Jarka od Jarka
(smutná vzpomínka)

Před pár dny mi přišel mail od řiditelky brněnské sekce Dady, ze kterého jsem se dozvěděl, že tetina Jarka ze Svatýho Štěpána před pár dny odešla z tohoto světa. To, že v tom byla i hnusná nemoc je jedna věc, ale já si myslím, že tím zásadním důvodem byl smutek. Smutek po svým Jarkovi, kterej ji i tento svět opustil o něco dřív (bylo o tom na praseti také psáno). Teď už jsou zase spolu a asi pozorně sledujou naše pinožení i snažení, A jestli to děláme správně se správnó obrovskó strécovskó siló.
Jarku a Jarka objevili jednou velmi náhodně a typicky strécovsky Dada s Jirkou. Podrobnosti tu nepřesně prozrazovat nebudu, ale zkrátka, Klementi jim pomohli sklidit brambory a od té doby to byli naši věrní kamarádi a do Tour de Zavadil a strécovskýho hnutí byli zapojeni s... ale to jsem psal o pár řádků výš ...obrovskó strécovskó.
Jarka, nesmírně hodná duše, žila i s Jarkem ve vesnici Svatý Štěpán, místem kouzelným a jezdili jsme za nimi velice pravidelně a často. Já sám jsem se zúčastnil také několika akcí a jednou nebo dvakrát jsem tam vzal i Roušovnu. Když odešel Jarek, a Jarka se byla schopná časem maličko nadechnout a statečně říkala, že už je to dobrý, jsme se domlouvali, že až prodá domek ve Štěpánu, tak se odstěhuje do míst svýho rodiště, už tam měla dokonce prý i dohodnutý pronájem, tak za ní přijedeme a pocouráme se po kopcích a zavzpomínáme. Všichni jsme se na to těšili. Ale všecko dopadlo úplně jinak. Smutně. Tak jsem pro vás, všecky pozůstalé kamarády, tetiny a stréce a všechny, kdo ji znali, zahrabal v archivu a posbíral pár fotek z několika společných akcí.
V brněnské sekci najdete podrobnější informace a zážitky od Dady. Tohle celé vydání patří Jarce a taky Jarkovi:

Jarka (2008)

Jarek, veselá kopa.

Ve Svatým Štěpánu bejvá život někdy docela drsnej. Počasí pro frajery, máčky tu nevydrží. (Rok 2005)

Jedním z dobrých zvyků při návštěvě Svatýho Štěpána býval i výlet za jedním chlapíkem, který bydlel až úplně nahoře, kam se za ním muselo do prudkýho kopce.

Jarek měl kořalku rád, ale kopce nikoliv.

Drsnej krásnej kraj. Kraj, kde se narodil a sem tam žil a je i pochován jiný slavný svéráz, geniální spisovatel Ludvík Vaculík. No a protože tetka smrtka někdy jede na plný obrátky, tak před několika dny si odvedla i paní Vaculíkovou. Byla pochovaná vedle svýho Ludvíka, se kterým to asi taky neměla vždycky jednoduchý.

Tady bydlí ten slavnej drsoň Joža, muž mnoha jmen.

Ale u Joži to bejvalo nebezpečný, protože kolem Joži to příliš smrdě... vonělo kořalkou. A pozor, nenechte se zmanipulovat. Jarka kořalku nerada a nepila. Tohle je jen takovej Bollywood. Jakože jen jako.

Stačí se pořádně kouknout na pevně semknuté rety.

Jarka s Jarkem to měli pěkně rozdělený. On byl přes kořaličku, Jarka přes cigaretky.
Špek, sýr a slivovica.

Často se kvůli těm svým radůstkám (cígo a kalíšek) peskovali. Bylo to hašteření plné lásky a pochopení. Kurňa, to zasmrdělo kýčem, ale stejně to tak bylo.

Na večer připravili J+J opíkání buřtů u hospody na louce.

Oheň vzplál.

Tohle už je z jiné akce - někdy v roce 2008. A stejně jako minule jsme se vydrápali na prudkou horu navštívit Jožu. Nebyl doma.

Jana mu tam zanechala výhružný dopis ohledně platného jména.

Jarek byl vystudovanej včelař a na zahradě měli pár úlů. Kradení medu včelám jsem vlastně zažil naživo poprvé v životě.

Jarek, když včelám med kradl, hezky k nim promlouval a sliboval jim, že jim všecko nesebere, aby na něho nebyly nasraný a měly z čeho čepovat energii. Průser bylo, že jsem dostal od Jarky pak vejslužku. Plnej batoh okurek a dvě flašky toho báječnýho medu. Cesta domů s takto nebezpečným kontrabandem nebyla jednoduchá. Kurva ten batoh byl tak těžkej.

Jarek a jejich roztomilej psík. Jeden ze tří.

Mazlík s Jarkou.

Strécovské uvítání.

Moderní techniky umožňujou prohlížet fotky hned po vytvoření, ale Jarčina kronika je lepší.

Okno svatoštěpánskýho domečku Jarky a Jarka. O všechny se vždycky vzorně starali.

Jarka vysvětluje něco zásadního okolo chleba, ale už nevím, co.

Tušíte vy vůbec, jak složitý je rozplítat parenicu?

Jarek a Jirka s pivama.

Obchůdek ve Štěpánu toho moc nenabízel, ale výběr piv býval vždy excelentní. Inu, je to už takovej kraj.

Jarka dostala od Jirky ručně ze dřeva vyřezávanej zámek na hubu. A taky varovnej prst. Ten zámek se moc líbil Jarkovi.

Večerní mudrování u háčkovanýho ubrusu.

Jo a ještě Jirka Jarce vyřezal nožíkem speciální držák na cigára. Jirka totiž trpí ručním neklidem. Tomu rozumím dost dobře, tahle nemoc mě taky často přepadá a pak musím něco tvořit. Cokoliv a z čehokoliv.

V roce 2011 se ve Svatým Štěpánu odehrála jedna obrovská akce, Oslavili jsme společně Jarkovy šedesátiny.

Bylo to i s hudbou a Jarka zahájila oslavu dojemným proslovem.

Oslavenec dostal hned u hajzlíku zelenou kytku.

Vzpomínkově smutné foto. Už ani stréc Jarek ani tetina Eva nejsou mezi živými. MUTr. Eva byla mou strécovskou úřednicí. Protože dlouhodobě plním roli tiskovýho mluvky řiditelce MUTr. Dadě, požádal jsem Evu, jestli by pro mě nevykonávala funkci tiskové mlčky, aby to bylo nejen genderově vyvážený. Funkci zvládala bravurně. Měj se tam hezky, Evo, měj se tam hezky Jarku.

I tahle fotka má podobnýho ducha stréc praděd Miloš tančí s tetinou Jarkou. Oba tu již nejsou.

Jarka mudruje nad tím, jestli se včerejší oslava podařila. Jarko, nemudruj, podařila.

"Tak jo, Róšu (to jsem jakože já místním hantecem), tos ňa uklidnil."

Jarka poskytovala azyl velké spoustě stréců a tetin. Jejich domeček pukal ve švech, ale bylo zde vždycky báječně. Jarka uvařila kyselicu k večeři a na snídaně bylo jídla, až se to nedalo všecko sníst. A vždycky se v kuchyni muselo vzpomínat a mudrovat.

Jarka vedla nesmírně zodpovědně kroniku Tour de Zavadil a okolního místního žití. Věnovala tomu hodně času. Kronika byla krásná, plná fotek a písemných záznamů. V její kronice nechybělo vůbec nic.

Jarkoooo!

Jarka psala i pohádky. Dala mi je přečíst a já jsem se rozhodl, že by bylo dobrý, kdyby byly zachované a zaznamenané i jinak. Proto jsem její pohádky umístili i do archivu WWWiditelnýho prasete. Najdete je v sekci "Prasečí knihovnička." Ale připadalo mi to málo, potřeboval jsem Jarce něčím udělat radost, tak jsem ty její pohádky vysázel, opatřil ilustracema a vytiskl jako útlou knížečku. A tu jsem jí při jedné návštěvě předal. Měla slzy v očích.

Jarka a Dada.

Jarka dostala několik exemplářů své útlé knížečky s pohádkama. Knížku jsem si Jarce dovolil drze i pojmenovat. Jmenuje se "Jarka - pohádky". Není nad urputnou originalitu.

Pravidelně jsem Jarku zásoboval fotkama (a nejen já, všichni, kdo tu fotili) ze společných akcí a ona pak za dlouhých zimních večerů u kamen ty fotky lepila dragem do albíčka a pak pečlivým krasopisem obalovala slovíčkama. Jarko, díky, že jsem měl to štěstí tě poznat.

Jó, kdyby se tohodle Jarka držela, možná by tu byla dýl.

Pohostinný domek na začátku (někdy na konci) vsi osiřel. Jarko a Jarku, mějte se tam krásně, třeba klidně jako v rájí. Vzpomínáme na vás na oba.