PPP-Ploužení Podél Ploučnice
(den sedmý)

Pro jistotu se předem omlouvám za případné problémy, i tohle vydání totiž spouštím nouzově z mobila, tentokrát z Řecka. Pokračujme v krasoPPPjízdě. V České Lípě jsme si odpočali při velmi náročném a dlouhém výletu, teď honem z města a podél Ploučnice se plužme dál.

Poblíž Mnišské hory jsem nalezl utajený inzerát.

Autoportrét skupiny důchodců - komplet.

Zas nějaká kytka, kvůli které se můžeme dohadovat o názvu a užitečnosti.

Ploučnice tu v meandrech má klid na neupravovanou divočinu.

Druhej odpočinek.

Cesta je k nám zatím docela milosrdná.

Chatová kolonie poblíž Stružice. Máš vchodový vrata, máš barák.

Něco tu chybí.

Ve Stružici je kromě zavřenejch hospod i slalomovej kanál.

Vodové šachy.

Babočka kopřivová přežila útok ptáka.

Nenápadná Ploučnice.

V Horní Stružici poblíž Horního dvora jsou jakési zbytky středověké tvrze. Až je budete hledat, tak to je ta stěna od místního JZD.

Máme marnou chuť na pivo a za pár metrů se nalevo objeví oprýskaná stěna, neboli tvrz Horní Stružice.

Jak už to na naší pouti bývá, Ploučnice.

Ála, která má, aniž by o to stála, funkci svačinářky, objevila, že na konci Prostředního Dvora, v centru Stružnice, je na výpadovce hospoda Čapkárna a podle všech indícií je i otevřená, což je pro nás překvapení, protože otevřenejch hospod na naší cestě moc není. Ono je to možná dobře, protože by nás lákalo zavlažování a cíle bychom dosáhli až v nočních hodinách. Nebo nedosáhli.

Jojo, Čapkárna má otevřeno. Někdo si přijel na pivo až dovnitř na motorce.

Hospoda je plná artefaktů. Vaří tu dobře, pivo je taky dobrý, obsluha neutrální a rychlá.

Třeba medvěd.

Na hajzl trefíte.

Vitráže školy naivistické.

Motorky tu jsou zaparkované dvě. Krásné NSU.

Střeleckej koutek.

Po občerstvení, zdá se, trpíme jistou zmateností, kterou by nám s ohledem na věk mohli diváci i čtenáři odpustit. Zde soupeří mapy.cz od Ladyse s Honzovejma mapama.cz. Nakonec jsme se rozhodli správně.

Ploučnice opět vystrčila růžky.

Sluneční hodiny se zimním časem.

Poměrně jednoduchá krajina.

Pro jistotu jsem si to seskládal i do panorámátka.

Gábi si chtěla poškodit koleno, ale nepodařilo se jí to.

Potkáváme zachránce kapliček. Dali jsme se do řeči, pochválil komouše, jak dokonale to tu všechno rozjebali a jak dlouho bude trvat, než se to zase dá do pořádku, protože to sice teď už nikdo nerozjebává, ale jistá lhostejnost tu číhá. Je dobře, že jsou mezi námi lidi, kterejm to není jedno a ještě jsou šikovní. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to pán opravoval ve vlastní režii.

První baráky Horní Police.

Fotím Ploučnici v Horní Polici.

Omítka růžová.

Lev z Horní Police.

Medvěd z Horní Police.

V Horní Polici bydlí 707 obyvatel. My zatím nevidíme ani jedinýho. První zmínka o Horní Polici pochází z roku 1273 a nalézá se v listině papeže Řehoře X. z 15.května 1273. Potvrzuje majetková práva doksanského kláštera.

Sousoší Panny Marie mezi mosty. Vlevo starej kamennej most, vpravo most novej.

Malej kvíz: Restaurace U huberta je co?
(správná odpověď: zavřená)

Wenzel Hocke (8. ledna 1732, Jezvé u České Lípy – 1. března 1808, Horní Police) neboli Hockewanzel, byl římskokatolickej kněz, hodně oblíbenej pro svou lidumilnost a dost specifickej přístup k plnění povinností. Vyprávělo se o něm mnoho veselejch historek, které se později objevily i v literatuře. Rád hrál karty a chlastal pivo.

Kostel Navštívení Panny Marie. Barokní kostel s ambity od Gulia a Octavia Broggiů.

Kostel se proslavil nejvíce tím, že zde byla v 15. st. nalezena dřevěná soška Madonny. Legenda praví, že v Horní Polici v roce 1523 vyvrhla řeka Ploučnice na břeh dřevěnou sošku Panny Marie, která se do toku dostala asi jako jedna z obětí luterského ikonoklasmu. Hornopoličtí pak tuto sošku odnesli do původního gotického farního kostela, jehož existence je doložena k roku 1291. K sošce vystavené na hlavním oltáři přicházeli poutníci z okolí a tím se datuje vznik a tradice poutí do Horní Police.

Jestli nevíte, co je ikonoklasmus, nic si z toho nedělejte, já jsem to taky nevěděl, ale zjistil jsem ve Wikině: Obrazoborectví či ikonoklasmus (z řeckého εἰκῶν eikón obraz + κλάστειν klastein lámat) označuje původně hnutí, snažící se v náboženství (především v křesťanství) odstranit náboženské obrazy (ikony). V širším smyslu se za obrazoboreckou označuje kultura, která je nepřátelská vůči obrazu (např. osvícenství). Ničení, znesvěcování a odstraňování cizích obrazů a symbolů se v úzkém smyslu neoznačuje jako ikonoklasmus, ale jako kulturní barbarství či vandalismus. Bývá typický pro každou politickou moc, která se ujala moci násilím či silou.

Toto počínání je však dnes často označováno také jako obrazoborectví vzhledem k tomu, že již není spojováno čistě s náboženskými hnutími. Odpůrci obrazů jsou označováni jako ikonoklasté či obrazoborci, zastánci obrazů či jejich ctitelé naproti tomu jako ikonodulové.

Hledej Madonu ze dřeva, šmudlo!

Tady ikonoklastům pšenka nekvete. Naopak se tu snaží všecko opravit a zrestaurovat.

Od 1. července 2018 je poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie s farou a zvonicí národní kulturní památkou.

Pumpa na starým kamenným mostě.

Ten po levici (pravici?) dneska chybí.

A je to tu zas. Tahle kytka znalcům nedá pokoje.

Ploučnice z kamennýho mostu.

Kamenný most v Horní Polici je jedním z mála dochovaných historických mostů přes Ploučnici. Most je i ve znaku obce. Původně byla konstrukce hlavní části mostu dřevěná, avšak byla zbudována nízko nad hladinou řeky a při každém jejím zvýšení se most ocitl pod vodou. V roce 1843 (podle jiného zdroje v roce 1840) byl proto vybudován nový kamenný most se dvěma oblouky. Od poloviny 20. století byl most stále více poškozován těžkou nákladní dopravou v rámci Severočeského kraje - mj. po této silnici mezi Českou Lípou a Děčínem vedla hlavní trasa přepravy severočeského uhlí. Havarijní stav mostu byl dovršen událostí, k níž došlo v průběhu srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Při přesunech cizích armád tehdy z mostu spadl jeden sovětský tank a pobořil přitom část mostní klenby. Mostu neprospěla ani nesprávná údržba, při níž byla neustále zvyšována vrstva asfaltu na vozovce a tím byly ucpány otvory pro odtok dešťové vody. Tolik Wikipedie. Starej most přežil tlak dopravců a vedle starýho vystavěli novej.

Láskyplný vzkaz.

Horní Police.

Utajená poselství.

Jsme v Žandově, cíli našeho dnešního ploužení. Hospody, jak jinak, zavřené.

Současná kašna pochází z roku 1853 a je situována na místě, kde obecní kašna stála již od roku 1536. Nádrž kašny čtvercového půdorysu má na bocích jednoduchá zrcadla mj. s erby a datací. Uprostřed nádrže se nachází hranolový sloup se žardiniérou. Jestli si nejste jisti slovem žardiniera, tak je to ten ozdobnej lavor nahoře na hranatým sloupu kašny.

Kolik váží prase místního řezníka, se nám zjistit nepodařilo.

Dnes přespáváme v kempu Slunce. Mysleli jsme si, že to jsou hajzlíky, ale je to místo našeho noclehu, hajzlíky jsou totiž o něco lepší a zděné. Máme tři pokojíky po dvou, vedro jako v tanku, povlečení nám dal správce při příchodu. Kemp je až nahoře za obcí. Na poslední kilometr chůze to bylo do kopce skoro až moc. Večer jsme se sešli u okýnka kiosku na gambáči a brambůrkách. Vedle nás si kdosi udělal ohýnek a opejká buřty. Jdeme spát, Ráno nás čeká předposlední etapa.

A jako vždycky, mapa etapy nakonec.

podpis



Boris: "Musím se oholit, zapomněl jsem si kartáček na zuby."

U DALIBORA SE DĚJÍ VĚCI A VELIKÉ

změny. Dnes dokonce prohlásil: To vypadá tak nadějně, že to studio snad vážně vznikne!
Byla jsem tam nedávno.


Zatím to jako studio sice nevypadá, ale zdá se, že se věci začaly hýbat správným směrem!


Musím se polepšit a zařídit co nejdřív novou fotodokumentaci.

V BRNĚ SE KONAL UŽ PONĚKOLIKÁTÉ
Maraton hudby -třídenní multižánrový festival. Vydali jsme se na kolech v sobotu na průzkum.


Už odpoledne to žilo, po Brně, vyrostly "pokojíčky", které spáchala Kateřina Šedá. Toto je zrovna obývák na České. Ještě jsme viděli skleník u Letma, ale celkem jich mělo být asi pět. Provozoval se
v nich bezuliční busking.
Nás zajímala hlavně Ponava v Lužánkách, kde se měl konat Transcendentní hudebně taneční maraton vedený Pavlem Zlámalem.
Pod název Divergent Connections Orchestra se vejde snad cokoliv.


Přípravy trvaly dost dlouho, zvukaři měli práce nad hlavu.


Potkali jsme tam kamarády a díky Radimovi Kolářovi jsme s Jirkou získali prominentní místečka
u stolku s krásným výhledem. Trumpeťák Bart Marris měl krásný červený botky, tak jsem je na Radimovo přání vyfotila i zezadu.


Byl to fakt maraton! Hudební.
Improvizace od začátku do konce, který jsme nedočkali, bylo to fakt dlouhý.


Kromě nenapodobitelných kreací dirigujícího Pavla Zlámala je paráda sledovat muzikanty, jak jsou neustále ve střehu.
Sedící v popředí je Vítek, majitel hospody a zřejmě i ten, kdo může za zajímavé programy na Ponavě.

Dalibůrek plní přání dirigenta a pomáhá nenápadně zvukařům.


Kromě muzikantů ve střehu je fajn sledovat dění okolo. Pod neustávajícím proudem hudby vznikají všelijaké komunikační ostrůvky, tvoří se historky, obrázky ze života a všechno to do sebe neuvěřitelně zapadá.


Pavel Zlámal vysvětluje publiku, že je to sice hudebně taneční maraton, ale tančit může člověk i tak, že to na něm vlastně není vidět, prostě uvnitř. Je nás podobně smýšlejících zjevně většina.


Zpěvák, jehož jméno nevím, geniálně zapadá do celé koncepce. Skvěle intonuje a projevuje dostatek smyslu pro humor, dohromady to působí dokonale.


Bubeníci jsou úžasní.


Martin Konvička rozjímající.


Chtělo by to pohyblivé obrázky...

Pan Jiří nese pivo 8°, to nám vyhovuje!

Nenapodobitelný Petr Rybíz Toman.


To bude asi pan Giovanni Barcella.

Ty fotky bych chtěla vidět!


Lidi se baví a mají výdrž!


Sajmon je nenapodobitelnej.


A přichází další pěvecké kreace, fakt mě mrzí, že neznám jméno zpěváka...


Martina Konvičku žerem!

Někteří diváci začínají tančit.


Pavel se konečně chopil saxofonu.

Maraton pokračuje, my jsme vydrželi 3 a půl hodiny. Vzdáváme to, poněvadž musíme dojet bez úrazu domů. Na kolech nesvítí světlo ani jednomu! Jen moje zadní bliká, ale nesměle.

Dojeli jsme v pořádku, většinu cesty jsme volili raději po chodnících. Kolikrát jsem si říkala, že bych si měla dobít světlo... Jdu to udělat TEĎ!

Dada a spol.

Milí přátelé a kamarádi, zvu vás na akci, kterou už mám nějakou dobu v hlavě, ale teprve nedávno myšlenka dozrála a může se uskutečnit. Vše najdete zde v emailu i s krátkým osvětlením, které je dle mého třeba. Pro jistotu připojuji i mapku místa, kde se akce koná, abyste se případně neztratili. No.... a kdyby pršelo, tak vše bude jinak.... a budu to vymýšlet až když na to dojde. V každém případě se uvidíme ....

Rádi bychom vás nebo vaše kolegy pozvali na další z workshopů, které pořádáme u nás v Lomnici. tentokrát je jiného zaměření, a to na tanec. Pozvali jsme tanečnici a choreografku Carli Jefferson, která působí i v rámci ČR zejména pro Městské divadlo Brno, anebo divadlo Karlín Praha, a mluví dobře česky. Pokud myslíte, že by mohl být workshop zajímavý pro někoho z vašich kolegů, budeme rádi za přenesení této pozvánky. Rádi bychom rozšířili možnosti vzdělávání i v jiné oblasti než je pěvecká. Workshop je vhodný i pro menší účastníky, již máme některé přihlášené. Pro Carli Jefferson je velmi zajímavé pracovat s tak různorodou skupinou. Výhodou bude jistě i vzájemná atmosféra důvěry, která na workshopech u nás panuje. To nahrává vzájemné tvůrčí atmosféře. https://www.lsdlomnice.cz/workshopy https://www.facebook.com/events/1225604394851546

Dům umění města Brna ožije v srpnu novými výstavami


JAN AMBRŮZ
17. 8. - 30. 10.

kurátorka: Marika Svobodová

Po delší odmlce se k výstavní činnosti vrací Jan Ambrůz, významný představitel současného nefigurativního sochařství a vedoucí ateliéru Sochařství 2 na Fakultě výtvarných umění při VUT. Výstava v horním patře Domu umění představí jeho nejnovější tvorbu nejen z oblasti sochařství, ale i z oblasti videa. Opominuty nezůstanou ani některé autorovi starší projekty, jako například rozsáhlý komunitní projekt jinákrajina.

 


JAROSLAV PULICAR
17. 8. - 30. 10.

kurátor: Tomáš Pospěch

Výstava v Galerii Jaroslava Krále bude ohlédnutím za více než čtyřicet let vznikajícím dílem momentního fotografa Jaroslava Pulicara, který patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a za své dílo obdržel v loňském roce cenu Osobnost roku Asociace profesionálních fotografů.

 


BRNO ART OPEN 2022

Osmý ročník bienále umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2022 se v měsíci srpnu dostává do své finální fáze. Instalace, které tentokrát spojuje inspirace objevy Johanna Gregora Mendela, budou v ulicích města k vidění do neděle 28. srpna. Symbolické rozloučení s přehlídkou proběhne o den dříve, v sobotu 27. srpna od 16 hodin, při poslední komentované procházce s kurátory Milanem Kreuzziegerem a Milanem Mikuláštíkem. Na procházku jsou stále ještě volné vstupenky v předprodeji v síti smsticket.