PPP-Ploužení Podél Ploučnice
(den devátý - poslední)

Neděle 19.6.
Ještě než popíšu poslední etapu našeho ploučnického ploužení (PPP), musím prozradit, že jsem dostal malé přátelské kapky od Honzy. Tou první výtkou bylo, že jsem nepoužil jeho fotky, na kterejch jsem byl zvěčněnej já, aby to bylo prý vyvážený. To je  pravda, takže sem jednu fláknu (jen pro pořádek, já jsem ten úplně vlevo v hlubokým předklonu), abych to odčinil. Tuhle výtku považuju jen za marginální mikroskopickou trhlinku.

Druhou výtkou je, ta je myslím zcela oprávněná, že jsem nepoužil fotky z Dračích vajec, což je už skoro na facku, protože my ostatní jsme si váleli šunky na vyhlídkové lavičce, zatímco Honza s Álou se ploužili a v potu topili, aby přinesli obrazové svědectví. Omlouvám se a napravuju.

Poslední etapa. Už měla být spíš jen takovou brnkačkou poznamenanou euforií, že je to etapa poslední, ale ve vzduchu visela hrozba hroznýho vedra. Ta tepelná předpověď Olinu natolik rozhodila, že si usmyslela, že by tu poslední etapu nedala a nebo s velkým, ba přímo strašlivým úsilím, a poslední etapu odpískala. Zpětně mi došlo, že ta naše večerní procházka s Roušovnou po Benešově byla taková nanečistová, aby zjistila, kde je nádraží, a velmi brzo ráno se sbalila, rozloučila se jen se mnou a požádala mě o předání pozdravů a omluvy zbytku expedice a zmizela na vlak.

Sraz ráno před penzionem, Roušovna odjela. Zbylo nás pět.

Procházíme vesničkama, kde asi rozséval své DNA hrdina z jedné Hrabalovy povídky, hrdina, který se objevil i ve filmu Slavnosti sněženek. Ten, co všecko sbíral s omluvou: "No nekupte to..."

Černá kočka, žlutá zeď a modrý auto.

Navzdory vedru je tu vše v blízkosti Ploučnice krásně zelený.

Ploučnice tu už má přijatelnej rozměr řeky a je lehce uvěřitelné, že to je oblíbená voda vodáků.

Pár posledních jezíků, do konce řeky zbývá už jen pár kiláčků. Jednou se musíme od Ploučnice odchýlit a trápit se po celkem frekventované silnici, ale i toto trápení skončí, pak se zase přimkneme k řece. Je to u místa, kde nabízí kávu - KAFÁRIUM CAFFé08 Point, ale mají zavřeno, jak jinak.

Poslední naplaveniny.

Poslední malý elektrárny. MVE Malá Veleň I. Pak MVE Březiny, Březiny I a Březiny II. Pak je ještě MVE Děčín III. Je jich tu na Ploučnici jak nasráno.

A najednou jsme v Děčíně. Čekali jsme vedro a dusno i se nám to mělo zdát trochu delší. Nic z toho ale nebyla pravda. Celá etapa byla docela pohodová. Roušovna asi sundala gatě o hodně dřív, než viděla brod. Přesto ji celá akce inspirovala k rozhodnutí, že když jsme schopní ujít za devět dní 130 kilometrů, tak proč by si netroufla na tu Compostellu z Porta. Hned to naplánovala a rozhodla, že to příští rok půjdeme v září nebo říjnu. Už se těším.

Milá Ploučnice, provázela jsi nás věrně po devět dní a bylas krásná.

Historickej kamennej most Děčín.

Na pomník lachtana Gastona jsem zapomněl, ale vyfotil jsem něco jinýho, jen nevím, co to je za sousoší.

Eště furt žijou.

Tady to Ploučnice zabalí, vleje se úplně celá do Labe a ... a nic. Na druhé straně Labe je Labské nábřeží a pískovce.

Na Červeným vrchu se tyčí Pastýřská rozhledna s hospodou. Pastýřská rozhledna byla otevřená v roce 1905. Výška zděné rozhledny je 18 metrů, počet schodů jen uprděných 60. Kdysi se vedení města rozhodlo kvůli lepší dostupnosti vybudovat výtah, ale projekt se tak úplně nepovedl. Za málo peněz málo muziky. Technické problémy a neschopnost výtah udržovat z něho vytvořily chátrající trosku. Marně se snaží najít nějakýho zájemce, aby to dal do pořádku.


Na skalnatým ostrohu trčí docela velikej zámek Děčín. Takovej klenotnej bod soutoku Labe s Ploučnicí. Patří mezi nejvýznamnější památky v severních Čechách. Po staletí sloužil jako románskej a gotickej hrad Přemyslovců, později přešel do vlastnictví rytířů z Bynova, kteří jej přestavěli v zámeckou renesanční perlu Děčína. Po jejich odchodu do zahraničí z důvodu protestantského vyznání odkoupili zámek Thunové. Později byl zámek rozšířenej v barokním stylu a přestavbu provedl profláklej architekt G. B. Santini. Mezi návštěvníky Děčínského zámku najdeme hromadu slavnejch hostů. Třeba Fryderik Chopin, který zde složil svůj známej Děčínský valčík. Na zámku byla jedna z největších knihoven v kraji, kterou zde zřídili Thunové, a zámek se stal centrem kultury a vzdělanosti, kam jezdili učenci zdaleka. A v slavnejch dobách sovětské okupace tu sídlili ruští vojáci, kteří zde měli kasárny a ve sklepeních taky vojenský sklady. Ale teď už zámek prošel rozsáhlou rekonstrukcí a následky rusáckýho pobytu jsou zažehnaný.

V přístavišti Děčín se zrovna odehrávala nějaká dobová taškařice.

Čumilů tu je víc než dost. Ale my se tu příliš nezdržujeme, protože máme velkou šanci, že stihnem dřívější vlak do Prahy.

Kdybych měl víc času, pokusil bych se tohodle chlapíka přemluvit, jestli by mi ty lenonky neprodal, protože ty moje se pomaličku začínají rozpadat.

BW...

...a barva.

Stojíme na mostě doktora Miroslava Tyrše. Nalevo zámek Děčín, napravo Labské nábřeží.

Za přístavištěm je  most železniční. Děčínský železniční most z roku 1867 vede přes řeky Labe a Ploučnici. Má smíšenou konstrukci, kdy část je tvořena kamennými oblouky a zbytek je příhradový. V roce 2013 byla dokončena jeho celková rekonstrukce. A je hezkej. Jestli mi nevěříte, zajeďte se tam kouknout.

Uprostřed Tyršova mostu jsem se dozvěděl pravdu.

Hospoda u Pastýřské rozhledny patří do soukromých rukou a před lety byla prakticky pro návštěvníky nedostupná.

Směr Červený Vrch.

V Děčíně jsou služby na vysoké úrovni a ani nejsou příliš drahé. Ty služby.

V popředí Ála s Honzou, za zídkou Labe a na skále zámek Děčín.

No a kdybyste měli roupy a hodně sil a neměli závratě, tak si můžete dole v půjčovně půjčit sedák s úvazy a vylézt si Pastýřskou stěnu přes zajištěnou ferratu, ale je tu docela cvrkot. Na některých uzlech se tvoří fronty skoro jako pod Mount Everestem neboli Čomolungmou, akorát tady vám v létě nehrozí umrznutí. My jsme kolem jen proběhli na nádraží, dali si v nádražce pivo a kafe a sedli do vlaku směr Praha. Tím ofiko končí "Expedice Ploučnice 2022". Bylo to parádních devět dní. Těším(e) se na další podobnou expedici. Díky, Honzo a Ladysu. Vlastně díky vám všem. Dobrej oddíl!

A mapa poslední etapy nakonec.

podpis



Tibor zdraví Počernice.

Tři roztomilé slečny ve vlaku. Jedna z nich pronesla: "Hroch? To je nepromokavý prasátko."

ASI PŘED 15 LETY JSME DOSTALI OD PRADĚDA MILOŠE

kaktus. Říkal o něm, že je škaredej, ale máme být trpěliví, přesadit ho do nějaké úplně normální hlíny a na zimu ho dávat do sklepa. Odmění se nám krásnými květy!
Bylo to opravdu tak, vždycky v červnu nasadil pár květů, ty vydržely celkem krátce a pak se zase tvářil jako nějaký zvláštní exotický plevel.
Letos jsem na něj úplně zapomněla a teprve koncem července byl vynesen s černým svědomím ze sklepa na terasu. Chudinka, absolvoval vedra, sucha, ale i přívalový déšť a bouřky.
V půlce srpna nasadil tolik poupat jako nikdy a teď, s dvouměsíčním zpožděním kvete jako blázen!


Našla jsem si konečně i jeho název - Epifylum.

MINULE JSEM PSALA O BOBŠOVI A VZÁPĚTÍ
se stal nezvěstným. 3 dny se neobjevil ani na volání a lákání na žrádlo, Cackovi ho hledali dokonce pomocí inzerátu.
Nemohla jsem najít pořádnou fotku, kde by bylo kompletně vidět jeho zvláštní zbarvení...
Ani jsem už nedoufala, že se najde, protože v den jeho zmizení jsem někde ze zahrad slyšela příšerný mňoukání a vzteklej štěkot dvou psů - vypadalo to, že psi si vyřizují někde účty s kocourem.
Zrovna ten den se Bobeš nevrátil domů.
V sobotu odpoledne Lenka volala, že je Bobeš doma!
Hned jsem se ho snažila vyfotit líp, ale je to s ním těžký. Neposedí...

V BUDOUCÍM STUDIU POKRAČUJÍ BUDOVACÍ
aktivity a Jirka chodí domů celej šedivej od prachu.
O víkendu pracoval ve výškách a mně se z toho dělali motýlci v břiše.Nebo motýle?


Dalibor dole trpělivě čekal, až se podaří upevnit řetězy, na kterých bude zavěšena železná tyč.


Na tyč museli pak umístit zařízení, pomocí něhož bude vyzdvižená traverza.


Dalibor řídil upevňování a vyvažování traverzy, poněvadž jedinej z nás má zkoušky z vázání!


Taky se muselo hlídat, aby traverza nepoškodila tu fajnovou stěnu, poněvadž z toho by pana zedníka mohl trefit šlak.


Šlo tam o centimetry, možná i o milimetry!
K dolaďování směru geniálně posloužila památeční lyže.


Všechno to zvládli a brzy nastane fáze svařování, na které se dostaví další odborník.

ARNIEMU SE LÍBÍ TENTO SBĚRATELSKÝ
kousek a vážně uvažuje o tom, že by ho rád vlastnil.


Jeho současný majitel nechal přečalounit sedadla a takto vyřešil jejich dočasný nedostatek.

Fakt takhle jezdil!

PETRA NATÁČELA V RADOSTI
hudbu k představení Mauglí.


Režii měl Peťa Šmiřák.

PAVEL ODCESTOVAL ASI NA MĚSÍC DO NORSKA A
slíbil občas poslat nějaký fotky.
Tady je důkaz, že slib dodržel.

Dada a spol.

Milí přátelé a kamarádi, zvu vás na akci, kterou už mám nějakou dobu v hlavě, ale teprve nedávno myšlenka dozrála a může se uskutečnit. Vše najdete zde v emailu i s krátkým osvětlením, které je dle mého třeba. Pro jistotu připojuji i mapku místa, kde se akce koná, abyste se případně neztratili. No.... a kdyby pršelo, tak vše bude jinak.... a budu to vymýšlet až když na to dojde. V každém případě se uvidíme ....

Rádi bychom vás nebo vaše kolegy pozvali na další z workshopů, které pořádáme u nás v Lomnici. tentokrát je jiného zaměření, a to na tanec. Pozvali jsme tanečnici a choreografku Carli Jefferson, která působí i v rámci ČR zejména pro Městské divadlo Brno, anebo divadlo Karlín Praha, a mluví dobře česky. Pokud myslíte, že by mohl být workshop zajímavý pro někoho z vašich kolegů, budeme rádi za přenesení této pozvánky. Rádi bychom rozšířili možnosti vzdělávání i v jiné oblasti než je pěvecká. Workshop je vhodný i pro menší účastníky, již máme některé přihlášené. Pro Carli Jefferson je  velmi zajímavé pracovat s tak různorodou skupinou. Výhodou bude jistě i vzájemná atmosféra důvěry, která na workshopech u nás panuje. To nahrává vzájemné tvůrčí atmosféře. https://www.lsdlomnice.cz/workshopy https://www.facebook.com/events/1225604394851546

Dům umění města Brna ožije v srpnu novými výstavami


JAN AMBRŮZ
17. 8. - 30. 10.

kurátorka: Marika Svobodová

Po delší odmlce se k výstavní činnosti vrací Jan Ambrůz, významný představitel současného nefigurativního sochařství a vedoucí ateliéru Sochařství 2 na Fakultě výtvarných umění při VUT. Výstava v horním patře Domu umění představí jeho nejnovější tvorbu nejen z oblasti sochařství, ale i z oblasti videa. Opominuty nezůstanou ani některé autorovi starší projekty, jako například rozsáhlý komunitní projekt jinákrajina.

 


JAROSLAV PULICAR
17. 8. - 30. 10.

kurátor: Tomáš Pospěch

Výstava v Galerii Jaroslava Krále bude ohlédnutím za více než čtyřicet let vznikajícím dílem momentního fotografa Jaroslava Pulicara, který patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a za své dílo obdržel v loňském roce cenu Osobnost roku Asociace profesionálních fotografů.