prase22/2020

Výlet k jezerním dvojčatům
(13. díl povídání o Coloradu)

Rozloučili jsme se s rodinkou na chaloupce strejdy Budyho, slíbil jsem jim fotky (to jsem pak kupodivu splnil, jak je mým dobrým zvykem) a vyrazili k autu. Nabalení a odjezd trval jen několik minut. Dokonce jsme ani nezapomněli na plynovou bombu, kterou jsme si schovali pod kolo auta, aby nám za těch pár dní na chalupě nebouchla v kufru auta, kdyby moc svítilo slunko. Spíš jen taková preventivní předposranost. Čeká nás několik hrbatých kilometrů po "silnici", které se tu říká Uncle Bud road. A je to trochu ro(a)deo. Honzu po včerejším pádu bolí loket natolik, že se řízení ujala Réza.

Naší první zastávkou je poměrně velké jezero Turquoise. Zastavíme, abychom se pokochali. Je krásnej den, slunko svítí, obloha modrá, a bílý mráčky.

Všude je rozeseto mnoho velkejch balvanů. Jen se divím, že Olina neřekla, že si nějakej vezmeme domů na zahradu.

V popředí moji miláškové, v pozadí nějaká ta čtrnáctitisícovka. A mezi je Turqoise lake.

I směrovky tu jsou zkamenělé.

Pak už je to jen pár desítek mil a jsme v městečku Leadville. První pohled je placatě nijakej. Potřebujeme dokoupit zásoby jídla a taky nějaký to IPA pivo ve třetinkách na večer. Pivo jsme si museli koupit v jiným obchodě, než jsme kupovali sejry a okurky. Tady to tak prostě mají. Možná po celé Americe, ale tady v Coloradu určitě. Když chceš pivo, víno nebo kořalku, musíš s sebou mít nějakej věrohodnej doklad. Pas nebo řidičák, ze kterýho si v obchodě zkontrolujou, jestli je ti víc než 21. Je úplně jedno, jak jsi vetchej, kulhavej a šedivej. Skoro všude nám do dokladů nahlíží.

Někdy jsou tak přísní, že je lepší, aby šel pro chlast jen jeden, abyste nezdržovali obsluhu v krámě, když vás všecky musí zkontrolovat. To všechno se tu děje už docela dlouho a docela zodpovědně, protože i tady v Americe, kolébce svobody a demokracie, jsou úředníci, kteří chtějí na někoho zakleknout a pokutovat. Proto tu bývají často kontroly, takže majitelé chlastokšeftů si dávají bacha.

A jo, stalo se nám párkrát, že nás znuděná holka pivního obchůdku nekontrolovala, a když jsme se sami vnucovali, mávla znechuceně rukou a dál luštila sudoku a škrábala se při tom propiskou mezi kozama. Průjezd městečkem byl poměrně rychlej, až letmej. Těch pár letmejch pohledů mě ale dost navnadilo, stačilo to k tomu, aby městečko prozradilo, že v sobě skrývá cosi kouzelnýho, cosi, co bych rád fotil a pochopil. Něco, na co asi nebudu mít čas, protože vyfotit ducha místa chce svůj čas a nebo mít štěstí.

Zatím to na štěstí a čas nevypadá, protože jsme městečkem prosvištěli rychlostí blesku. Nutilo nás k tomu to, co s Honzou bývá pravidlem. Tady v Americe si lidi většinou objednávají místo na kempink přes internet a mobily. Známe to z Kalifornie, jak byla tábořiště plná až beznadějně. Pravda, Honza nosí i štěstí, a tak jsme skoro vždycky na nějaký volný, většinou poslední, místečko nakonec narazili. Ale tentokrát jedeme s Rézou, takže prvně ubytovat, ukořistit místo na stany, a teprve pak se uvidí, co dál.

Tábořiště u jezerních dvojčat nás mile překvapilo. Nebyl zde skoro nikdo. Vyzvedli jsme si přihláškovej formulář na nástěnce u vjezdu, vyplnili poctivě počet osob, číslo auta. Vyšlo to na dvacet dolarů. Keš. Ale ty nemáme, protože kešdoláče se nám někam zakutálely mezi sedadla auta, nebo zůstaly doma, nebo, prostě je to jedno. Hotovost nemáme.

Nejprve si tedy uvaříme oběd, všecko sežereme, postavíme stany a pak se ještě na otočku vrátíme do Leadville vydolovat z nějakýho automatu doopravdický dolárky. To mi udělalo radost. Vrátíme se do městečka. Těším se jak malej kluk.

Avokádo! Plodina, která se pomalu stala zdrojem kriminality po světě. Nejen my, ale celej svět ujíždí na avokádu. Dokonce se mu začalo říkat zelený zlato. Ekologové jsou z toho lehce vyšinutí, protože jde o nadměrnou zátěž planety. Zní to pitomě, ale něco na tom bude. Stejně jako kácení tropickejch pralesů.
Módní potravina nakonec byla ze zelenýho zlata přejmenovaná na zlato krvavé. O zisky se totiž čím dál častěji hlásí drogové kartely. Já jsem sice ještě nikde nečetl, že na avokádu se dá vypěstovat závislost, ale o kartelech a avokádu se píše často. Podle žebříčku nadace InSightCrime se druhej nejmocnější mexickej drogovej kartel Jalisco, známej také pod zkratkou CJNG, dlouhodobě snaží rozložit svoje aktivity, mimo jiné, právě investicemi do avokáda. Farmáře, které dříve nutil k pěstování drog, teď navádí k pěstování avokáda.

Honza si rád čte informace na obalech od žrádla.

Obrovské parkoviště zeje prázdnotou, jen opuštěnej kočárek. Kdoví, kam zmizelo nemluvně.

Sedáme do auta a vyrážíme zpět do města. Krajina je přinejmenším zajímavá. Jakoby se stydlivě zkoušela rozvlnit víc a výš, až tam na horizontu dosáhne té správné výšky.

Po cestě míjíme několik vystrčených farmiček. To ještě není samotný město. A dejme tomu, že jde o jistý druh architektonické nudy. Domek ze dřeva, barvy vybledle pastelové, před barákem auto pickupovýho typu, za barákem políčko a někde o kus dál nějakej větší lán, traktory a nebo ohrady se skotem.

Významným prvkem toho místa je příšernej motel. Pravděpodobně využívanej pro občasné zálety a náhodný sex. Jmenuje se Moose haven, čili něco jako hnízdiště paroháčů. Velkej frkot tu není.

Rychle projíždějící fialovej autobus, před chvílí projel kolem žlutýho kostelíka. Vyfotit jsem to nestihl. Dějou se tu mikropříběhy na všech úrovních. Několik letmo zahlédnutých, ale nevyfocených momentek mi hravě a rychle zaplnilo pár stránek té mé zatím furt nedopsané knihy, která se jmenuje "Výstava nevyfocených fotek v Rudolfinu".

Ale teď už jsme doopravdy ve městě. A protože mám strach, že nebudu mít dost času si ty momentky, které mi tu probleskujou na mnoha místech současně, vyfotit, fotím jak zběsilej i při jízdě autem. Není to sice ono, ale pro drápky a paměťový háčky by to mohlo stačit.

Vězte, že architektonicky je to město přinejmenším podivné.

Často je to jen blok, kterej vypadá, že zbytek kolem něho jen zapomněli dostavět. Ulice zleva, ulice zprava, ulice hlavní zepředu a mezi ulicema stojí osiřelej dům. Samozřejmě v pozadí nezbytná čára Skalistých hor.

Podle vlajky zatlé do díry ve dveřích se jedná pravděpodobně o nějaký místní úřad.

Osamocenejch baráků je tu hodně. Uprostřed města.

I hodně vybydlený modely tu najdete. A přesto i v takových ruinách normálně bydlí. A protože to je v Americe, tak bez televize to nejde. Proto tolik satelitních talířů.

Dřevěnej vchod do místní banky. Bank tu mají několik.

Leadville je cukrátkově barevnej.

Ve správnej čas se z domu vyrojí stařenky a stařečci, ukořistí si svou židli, zapálí si brko a čumí. Teď ale není ten správnej čas.

Fakt nevím, proč mě tohle městečko tak uchvátilo během několika vteřin při průjezdu v pravé poledne. Vždyť vypadá americky tuctově. Asi to bude složitější.

Réza s Honzou nás vzali do kavárny, kde se před časem seznámili.

Kavárna je velice stylová, hodně dřeva a přiznanejch cihel. Velkoryse řešené hajzlíky. Jakože ve velké místnosti je jedna mísa, umyvadlo, dvacet roliček hajzlpapíru a zrcadlo. Kdekdo by za takhle velkej pokoj pro žití byl vděčnej.

V kavárně prodávají zajímavý turistický tretky. Někoho napadlo, že by mohl ze dřeva vymodelovat na počítačem řízené velké fréze všechny čtrnáctitisícovky, které se ve Skalistých horách nacházejí.

Na jedné z nich, Olina ukazuje na které, měli svatbu Réza s Honzou. Sami jsme se to doma dozvěděli z jediné fotky a poznámky na FB. Museli jsme mu zavolat a zeptat se ho na to, což potvrdil. Vylezli s partou na Grays peak (14278 stop), Honza si zaplatil licenci na oddání jednoho svatebního páru, což obnáší poplatek asi 50 dolarů a podepsání jakési listiny. Na vrcholu hory se zeptal Rézy i sebe, zda se dobrovolně berou a odpověděli si, že jo. Ostatní z výpravy se stali svědky. Byli stejně překvapení jako my. Při podpisu úřední listiny ve větru a mrazu se stalo, že listiny ulítly a všichni se snažili je pochytat, protože by musel Honza zaplatit pokutu 200 dolarů. Všechno dopadlo dobře. Jen podpisy byly rozplizlé.

Réza ukazuje Honzovi, kde měli svatbu.

Suvenýry čtrnáctek stojí buď 30 dolarů za kousek a nebo ve větším provedení 90 dolarů. Fenomén čtrnáctek tu docela žije. Zkráceně se jim říká 14er. Neboli Fourteeners. V celé severní Americe včetně Aljašky je čtrnáctitisícovek 82 a 58 jich je v samotným Coloradu. Podle přísnějších kritérií o vrcholech 14er uvádějí některé prameny jen 53 vrcholů.

Spousta Američanů se snaží postupně navštívit všechny. Je to taková trošku náročnější zábava.

Zde je jmenný seznam všech 14erek v Coloradu.

Kromě dobrýho kafe a velkejch hajzlů tu mají i nádherný radiátory.

Po celé Americe shlíží čundráci k ikoně čundrákismu Johnu Muirovi.

Veselé třídění odpadků v Leadville? Kdepak, to je samoobsluha na papírový noviny. V dnešní době čím dál větší rarita. Aby se normální noviny udržely co nejdýl, rozdávají je zadarmo. Ten kulatej novinovej stánek na konci řady je odpadkáč. Ale i tam můžete nějaké jeté noviny najít. Taky zadarmo.

Městečko Leadville je bejvalá hornická obec. Patrně jde o nejvýše položené město v USA. Leží v nadmořské výšce přes 3100 metrů. V současné době tu žije asi 2600 místních. Město leží na úpatí nejvyšších masivů Rocky Mountains poblíž řeky Arkansas. Dříve se tu těžilo stříbro, zlato, olovo, zinek, mangan a molybden. Dnes se tu netěží skoro nic.

Leadville má subpolární až semiaridní podnebí. Zimy jsou velmi studené, léta mírná. Roční úhrn srážek je přes 300 mm. Poblíž Leadville najdeme ty nejvyšší vrcholky Skalistých hor včetně té nejvíc nejvyšší Mount Elbert. Ta je od města vzdálena pouhých 20 kilometrů.

Tady jsme dostali na kartu nasypáno něco hotovosti, abychom mohli zaplatit tábořištní poplatek. Je to spojený i benzínkou. Takovou maličkou a plně automatickou.

Pocourali jsme se po městě, něco jsem si nafotil, ale už se blíží podvečer, je potřeba najít zaparkovaný auto a jet k jezerům.

Ještě jsme se stavili v lékárně pro nový obvazy na Honzův rozflákanej loket.

Obr si tu odložil brejle a šel se utopit.

Z jiných jeho brejlí si udělali kluci hokejovou branku. V zimě totiž je jezero dokonale zamrzlý a hokej tu jede na plný pecky.

Olina se rozveselila z malýho piva. To ona umí.

Pomaličku se den krátí.

Každé tábořiště má i místo k sezení, ohniště a někdy i odpadkáč. Je tu dobrým zvykem odpadky do odpadkáče neházet, aby po návštěvníkovi nic nezůstalo. Tohle místo na kopci bylo taky volné, ale s ohledem na docela solidní vítr jsme si vybrali místo v ďolíku.