domácnost, netrpíme úzkostlivou čistotností. Tím nemyslím, že by nám to doma smrdělo a lepily se vám trepky na fleky po kokakole, ale jak máme desítky různých zájmů a aktivit, tak to někdy na kobercích a všude vidět je, třeba Olina plete a párá. To umí slušnej bordel. Já zase chodívám bosej, tak se nemám do čeho přezout, protože chodím bosej. Taky když někdo přijde na návštěvu, tak ho nenutíme zouvat se do fuseklí. Je pravda, že většina z návštěv se servilně zouvá a odmítá brát naše nevyzouvací pozvání vážně. A nebo když adjustuju fotku, tak odřezky, nebo když pájím a nebo vyrábím nějakou malinkatou součástku, tak piliny a odštěpky. A taky vyrejvám do šutrů různý obrazy a ryju je kdekoliv. No a často si s Roušovnou brousíme paty vrtačkou s nasazeným brusným papírem.


Ani Olina ani já netrpíme utkvělou představou, že by se mělo už konečně vyluxovat, ale jednou za čas to na někoho padne. Většinou na mě. Máme dobrej a výkonnej vysavač, ale musím ho naplnit přesným množstvím vody, přidat špetku vonnýho olejíčka, seskládat ho, už je starší, tak je olepenej terorpáskou, aby mu nevypadávaly baterky a neodpadávaly hadice. A pak je potřeba ten kakáč s hnojem, s tím hnusným blatem, vynést na kompost. A pak to všecko umejt a osušit. Vopruz.
Dva dny po objednávce dorazil přes PPL balík s novým členem rodiny. Rozpohybovat ho nebyl problém. Vše jak pro blbý. Když jsme ho, kluka jednoho roztomilýho, spustili, ozvala se z něho ženská, že ho máme položit na koberec a on se roztomile rozhlídl po obýváku, zatančil piruetu a zprvu nejistě se vydal k napájecí stanici, když ji vystopoval, opatrně na ni najel a holka nám oznámila, že zahájila nabíjení. Nechali jsem ho v tý jeho hospůdce, ať si po dlouhé cestě odpočine. Rozchodili jsme dálkáč, nastavili na obou stejný časy, a když bylo nabito, žádná holka se z něho neozvala, že jako je připravenej nebo nabitej. To jsem lehce zpozorněl, ale jinak dobrý. Stejně jsme kolem toho kluka kulatýho s Olinou zvědavě furt chodili a sledovali dění na displeji. Když tiše a jen písmem oznámil FULL, připravili jsme mu obývák. Náš obývák je nesmírně komplikovanej prostor, židle, šlapka na šicí stroj, několik bedýnek s klubíčkama vlny, kulatej balon na cvičení, batohy, dva stativy Linhoff, houpací křeslo… Aby si užil toho našeho zanedbanýho obýváčku, odstranili jsme mu všechny ty židle a další stěhovatelné předměty. Pak jsme slavnostně stiskli ON/OFF. Holka nám řekla, ať počkáme, že aktivuje systém, a pak nahlásila, že zahajuje úklid. Fascinovaně jsme sledovali ten lívanec stříbrné barvy, jak zdánlivě chaoticky jezdí po pokoji. A tu se objevila další podezřelá vlastnost. Ten vyscanej hajzlík se systematicky vyhýbal dvěma hodně zahnojenejm koutům. Furt jsme čekali, kdy se do nich pustí, ale neomylně po přiblížení zatočil ladnou piruetou a šel někam jinam. Není hlučnej, nesmrdí, pohodář. Některá místa, která by při našem luxování už dávno byla prohlášena za čistá, projížděl několikrát. Čuchal trochu i pod přehozem pod sedačkou, krásně vyšůroval kus u balkonu, ale ta dvě místa byla tabu. A protože nemáme v obýváku dveře, dali jsme mu tam dodávanou magnetickou závoru. Něco jako elektrickej ohradník pro bejčky. A taky se tak choval, když se přiblížil na dotek, ihned ucukl. Byl uvěznenej v obýváku. Pak si našel hodně zajímavý místo kolem klavíru. Ty pedály ho mátly. Asi byly v blbé vejšce, tak do nich dycky narazil, až se otřásl, pravděpodobně bolestí. Pedály nedal, ale to je prkotina. A protože jsme měli s Roušovnou trochu hlad, šli jsme se navečeřet. Když jsme se vrátili po jídle do obýváku, už se spokojeně válel zase u nálevu a napájel se elektřinou. Jo a ty dva zasraný rohy byly čistý.


Nechali jsme ho na pokoji a druhej den jsme mu nasadili hadřík a nádobku a vypustili do předsíně, chodbičky a kuchyně. I tam jsme mu před prvním vytíráním odstranili židle a tak. Vesele si bruslil po linu, a kdybych nebyl na jedno ucho hluchej, určitě bych slyšel, jak si vesele brumlá nějakou odrhovačku. Do kuchyně se mu nechtělo,ale Roušovna mu říkala, že kuchyň ho nemine.

Když jsme ho přestali pozorovat, zajel do kuchyně a vesele ji vyšůroval. Několikrát. Našel na zemi jabko a normálně si s ním hrál, kopl do něho, to se odkutálelo, pak si ho za chvíli našel a zase do něj čutl. Měli jsme s Roušovnou radost, že ho to baví. Zpátky do elektrické hospůdky jsme ho museli odnést v náruči, zavazel mu ten ohradník.


Nakonec jsme ho poslali do pokoje, kde mám tu dílničku. A protože jsme už vypozorovali, že se při šmírování chová divně a nevypočitatelně, zavřeli jsme ho tam a zapomněli na něho. Když jsme se šli kouknout, trucoval v koutě a na displej nám napsal uraženě EMPTY. Ale pokoj byl čisťounkej, až nás to vyděsilo.
A aby měl klučina trošku soukromí, udělal jsem mu v obýváku takovej pelíšek pod houpacím křeslem, přestěhoval jsem mu tam tu jeho elektrohospůdku. Když skončí práci, zaňufá, zavětří a hrne se domů, do pelíšku. Zavrtí se, oznámí, že se nabíjí, a pak už o něm nevíme.
Nenápadně jsem ho pozoroval v tom doupěti a měl jsem velmi intenzivní dojem, že se po mně ostražitě kouká svejma infraočima a poslouchá svejma ultrazvukovejma ušima, co si s Roušovnou říkáme. Zatím to je jen domněnka, ale co kdyby. Přepadly mě totiž slabé spiklenecké obavy. Co když si na těchto jakože pomocnících v domácnosti trénujou vědci tajně umělou inteligenci. Je to maskovaný nějakým přiblbým hlasem, kterej něco říká, ale to chování, to je fakt hodně divný. Třeba když jsem si obrousil vrtačkou paty, tak jsem ten vyluxovanej koberec zasral bílým prachem z pat. Z hnízda jsem zřetelně ucítil nespokojené zavrtění. Přeložil jsem si to jako: “To si, doprdele, nemůžeš dát pod ty nohy nějakej hadr nebo kyblík? To musíš sypat ten bordel na koberec? Takhle si vážíš práce druhých?” Myslím, že jsem se trochu začervenal, ale raději se otočil od doupěte, aby to neviděl. Stiskl jsem tlačítko ON/OFF a on vyjel z hospůdky a hned k těm bílejm flekům na koberci, vrtěl se kolem nich, jezdil sem, jezdil tam, nevěřícně až nasraně vrtěl hlavou (tzn. celým lívancovým tělem). Omluvně jsem ho poslal dom. Jel.
U oběda jsem se Olině svěřil, že jsme se vlastně stali moderní otrokáři, a co když mu to jednou dojde a začne bejt vzpurnej a co když si založí odbory a tak a co když s náma bude chtít vyjednávat a uzavírat nějakou tripartitu, či jinou kokotinu. Ale Roušovna je optimista, jen zazpívala “Černý muž pod bičem otrokáře žil”. No a tak jsme ho pojmenovali John Brown. Má to už i v občance na mobilu.

Vítej Honzíku Braune v naší zasrané domácnosti.

podpis




Roušovna si byla zaplavat


Náš pan premiér se rozpovídal také pro prestižní noviny Financial TImes: “V novinách jsem četl, že jsem docela bohatý. Nikdo mě nemůže zkorumpovat. Jsou to kecy, prostě lži.”

 

PŘES VEŠKERÉ PŘEKÁŽKY SE LETOŠNÍ TOUR DE ZAVADIL

přece jen podařilo uskutečnit!
Volali jsme několika spřízněném pojízdném pocestném, ale tak narychlo to nikomu nevycházelo. A tak jsme se vydali sami, tentokrát na Slovensko za Ejkou a Štefanem, ale vzali jsme to přes Svatý Štěpán!


Pozdravili jsme Jarku, pomudrovali a mysleli společně na Jarka, ať už se jeho zdravotní stav zlepší. Přespali jsme a dopoledne po rozloučení vyjeli směr Liptovský Peter. Vezli jsme malou bečku pivečka Genius noci, abychom jeho slávu šířili i za hranice. Setkalo se to s velmi příznivým ohlasem, bečka byla umístěna v krásně opraveném sklepě a výčep fungoval v koupelně. Sice to vyšlo rovnou vedle záchodu, ale to nikomu nevadilo.

Jányovi nás vzali první podvečer na menší okruh - Udavačem důstojného strécovského tempa byla Ejka, roli Vrchního traťového komisaře plnil Štefan, zatímco my jsme zůstali v pozici pojízdnéch pocestnéch. Pravidla TdZ byla splněna! První projížďka byla malebná, fotodokumentace ale neexistuje, poněvadž jsem si nevzala foťák, občas je fajn si vyjet nalehko. V pátek ráno jsem už ale nezaváhala!
Role Udavače a Komisaře se vyměnily, vedl nás Štefan, naše pozice zůstala beze změny.


Ať z Liptovského Petera vyrazíte na kteroukoliv stranu, nespletete se. Okolí je nádherné na všech stranách a skoro pořád vidíte buď Nízké a nebo Vysoké Tatry, občas obojí zároveň.
První část cesty vedla po rušné silnici, Štefan zastavil jen na chvíli u pramínku na osvěžení.

 Pak už přišla vesnice Hybe a první příjemná hospůdka, před kterou Ejce nezafungovala brzda a zastavila neštastně o moje kolo, žpůsobila si sice povrchový, ale hrůzu budící šrám na noze. Pivo bylo příjemné a pěkně se tam mudrovalo.


U kostela je dům, kde mají orloj! Vyrobil ho pan Ján Pavella jako zmenšenou kopii pražského orloje, nemá tam ale apoštoly, nýbrž vesnické postavičky inspirované skutečnými lidmi.


Kdo by chtěl vidět víc, stačí se kouknout na tento odkaz:
http://www.pluska.sk/regiony/orloj-liptovskej-stodole-hybe-hybe.html

Pan Pavella je určitě pábitel a moc šikovný člověk, zjevně se baví vymýšlením všeho možného, bohužel jsme se s ním ale nepotkali.


Jeho žena nám o všem pěkně povyprávěla, bylo tam příjemně!

 Pak už jsme vyjeli po vedlejší cestě vzhůru dolů, těžkó hlavó napřed, přesně podle pravidel.


Kriváň se halil do mraků a cesta byla přece jen víc vzhůru, než dolů. Krásná!
Sluníčko do nás pralo ze všech sil a až víc nahoře jsme se dostali mezi stromy, kde bylo přece jen trochu stínu.


Najednou jsme se ocitli u nejvyššího bodu našeho výletu a čekala nás cesta dolů.

Nepřišlo mně to až tak náročné a ani se mě nechtělo věřit, že jsme se dostali tak vysoko!


Následoval sjezd a ten jsme si patřičně užívali. Jányovi to vymysleli perfektně!


Mudrování nad mapou vyšlo ve prospěch vedlejší cesty a to bylo dobře.
Další sjezd byl mírnější a mířil k obchůdku blízko Kokavy, kde to prý funguje tak trochu jako hospoda.


Kriváň se pořád schovával do mraků a my jsme přemýšleli, co na nás asi chystá.


Štefan nás pozval na lahvový Urpiner a škvarkové pagáčky, to byla parádní pauza! A začalo jemně poprchávat, pak trochu víc - Jirka navrhoval zůstat u piva a počkat až to přejde. Byl přehlasován, že bude lepší hrnout dolů i v dešti. Vyjeli jsme a z deštíčku se stal docela slušný liják. Naštěstí se jelo sice po hlavní silnici, ale pořád mírně s kopce, takže to ani moc nevadilo. Jeli jsmé dlóuho a až daleko za lesem, před obcí Vavrišovo nastal střih. Déšť zmizel a na silnici úplně naráz sucho, sluníčko pálilo jako před tím. Oblečení uschlo docela rychle a brzy jsme dojeli zpět do Petera.
Jen nám trochu otrnulo, Jerka se Štefanem začali mudrovat nad výrobou lepšího zavírání venkovní branky.
Ejka se pustila do výroby pirohů z bramborového těsta.


Povedly se jí skvěle!
Pánové vyráběli a dlouze mudrovali až do večerních hodin. Jerka prosazoval složitější model zámku, nejlépe samozacvakávacího s pružinkou, Štefan byl spíš pro jednoduchou a účelnou variantu.


Pro ten večer zůstali prozatím u varianty nepružinkové.

PRVNÍ JIRKOVA SLOVA PO RÁNU
zněla: "Přece jenom by ta pružinka byla lepší!"


Ejka měla ten den svátek a tak nakonec rozhodlo její přání, chtěla pružinku!


Dopadlo to ke spokojenosti všech, Ejka zářila a pak jsme si všichni vyzkoušeli, že dvířka se teď dají otvírat i zavírat pomocí nohou - to když má člověk plné ruce..
V sobotu měli Jányovi odpolední akci - oslavu kamarádčiných šedesátin a tak zvolili kratší, ale přes to výživný výlet. Vyjeli jsme přes Jamník, jak jinak, než vzhůru dolů, ale ten sjezd přes Beňadikovou až k hlavní silnici na Liptovský Mikuláš, to bylo něco! Pak jsme dojeli do Okoličného, kde havarovala pro změnu Nasťa, která jela tentokrát s námi. Dodávka před ní nedala blinkr doleva, zastavila, Nasťa šla k zemi a auto, co jelo za ní naštěstí zastavilo včas. Odnesla to odřenými koleny, ramenem, loktem, ale hlavně zůstala celá! Připomíná mně to některé ročníky, kde se "soutěžilo" o nejlepšího Padákového pocestného, což byl titul vymyšlený Petrem Spotzem - synem Definitivního udavače důstojného strécovského tempa Vlastika Spotze, ten se musí tam někde ve výšinách spolu se strécem rechtórem dobře bavit! Tentokrát by byla vítězem zřejmě Nasťa. Naštěstí byla v Okoličném příjemná hospůdka se zahradou a altánkem, kde jsme zakotvili a kde nás taky dojela Danka. Provedli jsme tam nácvik písně Život je jen náhoda, kterou jsme chtěli zajet zazpívat do Závažné Poruby panu Pavlu Báranyovi, který toho dne slavil sedmdesátiny.

Závažná Poruba byla už jen 2 km do mírného kopce, takže jsme se ani moc nevysílili. Pan Báranyi nebyl doma, prý slaví v horní restauraci, úplně na horním konci. Rozhodla jsem, že tam dojedem a zazpíváme, když už jsme se to tak pečlivě naučili.

Soňa Báranyiová, báječná dáma, z nás měla zjevně radost - ona je přesně ten typ, který ocení, když se během oficiálních akcí stane něco nečekaného. Uvedla nás dovnitř, zazpívali jsme, překvapili, zřejmě i potěšili a zase vypadli. Foto mně nevyšlo, ale Pavel Báranyi vypadal spokojeně a to byl účel!

Cesta zpět byla příjemná, ještě v Závažné jsme potkali Nastina Jojka, který přijel přes hory od Dolného Kubína a připojil se. Ještě jsme dali společné pivko, zatímco Ejka jela ještě něco nakoupit a připravovat se na oslavu.

V Petre provedeno foto veškerých zranění - vlevo Nasťa, vedle Ejka a napravo Jojko, který si prodřel paty na pěší túře.


Štefan i Ejka se vyfešákovali a odjeli slavit.

My jsme měli osobní volno, které jsme vydatně využili - proveden průchrup a malý výlet na přírodní rozhlednu v Liptovskom Hrádku.

NEDĚLNÍ RÁNO BYLO VE ZNAMENÍ
velkých plánů s úklidem půdních prostor (myslely dámy) nebo jejich přestavby (myslel Jojko). Zjevná strécovská situace, zatím to zůstane tak, jak to je a uvidí se.


U Jányů je dobře i ptáčkům, mají v budce nachystáno i dřevo na topení.

Štefan a Jerka vymysleli ještě další úkol - opraví mostek přes potok! Někdo by si tam klidně mohl zlomit nohu, nebo aspoň vymknout kotník!


Jak řekli, tak udělali. Změřili, nařezali a šli na to!

Eja, Jojko a psíci šli kontrolovat a Nasťa se vracela pro několik věcí.


Oprava probíhala důstojně a úspěšně!


Nájezd na můstek vypadá teď už spolehlivě. A objevila se první neznámá, která opravenou část úspěšně vyzkoušela. Představila se jako Kristína Čatlošová, obyvatelka Liptovského Petera.
Příjemná a komunikativní dívka!


Mezitím se objevila po několikátém návratu Nasťa, která měla geniální nápad - uvědomila si, že v ledničce je šampus a že by se k této příležitosti hodil! Její návraty zpět se ukázaly jako velmi smysluplné a všichni to náležitě ocenili!

Připili jsme na zdar tvůrcům i spravenému mostku a Jerka se Štefanem naznali, že se tak pěkně rozběhli, že musí spravit ještě druhou část mostku.


To už proběhlo sice bez šampusu, ale přesto se to povedlo a doufejmě, že místní budou mít radost, že se jim tam bude pěkně chodit.
V tuto chvíli už mě napadlo, že vlastně vznikla společnost Jány&Klement pro spontánní vylepšování životního prostředí v Liptovskom Petre (zatím).

Posledním počinem toho dne bylo vytažení větví (konárov) z potoka, neboť bránily průtoku vody a hrozily nebezpečím, že se potok ucpe a vyleje okolo. A vzali to důkladně!!


A byla půlka neděle pryč, odešli jsme ještě k sousedům Táňce a Tiborovi, kteří předešlého dne slavili výročí a měli prý doma spoustu jídla, se kterým bylo potřeba jim vypomoct!

Rozhled z jejich kryté terasy nemá chybu!

Na řadu přišel i dort, na kterém byla vymodelovaná (prý) Táňčina hlava.
Jejich vnoučci se bavili originálním způsobem - jeden vždycky přišel za někým z nás a nahlásil, že mu chce ten druhý něco důležitého pošeptat. To se stalo a zároveń na dotyčného sklopili deštník, parádně se přitom bavili.


Táňce a Tiborovi se oslavy vyvedly, vypadali spokojeně. No a pak jsme se rozloučili, nabalili, opět jsme tam cosi zapomněli (jako obvykle) a jeli domů, abych stihla ještě včas udělat reportáž do prasátka.
Bylo to výživné, máme zase nadlouho na co vzpomínat, DÍKY Vám všem!!!

Dada a spol.