Peru počtvrté
(Městská turistika)

Necháme na pokoji přírodu, aby se nám nezprotivila. Města, historie, kultura, technika, to budou tentokrát naše témata. Ke čtyřem městům přidáme i kolibříky a řadu naprosto nesourodých informací, které se jinam nehodí. Tak jako jsme třeba zjistili, že v letadle kanadské společnosti Rouge, kterým jsme letěli z Prahy do Toronta, je u sedadel v několika předních řadách o trochu víc místa na nohy. Přišli jsme na to náhodou, protože letadlo bylo poloprázdné a bylo možné migrovat. Jedná se o do praxe zavedené třídění: byznys, ekonomik a lepšolidi.
Cusco

Centrum staré říše. Celkový půdorys města budovaný k podobě posvátného zvířete pumy se dnes už objektivně do podrobností rozpoznat nedá, i když vám průvodce a průvodci budou tvrdit opak. To nemění nic na tom, že město má takovou promíchanou atmosféru ovlivněnou hlavně pohnutou historií. Je to například vidět už na stavbách kostelů, kterých je tu celá řada. Základy a sokly po starých Indiánech (něco jako kyklopské zdivo, což je normální stavební termín pro skládané velké opracované kameny), které později kolonizátoři považovali za zbytečné bořit (ono by to bylo stejně obtížné jako pošetilé), a postavili na ně římskokatolický kostel. A pořádný, uvnitř místním zlatem vyzdobený a honosný, aby byl bezvěrec ohromen. No a moderní doba přinesla přímo do města letištní plochu, dvě nádraží a obvyklé automobilové zácpy jak v nových širokých ulicích, tak ve starších čtvrtích se strmými úzkými uličkami.
Mezi největší stavby své doby na americké půdě vůbec patří Basilica Cathedral s přídomkem ´nanebevzetí´, tedy podobně, jako má přesunutý kostel v Mostě v severních Čechách. Dojem velikosti je zde umocněn ještě přímým sousedstvím se dvěma kostely baziliku obklopujícími, přičemž na sousední straně náměstí se nachází kostel další. Budete-li se zajímat o stavební styl této baziliky, dostane se vám na stránkách wikipedie všeobjímající odpovědi: goticko-renesanční styl s evidentním vlivem baroka na fasádě obrácené k Plaza de Armas. A to ještě byla katedrála stavěna (od roku 1559) indiánskými řemeslníky na základech incké stavby jménem Kiswarkancha. Na mě celá stavba dělala dojem, že jí na střeše obrovité lodi nad těmi světlými bochánky něco chybí. Je to vidět i na dalších fotografiích z vrchu Sacsayhuamán. V katedrále je focení zakázáno, a tak paparazzi z Evropy už nevěděli, kam by si kvůli pořízení nějakých zajímavých či pikantních snímků vylezli. Inku uprostřed náměstí to ale nějak nezajímalo a setrvával nadále ve svém okázalém postoji.

Naše bydliště bylo v hotelu Cusco Green severně od centra na svahu kopce s vyhlídkou Cristo Blanco Mirador, jak napovídá název, se sochou Krista ne nepodobnou té na hřbitově v Yungay. Můj zájem o focení kanálových a jiných deklů, zejména těch se znakem města, se v Peru nesetkal s žádným zvláštním úspěchem. Poklop nad uzávěrem vody je ale názorný.

Při procházkách po městě se obvykle člověk setkává s věcmi podobnými těm, co vidí doma. Těch je sice většina, ale moc si jich nevšímá. Upoutají ho spíše věci nezvyklé, jako barevně oblečené místní ženy a shrbená stařenka s naditou taškou distribuující od dveří ke dveřím kokové listy. A pak samozřejmě stavby. Zde podezdívka muzea náboženského umění, v níž dominuje „Kámen dvanácti úhlů“, obletovaný a permanentně focený. Je to zřejmě nejsložitěji opracovaný a usazený kámen do zdí místních i okolních. A že jich je!

Přímo nad naším bydlištěm, kousek od té Kristovy sochy, se nalézá Sacsayhuamán, incká pevnost určená mimo jiné k ceremoniím a různým slavnostem. Přichází se k ní sice skrze nepříliš honosné ulice s prodavači čerstvé ovocné šťávy, v regálu spokojeně spícími psy a nabídkami podivných zanedbaných restaurací, cíl je však více než uspokojivý: „Andské duchovní centrum“. Je fakt, že prohlídka samotné velkolepé lokality i výhled na město může člověka dostat do klidu a svátečního rozpoložení, lepší je však představovat si, co se tu doopravdy odehrávalo v době rozmachu. Z různých zdrojů se dočtete leccos, ale zejména v dnešní době je pravda a realita tak relativní, jako už dlouho ne. Vezmete-li si na pomoc třeba knihu Václav Šolce „Do země zlata“, Panorama (1978), dost se to v ní hemží slovy ´legenda´, ´vypráví se´, ´odhadujeme´, ´víme toho pramálo´. Stírá se tak rozdíl mezi ověřeným, odhadnutým a vybájeným, a nakonec mě to čtení přestalo bavit. Naproti tomu je opakovaně a dost exaktně v knize vyjádřen autorův názor na zarostlé a zfetované hipíky nedůstojně obtěžující společnost jak v Cuscu, na Machu Picchu i ve vlaku mezi těmito místy. Celkem nic mi po tom není, ale vedle toho, co fantastického se vědci domnívají, by bylo také zajímavé vědět, co v Jižní Americe tento etnograf za dělnické peníze vlastně dělal, když tam sám opakovaně pobýval. Dost ale takových úvah přináležejících spíše řadovému českému podezíravému závistivci. Vracím se k té představě, jak inka sedí na kamenném trůnu a pod ním poddaní. Kolik jich tak mohlo být při slavnosti na tom ohromném prostranství, nebo kolik jich na stavbě pracovalo, a jak dlouho jim to trvalo, když už nikdo doopravdy neví, jak mohli ta kamenná monstra tak přesně na sebe naklást. Konečně jestli neměli jít raději okopávat řípu, jak říkala moje babička, když dávali v televizi fotbal s ochozy narvanými diváky.

Inkové, inkové, stále inkové. Co se o nich objektivně ví? Máme věřit tomu, že zakladatelé dynastie vládců a celého národa Manco Capac a Mama Ocllo, jeho sestra, se vynořili z jezera Titicaca a hledali vhodné místo pro život zarážením nějaké zlaté tyče do země? Že potom i regulérní nástupníci se rodili pouze ze svazku inky s vlastní sestrou, aby byla zachována čistota krve? Sotva. Ale i Čechové to mají s Přemyslem, Libuší a jejím běloušem širokého krku trochu přitažené za vlasy a přesto jsou na to pyšní. Také v Cuscu patří pomník obou prvních prapředků do zlatého fondu peruánských soch, z něhož vybíráme možná v každém dílu. Kdo by chtěl fakta méně zatížená legendami, nechť si přečte například knihu Oldřicha Kašpara, „Zlato v rouše smrti“, výbor ze starých zpráv a kronik 16. a 17. století z Mexika a Peru, hlavně z historie dobývání říší Španěly, kterou vydalo Naše vojsko v roce 1990. Já jí tady nepropaguji jako pravdu, podrobně se čte obtížně, ale text vypadá spíš na fakta než fantazie. A tak pozor, upřesnění, Naše vojsko na straně 104 píše, že na Sacsayhuamánu pracovalo až 30 tisíc lidí. Pro srovnání, abychom si vyjasnili, jak by to mohlo být s tou řípou, rekordní návštěva v české fotbalové lize byla v říjnu 1996, zápas Brna se Slavií na stadionu Za Lužánkami sledovalo 44 120 diváků. Ovšem průměrná návštěva na lize v sezóně 2017-2018 byla dosti zoufalá, pouze 5547 osob, a mistra sezóny o rok později sledovalo na Sinobo Stadium (to je opravdu v Praze v Edenu) průměrně 13511 diváků. Podobně je to s řepnými lány, jejichž výměra se rok co rok dramaticky snižuje zřejmě také na úkor její žluté zdrobnělé jmenovkyně.
Do souhrnné vstupenky zahrnující hlavně lokality v Posvátném údolí (Peru potřetí) patřila i kultura v místním divadle domorodých umění na ulici Avenida El Sol. Docela pěkné představení s kapelou, která vyšší věkový průměr nahrazovala enormním nasazením, konferenciérkou s přeslazeným hlasem a mnoha tanečníky. Procházka večerním městem pak završila náš zdejší pobyt. Ráno už jen na letiště Jorge Chaveze a hodinu a půl do Limy.

Huaraz

Cesta autobusem z Limy na sever do 400 km vzdáleného Huarazu by asi byla očistcem pro každého, kdo předtím nestrávil týden ve vysokých horách. Od pobřeží Pacifiku se vystoupá přes 4000 metrů, aby se pak mohlo klesnout na cílovou výšku kolem 3100 m. Před odjezdem se ještě Ilona v tržnici pokusila nahradit rozpadlé osobní zavazadlo něčím podobným. Ono je ho těžké i popsat. Není to taška, batoh, ani ledvinka. Byl to vlastně původně futrál na foťák, a přes širokou nabídku se takový druhý už asi neobjeví.

Na pánských záchodcích na autobusovém nádraží se nám dostalo nečekané inspirace. Nikoli však v hlavní radě uživateli pisoiru „přibliž se více a stříkej méně“, ale v tom hesle vedlejším, psaným vpravo dole (sic!) menším písmem. Předpokládám, že uprostřed má být rovnítko. Teď k té inspiraci. Jako pozdrav se ve španělsky mluvících zemích používá přes den ´buenos días´ či ´buenas tardes´ (později), resp. večer ´buenas noches´. Časové hranice nejsou přesně vymezené (a ani dovečer podle Sheldona Coopera se zřejmě nechytne), a to mnohdy mate. Kdo si má stále dávat pozor. Tak jsme vymysleli univerzální pozdrav „Buenos baňos!“, protože ´dobré záchodky´ znamená současně také ´buena gente´, tj. ´dobří lidé´. Takže se tím nedá nic zkazit.

Autobus byl označen jako 180, což převedeno do lidské řeči znamená nastavení sedačky do vodorovné polohy regulérně nahrazující postel. A fungovalo to. Lepší než v letadle. Jen počasí za oknem po probuzení nevěštilo nic dobrého.

Bydleli jsme tentokrát na okraji města mezi velmi pozvolným tempem budovanými ubytovacími kapacitami, pobíhajícími prasnicemi, kvokající a kokrhající drůbeží a přes den odpočívajícími psy. Hostel Casa del Montanista měl ale pohodlné pokoje a přiměřeně pěkný dvoreček ke snídání a plánování. Strávili jsme tu nakonec více nocí, než jsme měli v úmyslu, což bylo dáno záměnou třídenního treku za tři jednodeňáky – viz jiný díl vyprávění.

Historie kostelů na náměstí Plaza de Armas je nějaká zamotaná. Ten, kterému říkají katedrála, vypadá jako betonová nedostavba. Nevím, jestli kdy byl v provozu. Ten, který v mapě nazývají kostel, má uvnitř konstrukci jako zimní stadion a prosklenou část, která se ke zbytku stavby jaksi příliš nehodí. Nicméně je intenzivně užíván.

Peruánci jsou obdivuhodní slaviči. Svátky nebo všední dny, každý je dobrý. Oni se nejen pasivně zúčastňují, právě naopak. Kapely, taneční soubory, kostýmy, rachejtle, paráda. Stejně jako v divadle v Cuscu se umění snoubilo s nasazením. Petr neodolal a téměř v kostýmu barevně vystajlován se připojil k dechovce. Však ho také hned účastníci zatáhli do konverzace, nalévali pivo z lahví a málem ho pozvali na večerní rodinnou fiestu. Nebylo úplně snadné se nenápadně vytratit.
Nad dívčím souborem je vidět kostra čehosi, co bylo nepochybně určeno k ohňostrojování. Přestože se každý den do pozdních nočních hodin ve městě nějaké rány ozývaly, k odpálení této přichystávky během našeho pobytu nedošlo. Soubor v hnědých hábitech a světlých kloboucích vystupoval v tom kostele se sedlovou střechou. Vstoupili jsme do něj ve chvíli, kdy už tanečníci byli pěkně rozehřátí, a tak jsme si mysleli, že si sotva stihneme kousek natočit na video. Vydrželi to dalších dvacet minut, přitom produkce ve dvacáté minutě vypadala úplně stejně jako v devatenácté, desáté i první. Ovšem malí kluci byli rytmem uchváceni a účinkujícím nijak nevadilo, když se mezi ně zapojili. Druhý den po tomto představení jsme stoupali k laguně Wilcacocha. Předbíhám a přebíhám do jiného dílu, ale na tu spojitost bych určitě zapomněl, kdybych si jí nechával na jindy. Procházeli jsme shlukem domů a vyrušili mladého hudebníka, který se zaujetím cvičil bubnování na plastovém umyvadle. Odtrhnul se od své oblíbené činnosti jen proto, aby nám prodal láhev kokakoly z obchodu, který souběžně obsluhoval. Až zpětně mě mrzelo, že jsem se nepřipojil alespoň tou nahrávkou z kostela. Myslím, že bych ho tím dost překvapil. Škoda.

Opancéřované motorky jako taxíky zde mají nekonečně mnoho originálních podob. Vzhledem k profesionálnímu provedení nějak nechápu, jak se to vyrábí.

Pouliční prodej je rozšířen. Předpokládám, že kočka vyhlížející z regálu není na prodej podobně, jako ten spící pes u Sacsayhuamánu v Cuscu.

Jakkoli prodej masa v místní tržnici je jiný, než známe z našich řeznictví, vypadalo maso čerstvé a výběr široký. Třeba ovčí hlavu u nás na krámě těžko seženeš. Tržiště s rybami a masem jsme opouštěli už za tmy. Jelikož některé stánky jsou přes noc kryté jen plachtou, je angažován noční hlídač. Zde zřejmě odpočívá před šichtou.

Petr se netajil zájmem ochutnat jednu z vyhlášených zdejších pochoutek, kterou je morče, v místním jazyku ´cuy´. To se dá dobře vyslovit jako ´kuííí´, ano, jako když nějaký chlupatý živočich s hlodavými předními zuby je vyplašen z nory. Petr dlouho váhal, jestli do toho půjde, a my jsme mu to nijak neulehčovali. Nenabízela to každá restaurace, ale pořídit si cuy pro domácí přípravu lze. Nakonec ke konzumaci došlo až v Limě, prý je to jako menší králík samá kostička.

I v Huarazu došlo na kulturu. Malé muzeum nabízí ukázky keramiky, ve venkovní části i více než půl metru velké oválné kameny opracované do obvykle sedících postav se zkříženýma nohama. Některé z nich nemají kalhoty. Asi si něco takového vyrobím na zahrádku. Je známo, že v minulosti si příslušníci vyšších vrstev nechávali deformovat lebku a uši, aby se odlišili od davu. Lékařské zákroky zahrnovaly i trepanace lebky a nebožtíci nebyli obvykle pohřbíváni do země. Ovšem vystavování ve skleněné vitríně jako mumie také není běžný způsob.

Tímto snímkem sochy horolezce, která přesně zapadá do celkového obrazu peruánské sochařské výzdoby veřejných prostranství, jsme se loučili s horskými túrami této dovolené, když samozřejmě jak trek Santa Cruz, tak i jednodenní výlety popisované v pozdějších dílech tomu časově předcházely a bude o nich ještě řeč. Stejné je to i s poslední ranní fotkou Huascaránů pořízenou ze střechy dočasného bydliště. Další cesta pak vedla nejprve na autobusové nádraží, a pak až do tmy do o několik tisíc metrů níže položené Limy.

A hrome, to jsem se rozpovídal. Tak městskou turistiku budeme muset rozdělit. Na příště ještě zbyla Lima, Nový York a také nějaký ten slíbený kolibřík. A pak turistika v horách druhé poloviny dovolené. Jestli má někdo dojem, že jsem v tom udělal časový zmatek, tak to zřejmě bylo mým cílem a nehodlám to jakkoli spravovat.