Z Úval do Mukařova
(nedělní čundr)

Zjistili jsem s Roušovnou, že tu v okolí je tolik míst, kde jsme ještě nebyli, že je to ostuda, když tu bydlíme už asi tak 40 let. A taky jsme si dali budovatelskej závazek, že to zkusíme všecko pomaličku, polehoučku napravit. Je sice pravda, že jsou zde jistá omezení, například Roušovna se vymlouvá na achilovky a taky na kyčel, takže výlety by neměly být delší než kolem 15 kiláků. To je poněkud omezující parametr, ale přes Mapy.cz se to dá zařídit. V neděli jsme vybrali trasu z Úval do Mukařova.

Úvalské nádraží je zrenovované z peněz té zlé a nepřejícní EU. A pěkně. Ale jen vylezete z nádraží, třískne vás do očí rozkošně zanedbanej hotel Budka. Když jsem tudy běžel poprvé, a to už je drahně let, vypadal hotel dost zbídačele a to mu zůstalo. Dokonce i hospoda instalovaná uvnitř je jako ze starejch časů. Výčep, šedivej pingl, žádná ochota. O jídle si můžete nechat zdát. V hospodě se sice už dávno nekouří, ale zlaté časy zahulené špeluňky cítíte celým tělem. Tohle neberte jako fňukání, je mi to úplně u prdele, že to tak je. Tohle místo jsem z návštěv jen vyřadil. A jim je to taky u prdele, oboustranná spokojenost.

Hned od nádraží se vydáte po červené až k pěkně upravenýmu rybníčku, o kterej se vzorně starají vodoměrky. I malí rybáři tu sedí s pruty a snaží se nějakou tu rybu nalákat. Asi marně, ale o to tu přece při rybaření nejde.

Musíte přejít hlavní kolínskou silnici a pak už vám nic nebrání v tom, zamířit si to přímo směr Škvorec. Bacha, Jirny, ač jsou směrem k nebi, ignorovat.

Těsně za úvalskejma "varhanama" je nová Billa. Když jsem tu naposledy byl(a), Billa tu ještě nebyla.

No a pak se objeví odbočka na krásnou pěšinu. Furt po červené. Před pár lety jsem tudy běžel jeden krásnej ultramaratonek. Pojmenoval jsem ho "Jmenuji se červená", a to podle knížky, kterou jsem zrovna četl. Napsal ji skvělej tureckej spisovatel Orhan Pamuk. V tu dobu jsem taky začal spolupracovat s jednou firmou, která prodává REDESPRESSO, z toho jsem si připravil nápoj na cestu a ten běh byl z domova do Kostelce nad Čer(ve)nými lesy. Asi tak 45 kiláčků. Část té ultra cesty se shodovala s úsekem toho našeho výletu, tak jsem mohl chvílema machrovat, že jako tady to znám.

I když jsem si machroval, přesto mě sem tam něco překvapilo. Tohodle zpívajícího vlka si vůbec nepamatuju. Zazpíval nám pár árií z Lišky Bystroušky. Ale trochu to pletl s Její pastorkyňou. Zpíval s velkým nasazením.

I vychrtlá baletka nám zatančila.

Svatýho Donáta si pamatuju dost dobře z toho tenkrát běhu. Vím, že jsem tam poprvé zkusil vypít trochu toho nápoje od REDESPRESSA. Připravoval jsem si ho zastudena a necedil, takže nápoj vypadal jako bláto z kaluže a větvičky drcenýho rojbosu mi vízly mezi zuby. Roku 1764 vévodkyně Marie Terezie Savojská z Lichtenštejna vydala písemné nařízení, aby na každém jejím panství byla na vhodném místě v polích postavena socha sv. Donáta. Tohle je jedno z míst, která se dochovala. Donáta považujou za partrona krupobití, blesků a bouří. Na místě, kde dnes zevluje socha svatýho Donáta, byla vesnice Křimín, ale Švédové ji srovnali se zemí.

Po pár kilometrech se dostáváme do Škvorce. O Škvorci toho sám ze své hlavy moc nevím, jen to, že si tu postavil barák jeden můj bejvalej kolega z Tesly, ale to je pro propagaci městyse asi málo. Když jsem tudy projížděl na kole poprvé někdy v osmdesátých letech, bylo to místo velmi zanedbané, konečně, jako skoro každé jiné místo socialistickýho znormalizovanýho Československa. I v devadesátých to nebylo nic moc. Teď je ze všech stran vidět ohromná snaha a úsilí, udělat ze Škvorce místo hezký. Jo a jde jim to.

Hezky je opravenej i místní Starý zámek, ale ten neopravovali z peněz obecních, ba dokonce ani fondů EU. Po mnoha peripetiích a nešťastných prodejích v divokých devadesátkách ho odkoupili Dmitri Eremeev, potomek rodiny Nosticů, a Monica Eremeeva z italské šlechtické rodiny Salvatore. Teprve tito majitelé se o památku začali starat. Opravy a rekonstrukce jdou výhradně z jejich soukormých prostředků.

Městečko Škvorec pochází podle dochovaných podkladů z roku 1497. V současnosti tu žije něco přes 1500 stálých obyvatel. Prý se tu natáčel film Vesničko má středisková. Kromě toho se obci podařilo získat prachy na opravu evangelickýho kostela.

Pak na konci Škvorce změníte značku. To se někdy stává. Červenou za žlutou, která vás vyvede krásnou alejí z městyse a vede vás do obce Doubek. V chatičkové oblasti jsme narazili na dům nějakého umělce, nepodařilo se mi dohledat jméno sochaře, ale to neva, nechť to zůstane i nadále tajemstvím.

Želva a ručník.

Elva číslo 68.

A pane redaktore, víte vy, co znamená taková nedotažená pussy? ...

Zahryzli se do sebe láskou horoucí.

Les je poměrně hluboký a voňavý, sluneční paprsky pronikají sporadicky.

Stále po žluté.

Tam někde na vás číhá divotvorný hrnec, ale zlaťáky v něm najdete, jen když trpíte bezbřehou představivostí.

Poslední mohykáni po sklizni.

V hnědém listí jsem objevil i maskovanýho motýla. Okáče.

No a protože jsme přeci jen v Česku, najdete na kdejakém poetickém místě i hejna ojetých pneumatik všech, i velmi drahých značek. Z toho mi vyplývá, že odhazování nepotřebného do krajiny je především výsadou bohatých lidí. Nechce se mi to zrovna srovnávat, protože to srovnání je fakt hodně smutný. V Americe je divokých skládek v přírodě neuvěřitelně málo. Potvrzuje to i Honza, kterej tam žije už nějakej pátek. A nám se taky žádnou takovou v Americe při toulkách přírodou nejít nepodařilo. Tohle bude trvat asi ještě hodně dlouho.

A to už jsme v Doubku. Odtud chvíli po málo frekventované silnici do obce Babice.

A pak do části Babičky. Chtěli jsme si tu dát nějaký jídlo v hospodě, ale žádná tu nebyla.

Lepší než drátem do voka.

Za Babičkama jsme objevili čápa stydlína. Říkal nám, že jen ať ho laskavě nijak nespojujeme s premiérem, že v tomhle on nejede.

Ráz lesa se zase lehce pozměnil. To je na té naší krajině krásný, jak se dovede na malých úsecích docela zásadně měnit a střídat.

Vidím krmelec a dostávám hlad.

A Olina žízeň.

Přes cestu se hrne děsně rychle obrněnej brouk. Ani mi nedovolil pořádně zaostřit.

Poslední závora a tam po necelým kilometru začíná Mukařov.

světla a stíny Mukařova nás pomaličku navádí k místní hospodě.

Vzhledem k tomu, že jsme tu pěšky, onechávání se nás netýká.

Roušovna vyndala z kapsičky batohu svýho cestovního Míšánka, ukázala mu okolí, ale trochu trucoval a říkal, že je děsně unavenej a že je mu vedro.

Žaludů je všude kolem jako nasranejch. To je letos úroda. Žaludy pod nohama krásně křupou a na stromě vypadají malebně. Jsou prostě k sežrání. Ne, že bych to nezkoušel, ale jejich chuť je hnusná.

Ještěže se o naši výživu starají odborníci a ne já, kterej by klidně žral žaludy. Za chviličku nám jede místní autobus do Českýho Brodu. Platím neuvěřitelné 4 koruny. Protože jsem už ve věku, kdy se mi chce ten premiérskej pseudohospodář zavděčit, abych mu hodil svůj hlas ve volbách. Zajímalo by mě, kde na tyhle hovadiny chce brát prachy. Je to populista, jakej tu snad doposud nikdy nebyl. Škoda, že nejsou staří voliči odolnější. Ať jim zvedne důchod, ať jim zlevní dopravu, ať jim dá léky klidně zadarmo, ale ať ho nevolí. To by bylo zasloužený. Já nechci mít trestně stíhanýho premiéra a bejvalýho spolupracovníka STB k tomu. Jo a k tomu všemu ještě lháře, kterej mění svoje výroky častěji než slipy. Umí si odporovat i v jediné větě.
Z Českýho Brodu se zpátky do Prahy dostanete panťákem. No vidíte a prohlídnout Mukařov jsme zapomněli. Tak někdy příště.

podpis





Petra a Helča kafrají.

foto: Helča


Premiér a trestně stíhaný Babiš: “KSČM je přece dneska demokratická strana."

Vážení a milí,
máte-li čas a chuť přijměte pozvání k shlédnutí výstavy prestižního Sdružení Q, spolku výtvarníků, hudebníků, básníků, literátů, kunsthistoriků a divadelních umělců, k 50ti letům jeho vzniku a trvání. Kromě nejnovějších prací jeho současných členů, z výtvarné sekce, budou vystavena i díla zakladatelů Q, např.: Ludvíka Kundery, Bohdana Lacinu, Viléma Reichmanna a dalších; vypůjčena z depozitářů Moravské galerie a soukromných sbírek. V následné výstavě historických dokumentů budou k vidění básně Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška a další pamětihodnosti.
Srdečně zveme.

 

NĚKDY TO I U NÁS VE SLATINĚ

vypadá,jako někde na hodně drahé dovolené. Stačí vylézt na žebřík a kochat se.


NINA SI PŘÁLA OSLAVIT PÁTÉ
narozeniny u nás jen v komorní sestavě.
Přišla vystrojená a vypůjčila si Jonovu oslaveneckou korunu.


Měla dokonce i prstýnek!

V prvním balíčku našla korunku, která ji nejdřív nadchla a pak spíš zklamala, protože měla pod čelenkou zoubky, aby to holčičkám líp drželo ve vlasech. Jenže Nina se nedávno sama ostříhala a tak ji to spíš tlačilo.
Na terase si nachystala stolek na dárky a určila nám, kde kdo bude sedět.


Oslava byla opravdu komorní, ale Nina nám toho napovídala asi tak za pět dětí.


Jerka si na závěr oslavy nasadil šlajfku, aby to mělo ten správný společenský ráz.
Ráno pan Klement pokračoval v práci na obnovení elektrických rozvodů.


Dole to Lenka líčila večer Lukášovi. Prý skoro celej den lítaly vzduchem lehké děvy.. ale vůbec se nedivím, práce to byla dostatečně šílená.


Johanka přišla na návštěvu a předvedla nejnovější obličejové tetování. Jerka taky cvičil na bicí, protože jsme ten den šli společně zazpívat kamarádovi na oslavu píseň o tom, jak dva roky jezdí bez nehod.


Zuzanka už je školačka, Nina se hrdě tituluje jako předškolák. Toník se zrovna někde zaběhnul.

PŘI NEDĚLNÍ NÁVŠTĚVĚ BUČOVIC
za účelem sběru jablek na mošt jsme potkali kudlanku. Jerka ji pohotově vyfotil svým chytrým telefonem.


Kdysi jsme si vytvářeli vlastní živočichopis a vedle sluníčka přebytečného jsme tam měli i kudlanku mátožnou. Tato byla ale docela ve střehu.
Odpoledne pokračovaly ve Slatině tradiční hody a Nina to moc chtěla vidět. Vyřešili jsme to obědem v hospodě na náměstí, odkud měla dobrej rozhled.


Líbilo se jí, jak chodí lidi nazdobení.
Nakonec jsem tam s ní vydržela až do té doby, než přišel průvod.


Chtěla si strašně moc vyzkoušet ten kroj a těžko jsem jí vysvětlovala, že to nejde.

Vydržela celou ceremonii včetně tanečků. Mně z toho šla hlava kolem, protože nazvučená Dambořanka dělala slušnej kravál. Potkaly jsme tam houslistu Ondru s jeho holčičkami, Ondra nám hrál housle v představení Hodinku na Štědrý den a taky to s námi natočil na CD.


Naštěstí ten hlavní obřad trval asi půl hodiny a pak už začali tancovat i civilové. A tak jsme naznaly, že to stačilo. Jen ten sen, zkusit si kroj, ten Nině zůstal. Třeba se to někdy podaří.

Dada a spol.