Kladno - Nižbor
(První rodinný výlet po zákazu)

Zhruba po 66 dnech se situace kolem koroňáka dostala do lehce dýchavičného stavu. No a protože krizovej štáb, sestavenej ze samejch odborníků, a geniální vláda nutně potřebujou spíš politický body, než nějaký statisticky reálný výsledky z pandemie, tancujou všichni dost směšně před TV kamerama, a aby to bylo správně nepřehledný, říká každej něco jinýho. Problém je, že shoda se hledá těžko nejen proto, že říká každej něco jinýho, ale taky proto, že to každej říká nějak jinak. Nejméně stravitelnými výtoky před kamerami trpí multisuperministr Havlíček, který ty svý slovní laviny moduluje nesnesitelnou intonací. Babiš je naopak extrémně zábavnej, ale musíte ho poslouchat jen jako umělecké dadatorzo a nehledat smysl! Dýchavičný zpěvák říká celkem srozumitelně věci, které jsou často nesplnitelnou kravinou. Paní přes peníze správně česky sděluje, co všechno pro české postižené podnikatele připravila, ale při bližším zkoumání zjistíte, že to tak nemyslela, a že nám skoro dá hovno. Bába přes spravedlnost je s tím hotová jedna dvě, měli jsme mít všichni vatu na přežití. Ale když nemá vatu Smartwings, přemejšlí vláda o tom, že by potápějící se čínskou společnost odkoupila za naše prachy. A je to celkem pochopitelné, skoro 30 procent patří Babišovýmu kámošovi a jeden z podniků Agrofertu zajišťuje Smartwingsu technickou pomoc. Takže? Jasně, jedeme dál. Nouzovej stav skončil. A my jsme se rozhodli, že si dáme rodinnej výlet.

Výlet vymyslela hlavní výletářka Helča. Na nás bylo jen se nějak dostat do Kladna. A to jsme i po tolika dnech domácího vězení zvládli. Jen nevíme, co jsou ty velikánský zelený krtince na poli.

Celkově je docela málo lidí, v autobusech i ve vlacích, takovej jakoby ustrašenej klídek. Všichni nosí roušky. Kdejakej expert se nechává slyšet, jak je rouška ku hovnu a je to jen projev ustrašenosti a ... Já si myslím, že taková kravina to zase není. Asi jsem ustrašená ovce.

U Heleny na zahradě je zaparkované windsurfingové prkno, ale to jsme si tentokrát na výlet nebrali.

Malá chutná snídaně s kafíčkem. Na čundr s náma jdou všecky Heleniny děti.

Na stromech tu žijou divný plody.

Autobusem číslo 630 jedeme do Malých Kyšic. Jede se přes Unhošť a jen co se mi mihla přes okýnko autobusu, uvědomil jsem si, že před mnoha a mnoha lety jsem tudy jel na kole za Libuší a Kurtem Gebauerovými. Do Nižbora a tam taky dnes máme dojít.

Je to z kopce a svítí sluníčko.

Tůňka na celkem bezvýznamným z hlediska velikosti, ale zásadním z hlediska vody, potoce Loděnice.

Na počasí máme štěstí, je úplně parádně. Klíšťatům se určitě naše návštěva lesa líbí. Přesto se na nás ten den usadilo jen pár směšných exemplářů. Dvě na borise a jedno na Helču.

Na druhým břehu Loděnice je zaparkovanej bílej kůň. Když jsem byl malej, snil jsem o zlatovlasé princezně. Snil jsem i o tom, že si pro ni přijedu na bílém vraníkovi. Rodiče mě v tomhle ohledu docela zanedbali. I když táta se rád chlubíval tím, jak na Slovensku, kde se ve Zvolenu narodil, jezdíval od malička na koních, jak je chodíval plavit (nevím, jestli se to tak říká). Ale aby mi vysvětlil, že vraník nemůže bejt bílej, i když si na něm jedu pro zlatovlasou princeznu, to jaksi opomenul. Ve třetí třídě jsem si do zlatovlasýho modelu vimplementoval spolužačku Renatu Milionovou. Měla dva krásný zlatý copy. Jedna z mejch prvních lásek. Jednou mě husarsky podrazila. Sviňárna, na kterou dodnes nemůžu zapomenout a o zlatovlasé princezny jsem přestal mít zájem. Roušovna je sice taky blondýna, ale k princezně má naštěstí vesmírně daleko. Takže bych měl tý Renatě bejt vděčnej za Olinu.

Strašně se všichni těšíme do hospody na pivo. Vlastně do hospody ještě ne, ale na zahrádku nějaké otevřené hospody jo. Do téhle však nejdeme.

Vytváříme účelové skupinky. Nejstabilnější skupinou je Boris a já a pak Olina a Helča. Zatímco Olina s Helčou si špitají o škole a vyučovacích metodách a kdo je jakej hajzl z žáků a nebo si popisujou střihy na roušky a další důležitosti, Boris a já si povídáme o rejpání gravírkou do placatejch šutrů. A taky o dlabání do dřeva a dalších superdůležitejch věcech.. Bibi je pendler, skupiny střídá a tu i tam ukrkává moudra. Rozebírali jsme spolu metody, jak kdo vypráví své příběhy, jaké kdo používá metody. Bobík je taky pendler, ale protože jeho důležitým úkolem je nasírat, bývá často odháněnej, protože skoro nikoho to jeho nasírání nebaví. Přesto jsme spolu párkrát taky utvořili partičku. Bobík se mě ptal, jestli mi při běhání nevadí pupek a jestli mě baví běhání.

Louky jsou krásně barevný a voňavý. Motýlů je tu daleko míň, než jsem očekával. Foťák jsem měl nachystanej, ale skoro jsem ho na motejly nepotřeboval.

Zase nějakej vraník. Kraj bílými koňmi posetý.

Berounsko je krajina velmi sympatická. Je to kraj, kudy běhává Helča s Jasanem. Naposledy tu v sobotu uběhli 33, 6 kiláčků. V docela dobrým čase.

První občerstvovací zastávka. Ráno jsem na popud Oliny připravil chleba s máslem a sýrem. Rozdal jsem ho mezi všechny zúčastněné. Servilně tvrdili, že to je dobrý. Ale možná to mysleli upřímně, protože já při mazání máslem nešetřím.

Měl jsem v hlavě takovej projekt a potřeboval jsem, aby mi někdo nafotil portrét. Násir Bobík se to snažil komplikovat a jedna fotka se podařila skoro správně (viz sekce "KLAMY REKLAMY"

Boris doma pracuje na malé armádě trpaslíků ze dřeva, potřebuje značný množství čerstvě pokácenejch klacků.

Je po svačině, kafe z termosky vypitý, chleba sežranej, Borisovo jablko něžně rozdělené a my si to štrádujeme dál směr Nižbor.

Ani přesně nevím, co to je za vesnici. Možná to je Chyňava.

No konečně první motýl. A taky ten den jedinej. My tu chceme motýle, jenže na nás serou.

Helča Olině slibovala nějakej prudkej kopec, výhrůžky se nenaplnily.

Zatím to ještě drží pohromadě, ale brzo se to asi všecko sesune.

Tady zatím problém s vodou není, ale co není, může být. To pak bude po zeměkouli frkot, kam se serou pandemie.

Pomyslnou cílovou pásku Nižboru jako první protrhává naše velitelka Olina. Roušku nasazenou, aby nehryzala. Tam nahoře je místní hvězdárna, kde před 40 lety bydleli Gebauerovi. Helča a já jsme si tam jednou udělali týdenní výlet a uspořádali i fiktivní svatbu s Libuší. Jsem zvědavej, kdy na tyhle fotky v archivu narazím. Dám pak obrazově vědět. Cílem našeho putování je hospoda "Hotel Praha". Už z dálky je slyšet radostné švitoření nadrženejch návštěvníků. Po tolika dnech mrtva smíme do hospod, a když budeme dodržovat geometrické obrazce a rozestupy, které vyvinuli naši špičkoví inženýři z krizovýho štábu, je prý vše OK.

Já si vždycky představuju, jak si to ten virus musí rozmejšlet a rozpočítávat, aby i on mohl zaútočit, když nebudou lampasácký rady dodržený. Například do hospody se od pondělí může i dovnitř, ale jen do 22:59, protože pak už interiér patří zuřivýmu koronavirovi. Rodinka může sedět pohromadě (občanky, rodné listy a listy oddací s sebou). Dva kamarádi by ale měli mezi sebou mít nějakou průhlednou desku. Nebo krásně do jemných detailů zpracovaný režim na plovárnách. Na hajzlík a pro limču s rouškou, při slunění (a to i na zádech i na pupku) roušky netřeba. Při cestě od deky k bazénu roušky potřeba také asi nejsou a kupodivu nejsou potřeba ani při samotném plování. Pak je ale třeba dodržovat jisté metry čtvereční. Je velmi zajímavé, a rád bych přišel na algoritmus, který k poznání přivedl naše experty, že na místech pro neplavce platí jiné metry čtvereční než na hloubce, neboli v prostoru pro plavce. Je to fakt velká věda. Velká věda.

Sláva, již jsme zde. Nabízí čepovanou WC.

Zatímco trpělivě čekáme na volnej stolek na zahrádce, kolem nás se řítí staré krásné mopedy.

Asi nějaká výjezdovka spojena s rozvolňováním.

Stůl se uvolnil docela brzo a protože jsme malá, Prymulou patrně schválená, komunita, nemusíme dodržovat dvouapůlmetrové rozestupy. Namačkali jsme se k půlce stolu a ještě nám zbyla mezírka od dvou cizích návštěvníků, kteří k nám do komunity nepatřili. Velmi usilovně hulili, čímž si zajišťovali bezpečnou vzdálenost, protože děsně tím hulením smrděli.

Těžké rozhodování, co si dát k obědu, nakonec přineslo ovoce, tedy přesněji jídlo. Plzeň byla výborná i jídlo skvělý. Dalo se platit kartou. Dokonce i Bobík - extrémně talentovaný expert věcí odpudivých -byl milej a neprudil.

Dokonce se na nás přišel podívat osminohej hezkej pavouček a popřál nám štěstí.

Oběd s nadhledem.

Nižbor je vyhlášenej i zahradnictvím českýho ombudsmana.

Dva kanály pro štěstí. Zavolali jsme si do výletní restaurace Zastávka Nižbor, jestli mají otevřeno, sympatická slečna mi do sluchátka prozradila, že mají otevříno, až přeplníno.

Než přijede vlak, stihneme si tu dát ještě kafe. Své dámy si tu nemůžu odložit bez rizika pokuty.

Tady je všecko OK. Slušnočeši nikde.

Hajzlík je stylovej.

Děti a míšové.

Protože za pár minut má přijet vlak do Berouna, musíme si koupit přes mobila lístky.

Helča taky.

Aby bylo jasno.

Boris si sebou vzal dvoje boty, ale stejně šel bosej.

Beroun závodí, jen nevím v jaké disciplíně.

Na hlavním nádraží byla paní uklízečka Archimédová , která nechtěla, aby  kdokoliv rušil její kruhy.

U východu zmateně pobíhaly stíny. Vlak domů z Masárny nám jede až za 25 minut. To si stihneme ještě koupit i rajčata.

Olina se najednou zarazila v chůzi a řekla: "Tohle si nevyfotíš?" Netroufl jsem si vzdorovat, tak jsem si to vyfotil.

Zatímco jsme se brouzdali krajinou kol Berounska zrekonstruovaná, děsně stará a původně úplně rozpadlá lavička si hezky schne na sluníčku. Ještě na ni nesedáme, ale tak za týden za dva dostane poslední lazurovací nátěr. Mohla by vydržet dalších 80 let.

Jo rajčata jsme si stihli koupit. Tohle povídání o české krajině si vyžádal náš americkej Honzík, aby byl jakože taky s náma. V příštím vydání se zase vrátím k čundru po Coloradu.

podpis


Koronavirův portrét. Den 66.


Dneska je to naopak, takhle si nás v Berouně na nádraží vyfotilo vlastní dítě. Helča.


Na debilní poznámku Marie Benešové, že  podnikatelé měli být připraveni, měli mít vatu na přežití, reagoval takto: "Určitě to tak nemyslela, já si myslim, že to tak nebylo, a samozřejmě je důležité, když teda jsme tady slyšeli, že nějaká restaurace a byl špatný byznys plán a potom společník řekne, že byl špatný byznys plán a majitel řekne, že je vir, tak nevim jako, já si myslím, že to tak nebylo myšleno, a určitě já s tím samozřejmě jako nesouhlasim, protože s tím nikdo nemohl počítat."*
*) neptejte se mě, co tím myslel

TOTOŽNOST TERASOVÉHO PTÁČKA

odhalena! Pan Klement se dotázal Dalibora a bylo mu sděleno, že je to rehek zahradní.
Paní rehková už sedí (doufejme) na vejcích. Fotila jsem si ji zblízka.

Ale na Jirku nemám, zvítězil se svým iPhonem:

Vypadá to, že se u nás zabydleli, přestože dole jsou občas docela slyšet děti a Jirka někdy dělá kravál pomocí nějaké tvořivé činnosti.

JERKA S DALIBŮRKEM VČERA ZVUČILI
a nahrávali jazz ve Veselíčku.

Byl to polosoukromý koncert na zahradě a hrál Pavel Zlámal na ságo, Honza Navrátil kytaru, Jarda Šťastný klávesy, Ruda Drozd baskytary a Radim Kolář bicí.
To první foto je od Jerky a následující sérii vyfotil strýc Dalibor Červinka:

NA PONAVĚ SE V NEDĚLI
večer konal možná první jazzový koncert tohoto zvláštního jara v Brně. Udělali jsme si výlet na dvojkole a přijeli tak akorát.

Myslela jsem, že lidi stojí frontu na kulturu a ono to bylo na pivo, což je vlastně taky svým způsobem kultura.
O dodržování vzdálenosti se moc mluvit nedalo.

Muzikanti se připravovali za plotem a my jsme šli zatím raději prozkoumat nově otevřenou hospůdku skoro vedle konzervatoře.

Výborná desítečka, krásně hořká, prostoru okolo nás bylo dost. Seděli jsme na špalcích tak akorát v doporučované vzdálenosti od ostatních hostů.
Byli jsme na doslech, koncert začal a tak jsme se vrátili.


Petr Korman

Martin Konvička

Pavel Zlámal

Kristián Kuruc

No jo, ale jméno trumpeťáka bohužel nevím!

Potěšující pohled na nabídku piva, Genius noci si získává oblibu a to právem!


Zdá se, že lidi ty vzdálenosti moc neřeší a čert ví, jestli je to dobře, nebo špatně. Pro naši ohroženou skupinu asi úplně dobře ne. Snad jsme si moc nekoledovali..


Atmosféra příjemná, je vidět, že lidi se na kulturu docela natěšili a užívají si to.

Dalibůrek fotí krásné dámy.


Poslední skladba před přestávkou, která musela nutně nastat, poněvadž i muzikanti měli žízeň!

Dezinfekce v množství dostatečném.

A pak už se setmělo a my jsme se radši ukázněně odebrali pomocí dvojitého velocipedu domů, ať si zas tak kór moc nekoledujem. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Snad tou lepší cestou, držme palce!

Dada a spol.

12. května 2020 znovu otevíráme výstavu
Martin Zet
SOCHAŘ MILOŠ ZET - ZDI, SOKLY A MAKETY
Video z výstavy zde
Výstava bude prodloužena do 26. 7. 2020
Navštívit ji můžete út - ne, 10 - 18 h v Domě umění na Malinovského nám. 2
Sochař, performer a básník Martin Zet ve výstavě nahlíží dílo svého otce, sochaře Miloše Zeta (1920-1995), spjatého s oficiální kulturou komunistického Československa. Výstava přináší svědectví o procesu sochařské práce, o rodinné historii a determinacích i o roli umělce v kontextu dějin dvacátého století...
Dům umění, Malinovského nám. 2

Vážení a milí,
přikládám měsíční přehled kulturně vzdělávacích pořadů brněnské pobočky Židovského muzea v Praze a moc se těším, že se zase po delší době setkáme. Z důvodu rekonstrukce budovy na tř. Kpt. Jaroše se některé přednášky odehrají v sále TIC ŽOB na hřbitově v Židenicích.
S pozdravem a přáním pevného zdraví
Mgr. Barbora Dočkalová
Židovské muzeum v Praze
Oddělení pro vzdělávání a kulturu - pobočka Brno
Tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno
+420 530 317 651
+420 776 761 275

Ahoj, přátelé,
s radostí oznamuji, že se dílo podařilo a my jsme poskládali první projekt neziskovky The MÚZY.
Moc ráda bych Vás pozvala v tomto roce na 3 koncerty a 3 hudební workshopy do Tišnova.
Mrkněte na plakát a na web www.themuzy.cz
A hlavně přijeďte!
I případný nocleh pro přespoláky vymyslíme
Lístky na koncerty se kupují přes TIC Tišnov ( https://www.mekstisnov.cz/turisticke-informacni-centrum )
a registrace a platba workshopů na účet neziskovky přeze mě nebo na info@themuzy.cz
PS: avšak pozor, hlásím, že od 15.5 do 23.5. nebudu na mejlu ani na telefonu, tak se nic nebojte, když nebudu hned odpovídat, zareagují hned po návratu.
Těším se na viděnou a na společné kulturní zážitky!!
Pavlína