Poslední loňská
(Ostružná)

Bohužel musím začít smutnou zprávou. Odešel z tohoto světa vzácnej a skvělej MUSTr. Jirka Mottl, dlouholetý člen Vědecké rady Facultas Moraviensis Straecorum a Filharmonie Brno. Byla s ním vždycky obrovská sranda. Vzpomínáme a pozdravuj tam, kamaráde, i ostatní stréce a tetiny, kteří tě předběhli.

... je to nějaký podezřelý, čím je člověk starší, tím častěji má pocit, že někdo tou časovou klikou (t) točí zběsileji a rychleji. Ale to nevadí, protože čas je pojem silně relativní. I Einstein s tím měl problémy, akorát jemu se to podařilo okecat pár rovnicema.
Prasečí web se rozhodl, že žádné zásadní změny pokoušet nebude a zůstane konzervativně tak blbej, jako byl roky před tím. I nadále zde budou různé cestopisy a kecy o místech, která navštívíme, nebo jsme navštívili, ale ještě jsme o nich nic neprozradili.Nadále redakce WWWprasete doufá, že budou přicházet příspěvky i od externistů. Mimochodem zrovna v příštím čísle bude čtvrtý díl povídání o jihoamerické zemi Peru z dílny Honzy Kurky.
Vánoční svátky jsou celkem úspěšně zas náma, tak jsme se rozhodli, že si na pár dní zajedeme na chalupu. Bude tam i Dana a Linda s Tiborem a Honzou. Přes geniální aplikaci v mobilu "Můj vlak" si kupujeme lístky i s místenkama zadarmo a díky naprosto neschopnýmu správci této země jedeme i celkem za lacino. Doufám, že tohle rozhazování mu brzo zlomí politickej vaz. Doufám, že ta tupější část elektorátu, která tohle zlo volí (30  %) brzy pocítí na svejch šrajtoflích a v obchodech, jak strašně se zmýlili a zatím pořád mýlí.

V Ostružné je trochu sněhu.

Protože je ještě docela brzo a v chalupě zatopeno, vyrážíme s Olinou na klasickou okružní procházku, kterou zakončujeme v místním pivovaru Cestář, kde kromě báječné obsluhy mají i skvělý pivo. Pak si ještě zajdeme do Skilandu na polívku. Rozhodli jsme se totiž, že tentokrát na chalupě vařit nebudeme.

V Ostružné je krásně i když je hnusně, ale to tentokrát neplatí, protože je tu přímo pohádkově.

V sobotu jsme si naplánovali výlet vlakem do Jeseníku a dál směr Zlatý Chlum. Jde se kolem památníku chlápka, kterej tak trošku asi založil Lázně Jeseník. Vinzenz Priesznitz se narodil v roce 1799 v Gräfenberku neboli Jeseník. Tohle trošku děsivé sousoší je z dílny sochaře Josefa Obetha.

Psal jsem, že tak trošku založil, měl bych to vysvětlit. Vincek se narodil v chudé rodině, táta mu oslepl, brácha umřel na jakousi chorobu a on, jak se musel starat od mlada o celej zbytek rodiny, tak si párkrát ublížil. Jednou mu přejel povoz se splašenejma koňma přes žebra, nebo si při svážení dřeva poničil opratěma ruku. A protože byl dobrej pozorovatel, odkoukal od srnky, jak chodila s poraněným srnčetem k potoku, vodou oplachovala jeho rány, až se srnče zázračně uzdravilo. Tak to zkoušel na sobě a uzdravil se taky. Tak se z něho stal vyhlášenej léčitel. Děsně tím sral místní doktory a chirurgy, že jako bez vzdělání a ještě zadara léčí pacienty. Klasika

Ale nakonec se dokázali dohodnout a dovolili mu nad Jeseníkem dvě vany, kde ty svoje pacienty léčil studenou vodou, zábalama a obkladama. Tak nějak asi vznikly ty slavné Lázně Jeseník. Van tu mají asi víc než dvě. Komplex je docela rozsáhlej a malebnej. Kdejakej boháč, kterému priznicový zábaly pomohly, pak z vděku nechal poblíž postavit nějakou nákladnou sochu nebo sousoší.

Nevím, co všechno má Obethovo sousoší představovat, ale tohle vypadá jako díra, kterou propadávají do světa anorektici. Možná to je jinak a pletu se.

Sousoší nesousoší, tahle pěšina a procházka je pěkná. Neumím si však představit, jak se tu od pramene k prameni drásají do prudkýho kopce pacienti. Možná nahoru nechodí, jen brouzdají kolem těch pár pramenů, které se tu nachází.

Tenhle památníček tu ztopořili jacísi vyléčení Angláni.

Když jsem pozoroval, jak přede mnou statečně do kopce pochoduje Roušovna, nabyl jsem dojmu, že jsem si spíš vzal Amundsena a ne Olinu. Ale když si Roald sundával batoh, zjistil jsem, že mám doma vlastně lachtana. Budu si muset dát bacha na tenisáky.

Nahoře na nás čeká komplex Křížový vrch. Byli jsme tu před dvěma nebo třemi lety a stavili se tu na dost dobrej oběd. Bylo to krátce po tom, co jsem si zrasoval koleno na náledí a po obědě jsme pak pokračovali až k rozhledně a pak nesmírně útrpně a podělaně přes zkurvenej led a sníh zpět do Jeseníku. Letos jsme si zašli jen sem a zase na oběd.

S pinzetou na jelena. (Výzdoba fasády komplexu Křížový vrch)

Hospoda vytopená, málo obsazená, voní tu mix dobrejch jídel. Dali jsme si romantickou rajskou polívku. Byla dobrá a pak napůl ještě zvěřinovej guláš a výpečky se zelím a knedlama. No a pivo. Pak zase dolů do města, koupit v Penny mliko, Respekt a zapalovač. Večer hospoda Cestář i s Terkou. Měli jiná piva než včera. Vyzkoušeli jsme všechna.

V neděli jsme se vydali směr Dembauda. Podle stop, které tu žádné nebyly, jsme byli prvolezci.

V lese bylo krásný ticho, jen sem tam si zazurčel potůček.

Sněhu moc není, ale přesto některé stromy simulujou, že jo.

Přede mnou lachtan.

To ticho je přímo zázračný. I ptáci, kteří sem tam kolem proletí, přepnuli na režim sova.

Les plný zvířátek.

Jen naše stopy.

Klepáčský potok.

Naše předsevzetí nevařit nás zahání do Branné, první městys před Ostružnou. Je tam jedna hospoda navázaná na místní pivovar. Už párkrát jsme se v ní jídla nedočkali, něco je tam zakletýho. Ale stejně to jdeme zkusit znova.

Branná je pro nás místo poněkud nostalgické, protože tady jsme se přesně před 44 lety, jedním měsícem a jedním dnem ženili. Byla to slavná svatba. Jedna z mála, které se tu kdy odehrály. Pro oddávajícího jsme byli první a asi i poslední, které oddával. Koktal a ruce se mu třásly. Bylo to přesně v době, kdy celý ČSSR slavilo třicáté výročí osvobození Československé socialistické republiky Rudou armádou Svazu Sovětských socialistických republik. Oficiální svatební listina nás úkolovala, aby naše láska byla tak pevná a věrná, jako je naše láska k Sovětskému svazu. Což se nepodařilo. Vydrželi jsme podstatně dýl.

Objednali jsme si držkovou polívku, domácí škvarky a štrůdl se šlehačkou. Polívku donesli docela brzo, ale to další se zaprdlo. Konečně, tak jako kdykoliv, kdy do téhle hospody vejdeme. Většinou to končí předsevzetím, že sem už nikdy nepudeme, ale protože jsme to ještě nikdy nedodrželi, tuhle poznámku jsme si letos odpustili. Jo a jejich pivo je sice docela dobrý, ale na piva z rodinnýho pivovaru Cestář v Ostružné nedosáhnou ani s přivřenejma očima.

Vymysleli jsme, že zpátky pojedeme vlakem.

V Branné se prý lyžuje, ale jak jsme okem zahlédli, je to pověra, chce to ještě pár dní uměle zasněžovat.

U nádraží.

Čekárna na nádraží stále ještě funguje, ale lístky se tu už neprodávají. Je potřeba šetřit, aby bylo na slevy pro babičky, aby mohly jezdit za svými syny na Šumavu, jak rád svůj blbej nápad omlouvá soudruh Bureš.

Druhej krok bude, že se zavřou čekárny.

Večer se u nás stavila Terka s pozvánkou na druhej den na svařák. Pozvání jsme přijali.

Rodinka pana Tibora

Když jsem šel v noci čůrat, obloha zářila tisíci lucerničkami hvězd. Jsem na souhvězdí docela blb, ale Orion poznám. Vyfotil jsem si ho i se zbytkem jednoho z našich odborně arboreticky pokřivených stromů.

Je pondělí a nás čeká poslední výlet. Tentokrát vyrážíme na Paprsek. Nevím proč jsem si myslel, že to bude lidsky komornější v pondělí než v neděli.

Přes Horní Ostružnou směr Řetězárna.

Den jako vymalovanej.

Podívej, co si na sebe zase naložil.

Je to zatím v pohodě, i když čím blíž jsme Císařské boudě, tím víc lidí tu je.

Prostě kýč jak bič.

Cesta je v pohodě, vpravo je stopa pro běžkaře nahoru, uprostřed cesta pro chodce a vlevo stopa pro běžkaře dolů. I lidi jsou vstřícní, vzájemně se upozorňujeme, uhýbáme si a nějak to funguje.

V dáli Obří skály.

Nad Císařskou boudou.

Na Magistrále, tak říkáme té široké cestě na Paprsek, je lidí jak nasranejch. A opět je to docela vstřícné a bez problémů. Až na pár trapných výjevů typu: "Co tu chodíte, měli byste jít tam na kraji v hlubokým sněhu, abyste nám nezavazeli," říká tlustá běžkyně, která se pokouší o rozmáchlé bruslení a moc jí to nejde. Nic neříkám, protože bych se pak s ní musel bavit, a to se mi nechce. Jen si tiše pobrukuju, že kdybych se tu motal na běžkách, budu jí zavazet výrazně víc přinejmenším o ty běžky, tak proč pinda prudí. Napadlo mě, jestli takto prudí každýho chodce z těch stovek, co se tu pohybojou oběma směry. Ale tak to u nás často bejvá. Řidiči jsou nasraní na cyklisty a chodce, Cyklisti na chodce a řidiče, a chodci na všechny ostatní. Vlastně to tak je i teď. Ona nahlas prudí a já si o ní potichu myslím cosi nelichotivýho.

Ale jsou to spíš výjimky.

Na Paprsku jsme si dali pivo, kulajdu, fazolajdu a jeden knedlík s borůvkama. Knedlíky tu jsou již roky vyhlášenou specialitou. V hospodě jsou stovky lidí, ale odsejpá to neuvěřitelně rychle. Sem by se měli jít na pár víkendů učit ti z hospody v Branné. 20 krát víc lidí a 5 krát kratší doba obsluhy.

Zpátky jdeme loukama za Řetězárnou. Je to tu nádherný.

Klasickej výhled. Dole Ostružná, naproti Šerák a vlevo téměř nevidíte Obří skály.

Když dorazíme do Horní Ostružné, postaví se nám zase do cesty pivovar Cestář. Musíme se stavit na pivo a brambůrky. Potkáváme se i se Zdeničkou, která byla na Paprsku na běžkách.

Když vylezeme z hospody, Ostružnou přepadnou krásný červánky.

Barvy vypadají pitomě, přesto jsou věrné.

Krvavej západ a vrtule.

Večer návštěva u Pepy, Mirky a Terky. Dobrej svařák, výborný jednohubky z řepy a pár jalových keců o tom, jak všecko stojí za hovno, jakej byl Havel lump a jak jsou doktoři blbí a nečtou příbalový letáky. Zvládli jsme to myslím se ctí a bez zpětné reakce. Ráno jedeme domů. Těšíme se.