Málaga
(osmé zastavení - pueblo blanco Frigiliana)

Zaplatili jsme si výlet autobusem do bílé vesnice v horách. Samozřejmě, že jde především o destinaci ukázkovou, kde je několikrát víc turistů než místních obyvatel, a to včetně mezků a domácích chlupatých mazlíčků.

Frigiliána je taková profláknutá, skoro vzorová bílá vesnička, kterou tu cizincům rádi ukazujou.

Povaluje se na strmých svazích pohoří Sierra de Tejeda.

Přijeli jsme sem už dopoledne, tak tu ještě není tak děsivej frkot. Co tady taky, když hospody, kavárny, bufety a cukrárny jsou ještě zavřené.

Náměstí, kde nás vyhodili z autobusu, je důležité hlavně v srpnu, kdy se tu odehrává Festival de las tres culturas. Tím myslí to, že se tu v tyto dny bratří muslimové, židi a křeštani. Je to takovej rej všeho možnýho. Stovky stánků se žrádlem, šátkama, hadříkama, dobroty, sladkosti. Taky pyromaniaci si přijdou na svý a na několik hodin přivedou do tranzu všecky psy a kočky v okolí.

Ve vesnici převládá samozřejmě bílá. Naprostá většina baráčků je nalíčená na bílo, a aby z toho nebolely oči, tak si zdobí futra dveří i celý dveře modrou, to je tu jakože originální kombinace. Stejnou originální kombinaci barev považujou za svou i obyvatelé na řeckejch ostrovech.

Palacio de Los Condes de Frigiliana o El Ingenio. Místní mu říkají " El Ingenio ", což je bejvalej palác a dnes je to továrna na cukrovou třtinu. Kdysi byla Frigiliana hlavním dodavatelem medu z cukrové třtiny, kterej do regionu zavlekli Maurové. Cukrovar byl založenej už v 16. století. Továrna na cukrovou třtinu je od roku 2023 jediným výrobcem medu z cukrové třtiny v Evropě. Každoročně se 30. dubna pořádá medovej festival.

To, co vás ale upoutá, je, jak krásně se vesnice do těch prudkejch svahů zahryzla.

Některý baráky prozrazujou, že už něco pamatujou.

Prohlídka začíná ve spodní části vesnice, což už samo o sobě je docela vysoko.

Náš informátor vypadá kudrnatě a informuje anglicko španělsky.

Místní důchodce čeká, až otevře lékárna, aby si vyzvedl projímadlo.

Já jsem nepodařenej model turisty, většinou nic neposlouchám, nedržím se skupiny a hledám si svoje vlastní zajímavosti. Pak to všechno složitě dohledávám a určitě se stávám často dezinformátorem na stránkách WWWiditelnýho prasete.

Prohlídka vesnice je co do sklonu docela náročná. Půlku exkurze jdete nahoru a druhou půlku zase dolů.

Místní jsou mi každou chvíli něčím povědomí. Tohle je třeba andaluskej Řek Zorba.

Funguje tu i roznášková služba. Něco jako u nás Rohlík, ale bez auta. V tomhle domečku bydlí třígenerační rodinka. Každá generace má svůj pytlík a svý rohlíky.

Rozvážka rohlíků se nevyplatí, protože polovina ulic má místo silnice schody.


Schody jsou všude, a když si představíte, že tam v těch dřevěnejch dveřích
bydlí devadesátiletá babka, která si sem tam musí jít něco nakoupit,
tak musíte smeknout pomyslnej klobouk.

Babky i sudy tu jsou vesele barevné. Za dveřma tohoto domečku je útulná hospůdka, která nabízí studený pivo a dobrá místní vína. Ale zatím mají zavřeno.

Zátiší s bordelem za oknem.

Dlažby jsou krásně zdobený, je tu hodně pejsků. A jo, kecal bych, některý ulice jsou pro auta sjízdný.

Pár galerií. Většina z nich je prodejní. Některý díla jsou fakt pěkný.

Ulice pro auťáky. Dopravních značek je tu málo, takže i když můžete oběma směry, někdo někdy musí odcouvat.

Prameny uvádí, že místních tu žije něco kolem 2700. V období festivalů jsou místní zanedbatelnou menšinou.

Značky se ale stejně moc nedodržujou. Autobusy sem stejně nesmí a číhají dole na velkým parkovišti před vesnicí.

Pumpy nepumpují.

A když se vám už umělecká díla nevejdou vevnitř na stěny, můžete použít stěny venkovní. Asi se tu nekrade.

Tahle modrá je tu taky oblíbená.

Hospodu tu jsou schopní udělat z čehokoliv. A uživí je to.

Svatej Šebestián.


Jedno z rovnejch míst téhle kopcovité vesničky je osazený hezkým kostelíkem, akorát je zaryglovanej za několika dveřma. Místa pro vyfocení celýho kostela bylo tak málo, že jsem se musel spokojit se skládaným panorama na vejšku. Zkusil jsem to i v několika pásech, ale to se mi nepovedlo. Skládat panorama z 24mm objektivu je zločin proti perspektivě.

Přistihl jsem Helču, že taky neposlouchá. Celej fotr.

Je docela vedro a kočičkám vedro vyhovuje.

Perez de Hita popisuje, jak se v roce 891 pokoušely křesťanský hordy zaútočit na Maury, ale musely běžet do kopce, což je zdržovalo a zadejchalo a Maurům to umožnilo použít proti nim docela ďábelskou zbraň. Maurové prostrčili trámy s hrotama mlýnskejma kolama a ty pak z prudkýho kopce na křesťany pouštěli. Prej takovej moped po cestě dolů vzal i padesát vojáků. Asi masakr. Jak bitva dopadla a jestli nad Maurama zvítězili, se z cedule vyčíst nedá. Asi nakonec vyhráli, protože i ten kostel má na střeše křížek a křesťanů je tu nesrovnatelně víc než Maurů.

Vesnička je na spoustě míst hodně komprimovaná.

Funíme do kopce, a kdo nemůže popadnout dech, může popadnout šrajtofli a něco si koupit.

Nejlepší klepátko ve vsi.

Když jsem dumal nad tím, jak si asi místní ty svoje upravený domečky udržujou, přestavujou a modernizujou, tak se najednou v uličce objevil mezek se speciální konstrukcí na hřbetě. Vypadalo to na mouku, ale sypal se z toho cement a písek.

Majitel mezků vypadá ještě mezkovatěji a nepřístupněji než jeho zvířátka. Cestu do prudkejch kopců si ulehčuje tím, že se mezka drží za vocas.

Tahle mezkoslužba tu je velice oblíbená a užitečná. Nebejt mezků, byla by vesnice zanedbaná a neudržovaná.

Z nejvyššího místa vesnice je přes hřeben hor vidět až na mořskou hladinu. Však taky je moře od vesnice jen 7 kiláčků. Možná by stálo za to si to někdy zaběhnout. Tak někdy příště. Podle bedekrů je tu hodně stezek a jedna krásnější než druhá.

Jak se do vsi dostanete? Buď jako zájezd, kterej nabízí kdejaká cestovka v Málaze, nebo vlastním autem, nebo si půjčíte skútr. Můžete i na kole. Od Málagy je to jen asi 70 kilometrů. Ale z Málagy sem přímo nic nejezdí. Autobus vás doveze podél pobřeží z Málagy do městečka Nerja. Z Nerji sem jezdí místní mikrolinky. A bacha! V neděli ani prd. Autobusy v neděli nejezdí, protože víkendy jsou plný turistů a cestovkovejch busů.

Mezci mají výraz filozofů a nějaký očumování je jim u prdele.

Frigiliána v plné parádě. Na druhým konci vesnice mají svůj svatostánek muslimové. Určitě tu je někde i synagoga. Ale tu jsem na vlastní oči neviděl.

Dámskej hajzlík.

Pánskej hajzlík. Oba veřejný hazjlíky jsou na nejvyšší vyhlídce, kdybyste se chtěli z toho všeho stoupání po...

Glóbus ploché země za modrým oknem.

Tohle by mohla být upoutávka na bowling, ale spíš láká na kuželky. Ty tu jsou docela oblíbený.

Dolů to šlo daleko rychleji a s méně krůpějema potu. Mezitím už otevřeli hospody. A taky se už stihly i zaplnit. V celé této oblasti si můžete objednat dobrotu známou jako „berenjenas con miel de caña“. Smažený lilky zapečené v lehkým těstě, pokydaný bohatě medem nebo sirupem z cukrový třtiny, kterej samozřejmě pochází přímo z Frigiliany. Podává se jako předkrm v restauracích v Nerje a Frigilianě.

My jsme si tam dali jen pivo a bagetu. Autobus už čeká. Odveze nás do přímořskýho městečka Nerja.

O městečku na břehu moře až zase v nějakém příštím vydání.

podpis


ANO hledá nové tváře

Co se v mládí...

Salik (13): "Mami, myslíš, že by bylo vhodné, kdybych se začal vonět."

JEŠTĚ PŘED ODJEZDEM NA HORY
DOKONČILI JIRKA A PAVEL

postprodukci zvuku i obrazu k filmu o tom, jak Adam Ondra vylezl v prosinci Macochu.
Strávili na tom strááášně moc času a dali mně svolení, že můžu dát do prasátka odkaz,
poněvadž už to visí na You Tube. Tady je!


A ODJELI JSME S KOLEGY Z JAMU
do Itálie na pár dní lyžovat.
Cesta autobusem trvala skoro 14 hodin, ale nakonec jsme nelitovali.
Jirka fotil v Taliánsku přes okno autobusu duhový mraky!


Bydleli jsme v Ponte di Legno, ale lyžovat jsme jezdili spojovací lanovkou do Passo Tonale.
Nedělní ráno zaplnili svahy Italové, přesně podle varování paní delegátky.
Fronty byly solidní, ale vleky fungovaly a šlo to, ani jsme dlouho nečekali.


Tuto hospůdku jsme navštívili jen dvakrát, líbili se mně hlídací skřítci. Až sem byl svah docela fajn,
ale dál, hlavně při dojezdu už to bylo náročné. Na konci ledová hora a to nás už nebralo.
Pan Jiří si vyfotil vrtulník, kterej jsem prošvihla.


Ty mraky, co jsou vidět za Jirkou,přišly i na svah a naháněly mně hrůzu, vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi dávno v Rakousku lyžovali v mlze a ztráceli směr...
Nakonec to byl docela parádní zážitek, obzvlášť když mlha byla prosvícená slunkem.


Nakonec jsem se dočkala i větší mlhy, ale stačilo trpělivě počkat a změna osvětlení se dostavila.


Pan Jiří si fotil polárního brabce (nebo dlaska), kterej švitořil na nějakou sličnou lyžařku.
Budeme muset zapátrat, kteří ptáci lítají tak vysoko, když je venku -14°C...
Předposlední den jsme se odvážili vyjet na ledovec.


Chtěli jsme se vyfotit u třítisícovky, ale nakonec jsme to nechali lyžařské školce.


Pohled dolů mně moc odvahy nedodával.

Panu Jiřímu se líbilo v baru obložení opracovaným dřevem z bouračky. Už se těším, kde to použije.


Nakonec jsem to sjela bez pádu.


Dojeli jsme ten den i na Ponte di Legno, kde jsou svahy tak trochu pro sebevrahy, hodně ledu a červená sjezdovka tam znamená spíš černou.
Mně se podařilo jednou spadnout z Pomy (vypnula mně lyže) a jela jsem po zádech pod vlekem z dost prudkýho svahu, to ve mně byla hodně malá dušička.
Ale bez úrazu, jen s modrákem nad kolenem jsem nakonec zastavila o zábradlí u nohou pana vlekaře, ten vypadal dost vyděšeně. Starali se o mně, spadenou lyži našli a přivezli, dokonce mně posadili do kamrlíku na židli!
Bylo to pět výživných dnů a nakonec jsme přežili i zpáteční jízdu busem, ale bolel nás celej člověk.
Dojeli jsme v pátek ráno a v podvečer už jsme stíhali křest krásné knihy Ladi Vencálka o Brně.
Na Skleněné louce je inspirativní prostředí!


Katka Křivánková proložila mluvené slovo písněmi Jiřího Bulise a stréc Klapetek promluvil několik hřejivých vět k věci.


Laďa Vencálek měl radost, akorát lidí přišlo málo.
Ale máme zážitek!

Dada a spol.

Vážení adresáti,
po jedenapůlroční přestávce se opět sejdeme - tentokrát v téměř klasickém jarním termínu - na tradičním festiválku Bluesová pomlázka v sále Kulturního domu v Železném u Tišnova. 9. ročník se uskuteční týden po samotných Velikonocích, konkrétně v sobotu 15. dubna 2023, od 17 hodin.
Program zahájí renomované trio Dobré ráno blues band, po něm se představí písničkář Marcel Kříž a na závěr vystoupí opavská skupina Heimat s kytaristou Petrem Uvirou. Vstupenky budou v předprodeji od začátku března na obecním úřadě v Železném a v tišnovském knihkupectví paní Raškové za 300,- Kč. (Na místě před koncertem pak bude vstupné o 50,- Kč vyšší.)
Poznačte si zavčas tento termín a přijďte strávit do známého prostředí příjemný hudební večer. Těším se na Vás. Jakékoliv šíření přiloženého letáčku je vítáno!
Srdečně zdraví
Václav Seyfert

Vážení a milí,

s novým rokem Nové OBRAZY !
K vidění celý ÚNOR v Galerii If - Hotel Termal Mušov *** , Pasohlávky.
Tak hurá na výlet směr Pálava!

Těším se na setkávání po celý rok!
Dáša

Dáša Ubrová
606 736 166
www.dasaubrova.cz
www.facebook.com/hudbajeradost
http://www.mestohudby.cz/publicistika/rozhovory/dasa-ubrova-mam-rada-vyzvy
https://tisnovskatelevize.cz/2020/09/14/ttv-aktualne-14-9-2020/

Umění jako akt sociální imaginace - hlavní bod únorového doprovodného programu v Domě umění

výstava Příští zastávka je na znamení, foto: Romana Horáková

MEZIOBOROVÁ DISKUZE

V nadcházejícím měsíci se v Domě umění města Brna uskuteční hlavní bod doprovodného program k výstavě Mileny Dopitové Příští zastávka je na znamení. Ve středu 15. února budou od 18 hodin prostory foyer patřit mezioborové debatě Umění jako akt sociální imaginace, jejíž náplní bude nejen komplexní reflexe díla Mileny Dopitové, ale i otevření celého tématu sociální imaginace v širších souvislostech. Pozvánku do diskuze přijali socioložka Eva Šlesingerová, umělkyně a kurátorka Tamara Moyzes, historik umění Jan Zálešák, teoretik umění Marek Pokorný a autorka Milena Dopitová. Moderátorkou diskuze bude kurátorka výstavy Martina Pachmanová.

KOMENTOVANÉ PROHLÍDKY

16. 2. od 18:00 - Umění měnit Brno: Voda a krajina; výstavou provede Radim Vítek, vedoucí oddělení Městská infrastruktura KAM Brno

22. 2. od 18:00 - Jan Zuziak: Insideství outsidera; výstavou provede kurátor Jozef Cseres


radost