Přechod Krkonoš
(České Švýcarsko)

Já vím, že se furt opakuju, ale beru trochu ohled i na čtenáře nové a budoucí, ti by se mohli cítit "ochuzeni" o vysvětlení. Už od roku 2005, vždycky na konci srpna, se naše partička snaží přejít Krkonoše. Zpočátku by se dalo říct, že to přechody byly, protože jsme se brouzdali Krkonošema od chajdy k chajdě s noclehem a batohy se všemi zbytečnostmi si vláčeli na hrbech. Od prvního výletu se akce stala jakousi výzvou, ikonou, kterou není možný vynechat. Pravda, sem tam se některej člen musel hodit marod, třeba se zádama, ale ten druhej to stejně ušel i za něho. Postupně, jak roky šly a sil ubývalo, jsme dospěli k verzi, že ubytování je jen na jedné chajdě a odtud jsme podnikáme nájezdy. Ale za ty roky se stalo, že nám začaly být Krkonoše malé. Moc míst, kde jsme nebyli, nezbylo, tak jsme expandovali. Tu do Jizerek, tu do Krušných, tu... postupně jsme se takto propracovali loni poprvé až na Šumavu. Nadchla nás všechny a rozhodli jsme se, že letošní Krkonoše budou opět na Šumavě jako loni. Jenže kovid hodil vidle. Léto bejvá uvolněný, lidi začínají srát na roušky a po tvrdejch lockdownech se jako šílení hrnou do přírody. A není se co divit. Tak se stalo, že letošní krkonošská Šumava padla pro nedostatek postelí v ubytovnách. Téměř neřešitelnou situaci nakonec zachránil Honza tak, že se mu podařilo sehnat nocleh na Hraničářské boudě ve Sněžníku. Jojo, i v Českým Švýcarsku jsme před pár lety byli. Ono je totiž hezky v tom našem malém Česku skoro všude.

Měli jsme s Roušovnou vymyšlenou trasu vlakem a autobusem, jenže kvůli všelijakým výlukám bylo velmi pravděpodobný, že nám autobus do Sněžníka ujede. A kvůli takovýmu riziku nemělo smysl vstávat už o půl páté. Roušovna vymyslela, že pojedem později jako normální lidi a z Děčína do Sněžníka si vezmem tágo. Já si to myslím už desítky let, Roušovna je genius.

Vše klaplo, vlak, taxi i déšť. Celá partička se sešla v Hraniční boudě na obědě. Druhá část výpravy totiž jela ze Slanýho autem, a než jsme se dokodrcali, zvládli jeden výlet k jakýmusi rybníku. Tak jsme si aspoň dali společnej oběd a pivo. Po obědě nás čekal jen krátkej výlet. Honza většinou během přechodu Krkonoš rozdá svůj soukromej časopis, takovej věstník. A stejně jako přechody to přísně dodržuje. Letos však časák nevyrobil, tak alespoň rozdal kameny z cest, které teď musím popracovat, a staré deníčky k zapisování poznámek a pro Olinu staré kubánské noviny Gramma - organo oficial del comite central del partido comunista de Cuba.

Na Děčínský Sněžník k rozhledně Děčínský Sněžník.

Jo, a abych nezapomněl, pršelo.

První vyhlídka byla fascinující. České středohoří je krásný. Honza některý vyčuhující kopce i pojmenoval. Asi se ani nepletl. Jen mě napadlo, proč už někdo nevymyslel nějakou apku pro chytrej telefon, jako je třeba čtečka QR kódů. Nebo výborná mapa oblohy, kde jsou všecky možný hvězdy, i ty, který vidět není okem, a krásně podle té mapy pojmenujou hvězdy i úplní pitomci. Třeba já. Tahle výhledová apka by prostě fungovala stejně. Namíříš mobil, výhled se přepočítá přes nějaký 3D a na obrysech kopců a skal by se objevily názvy a případně i výška a další zajímavosti. A proč ne, třebas i info o hospodě poblíž.

Některý stromy předvádí obrovskou úpornost.

Ruskej impresionismus.

A chčije a chčije.

Ála s deštníkem.

Některý mraky nevypadají mračivě.

Drámo.

A jako obvykle - déšť.

Z některých sopek se dokonce i dýmí.

Nejsme tu sami.

Schovali jsme se před deštěm v hospodě Pod rozhlednou. Honza s Álou chtěli vystoupat na vrcholek rozhledny, ale klíčník jim to vymluvil, že hrozí udeření bleskem, tak prej někdy jindy.

Měla s námi jet i Blanka z Brna, ale na poslední vteřinu to odvolala. Vyfotili jsme se jí v pozitivním dešti.

Blbý selfíčko zaostří jen mou hlavu. Trapárna.

Večeře v hospodě. Olina se chlubí peněženkou s hrošíkem, kterej štěká. Tuhle peněženku nosí jen na přechody Krkonoš, protože ji má od Honzy.

Po večeři jdeme notně ochození spát. Ráno nás čeká výlet na Ostrov. Nebo přesněji do Ostrova.

Kam se koukneš, všude nějakej pískovec.

Cestičky strmé a klouzavé.

Vyčerpaná dopravní značka s příběhem.

Vlezli jsme do pro nás příliš extra nóbl hospody. Hlavně ceny tomu nasvědčovaly a pinglové ve sněhobílých košilích. Jenže venku tak strašlivě úporně pršelo, že jsme se nad ceny povznesli. Pivo měli docela dobrý.

A dali jsme si po dvojicích po kulajdě, abychom tak rafinovaně snížili ceny na polovinu.

Stojíme na místě, kde se musíme rozhodnout, co dál.

A protože rozhodování bylo těžké, i když možností celkem málo, tak jsme si zase udělali selfíčko. A jako obvykle, ostrá je jen moje hlava.

Cesta kluzká a mokrá.

Olina jde první, což nebývá zvykem.

Gábi s Ladysem.

Na odpočívadle jsme testovali českej rum Republika. Nalevo pánská sekce.

Napravo sekce dámská.

Do Hraniční boudy se jde po červené.

Když večer sedíme u piva, vypadá dštění docela odtažitě.

Na pokoji nám visí skoro 100 let starej malej kluk s dřevěným koníčkem.

Všechno máme mokrý. Otestoval jsem novinku v oblasti čundrání, ponožky s gore-texem. Jak je čím dál častější, že turisti nepoužívají pohorky, tak pro odlehčené modely tenkejch maratonek vvymysleli fusakle, které nepromoknou. Potřeboval jsem to vyzkoušet, když už jsem za ně pár stovek vyplázl. Fungujou. Zvenčí se voda dovnitř nedostane a pot z nohou ven taky ne. Goretex z toho má hlavu zamotanou. Ale je fakt, že v tom není ani trošku zima. I když stojíš po kotníky ve vodě a blátě. Fusakle mají ještě jednu blbou vlastnost. Musí se prát opatrně a pak sušit nadvakrát. Nejprve z líce a pak z rubu, jinak neuschnou.

Olina se převlíká do hipísáckej legín a jdeme na večeři.

Sobotní ráno nás vítá občasným deštěním. Ještě ráno, při zavřenejch očích, jsme poslouchali z pod peřiny, jak kapky nekompromisně mlátí do nové střechy boudy. Náš výlet začíná jízdou autobusem do Tisé. Je to jen pár kilometrů, skoro 8, ale jezdí tudy německej dopravce, pendluje příhraničně mezi oběma zeměmi. Honza chtěl zaplatit najednou, vybral si od nás doklady o dosaženým stáří a německýmu řidiči se snažil vysvětlit, že jako tady u nás máme populistu, kterej všem starším nad 65 let zlevnil hromadnou dopravu na čtvrtinu. Řidič vypadal nechápavě a ani se nám ho nepodařilo přemluvit. Zkrátka svým výrazem nám dal najevo, že oni v Německu nemají žádnýho Babiše, proto se jim docela daří a proto si můžou dovolit vyšší ceny za jízdný. Tak jsme nakonec zaplatili 300 korun za 6 lidí a 7 kiometrů. Vystupujeme v Tisé.

Olina tam ve vybydleným COOPu koupila kyselý cucavý bonbony na cestu a vyrazili jsme do skal.

Vstupné je 50 Kč, k tomu dostanete i mapu s pojmenovanými skalními útvary a dvě pohlednice na poslání poštou. Když se dáte nalevo, čeká vás 19 zajímavých pískovcových útvarů, když se dáte napravo, je jich myslím 56. Skoro poslední je želva.

Pískovec je dobrej matroš na modelace časem.

Ani se tu nebudu pokoušet jednotlivé útvary pojmenovávat. O to se starala Olina, když se Honzy na každou skálu ptala. Svou mapičku měla v batohu, nechtěla si ji očíst.

A protože prší, je tu horolezeckej klid.

To musí být řacha, když padne takovejhle šutr.

Hlava dívky ve skalách. Podle smyšlené storky tu v roce 1932 chtěla malá holka urvat několik březových větviček, uklouzla a zřítila se do strže a zahynula.

Tam dole je Tisá.

Já tomu útvaru říkám přesýpací hodiny, ale asi se to jmenuje jinak.

Z větší dálky jde možná o hlavu slůněte.

Jde jen o úhel pohledu.

Na krokodýlovi jsme se shodli všichni, i když se nabízelo i něco nevoňavýho.

Některý průrvy jsou hodně úzký. Jedna se jmenuje Zkouška štíhlosti. Na mapičce pod číslem 38.

Gábi a Olina ve skalním městě. Na číslo 38 prej kašlou.

Některé tlusté bloky čas provrtal těsně u dna jako příklepovkou skrz naskrz. To bude jednou řacha.

Neberte to nijak seriozně a odpusťte mi, že si názvy přiděluju, jak se mi zlíbí. Jeden útvar se jmenuje Sťatý major, tak proč třeba ne tento.

Tenhle objekt poznávám celkem s jistotou - Pařez.

Takovej jakože pokus o vrcholovku.

Výhledy do dáli moc suše nevypadají.

Když se schová slunko (ano, opravdu párkrát vysvitlo), vypadá to tu ponuře.

Když se dvě kamenný hlavy chtějí políbit, ale chybí už pár tisíc let několik centimetrů, je to vopruz.

Jak se jmenuje tohle souskalí ofiko nevím, ale mně to připadne, že se o hezkou štíhlou holku pokouší dva hranáli z fitka. A tý holce to je nepříjemný.

Spadlý hlavy.

Kdyby se zkomprimoval čas třebas stotisíckrát, to by byl mazec.

Téhle dvojici se polibek nakonec podařil.

Podle mě jde o domovní důvěrnici a největší drbnu ve městě.

Jak vznikl tenhle útvar, mi Honza neprozradil.

Nebo třeba tady. Já vidím Srdce, ale mapička s názvy tvrdí, že Afrika.

Břízy jsou boulderistky a vyrostou kdekoliv.

Roztančená Socha Svobody.

Podobnej barák jsem si předloni vyfotil v Barceloně.

Pussy-okénko pana prezidenta.

Tak tohle vám můžu říct naprosto přesně - pražskej starosta Hřib (52)

A jeden z posledních útvarů - Želva (53)

Zase se udělalo hezky, tak jsme honem zamířili do hospody.

Na nástěnné malbě na chatě Tisá je chlapík, kterýmu ulítl klobouk, a Honza o něm tvrdí, že je mi podobnej. Ale já si myslím, že to je pan prezident Masaryk, kterej se chystá kopnout jelena do... jak se tomu v mysliveckým hantecu říká... zrcadla.

Z chaty Tisá je to už jen pár kilometrů opět do vesnice Ostrov, kde zkoušíme tu druhou hospodu, kde nejsou tak strašný ceny. A pak, po krátkém občerstvení, se noříme do lesa a přes hodně kluzkou lávku zamíříme do Němec.

Opět tu prší i neprší.

Na německém odpočívadle jsme sežrali poslední klobásu, pár posledních rohlíků a vyrazili na poslední etapu. Cesta byla chvílemi dost šílená, protože šla zprudka dolů a klouzavým blátem. Podělili jsme se s Olinou o hůlky a oběma nám to hodně pomohlo. Olina se přiznala, že toho má za dnešek plný kecky. Podle mě kecá, protože měla pohorky.

Doma na nás čeká několik porcí kachny se zelím. Odporně jsme se přežrali.

Olina Gábině vysvětluje , jak se po dnešním výletu cítí.

Dali jsme si pár piv, zhodnotili situaci a šli spát. Ještě jsem o tom nepsal, ale náš pokoj měl tu nejvrzavější podlahu, jakou jsem za svůj život zažil. Každej krok zněl úplně jinak, ale vždycky hlasitě a zřetelně. Když jsme se v noci střídali a chodili odčůrávat to vypitý pivo, museli si ostatní v pokojích vedle myslet, že přes noc nacvičujeme vojenský pochod. Výhodou nás obou je, že ani jednomu z nás taková blbina nevadí. Ale znám lidi, kteří by z toho zešíleli, protože jim vadí i mávnutí motýlího křídla.

Je nedělní ráno. Slánská sekce už odjela autem domů a my čekáme na místní autobus, ve kterým snad platí to Babišovné jízdné. Musíme se dostat do Děčína. Je to sice jen 14 kilometrů, ale Roušovnu bych nepřemluvil.

Měli jsme asi třičtvrtě hodinky na toulání po městě.

Tady mají jasno.

Místní banka. Noční trezor přetéká.

V Děčíně krájí uzeniny na počkání. To jsou mi novoty.

Chtěl jsem Roušovnu pozvat na kafe a nějakou sladkost do cukrárny, ale dala mi košem, že prej je ještě od včerejší kachny přežraná. No nic, tak jindy.

Pomáhat a chránit.

Před nádražím je kašna. Kdo ji navrhoval, se nikde nemůžu dozvědět.

Čundr končí, přestalo pršet, začalo svítit slunko a semafory, rychlíkem Labe se řítíme k domovu. Chtěl jsem tuhle akci napsat na pokračování, ale ohrozil bych tím příští vydání, což by bylo příliš seriózní a to si WWWiditelný prase nemůže dovolit.

Ve skalním městě nad Tisou jsme se dozvěděli tu nejsmutnější zprávu. Míra, Honzův brácha, odešel tam, kde se stejně jednou všichni časem setkáme. Neboj Míro, budem na tebe vzpomínat zvesela, jen potřebujem čas.

Poslední fotka s Mírou v mým archivu.

V hospodě Pod Císařem v Ostrově jsme si na tebe, Míro, připili rumem Republika.
Shlížej na nás, prosím, laskavě.