Magor pod Magurou
(vydařený výlet na Slovensko)

Roušovna mě pozvala na školní výlet na Slovensko. Jedno ředitelský volno a svátek Václava a máme z toho 4 dny na čundrání po horách. Slovensko mám rád a už jsem tam dost dlouho nebyl. Nízký Tatry znám i v létě, ale hlavně v zimě. Jezdili jsme sem na vejšce rok co rok, a to několikrát jako instruktoři. Bydleli jsme všude možně, z jihu i ze severu, a Chopok jsme projezdili křížem krážem. Bydlet máme v Demänovské dolině. A protože hned v pátek máme exkurzi v elektrárně na Liptovské Mare (Maře?), no na Litovskej Mari, vyrážíme raději už před půlnocí z Prahy. Dana nám sice říkala, že to není tak daleko, ale jaksi zapomněla, že ona to vidí z Brna do Bratislavy a pak už jen chvilka, tak od nás to tak teda není ani náhodou, docela štreka.

První zastávka za kuropění je v Ružomberoku. Pomalu se probouzí den, Tesco je jak u nás.

Úplňkovej měsíc už není úplně úplňkovej, ale magickej jo.

Teplárna při východu slunce vypadá jako nějaké strašlivé neštěstí.

Slovensko se pomalu probouzí. Autobus jede rychle a fotí se z něho blbě.

Vypadá to na krásnej den.

A protože máme ještě čas na tu exkurzi, dáme si maličkej výlet okolo Veľké Borové.

Nic dlouhýho ani náročnýho to není.

Ale podzim už je znát všude.

Okukujeme Roztocký vodopád, šutry správně kloužou, ale žádnej učitel se neutopil.

Končíme u vodních mlýnů Oblazy.

Skoro všecko je ze dřeva.

Pan mlynář má žlutý holínky, asi předepsanej rovnošat.

Mlejn je plně funkční, ale protože si dneska lidi kupujou většinou mouku pomletou někde nějakým agrofertem, nemá mlejn co mlejt, ale protože funguje, tak si na něm pan mlynář nejspíš mele ranní zrnkovou kávu.

Je fakt vzorně udržovanej.

Pieta jako prase.

Je to tu samej dřevěnej Jánošík.

Liptovská Mara.

Bydlíme v nějakým penzionku v Demänovské dolině.

V pátek ráno nás čeká výlet na Chopok. Celá parta se rozdrobila na spousty nezávislých skupinek a tak jsme obklíčili Chopok. Nahoru jsme jeli lanovkou.

Nahoře u lanovky číhá slavnej drak Demián, nejmocnější strážce demänovskejch pokladů. Pod jeho záštitou se tu odehrává kdejaká slavnost nebo mejdan. A když se neděje žádná juchačka s Demiánem, nechává se rád fotit s turistama, kteří vyjedou lanovkou nahoru. Tenhle na fotce je jen pro selfíčka, opravdickej drak je na rotundě.

Samotný Chopok je třetí nejvyšší horou nízkých Tater, ale mně připadá, že je to jen hora šutrů navezená náklaďákama. Další zajímavostí vrcholku Chopku je, že je odtama málokdy vidět do dálky. Ale když je, tak je to parádní výhled.

Viditelnost se tu měnívá dost rychle.

Z Chopku jde naše skupina na nejvyšší horu Nízkých Tater. Někteří podrývají morálku touhou po žrádle a pití.

Na pár vteřin se objeví panorámo.

Ale pak už to je zase takové, jak to znám z mnoha předchozích návštěv.

Z rozcestí Krupové sedlo je to po šutrech nahoru asi tak dvacet minut nelíné chůze. Kačka (10) je veselý kůzle a skáče ze šutru na šutr jako horská koza. Opičím se po ní, je to docela sranda. A když už jsme v tom sedle, vymyslím si hovadinu, že co kdybysme zkusili na Ďumbier vyběhnout za polovinu deklarovanýho času. Káča se ani na okamžik nápadu nepodiví a ihned vybíhá typickým stylem ze šutru na šutr, aby se nedotkla země. Běžím za ní a chvílema mám pocit, že mi uteče, že ji nedoženu. Na vrchol jsme doskákali ještě o minutu líp, než jsme si stanovili. Ptal jsem se jí, jestli náhodou nedělá nějakej sport, protože takový šídlo se jen tak nevidí. Prozradila mi že jo, že dělá atletiku a nejvíc ze všeho ji baví běh a skoky. Asi proto to rychlý skákání ze šutru na šutr. Koza. Ostatní členové naší skupiny dorazili asi za čtvrt hodiny a vypadali dost brunátně.

Na Ďumbieru je taky skoro pořád mlha.

A je tu i typickej betonovej a docela hnusnej sokl. Zapomněl jsem se kouknout na cedulku a nechce se mi to dohledávat. Ale stejně mi připadá ten sokl nějakej zbytečnej.

A taky slovenskej kříž tu je a zrovna i Roušovna, která prej toho měla plný pohorky.

Sešup dolů je už brnkačka, ale nesmím to před Olinou říkat.

Z Krupového sedla se dáváme po zelené dolů na Lúčky, kde by měl být k dispozici náš autobus. Ale rychlost, s jakou se pohybuje naše skupina, naznačuje, že autobus nestihneme. A taky už zase skoro všichni volají po občerstvení.

A taky že jo.

A taky jsou ty placáky na cestě dost zákeřně klouzavý a není to nic příjemnýho.

Zato odměnou jsou nám měňlavý panoramata.

I zajímavé barevné kombinace, které si může beztrestně dovolit jen příroda sama. Přenést něco takovýho na plátno, byli byste nařknuti z kýčovitosti.

Sem tam někdo upadne, ale bez následků.

Dole už se cesta šine lesem.

A podél potoka. Cesta dole je pro změnu hnusně rozježděná těžkou technikou dřevařů, kteří se už několik let pokouší odstranit následky kalamity.

Ani se nedivím, že odstraňování následků tak dlouho trvá, je tu jeden drevár, kterej se pokoušel měrkou spočítat běžné metry, ale naše debilní výřečnost a hloupé dotazy ho vyrušují, tak jeden strom měří asi pětkrát. Mám pocit, že jestli ho ještě někdo z nás osloví, zabodne nám měrku do prdele.

Do cíle je to asi dva kilometry. Většina členů naší skupiny se podezřele belhá. Jeden z nich je vedoucím v Sokole a vyjadřoval se s despektem k mým barebootkám. Sám měl pořádný pohory. Ale já už jsem si za ty roky zvykl na minimalistickou obuv. Připadám si v ní pohotovější a skoro nic to neváží. A taky mám takovej důvěrnější kontakt s terénem.

Nízkotatranská geometrie.

Žíznivej kořen chlastá vodu z potoka.

S jídlem to tu bylo fakt dost drsný. Starali se o nás nádherně. ale kdo to má vydržet? První den bylo jakýsi maso s bryndzovou omáčkou. Další den nám před husou přinesli tatranskej čaj, 52% pálenku. Některým to tak zachutnalo, že si láhev koupili domů, že bez toho nemůžou být.

Myslel jsem si, jak mám Slovensko zmáknutý, ale netušil jsem že prdel od husy tu vypadá jak rypák od prasete.

Večer je kulturní. Jeden z učitelů vyňal banjo (Olina tomu říkala mandolína, ale jen potichu a tajně, jinak by byla sprdnutá) a všichni si společně zapěli spoustu odrhovaček.

Za rohem u jiného stolu se utvořila intošská skupinka učitelů a vedli řeči o umění.

Míla říďa.

V sobotu se skoro všichni jedou koupat do termálních lázní v Bešeňové, ale mě koupání děsně neba, tak jsem si naplánoval takovej běh přes tři blízké hory. Asi tak 18 kiláčků celkem. Moje první zastávka byla v Pavčinej Lehote, kde jsem si koupil kofolu do baťůžku. A dobře jsem udělal, netušil jsem, co mě čeká. Na místním hřbitově je zajímavá dřevěná zvonice z roku 1883.

Velmi brzo jsem ztratil kvůli focení žlutou značku a nechtěl jsem se potupně vracet, tak jsem chvíli bloudil lesem a narazil na žleb, kterým koňmi sváželi klády. Cesta byla neskutečně prudká a děsně to klouzalo. Svah překračoval i 45°. V půlce jsem už tušil, že jsem udělal blbost, ale vrátit jsem se nechtěl. Díky prudkosti jsem dosáhl správné výšky, ale za cenu velkýho vyflusání. Nebýt chytrýho telefonu, tak jsem nahoře zase tu žlutou značku nenašel.

Pěšina totiž byla velmi nenápadná a skoro půl kilometru jsem vlastně běžel nějakou zvířecí cestičkou a nebýt jedné zatáčky, tak bych tu žlutou zase minul. Vyběhl jsem pak na Demänovskou horu, pak ještě na Kurence.

Pod Magurou jsem se schválně vyfotil samospouští, abych mohl machrovat. Ale to jsem furt netušil, že to nejhorší se na mě teprve chystá.

V Iľanovském sedle jsem se spustil po zelené. Šlo to hodně zprudka dolů a terén dost klouzal. Musel jsem si dávat bacha a taky jsem si vyčinil, že jsem si v penzionu zapomněl svou běžeckou hůlku. Jak by se mi hodila už teď, ale to furt nic nebylo.

Terén se pomaličku zhoršoval.

Cesta se pak spojila s potokem a bylo potřeba stále přeskakovat z jedné strany potoka na druhou, šutry klouzaly, a když byla cesta vedle potoka, bylo to skoro stejně hnusný jako potokem.

Terén se stal velmi survivalovej. Ani kvůli tomu nemusel člověk do Brazílie běhat po pralese.

Když se mi podařilo zdolat nějakej úsek a ohlídl jsem se dozadu, vysmívaly se mi lhostejně krásně barevné listy pod hladinou. Jen se tam tak válely a vypadaly stabilně.

Přes bludné kořeny stále dolů. Moc jsem se těšil, až to skončí. Byl jsem extrémně ostražitej, abych si nic nepolámal. Za celou dobu mýho běhu jsem potkal jen dva lidi. A ani nevím, jestli tam byl signál. Bylo to vzrůšo.

A když jsem ve zdraví doběhl k říčce Demanovka, přepadla mě radost, že to mám za sebou. Asi jsem nic tak složitýho a náročnýho nikdy neběžel. Bylo to ale krásný.

Děsně mě bolely všecky svaly, hlavně v nártu. No a taky koleno.

Doběhl jsem až k Debianovské ledové jeskyni. Tam je velký parkoviště, ale už tak ve střední Evropě bývá zvykem, žádnej hajzl, jen posranej les.

Slováci mají bezva prezidenta a taky mají Euro, což jim obojí velmi závidím, ale těší mě, že i oni umí postavit hnusnej barák. Možná je hezkej, ale mně se nelíbí. Hotel Chopok.

Místní akademický sochař Tibor Bártfay se stavbu pokusil vylepšit sochou s názvem Mladosť.

Zkamenělá spermie.

A zdřevěnělej falus. Když jsem doběhl do penzionu, plavci tu ještě nebyli. Nohy jsem měl od blata až k prdeli, tak jsem se vysprchoval a v posteli na chvíli omdlel. Večer jsme měli v místní kolibě na rozloučenou velmi dobrý halušky. Obsluha vzorná. Ráno odjezd domů do lékárny, do Podolí, do prdele...

Poslední pohled vpravo v Liptovském Mikuláši.

A zastávka v dědině, kde se prodávají všelijaké sýrové speciality a domácí chleba a taky škvarkovo slivkové oné za 0,95 euro. Kromě sýrů a chleba se tu dalo koupit i kafe a nebo vyfotit žábu.

A nebo kočičky.

A ježibabu.

A taky havrana.

A měli tu velmi čistej hajzlík plnej pavučin.

U hajzlíku se svobodně a bez ohrádky pásl velkej králík. Kejhaly tu husy.

Další zastávkou byly Buchlovice, kde jsme si objednali prohlídku místního zámku.

Já sice prohlídky zámků a ještě k tomu komentované vůbec k životu nepotřebuju, ale stejně to bylo skoro zajímavý.

Kromě zámku tu je i nádherná zahrada se zajímavejma stromama.

A kytkama.

A pískovcovejma andělíčkama.

Hulení v areálu bylo sice zakázaný, ale tihle fontánoví frajeří na zákazy serou.

Jo a hlavně bacha na ty mladý s ajfounama, jak nás neustále varuje to Pitomio z SPD.

Zdatný kovotepec se tu vyřádil.

Hajzl ve španělském stylu, nesplachovací, ale s krabičkou na hajzlpapír.

Tolik vycházkovejch holí a člověk má maximálně dvě nohy.

Kočárek s vyhříváním pro mimina. Když byla venku kosa, naskládalo se do prostoru pod korbičkou několik horkejch cihel a dítě se pomaličku v tom mrazu opékalo. Asi bylo potřeba ho obracet a možná i podlévat, nepodlévalo-li se samo.

Šlapací funkční autíčko pro mladého zámeckého jinocha.

Hraběnka měla u postele zvoneček a růženec.

Koupelna byla vybavená armaturama z Anglie.

A slečna průvodkyně měla školený hlas. Asi na to mají někde školu, protože skoro všecky průvodkyně mluví stejnou intonací.

Hudební salon.

Knihovna.

Háčkovaný rukavice.

Kolovrátek pro komtesu.

Když jde v Buchlovicích pes na prochajdu, nezapomene si hezky zamknout boudičku na dva zámky.

Poslední mohykán.

Opouštíme Buchlovice a jedeme rychle domů.

Byl to krásnej výlet. Jel bych zas.