prase40/2021

Podzimní cesta
(tak trošku povolební)

Jak jsem se tak probíral vzpomínkama, které mi nabízel fejsbůk, tak ty naše podzimní cesty se velice často prolínají s nějakejma volbama. A skoro dycky to byly volby zásadní a rozhodující, ale ať už dopadly jakkoliv, nikdy tak zásadní nebyly. Jedna z cest byla dokonce v době prezidentskejch voleb, kdy se podruhé prolhal na Hrad šváb Zeman. Samozřejmě, že se pak výsledky těch voleb stávají tématem našich rozvášněných debat večer u piva.

I tentokrát nám do vyšlo do voleb. Sice máme všichni odvoleno, ale nemůžeme se dočkat, až při večeři budeme zjišťovat, jak jsme na tom.

Podzimní cesty bývají často, a poslední dobou výhradně, autorským dílem Pepy, alias Miláška. Letošní cesta začíná v Sedlicích - městě. Ale než se do Sedlic dostaneme, musíme si počkat na jednu místní lokálku. Máme skoro hodinu a pár z nás zjistilo, že nutně potřebujou kafe. A protože je s náma Ilona, která umí najít na svým ajfounu i bufet zakopanej tři sáhy pod hlínou, tak hned hlásila, že necelejch 450 metrů od nádraží je otevřená hospoda. Parta se rozdělila, jedni zůstali na nádraží a jedli sekanou, a my jsme šli okouknout tu místní palušu.

Panu prezidentovi sice není zrovna do skoku, ale jeho ilustrovanej slovníček je po celé republice.

Sobotní dopoledne vypadá poklidně, v dálce v duetu zní dvě motorové sekačky na trávu a poblíž je slyšet cvakání zastřihovacích nůžek na zatím živý ploty.

Hospoda vypadá stylově. Nejen obsluhou, ale i osazenstvem a výzdobou.

Hospoda má dvě hřiště na šipky. S dovolením jsem si udělal pár obrázků a jeden obrovskej chlap ve žlutým trikotu se ke mně naklonil z té výšky a... a... nedal mi do držky. Jen mi důvěrně sdělil, že ten kluk, co jsem ho fotil, je mistr republiky a taky jakejsi mistr Anglie. Pro mě to je sport poněkud nepřehlednej a spíš mě zajímalo, jestli se mi podařilo zachytit šipku v letu. Pravidla neznám a když jsme to jednou u Kurků hráli ve Slaným v jejich staré kuchyni, byl jsem překvapenej, jak zas tak úplně není důležitý naprat šipky všecky do černýho. Jo, a tu šipku v letu jsem nezachytil.

Šipčiště (určitě se to jmenuje jinak) tu mají dvě. Je vidět, že tahle obec šipkama dejchá a pulzuje.

Ti, co si dali kafe se vzájemně okrádali o cukr. Ono je to totiž tak, že většina lidí si kafe kupodivu nesladí. Roušovna taky ne, ale cukry od vypitejch kafí krade do sbírky. A tak se někdy stane, že předjímá, že si kolega od stolu kafe nesladí a cukry by se vrátily do oběhu, což Roušovna nemůže připustit. Proto se někdy stane, že někomu sebere cukr dřív, než by si osladil. Vrátím se ještě k těm šipkám. Ála (ta úplně vlevo) je v šipkách velmi dobrá. Asi má přirozenej talent. Když viděla mistra hrát, pronesla: "Mám mu jít ukázat, jak se hrajou šipky u nás ve Slaným v kuchyni? Ale nakonec nešla.

Z okna jsem zahlídl informaci o tanku a váze. Petr ale tvrdil, že tank musí mít alespoň 70 tun.

Pak mě kdosi poprosil, abych mu vyfotil pana vrchního.

Když jsme odcházeli zpět na nádraží, potkali jsme na verandě pána, kterej moc radost z budoucích výsledků voleb neměl. Povolební kocovinka.

Podzim je utrpením pro černobílý fotografy. Naštěstí to je v době digitální úplně jedno. Už není potřeba mít dvě kazety a Hasselblada. Dneska to dokáže každej mobil a aplikace zadara. Jenže je to naopak. Když měl člověk barevnej negativ, udělat z něho dobrou černobílou fotku, nebylo vůbec jednoduchý. Teď zase je všecko focený barevně a bejvá někdy obtížný z toho tu správnou černobílou fotku vyšťourat.

I zde, na periférii Blatné, mají svého premiéra rádi.

Gábi s Ladysem v posledním vlaku do Sedlic města.

Skupinové rouškové foto.

Vystupujeme v Sedlicích městě. Pepa nám v itineráři sliboval hospodu.

Vyřazenej lis z blízké továrny.

Pozor! Mají tu i hlídacího igelitovýho pštrosa.

Hned nad krabicema se tyčí kostel svatýho Jakuba Většího. Kolem kostela je i místní hřbitov. Barokní kostel byl postavenej v letech 1747–52 Dientzenhoferovým žákem, stavitelem Antonínem Jermářem, na místě starší svatyně, doložené poprvé roku 1352. A jak už to tak bývá, styly se mísí a prolínají. Zvenku baroko vevnitř secese. Potvrdit nemůžu, kostel byl zamknutej.

Sv. Jakub Starší nebo taky Větší byl syn Zebedeův, byl jedním z dvanácti apoštolů – učedníků Ježíše Krista. Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Zemřel v roce 43 nebo 44 našeho letopočtu.

To je voser...

Vypadá to, že nám bude počasí celej víkend přát.

Sedlice jsou rozdrbané, ale docela sympatickým způsobem, je znát, že se tu zvelebuje.

Svatej Jan Nepomucký v sukni a s Ježíškem. Polychromované baroko. Za Janem je dům s pečovatelskou službou. Původně se jednalo o dva historické objekty kovárnu a pekařství.

Pepou slibovaná otevřená hospoda je otevřená. Čůrat se tu chodí asi na zahradu.

První pivo a někteří si dali i polívku. Pepa hlídá čas a neustále poklepává významně na hodinky s GPS a zdůrazňuje: "Už je čas!"

A když baroko a secese tak proč ne i stěna renezanční.

Zblízka se renezance vytrácí.

Konečně se postupně vléváme do lesa. Slunko svítí. U země je ještě pořád zima, ale od pupku nahoru už je příjemný teplo.

Krajina tu je jen mírně zvlněná, hezky parcelovaná. Je docela možný, ža tady se řepce nedaří. Výhodou podzimních cest je, že ta jedůvka žlutá nehrozí.

Tady na té silnici jsem si pustil do snění o výsledcích voleb. Přiznal jsem se, že s ohledem na Babišovu psychoušskou povahu by bylo nejlepší, kdyby klidně třeba jen o pár hlasů vyhrál, ale do sněmovny by se nedostaly jeho přirození lízalové - socani a komouši. A že Šlachta se nedostane ani přes tři procenta, a že, a na tom jsem si dal nejvíc záležet, že do sněmovny se vůbec nedostanou komouši. Čímž nastane pro Bureše smutnej čas, protože mu bude to těsné vítězství k hovnu, protože dvojkoalice bude mít pohodlnou a spolehlivou108seslovou většinu ve sněmovně. Já vím, znělo to utopisticky, ale mně se ta představa líbila a nemohl jsem se už dočkat, až večer budeme znát výsledky.

Přicházíme do Škvořetic.

Zkusil jsem si selfíčko.

Dům číslo 11 nás přísně sleduje.

Na trávníku na náměstí je odpočívátko, kde jsme se museli nutně zastavit na občerstvení.

Ale hlavně, Ilona s Petrem dovláčeli v batohu velikou flašku francouzskýho šampíka pro Álu, protože měla před nedávnem narozky.

Otvírání šampusů je pro všechny fotografy výzva.

Ano, opět se mi nepodařilo vyfotit špunt v letu.

Ilona s Petrem nenechali nic náhodě a měli s sebou přesně 12 kalíšků na přípitek. Akorát to při ťukání tak nějak divně (ne)cinkalo.

Moc dobrý šampáňo.

Když jsme odcházeli ze Škvořetic, zdravili jsme slušně místňáky, skrývající se za svými ploty. Odpovídali nám, to jo, ale dodávali, ať už konečně nedráždíme jejich psy. Ach, jak elegantně nás vyháněli se své střediskové vesničky.

Velký drážský rybník.

Nosní hygiena u rybníka. Robin, jezevčík, začíná být nasranej, že jsme se zase zastavili.

U drážskýho jsme otevřeli Tulamorku, připili si na Míru. A zazpívali si pár songů, který měl Míra rád.

Honza a Ladys zpívají.

Petra pije.

Skupinkové foto.

Je to trošku do kopce, tak to Roušovna komentuje dost peprným jazykem. Po kovidu nás totiž sebemenší kopec roztomile zafuní. Už jsme si na to zvykli, ale příjemný to není.

Robin je přesnej opak, pro něho je přijatelné pouze hnaní se vpřed. Bez odpočinku, bez jídla. Pití si zařídí z kaluží. Když zastavíme, začne štěkat.

Jdeme dál, naším cílem je Blatná. ano, ta Blatná, ve které jsme nastupovali na vlak do Sedlic.

Nevím, jestli to způsobila tulamorka nebo ten panamskej pětiletej rum, ale už jsme zase zpívali. Hejno rozjařenejch důchodců plaší lesní zvěř.

Ani nevíme jak a jsme v Blatné. Zde máme zamluvenej nocleh v hotelu Beránek.

S Honzou jsme si vyfotili další dekl do sbírky.

Blatenská věž. Vysoká zděná zvonice byla postavená na místě dřevěné předchůdkyně roku 1723 podle projektu G. Spinettiho. Po požáru roku 1834 obnovena v romantické novogotice (1835–6). Původně tvořila bránu na hřbitov okolo blízkého farního kostela. Jak jsme se ráno přesvědčili v osm hodin, zvuk zvonů je nádhernej.

Naproti Blatenské věži si můžete koupit zasněženýho kluka na ovečce.

Socha od Josefa Bílka.

Přestože jsme se trošku skupinově potrhali, nakonec jsme se všichni sešli na rohu hotelu Beránek. A protože Pepa s Jindrou jsou hnaní jejich Robinem jak vzedmutý kozy, využili toho a zařídili vše potřebné pro nocleh i večeři.

Času bylo dost, tak jsme se s Olinou vydali kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie k místní říčce Lomnici.

Slunko se pomaličku sklápělo za obzor a hrálo si drze s barvama.

Někdy se k nám dokulilo buzarem od vodní hladiny.

Rameno Lomnice

V Lomnici, jak je vidět na fotce, žijou pravděpodobně i malé české anakondy.

I jiná exotická zvířata.

Tady jsme to zase otočili, abysme neprošvihli večeři.

Podzim mě baví.

Roušovna si zkouší, jaký by to bylo v kůži daňka.

Za čtvrt hodiny je večeře. A taky budeme mít konečně prostor pro sledování sečítání hlasů.

Zatím předběžný výsledky vypadají zajímavě, ale hlavně sympaticky zajímavě.

Ilona si koupila novýho Nikona a jak se zdá, mlůžu za to já.

Petra si dala k večeři pečený koleno a pět krajíců chleba. Kůži a tlustý odkládala na okraj talíře tak nešťastně, že jsem neodolal a opovrhované kousky jsem sežral.

Sečteno 99,29 % hlasů. Objednáváme šampus.

I Pepa Milášek má z výsledků voleb radost.

Tak děcka, já vím, 65+ by si vyžadovalo jiné oslovení, ale nechám to tak, jsem na to zvyklej, Babiš to prosral. Ale hlavně, komouši se poprvé po sto letech nedostali do sněmovny. To je asi pro mě ten nejhezčí výsledek voleb. A nejen pro mě.

Petr je smutnej z toho, že se lidi málo zdraví.

Ilona s Álou si vzájemně ukazujou na svých zařízeních, jak vyfotily svý chlápky. Ilona Álinýho Honzu a Ála Iloninýho Petra. Ta digitalizace.

Pohled na Petra z žabí perspektivy.

Brzo ráno jsem z okna přistihl dva dědky, jak se opatrně plíží do kostela.

Výhled z okna pokoje číslo 8.

Dobová fotka srocení lidu před hotelem Beránek.

S ohledem na kovidový předpisy se nepořádají k snídani švédský stoly, ale je to s obsluhou. Prostě na čtrnáctce je mejdan. Dnes nás čeká trasa do Bělčic.

Rybník Pustý na konci Blatné.

Když vás serou malý děti a moc řvou, můžete je i s postýlkou odložit na střechu a je klid.

Ranní šedivec se drží ve stínu. A tam v dáli je kostelík svatýho Jana Křtitele v Paštikách. Do Paštik však nejdeme. Pepa totiž vymyslel, že dnešek nepůjdem vždy po značených cestách, že budeme trochu bloudit a že budeme muset používat místo rozumu mapy.cz v mobilu.

Přízemní mrazík kreslí panoramata. Ještě pořád jdeme po turistické značce.

Příliš jsme se roztrhli na malé skupinky, tak si dáváme přestávku pro sjednocení. Z dálky slyšíme kutálku. V neděli dopoledne to je podezřelý. Buď někdo z Blatné nesmí trénovat doma, tak hraje někde na polích, a nebo je někde nějakej pohřeb.

V Bezdědovicích vidíme najednou hejno hasičů s nástroji. Zrovna nehrajou, ale je jasný, že to byli oni. Napadlo nás, poprosit je, jestli by nám jednu písničku nezahráli.

Zahráli.

I zazpívali.

Jindru a Pepu to roztančilo. Olina jim zatím hlídala Robina na vodítku. Od tohoto okamžiku už jdeme po cestách i necestách neznačených. Měli bysme potkat nějakýho menhira.

Nad vesnicí jsme objevili prvního menhira.

Pronikáme přes sklizená pole. Bez značek, ale mapy.cz tyhle cestičky ukazujou.

Dobšice

Dobšická kaple je dobře zabezpečená proti vniknutí. Fotím interiér "klíčovou dírkou".

Zrzavé mříže.

Okno kapličky.

V Dobšicích si vypustili rybník. Odhalila tím podvodní armádu trolů.

Když jsme se prodírali lesem bez cesty a pak ostružiním, taky bez cesty, tak se nám za odměnu do cesty postavil menhir, kterému tu říkají Dobšický mužík. Když na něho správně dopadne sluneční paprsek, pak se hrou stínů a světel stane trpaslíkem. A protože by to bylo málo, ozahádnili si místní tenhle šutr, kterýmu říkají menhir, povídačkou, že se každej rok posune o pět centimetrů a až doskáče touhle rychlostí do Dobšic, nastane konec světa. Naštěstí má před sebou takovou štreku, že se konec světa nebude týkat ani dětí našich vnoučat.

Z jiného úhlu pohledu přestane být menhir trpaslíkem a stane se údem.

Další občerstvovna je u sklizený kukuřice.

Pepa měl sice obavy, že naše tempo a množství přestávek nám zkomplikuje cestu domů, ale dost se spletl, protože jsme měli docela dobrej hodinovej průměr a Robinovi se to líbilo.

Už jen pár kilometrů a jsme v Bělčicích.

Honza s Ladysem.

Olina mě upozornila na perleťovce malýho, ale není vyloučený, že to je perleťovec nejmenší. Abych si byl jistej, musel bych ho obrátit na záda a prohlídnout kresbu z rubu.

Jojo, tak to už jsou Bělčice.

Selfíčko u kalvádosu.

Prostor pro novej dům.

Kostel svatýho Petra a Pavla byl postavenej v pozdně románským slohu v druhé čtvrtině 13. století. Pětiboce zakončenej gotickej presbytář s opěráky byl vybudovanej v 1. polovině 14. století. Chrámová loď byla v roce 1515 zaklenuta sklípkovou (diamantovou) klenbou, která má čtyři pole, klenba je podpírána štíhlým pilířem. Po požáru dřevěné zvonice byla v roce 1694 při severní straně kostela zbudována nová s cibulovitou bání. Tato zvonice byla stržena v roce 1863. V roce 1776 byla zvětšena okna v chrámové lodi a byl zřízen kůr. V roce 1863 byla západně od kostela postavena pseudogotická hranolová zvonice. Tolik Wikipedie.

Bělčice nás přivítaly všema zavřenejma hospodama, tak jsme se na ně vyprdli a šli na druhej konec obce, na vlakovou zastávku. Stihli jsme tak vlak, o kterým Pepa v itineráři tvrdil, že ten nestihneme v žádným případě. Stihli. A s přehledem.