Málaga
(deváté zastavení - Nerja)

V sedmém čísle WWWiditelnýho prasete jsem sliboval, že z bílé vesničky Frigiliana v prudkých svazích místních hor sjedeme až dolů k moři do městečka Nerja. Vyslovuj Nercha. Z vesničky to je, co by kamenem dohodil. Necelejch deset kilometrů hodně klikatou silnicí.

Autobus nás přivezl na parkoviště a vedoucí nás protáhl uličkama na předem stanovený místo, něco nám prozradil a pak se všichni se rozprchli. Většinou do obchůdků s atrakcema, ale dnes, protože zrovna bylo vedro jako kráva, si skoro všichni nabrali vodu v kašně a vrhli se po schodech na jednu místní pláž.

Luftem poletujou opečení turisté, motory lodiček smrdí, slunko pere a ....

Na místě, kde dostáváme instrukce a taky to bude odpoledne místo, kde se zase všichni sejdeme, je velký kormidlo. Místo má jednu nespornou výhodu, v tomhle městečku se asi nedá zabloudit. Stačí jít buď k moři, je-li na dohled, a nebo podle čuchu, protože moře tu voní.

Místo se jmenuje Paseo Balcón de Europa. Pár památníků, vorezlý dělo a krásný lavičky.

Takto vypadal balkón před zemětřesením v roce 1884.

Vidět z Balkónu jednu z mnoha místních pláží - je jich tu prej skoro 16 kilometrů, což se mi zdá skoro neuvěřitelný - a zemřít. Tedy co se týče mě, zemřel bych tu po pár minutách. Je pravda, že jsem s mejma dámama ty schody sešel, odplížil jsem se až k velkýmu šutru, kde zaparkovaly, a upaloval jsem pryč, co mi síly stačily. Někam do městečka. Pláž se jmenuje Caletilla.

Hned u Evropskýho balkónu vidím první kostel. A votevřenej. Původní kostel byl postavenej v roce 1505, i když stávající stavba byla ve skutečnosti postavena o hodně později, v roce 1697, pak kostel rozšířili v letech 1776 – 1792. Kostel je konstruovanej jako trojlodní kříž, střední prostor pokrytej dřevěnou kostrou párových vzpěr, na bocích klenuté hrany na koncích a poloviční valené klenby s okny ve zbytku. Na průčelí kostela jsou dvě poměrně velký keramický kachlový desky, jedna popisuje historii kostela, na druhé je nějaká náboženská scénka. V působivejch barvách, až oči přechází. Přímo před kostelem roste obrovská borovice Norfolk Island Pine přivezená z Jižní Ameriky na začátku minulýho století.

Iglesia El Salvador zevnitř.

Interiér je známý svými freskami z 18. století zdobícími loď Evangeline a současnou nástěnnou malbou zvěstování od malíře Francisca Hernandeze.

Balkóny bývají ve Španělsku často osazeny maketou nějakýho místního pantáty. Často jen z pokreslenýho papundeklu.

A zatímco holky se chladí v moři, na mně vyráží první kapky potu. Koupil jsem si pivo v plechu a vypil si ho ve stínu kulatýho stromu.

Je tu předpoledně mrtvo.

Směr, kterej jsem si zvolil, byl sympatickej hlavně tím, že tu bylo málo lidí.

Přesto jsou hospody na návaly připravené. Je tu děsně moc venkohospod, akorát zatím jsou židle opuštěný.

V trafice si můžete koupit Monu Lízu hulící špeka a nebo budovatelský skvosty.

Dámy tu chodí ležérně oděné. Většinou si jen odskočí z pláže do obchůdku pro chlazenej nápoj nebo na kafe a pak honem zpátky do opékárny u vody.

Tahle blbá zvědavá kráva je ve španělských městech dost oblíbená. Prodávají píčoviny a upomínkový předměty.

I patníky se tu vedrem kácí.

Mumlám si polohlasně pod vousy a jdu furt za nosem pryč. Mám na to docela dost času.

Když se oklikou vracím do centra, protože máme s Olinou a Helčou sraz na oběd, začínají se hospody pomaličku plnit.

I ulice se zaplnily. Je to jako mávnutí kouzelným proutkem. Nikdo nikde a najednou tu jsou.

V centru je ale plno prakticky pořád.

Sympatický uličky. Hospody lákají všelijakejma vůněma.

V úzkejch ulčkách bývá i příjemnej stín.

Kolo pro Roušovnu.

Hemžení se stupňuje.

Zlodějka psů.

Unavenej párek.

Konečně jsme se setkali. Roušovna by do hospody nejraději jela svým červeným jaguárem, ale je tu zákaz vjezdu.

Tady si oběd nedáme, tady je ještě zavřeno.

A zatímco holky jdou po obědě zase na pláž, já se vrhám jiným směrem do neznáma.

Marné čekání na zelenou.

Některé turisticky důležité ulice jsou stíněny hadrama. Aby jim ti návštěvníci v létě nepochcípali.

V Nerje žije asi 21 tisích obyvatel. Jedna z nich si zrovna dává hranolky a kraby.

Pivo na stojáka i na seďáka.

Lucerna a klasická elektroinstalace. Už jsem to zmínil několikrát. Vypadá to příšerně, ale při opravách je to systém velmi praktickej.

Ulice se zase začínají vylidňovat.

Pomalu a jistě se blížím ke konci městečka, tam už jsou jen hory. Ale tam nedojdu, protože by mi ujel autobus.

Ti opravdoví místňáci ví moc dobře, co se sluší při siestě.

V průzoru jsem objevil modrou hladinu Středozemního moře, tak jsem to zalomil směrem k modré.

Všude to je z mého pohledu peklo na zemi. A protože jsem toho docela dost nachodil, lehl jsem si na chvíli na zídku nad pláží v částečným stínu a bohapustě jsem usnul. Zdály se mi roztomilý kraviny, takže když jsem se probudil, chvilku jsem nevěděl, kde jsem a proč. Trochu jsem si přismahl holeně, protože nebyly ve stínu.

Je čas začít hledat Balkón Evropy.

Směr je určitě dobrej, protože prodavač ručníků přece nemůže jít jinam než na pláž.

Socha krále Alfonse XII*, který toto místo navštívil po velkým zemětřesení v roce 1884. Ono se tohle místo jmenovalo Paseo de Batería, protože odtud bránili město před útoky Anglánů z moře. Ten zrzavej kanón je toho svědkem. A jak tam král stál a čuměl kolem, vykřikl prej: "Este es el Balcón de Europa!" No a protože to byl přeci král, tak už to tak nechali a předělali cedulky a názvy v mapách. Socha krále je prej v životní velikosti.
*) V některejch materiálech na tom internetě píšou o Alfonzovi dvanáctým a někdy o Alfonzovi třináctým. Co je pravda opravdu, ale opravdu nevím a podtrhuji si to nesouhlasnou vlnovkou po vzoru našeho prezidenta ješity VK.

Sraz máme u provokativně kulaté zeměkoule. Tahle malá soška představuje pět malejch školáků, kteří ve čtvrti Maro objevili 12. ledna 1959 jednu z jeskyní, ze kterejch se postupně stalo až skoro kultovní místo a hlavně lákadlo pro turisty včetně mastnýho vstupnýho. Jeskyně jsou velmi rozsáhlé. Desítky kilometrů vzájemně propojenejch jeskyní. Jsou tu i nějaké nástěnné malby. V jeskyních jsem nebyl, nechám si to na jindy.
Postupně se přiloudali všichni účastníci zájezdu. Ožehnutí a vykoupaní. Olinu málem okradla russačka o batoh s prachama a dokladama. Když byla bába přistižena, bez uzardění tvrdila, že si myslela, že to je její рюкзак. Dopadlo to dobře, vrátila ho.
O čem budu psát příště, to se teprve uvidí.