Velikonoční prase
(nebo spíš zajíček?)

Ani jsme se nestihli pořádně nadechnout a najednou tu byly zase Velikonoce. Co budeme během tolika dnů volna dělat, bylo jasný od začátku. Olina nešla do školy už ve čtvrtek, ale ten věnovala prvnímu sekání trávy u mámy ve Vraným, kam jely i s Helčou. V pátek jsme vyrazili vlakem směr Lhotka, pomoct s pracema kolem baráčku J&J. Všecko bylo dokonale sesynchronizovaný, když jsme dojeli do Zadní Třebaně, zrovna si Jíťa odvážela svýho našeho Jirku na vlak do Prahy, protože navzdory Velikosti pátku řešil v Praze nějakej kšeft. Místo Jirky si z nádraží odvezla nás. Na baráku už byli Boris s Bobíkem a makali jako pružinový fretky na zahradě. Byla radost na ně čučet při práci. Jsou to fakt pracanti a rafani. Milý překvápko. Ani se vzájemně neprudili. Olina se hnedka vrhla do vaření velkopátečního oběda a mně Jíťa přidělila práci na zvednutých záhonech na jejich zahradě. Mně, kterej nepracuje ani na Olininé zahradě.

Nevím proč mi zátiší u Jíti na kuchyňské lince připomíná zmrda Putina.

Protiputinovská výzdoba krbu.

K večeru se vrátil Jirka z fachy a hned se pustil do hodně pozdní večeře. Vytvořil excelentní kimči-rýži. Kimči je korejský jídlo a jak jsem se dočetl v jedné hodně smutné knížce Hvězdy mezi sluncem a měsícem od Lucie Jangové, je to jídlo, které bývá k dispozici i ve vyhládlé Severní Koreji. Je to logické, protože zelenina, ze které je kimči udělané, je takto chráněná před zkažením a vydrží dlouho. Zatímco na Západě, a tedy i u nás, je kimči módní a velmi zdravá pochoutka, v Severní Korei to je jídlo život zachraňující. V Jižní Korei pak naprostou běžnou samozřejmostí. V Jižní Korei se kimči podává zdarma ke každýmu jídlu v každý hospodě. Vzpomínám si, jak jsme se s tímto jídlem před lety potkali v soulským hotelu, aniž bychom tušili, o co jde. Bylo na stole ještě dřív, než jsme stůl obsadili a mysleli jsme si, že tu někdo asi sedí a nebo nedojedl. Tato křupavá nakládaná a fermentovaná zelenina uchovává spousty vitamínů, chrání zuby před paradentózou a nadýmá. To, co z kimči udělal Jirka, byla velká pochoutka.

Moudrá wikina praví:
Prvním typem jsou kimčchi zimní, které se připravují koncem léta ve velkém množství na zimu, jako zdroj zeleniny pro toto období vegetačního klidu. Má obecný název gimjang. Patří sem kimčchi z pekingského zelí a zabalené kimčchi a vodové ředkvičkové kimčchi. Japonci mají také vlastní verzi takového kimčchi zvané gimuchi. Je připravováno po vzoru korejského kimčchi, ale má méně výraznou chuť a méně koření.

Druhým typem kimčchi jsou sezónní kimčchi, neboli běžné kimčchi. Jsou jednodušší na přípravu, protože nemusí vydržet na tak dlouhou dobu. Fermentace někdy trvá i jen několik dní. Tyto kimčchi se připravují podle toho, co v daném období roste na polích a zahradách a je tak k dispozici v plné kvalitě a čerstvosti. Tyto kimčchi se připravují v průběhu jara, léta a podzimu. Zahrnují ředkvičkové vodové kimčchi, jarní zelné kimčchi z čínského zelí, kimčchi s plněnými okurkami a raně letní ředkvičkové kimčchi a podzimní kimčchi s kostkami ředkvičky a podzimní kimčchi s celými ředkvičkami.

Je večer, na zahradě už je tma a je po šichtě. Boris s Bobíkem vypadají hodně jetě. Sežrali několik talířů večeře a Bobík usnul na okně. I Boris šel dost brzo spát. Prý si bude nechat zdát něco o domácím úkolu z češtiny.

Bobík zvadl úplně nadoraz, přitulil se k Olině a na okolní svět neragoval. Když jsem ho pozoroval, jak tlačí plný kolečko do prudkýho kopce, brunátnej jak ředkev, skoro mi ho bylo líto, jenže kdybych svou lítost dal najevo, hodně bych ho tím nasral. Jak já mu v tomhle rozumím.

My dospěli jsme předstírali, že jsme unavení míň a samozřejmě, že se dohledávaly všemožné informace, protože se střetly dvě skoro největší a nejhlubší studnice moudrosti v naší rodině - Olina a Jirka. Vzájemně si sdělovali tajemství okolo kytek, hub a živých organismů. Myslím, že zaznělo i něco o jaderné fúzi.

Tuhej Bobík. Olina už taky odpadla do pelíšku.

Jirka Bobíka přkryl dekou v barvě Ukrajiny, protože Bobík nešel ani probudit, aby šel spát do postele. Spal na okně až do kuropění a pak se tajně odplížil nahoru do normální postele, aby mohl ráno spát dýl a nikdo ho nebudil.

Jíťa byla v místní hospodě na pokecu s holkama a až se vrátila, šli jsme spát všichni.

Ráno za oknem seděl pan Václavka a nechápavě kroutil očima, že ještě nikdo není vzhůru. On už dávno ulovil slepejše, kterýho jsme mu zabavili.

Zahrada J&J je v kopci a na jílu, takže se tu uplatňují poznatky a zkušenosti permakulturních zahrádkářů Jíti a Jirky. Záhony mají pečlivě rozmyšlené, pomalu sází stromy a zeleninu. Zvednutý záhony jsou jednou z možností, jak na jílu pěstovat cokoliv.

Zatímco ještě všichni spali, vyrazili jsme s Olinou ke Svinařskýmu potoku pro čerstvý kopřivy na obědovou nádivku. K snídani udělala Jitka báječný míchaný vajíčka a pak jsme se vrhli znova do práce. Dodělali jsme další zvýšený záhony, dláždili jsme chodníček, sežrali nádivku s kuřetem a báječnou polívku. Odpoledne jsme jeli domů. Protože na neděli jsme si vymysleli výlet podél Vltavy.

Našel jsem tu trasu na mapy.cz, ale dost jsem se u toho trápil. Nemám ty vlohy, jako mají třeba Honza K. nebo Ladys a Pepa Milášek z partičky, kteří dokážou naplánovat velmi komplikovaný i několikadenní výlety i se zajištěním noclehu. Já jsem byl rád, že jsem našel dva přívozy, a vlaky tam a zpět. Náš výlet začínal v Libčicích nad Vltavou.

Objevil jsem tu patrně dílo umělce jménem TIMO.

V podchodu jsem si přečetl pohádku o hladovém gymnastovi a jeho trenérovi s mečem a koněm.

Za Libčicemi je celoročně fungující přívoz. Jedna cesta stojí dospěláka 20 korun.

Když jsme čekali na převozníka, projela kolem loď s ruskou vlajkou. Jestli ona to není nějaká z těch luxusních jacht, které teď po celým světě rusákům zabavujou, napadlo mě. Pak mi došlo že jsem debil, protože rusáci mají barvy jinak a tohle je nejspíš nizozemská vlajka.

Moje dámy čekají na dvacetikorunovýho Chárona. Olina si vzpomněla, že tu byla kdysi se školou na nějaké exkurzi v muzeu másla v Máslovicích. Věřím jí.

Olina nás s Helčou vyfotila, aby potvrdila, že dohromady putujeme v barvách Ukrajiny.

Prej pachole, neboli po anglicku bollard, jak nás poučila naše rodinná Wikina Roušovna. Tentokrát jsem se rozhodl jí nevěřit, protože si myslím, že to není pachole na uvazování lodí, ale držák na velký kelímky s kávou pro vltavský námořníky.

Komín patřící uhelnýmu mlýnu. Uhelný mlýn v Libčicích je průmyslová stavba z přelomu minulýho století, která byla zrevitalizovaná architektonickým ateliérem Hoffman a byla oceněna Národní cenou za architekturu Grand Prix v roce 2013.

Vybrali jsme si krásnou dobu, všechno tu svěže kvete, jen na několika místech se v mlází skrývají nasraní medvědi nedospaní po zimním spánku.

Stařík fotí tařík, myslel jsem si ve verších, protože Olina-wikina tu kytku zná, jenže se pak opravila, že to není tařík, ale tařinka a můj štěpnej verš se v prach rozštěpil.

Na druhým břehu Vltavy se chystají rybáři k několikadennímu lovu.

Tařinka ráda roste na skalách. A že jich tu na obou březích Vltavy je.

Toto je naše objevená nová trasa. Nová je jen pro nás.

Přírodní rezervace Větrušická rokle.

Na odvrácené straně Vltavy se chystají žlutí a černí papoušci k zápasu.

Fotka speciálně pro Roušovnu, protože na obrázcích s motivem cestiček ujíždí, a je na chvíli i "špráchlos", jak říkávala moje babička Karlička. (Píše se sprache loss). Zkrátka oněmělá.

Olina našla i ještěrku v poločase rozpadu, než se z ní stane černý uhlí.

Jeden z domečků ve stráni skrývá lidového naivního umělce.

Voják v helmě vaří své squaw meltu. Zajíc na to čumí jako kráva.

Tento obraz je dokonce i signován. Autorem je XX XX 2018.

Slepice se na mě důležitě čumí, nechápou, proč jsem uvězněnej za plotem. Jsou pyšné na to, že Velikonoce jsou jejich svátkem.

Roušovny čumí na Vltavu.

Přijíždí další luxusní jachta, ale tentokrát je to jachta pravá česká žižkovská. Pravděpodobně by tu ruskou poslala v chuj, ale protože je holandská...

Za skálou se skrývá starej beránek boží.

Souhlasím.

Tařinka a červená.

Tařinka (Alyssum), v minulosti též tařice, je rod rostlin z čeledi brukvovité. Jsou to byliny a polokeře se střídavými jednoduchými listy a čtyřčetnými žlutými, bílými nebo narůžovělými květy. To nemám od Roušovny, ale od její přítelkyně Wikipedie.

Olina se snaží zlomit páteř koňovi. Oba přežili.

Pylová grafika na Vltavě.

Inzerujou pivo, salát, tortily, ale žádný Bistro tu není.

Všude okolo skály. Tohle by mohl být Velký vrch (288 m n.m) Prošli jsme Řeží. Olina se chtěla podívat na tu jejich termojadernou plazmárnu. Chtěla jim poradit, ale naštěstí měli v neděli zavřeno. Tedy předpokládám, že měli. Ani jsme to nezkoušeli.

Zdymadlo Klecany.

Malá vodní elektrárna Klecany.

Napadlo nás, že bysme si v Klecanech mohli dát oběd, ale vypadá to tu vybydleně, tak to asi zkusíme až na druhé straně Vltavy v Roztokách. Dorazili jsme až k našemu dnešnímu druhýmu přívozu. I tady stojí dospělej 20 korun. Služba k nezaplacení. Než jsme se převozníka dočkali, zkusili jsme plzeň v kelímku a místního utopence. Helča si ukradla v knihovničce třetí knihu Ilji Erenburga Lidé, roky, život. Jednu z nejzajímavějších knížek o Rusku.

V místním bufetu mají stožár s hladinama Vltavy při všech zásadních povodních. Tam úplně nahoře v deseti metrech je hladina z povodní v roce 2002.

Starej dobrej Kantorek. Přichází převozník. Helča se s ním dává do řeči a skončí to sázkou, kdo z nich je starší. Sázka, že když bude Helča starší, převeze nás převozník zadarmo, když ne, pojedeme za peníze. Převozník vyhrál o sedm let. Stálo nás to 60 korun.

Našel jsem pod vlivem úspěchu s vyhledanou trasou dnešního výletu vyhlášenou hospodu, protože mapy.cz dovedou i hodnotit hospody. Ta, kterou mi mobil doporučil, byla hodnocená 4/5, tak jsme se rozhodli, že to otestujeme. Jeden a půl kiláku přece není žádná dálka.

Šli jsme furt do kopce.

Kolem zdobené garáže.

A inzerátu na hudební nástroje.

I mnoha sester.

Až jsme skončili v zadním traktu útulku pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Samozřejmě, že to bylo blbě a museli jsme se prohryzat svahem na cestičku, které se tu říká Myší díra. Olina, protože se ráda ptá, získala informace od dvou pejskařů, protože mně oprávněně s mapama nevěří. Pejskaři potvrdili, že jdem dobře.

Podařilo se mi ulovit prvního letošního motýla. Za 350 metrů už jsme byli na návrší u hospody Na Návrší. Té, která je hodnocena čtyřma hvězdičkama z pěti. Ale byla zavřená. Naše hodnocení prudce kleslo k nule. Naštěstí se na nás přes ulici nenápadně culil štítek s nápisem Hong Kong Bar.

Vyhladovělí a vděční jsme vešli. Bezva obsluha. Rychlá a precizní. Vybrali jsme si každej něco jinýho. Já si matně pamatuju, že to moje bylo něco s osmi tajemnými překvapeními. Olinino jídlo bylo vepřový s bambusovými výhonky, bambusem a houbami. Helča si dala něco s tofu. Pivo bylo správně chlazený. A ještě jednu polívku pro všechny dohromady. Chutnalo nám převelice a hodnocení bylo v tuto chvíli 5/5. Porce obrovské, ani jsme to nedojedli a sympatická šéfová nám to nahrnula všechno do krabičky na doma. Chtěli jsme to vnutit Helči pro ty její dva žrouty, Borise a Bobíka, ale prozradila nám, že v takovým provedení by to nežrali. Snědli jsme si to doma sami. I v kombinaci čínskýho eintopfu to bylo vynikající. Ani jsme si to neohřívali. Já vím, jsme prasata.

Je pondělí Velikonoční a já jsem se dopustil dalšího zločinu:

Roušovna koupila v průběhu minulýho týdne pytel prošlejch rohlíků s upozorněním, že to má na nádivku s kopřivama, jenže já jsem na to zapomněl a poctivě jsem do pátku pár (asi sedm) rohlíků snědl. Aby příliš nezestárly. Čekal jsem pochvalu, sklidil jsem pohromu. Roušovna to nakonec dookomentovala slovy: "No nic, tak z kopřiv udělám polívku a uzený sežereme s bramborama a šla se online učit s Helčou německy. Přece to tak nenechám, převlíkl jsem se do běhacího a oklikou jsem doběhl k našemu milému běchovickýmu Vietnamci, kterej místo aby třískal holky mrskajdou po prdeli, tak má ten svůj krámek otevřenej, abych si mohl koupit ty rohlíky, který jsem omylem sežral. Vše napraveno. K obědu přeci jen byla nádivka. Vynikající.

Po nádivce řekla Roušovna: " A dáme si po obědě nějakou sladkou tečku, třeba tady ty čokoládový vajíčka." "Ale, co když přijdou nějací koledníci?" děsil jsem se za ni. " Máte smůlu parchanti, všecko vám to sežereme." uzavřela debatu ta moje Roušovna.