Barcelona 12
(ve jménu Joana Miróa)

Povídání o Korsice definitivně skončilo. Rád bych se tam podíval na vlastní nohy a foťák. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Prej tam jsou i dva tři supernáročný přechody (těm se rád vyhnu), které si s těma americkejma vůbec v ničem nezadají.
V Praseti č. 17 čísle se zas vrátíme do Barcelony. V předchozím povídání jsem se letmo zmínil o vyhlášené čokoládovně a procházce muzeu Joana Miróa. Být v Barceloně a nevidět Miróa, to bych si musel nafackovat...

Takže minule jsem čokoládovnu odflákl dvěma fotkama, ale našel jsem jich ještě pár v mobilu.

V každým případě je tenhle chocolate store a coffe shop krásnej a byla by škoda, když už v Barceloně budete, ho nezkusit.

Vchodový dveře do čokoládovny. vypadají barevně jako když roztrhnete pytlík s gumovejma medvídkama.

Já na gumovejch medvídkách trochu ujíždím. Přesněji, vždycky, když jsem běžel někam hodně daleko, tak jsem si je bral do baťůžku, protože méďové gumoví byli pro mě důležitější než voda na pití. A nemusel jsem řešit jídlo.

Jak jsem prozradil minule, dali jsme si tu s Roušovnou nějakou výbornou polívku.

A čokoládu. Prej extra lahodnou, což moc nepoznám, protože horká čokoláda je pro mě jen nápoj, jako jakejkoliv jinej.

Pak jsme teda vyrazili na průzkum. Cílem bylo Muzeum - galerie Joana Miró. Ona by to byla dost ostuda, kdyby svýho slavnýho umělce Barceloňané nevynášeli do výšin.

U téhle plastiky si nejsem jistej, je-li to dílo Miróa. Ale po návštěvě té rozmáchlé galerie, by to klidně možný bylo.

Trpaslík ze zahrádky určitě není Joanův.

Ale děravá kánoe - kámen, železo, dřevo jo.

Panďulák s pindíkem dopředu.

Poprvé jsem viděl obrázek od Joana Miró na základce. Měli jsme výtvarku, kterou učil soudruh učitel Janhuba, akademickej malíř. My jsme mu říkali Jandržka. Nosil kšandy na podkolínkách a byl na nervy. Když nám ukázal tu čmáranici, mysleli jsme si všichni, že se zbláznil, že ukazuje nějakej nepovedenej obrázek prvňáka. Všichni jsme si mysleli, že takhle to umí namalovat každej.

Neumí a nenamaluje.

Joan Miró je totiž tak trochu nenapodobitelnej.

Což o sobě věděl a někdy si neodpustil drzé dílo. Takové, které by naopak namaloval kdokoliv. Jen to neudělal. Snobové si taková díla klidně koupí a utratí miliony.

Kromě obrazů chrlil i plastiky a koberce. O jednom koberci - originále vím a procházel jsem se po něm několikrát bosky. stojí na něm klavír.

Joan Miró se narodil 20. dubna 1893 kde jinde, než v Barceloně. Táta zlatník, takže k řemeslu a umění daleko neměl. Joan měl jasno už od mala. Tvrdil rodičům, že bude malíř a nic jinýho. A byl tvrdohlavej.

Chodil do stejný školy jako Picasso, kterej tu studoval o dvanáct let dřív. Escuela de Bellas Artes. Na škole umění v Barceloně ho vedl učitel Francesc d'Assís Galí a Miróa velmi ovlivnil. Hlavně pod jeho vlivem Miró propadl všemu, co bylo nějak spojený s uměním.

V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbudil úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova a využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě byly však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala prezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech, jak zmiňuje Wikipedie.

Miróova 3D verze jeho maleb a výhled na jeho rodné město.

Miró ve Španělsku neměl příliš mnoho obdivovatelů, tak se sebral a odjel do Paříže. Skamarádil se tu s Bretonem, Elluardem, Aragonem a dalšími umělci, propadl novýmu směru surrealismu a toho se držel prakticky až do konce života. Muzeum Joana Miró v Barceloně doporučuju všema deseti.

Muzeum je umístěno na kopci odkud je krásnej výhled na město, všude kolem jsou příjemné zahrady, altánky a fontány. Tady se fakt nudit nebudete.

Blíží se večer a nás čeká, tak jako každej večer, hospoda.

Když vám zmokne opice, je to vždycky průser.

V Miróově čtvrti se podle umělce trhají samy i omítky na zdech.
Prasopes jde do školy.

Začíná večerní barcelonské živo.

Mama Lele Vovo

Portrét vraha na roletě.

Kdybysme věděli, že za pár měsíců propukne celosvětová pandemie koronaviru a kadeřnictví celého světa se zavřou, mohli jsme se nechat ještě ostříhat. ale kdo to mohl tušit.

Únavnou šeď některejch ulic se snaží stánkaři vylepšit a většinou se jim to daří.

Tři piva, vyřídit poštu a dom za maminou.

Ve Španělsku jsou tyhle hospůdky na chodnících nejlepší stravovací počin. Stačí, aby vás něco chytlo za šňupák a už si můžete tu dobrotu dát. Obsluha svižná, přesto nikdo nespěchá.

Že by uvnitř maloval své tanečnice nějakej místní Henri de Toulouse-Lautrec?

Protože máme ještě asi tak hodinku a půl čas, vydáváme se metrem k nějaké architektonicky věhlasné nemocnici Sant Pau. Alespoň na jednom letáčku o ní byla zmínka. Začíná být tma, okna se rozsvěcí.

Bývalou Nemocnici Svatého Pavla (katalánsky Hospital de Sant Pau) najdete ve čtvrti El Guinardó. Komplex baráků postavenejch v letech 1901–1903 podle návrhu katalánskýho architekta Lluís Domènech i Montaner. Společně s koncertním sálem Palau de la Música Catalana byla v roce 1997 zapsána na seznam světovýho dědictví. Jako nemocnice plně fungovala až do roku 2009, kdy byla vedle otevřena nová nemocnice a stavba následně prošla celkovou rekonstrukcí. Jako muzeum a kulturní centrum bylo znovu otevřený v roce 2014.

Když jsme se potulovali osvětlenou tmou, zavítali jsme omylem i do místní univerzity.

Prošli jsem se chodbama školy, i do učeben nahlídli, ale žádné přednášky jsme se nezúčastnili, protože hospoda volala.

Až se někdy příště zavítáme, určitě se tu pocouráme dýl a za denního světla. I když i večer to tu bylo hezký.

No a protože učitelé..., tak náš náročnej a umělecky přefutrovanej den musel nutně skončit v hospodě. A protože učitelé a konzervatismus, tak zase v té samé, jako všechny dny před tím.

Objevili jsme ten večer s Roušovnou vynikající jídlo, pečený zelený papriky podávané se solí. Těch jsme se mohli ten večer užrat. Objednali jsme je během večera snad 4x. A co by mohlo být příště? Picasso?