Rodinnej míting
(po 24 měsících)

Od těch dob, kdy se většina z našich kuřátek rozhodla objevovat svět a žít na různých místech planety, se pro nás stalo velkým svátkem, když se sejdeme všichni. Honza začal žít a pracovat v Irsku a odtud se odsunul do Ameriky. Jak jsme ho tak nenápadně sledovali, začíná být Amerika pro něho novým domovem. Helča zase s rodinkou zkusila několik let v Austrálii, tak jsme měli s Olinou docela fofry, abychom je svou přítomností obtěžovali spravedlivě a abysme se nestali chudou holotou, protože letenky do vzdálenejch destinací, a ještě v době prázdnin, jsou kurevsky drahá komodita. Některá setkání byla dobře ujetá, třeba to v Austrálii, kdy tam přijeli i kluci a byli jsme tak pohromadě v australským buši. Jirka tam tenkrát vymyslel slogan "To je jako u nás na Berounce." A používal to pořád. Ať už stál u obrovskýho stromu v pralese, nebo na smeťáku v Nimbinu, kde jsme našli v hromadě haraburdí funkční vařič na čundr a nebo radiomagnetofon i s baterkama, takže jsme si mohli zatančit u dětskejch prolejzaček na blues z místního rozhlasu. Samozřejmě, že to Jirka nezapomněl okomentovat slovy: "Tak jako u nás na Berounce." To však ještě netušil, že si o pár let později budou budovat domeček u nich na Berounce. A právě tam se uskutečnilo naše rodinné setkání. Pro nás je to destinace peněženkově příznivá, protože letenka od Českých drah nás dva důchodce stojí dohromady 14 korun. A to je úplně jinej levl, než 64 tisíc do Austrálie nebo Ameriky.
Honza přijel z Ameriky na měsíc k nám, potažmo i k sobě domů. Doba kovidová zakvedlala se vším. Přijet z Ameriky je dobrodrůžo do posledního okamžiku. Mnohdy ani očkovací průkaz nestačí. Honzovi se podařilo zlegalizovat svoje americké Moderna očkování v českým rybníku, tak se stává pro Evropu přijatelnej.

Setkání jsme naplánovali právě u JaJ na Berounce. Helča s rodinkou z Kladna, my s Honzou z Počernic. V Řevnici (Řevnicích?) si nás vyzvedla Jitka autem a stavili jsme se pro ryby v řevnickým rybářství.

Šéf v zakrváceným triku nás obsloužil i s doplňujícím výkladem. Mají tu sádky, ryby si chovají sami, ale prodávají i zamrzlý produkty, protože z moře potvory ještě chovat neumí. Kromě haldy čerstvých ryb nabízí i saláty vypěstovaný aquaponicky.

Taky králíky si můžete koupit. I čerstvý vajíčka - slepičí i křepelčí. Je to děsně sympatický místo a doporučuju návštěvu, až pojedete kolem.

Jurta pro jesetery.

Tam, kde vládnou ostrý nože, najdete určitě i funkční brusku. Zkoušeli jste někdy kuchat rybu tupým nožem? To je čirý peklo. Tady jsme viděli nádhernej koncert. Zabít, vykuchat, do pytlíku strčit je otázkou několika málo minut. Ani vám to nepřijde moc vražedný.

Kromě živých, nebo čerstvě vykuchaných ryb, si můžete odnést i ryby uzené. Všelijaký druhy. Taky rybí saláty tak lahodné, že byste je nejraději sežrali hned na místě a bez pečiva.

Vzadu je důkaz, že ostré nože vyžadujou pořádnou brusku. My jsme si vybrali dva africký sumečky a tři velký krásný pstruhy. Sumečkové, říkal šéf, mají plíce, tak jim nevadí procházka po trávě. A nechtě nám ukázal, že nekecá, protože ten šikovnější sumeček vyskočil ze síťky (nevím, jak se to správně jmenuje) a utekl po kamenité cestičce směrem k jurtě s jesetery. Ale nakonec byl dostiženej a dostal po hlavě polínkem. Pstruzi se chovali víc jako ryby. Mrskali se, ale neutíkali.

V rybárně je i několik bazénů pro aquaponický pěstování salátu. Všecko v areálu je i vizuálně orientované na ryby a vodu. Jíťa je přesvědčená, že ten pán, co to tu vede, je vodník.

Olina se chtěla vyfotit se svou kámoškou.

A když jsme se pak všichni sešli u J&J na domečku, museli jsme si připít na to velký rodinný setkání. Zleva: Jirka, Jíťa, Honza, sedící Olina - královna úlu, Boris, Helča, Bobík, Bibi. A já rafinovaně skovanej za nikonem.

Musíme si se vzájemně co nejvíc užít, protože měsíc, to je prd doba. Honza totiž už za týden odjíždí do Švýcarska a odtama do Dolomit lozit s Robin a pak si smočit kosti u řeckýho moře, než se zase vrátí oba do Colorada.

To jsou naše tři malá kuřátka. Už nám ve všech parametrech (kromě věku) přerostla přes hlavu.

Organizátorka Jíťa.

Je radost sledovat všecky naše děti, když se pustí do vaření. Jsem asi jedinej, kterýho vaření nebaví a je ochotnej sežrat všecko syrový a téměř neupravený. Ale protože jsem neustále obklopenej někým, kdo vařit umí, a rád vaří, nemusím žrát syrové. Jíťa s Jirkou vymysleli, že k večeři budou ryby z toho kouzelnýho rybářství. Dokonce i tvrdej vegetarián Honza se rozhodl, že ryby jsou mrkev a jedl je taky, až se za ušima olizoval. Sumečkové i pstruzi byli připravení a nadití zeleninou a kořením a zabalení do alobalu opečení na ohni. Honza drží sumečka, Jirka pstruha.

Během grilování se podařilo Heleně pomocí velkýho šutru a ohně prorazit dno grilu. Dle mýho pozorování to takto griluje líp.

Rodinný otlapkávání.

Spali jsme v dětským dvojpokojíčku a spát jsme šli fakt hodně pozdě. Jirka, pan domácí, nám přišel dát dobrou noc.

Proraženej gril doladěnej balvanem.

Je ráno. Dvě učitelky se vyhřívají na sluníčku a mudrujou. A ta jedna k tomu, konečně jako vždycky, plete fusakle. Tyhle budou pro Helčinýho kámoše Červa.

Nenápadné stopy včerejší žranice.

Ještě než jsme se stačili pořádně otřepat z večeře, už se tu na stole objevujou stavební kameny dnešního oběda. Tentokrát již plně v duchu vegetariánským. Ona totiž i Helča je vegetarián.

Honza je vegetarián, levák, ADHD a závislák na šachu.

Bobík není vegetarián, není levák, ani závislák na šachu, ale hry na mobilu paří o sto péro.

Jirka pije džus. U nich na Berounce. Nikdy by mě nenapadlo, že se z Jirky stane takovej šikovnej domkař. A Jíťa? To je neuvěřitelně šikovnej kutil a zdatnej organizátor. Kdybyste viděli, jak bravurně sestavuje šuplíky do kuchyňský linky.

Ale základem rodinnýho setkání nebyla primárně práce na domečku, spíš jsme si toho museli sdělit tolik, že jsme někdy mluvili multitáskingově. Windows by nám záviděla. Probrali jsme toho hodně. Andromedu, Mléčnou dráhu, temnou hmotu, gravitaci, kulatost placaté země, otázky bytí i nebytí. Řešili jsme limitní situace, co ještě je a co už není živá forma. Makroviry i viry normální, bakterie a struktury, gradienty mezi dvěma póly. Ne severní a jižní. Vzduchem lítaly argumenty i filozofický žvásty. Bylo to krásný. Taky jsme si dali kolektivně volební kalkulačku a navzdory mnoha pravicovým myšlenkám nám skoro všem vyšlo, že buď Zelený, nebo Piráty, Stan a nebo ČSSD. To poslední trapný uskupení je pro nás všechny navzdory kalkulačce nepřijatelný. Kalkulačka taky odhalila, že jsme banda levičáků.

Po celou dobu se nám pod nohama motala sousedovic kočka. Jíťa se na ní učila, jak ji naučit, aby nelezla do domečku. Nebylo to přesvědčivý. Ale kočička mazlivá byla. Nejvíc si oblíbila Honzu. Honza kočičky zbožňuje, nejraději by si ji odvezl do Ameriky. Říkal jí Kočko.

Z rybích hlav ze včerejší velké večeře druhej den Olina s Helčou uvařily excelentní rybí polívku.

Samozřejmě, že při obírání hlav žvanily o škole, potažmo o angličtině. Vypadalo to chvílemi, že učí anglicky ty skoro duté rybí hlavy.

Sousedka u nás v baráku si přivodila žlučníkový bolení, tak mi zavolala, ať si přijdu pro některé komodity, které jí způsobují nevolnost už od pohledu. A tak jsem si od ní odnesl uzenou makrelu, tučný sýry a ještě něco, co si už nepamatuju. Ale to jsem ještě netušil, že ta sousedčina makrela z Alberta bude mít tak těžkou konkurenci v čerstvejch africkejch sumečcích. Ale nakonec i ta se sežrala.

Rybí víkend podtrhovaly i Jirkovy, původně Jitčiny, kroksy.

Víkend plný akordů chuti, řekl by básník, kdyby tu nějakej byl.

Večer se udělalo balkónově, tak jsem to musel vyfotit. Tohle vidí Jíťa s Jirkou z oken svýho domečku. Paráda.

Večer už ryby nebyly, zato pro nás Jirka připravil dobrou zábavu v podobně japonskýho jídla, jehož jméno jsme si nedokázali s Olinou zapamatovat. Nějaký Ontário nebo Orinoko, Oněgin zrazu,... Správně se to ale jmenuje onigirazu. Vtipný jídlo, který si může člověk namíchat do lesklýho kopíráku z řasy, kterýmu se podle obalu říká nori nebo nora, noris... nebo tak nějak. Už tím, jak si nejsem schopnej zapamatovat správnej název jídla, na sebe prozrazuju, jakej ignorant na jídlo jsem.

Postup je následovnej: namočit prstama ten zelenohnědej papírek. Lesklým ven. Speciálně uvařenou lepivou rýži, rozplácnout na kopírák, přihodit něco málo osmaženejch japonskejch hub, wasabi majonéza, rajčata, čínský zelí, ředkvičky, jakási tmavá kopřiva perila, petržel, zelená cibulka, naklíčený mungo a mraky dalších ingrediencí. Plnej stůl mističek. Vrstvíte a vrstvíte, místo bonito flakes obyčejný slaný brambůrky, jo a taky děsně pálivý chilli papričky na drobno. Pak přeplácnout další vrstvou rejže. Opatrně od rohů zabalit ten rozmanitej knedlík věci, uhňácat a uplácat jako děcko bábovku na pískovišti. Vypadá to jako totálně spálenej hambáč. Ale je to moc dobrý.

Je nedělní ráno, všichni tvrdě spí, jen my, starouškové, už jsme vzhůru. Rozhodli jsme se, že si k snídaní dáme to japonský "origami". Jenže kdo by se s tím piplal. A taky už nejsou ty kopíráky Chuck Norris. Naházeli jsme si to všecko do misky a pohňácali lžící. Kdyby to viděl Jirka, asi by nám dal facku. Ale upřímně, bylo to úplně stejně dobrý jako ten černej hambáč.

Na stole byla i velká piksla s perníčkama. Moc mi nechutnaly, což mě přivedlo k jalovému filozofování:
"Jíst nebo nejíst – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to." Shakespeare, Hilský a perníky Lambertz.

Electric Ladyland od sousedů.
Čerstvá zpráva z pondělka: Kočička není kočička, ale kocour a plně J&J prostor akceptoval(a). Místo podpisu smlouvy ulovil svou první myš, což vedlo k oboustranné spokojenosti.

Jirka se probudil a zajel autem pro kopíráky, tak si všichni ostatní mohlí dát k snídani včerejší večeři. Zbytek dopoledne jsme se věnovali práci na domečku. Olina s Helčou poprvé umyly okna a najednou bylo vidět, jak jsou tu krásný výhledy.

Jirka kouká do budoucnosti, Helča se ptá, co tam vidí.

Jirka odpovídá, že ať se raději ani neptá.

Tři naše kuřátka v nedělním dopoledni.

Olina se rozhodla, že J&J udělá pořádek v koření. Pořádek jim v tom už udělaly myši, ale Roušovna zvítězila a na krátkej čas do toho myším hodila svůj řád. Novej řád, nové pořádky.

Venku se parádně rozpršelo.

Kočka do baráku nesmí, ale přesto se jí to podařilo. Helča jako správná učitelka hned mlžila, že kolem ní teda ta kočka určitě neprošla. Jenže stopy mluvily jasně. Helča kecá.

Pozdní oběd. Odpoledne už rodinný mejdlo končí, jedeme domů. Děcka, to byla paráda. Těšíme se na další podobnou akci.

Bláznivě milej rodinnej víkend skončil. Kdoví, kdy se nám to zas podaří.