Zatajená irská cesta
(6 - Zpátky v Dublinu a konec)

Minule jsme došli do městečka Greystones, trochu jsme zmokli, trochu uschli, došli až na konec města, protože tohle malý město má dokonce dvě vlakový zastávky na téže trati. Sedli jsme si do vlaku a vyrazili zpět do Dublinu. Cesta netrvala nijak dlouho. Ani se nedivím lufťákům, že sem jezdí na léto.

I v Irsku jsou lidi na úrovni severomoravskýho tlustýho tělocvikáře nebo primitivního SPĎáka.

Podzim v Dublinu jede na plný pecky.

Nějak si pořád nemůžu zvyknout na to ježdění vlevo.

Do toho ještě ten hallooween. Naivně jsem si myslel, že tohle pochází z Ameriky, ale Wikina mě vyvedla z omylu.

Hæləʊˈiːn je původně keltskej lidovej svátek, kterej se slaví 31. října, den před křesťanským svátkem Všech svatých. Svátek se zachoval především v anglosaskejch zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku a Austrálii.

Poolbeg Generating Station, elektrárna na fosilní plyn, kterou vlastní polostátní elektrárenská společnost ESB Group.

Zamilovaný kočky, který naopak nevlastní nikdo.

Chvíli se kocháme pohledem na klidné rozverně rozvlnkované Irské moře.

Kolem zálivu se pne promenáda. Je neděle, tak se tu prochází spousta lidí i celejch rodin s kočárkama. Děcka mají většinou na nohách holinky. Jsme přece v Irsku, holinky nejsou od věci.

S velkou pravděpodobností jde o dílo irské sochařky Rachel Joynt. Ale ruku do ohně za to určitě nedám.

Zdá se, že Dublin umí být barevnej i mimo podzim.

Výhled na elektrárnu mezi palmama. Jsme ve čtvrti Důn Laoghaire.

Ještě jedna plastika bez autora.

Pomaličku se suneme k domovu. Touto uličkou se, teď nevím, jestli před touto fotkou nebo po ní, prohnala povodeň a všecky domečky měly vodu až do půlky obýváčků. Bydlení jak pro panenky. V Irsku si nepotrpí na záclony, tak může kdokoliv nakouknout.

Dublin je architektonicky rozvernej. Odvážně mísí starý s novým.

Ještě se musíme stavit v lepší vinotéce pro dvě flašky vína, aby bylo na večer k deskovejm hrám. Honza na nich totiž tak trochu ujíždí. Jako malej Jarda.

Moře je tu skoro tak zasraný jako u nás. Jo, aha, my moře nemáme, ale je to tu taky zasraný odpadkama.

Řeka Liffey.

Strohej kostel s barevnou panenkou Marií.

Máme hlad, tak jsme navštívili studentskou hospodu. Vybavená nábytkem jak v nějakým obýváku.

Mlsně prohlížíme jízdní řád na jídlo. Objevujeme, že mají ústřice. Syrové, s cibulooctovou omáčkou. Už při minulé návštěvě nás Honza vzal na tržiště s čerstvejma živejma oystrama. Olina se netvářila zrovna nadšeně, ale když ochutnala, tak uznala, že je to fakt dobrota. Tak jsme si je i tady objednali. A pivo Guiness k tomu.

Dana si myslela, že když tak krásně vyprávíme o ústřicích, že jí to bude určitě taky chutnat, ale hnedka první sousto okamžitě vyplivla do ruky, zatvářila se nejistě, asi chtěla blít, a odnesla to vyhodit na záchod. Pro jistotu si pak nedala ani sušenky ke kávě.

To zbylo po ústřicích.

Jídelák školní hospody.

Plouháme se pomaličku domů.

Naproti Google mají velikánský parkoviště s kolama. Honza si tu taky jedno pořídil, ale protože je dost popleta, už ho v té vřavě nikdy nenašel.

Barrow Street byla kdysi jednou z nejhorších částí Dublinu. Bordel, kriminalita, smrad a odpadky. Taky tu byl obrovskej plynojem a plyn samozřejmě trochu unikal, tak se tu skoro nedalo dejchat. Ale pak si starej velkej červenej plynojem odkoupili zlí developeři a vybudovali z plynojemu luxusní byty. Akorát si musíte zvyknout na to, že obývák není pravoúhlej a nábytek si musíte nechat udělat na míru.

Vypadá to impozantně. Dubliňané se tím dost prsí.

Zachované zbytky plynojemu.

Tam, kde Honza bydlí, je dostihovej stadion a často se tu pořádají chrtí dostihy. Za celou dobu, co jsme tu bydleli, jsme žádnej dostih nezastihli.

Až poslední večer se to tu trošičku začalo večer kolem desáté hemžit.

Boxy na vypouštění chrtů jsou připravené, světla z ramp svítí. Na tribunách je pár stovek diváků. Vypadá to, že se dočkáme svých prvních chrtích závodů v životě. Honza totiž má velkej balkon s výhledem přímo na dostižiště.

Ozval se signál, chrti vyrazili z krabiček a ženou se jak zběsilí za návnadou, kterou stejně nedostihnou. Je to šílenej fofr i tak trochu podvod. Běží nádherně.

Fotím třístovkou z velký dálky, světla málo, chrti zběsile rychlí.

Poslední rovinka.

Poslední zatáčka. Za ní uštvaní chrti zjistí, že návnada byla jen chiméra, že jejich rychlý nohy jen přinesly některým majitelům pár euro. Chrti jsou ale psi, kteří běhají rádi, dokonce běhat musí, jinak by byli nemocní.

Páníčci ale na svý rychlonožky nejsou zlí. Po doběhu každej ze závodníků dostane nějakej pamlsek. Nevsadili jsme si na žádnýho, protože z balkonu to prý nejde.

Po dostizích jsme si zahráli pár her a vychlastali víno.

Z nostalgie jsme si koupili za rohem u prodavače s rybama tresčí játra, která byla častým krmením za dob komoušských, když jsme jako děti jezdily s rodiči na dovolenou do NDR. Dorschleber se jim říkalo.

Tak čau Dubline, čau Irsko, určitě tu jsme za rok zas. Jsme zvědaví, co si na nás připravíš.