Přechod Krkonoš
(den první - Šumava)

Tak trochu pomatenej nadpis. Pokusím se krátce vysvětlit. Přechod Krkonoš je projekt začínající někdy v roce 2005. Naše partička vyrazila poprvé a přešla Krkonoše. Přespávali jsme na chalupách, vše si vláčeli na hrbě. Byli jsme o 17 let mladší a bylo nás víc. Postupně jsme prošmejdili Krkonoše křížem krážem. Pro zájemce o historické fejetony z přechodů doporučuju kliknout na "cestovní deníčky" a hledat sekci "Přechody Krkonoš". Je to tam vše poctivě zaznamenané. Tento wwwirtuální archiv nás často překvapí tím, jak si už hovno pamatujeme. Naštěstí v naší partě není nikdo, kdo by zarputile trval na svém. A jak šel čas, Krkonoše nám začaly být malé, proto jsme se vylili z břehů a postupně přidávali další a další naše hory. A aby v tom nebyl bordel, stále se tyto naše přechody na konci prázdnin jmenujou "Přechod Krkonoš".
Před několika málo lety jsme se rozhodli objevit Šumavu. Učarovala nám a dohodli se, že Šumavu zopakujeme víckrát. Letos jsme si vybrali středobod Sušice, odkud jsme podnikali výlety s návratem do Sušice.

Pro nás Počerničáky to znamená vyrazit z domu už za kuropění. Koupil jsem přes "Můj vlak" celé partě lístky na vlak. Nakupuje se to dobře, protože už všichni spadáme do kategorie 65+. Jen u vlaku z hlaváku nás trochu srala červená značka autobusu s poznámkou o výluce. Proti výlukám nic nemám, určitě jsou ty modernizace potřebný. A že jich nějak moc? Je, protože ČD na to dlouhodobě sraly. A možná serou i nadále.

Ten rudej autobus u našeho vlaku mi nešel z hlavy. Našel jsem jinej vlak do Berouna, kterej nespadá pod výluku. Rychle jsem obvolal členy partičky a nechal si změnu schválit. Roušovna mi radila, ať ale prvně koupím nový lístky a pak teprv vrátím ty starý. Dobrej nápad, jenže jsem měl málo peněz na kreditu ČD. To taky v dnešní době není problém. Přes mobilní banku a virtuální kartu jsem si do kreditu poslal litr. A koupil nové lístky. Potvrzení transakce pro první vlak padlo do tunelu. Dnešní moderní elektronická doba ještě neumí ty, jak by asi řekl Babiš, tunele. Sedneme do ECéčka a nemůžu najít jízdenky v mobilu. Mobil je zatlouká. Zkoumám a zároveň nasedáme do vlaku. Tunel všecko posral, ale stihl jsem to včas znova koupit i starý lístky vrátit, ale bylo to náročný. Tak jsme se ten den vyhnuli prvnímu autobusu.

Do Berouna jsme přijeli se zpožděním, ale další vlak jsme stihli. Do Klatov. I tento vlak měl celkem nezanedbatelné zpoždění. V Klatovech nás čekala další náhradní doprava. Usměvavej pan průvodčí nám prozradil, že na nás šest čeká autobus před nádražím. To měla být poslední etapa. Znovu autobusem.

Vystoupili jsme už v Hrádku u Sušice a vydali se na naši první etapu do Sušice.

Aby bylo jasno, musely se pokácet lípy. stejně byly jakési choré.

Svačinářka Álá v zastoupení Honzy zjistil(a), že tu je nějaká dokonce otevřená hospoda. Máme hlad a oběd jako začátek trasy není blbej nápad.

Hrádek vypadá vymrtveně. Je čtvrtek v poledne. Nikdo nikde.

Vorlovi jsou asi v hokně.

U křížku doleva, velí mapy.cz.

Hradecký kočičky. Ta vepředu vypadá, že ji někdo použil místo hajzlpapíru.

Hospoda se skrývá v zámku Hrádek.

Sedli jsme si raději ven na terasu, abysme jim nepokydali ty bílý vystajlovaný ubrusy. Koňský spřežení nefungovalo.

Šachy nikdo nehrál. Obsluha byla lehce odtažitá, ale postupně je to přešlo a byli docela milí.

Zrekonstruovaný zámek je hodnocen jako učebnice všech vývojových architektonických slohů na sebe logicky navazujících, ve výsledku vytvářejících jednotný, harmonický areál. Nedávno zrekonstruovaný zámek slouží jako muzeum, restaurace a zároveň hotel. V muzeu si můžete prohlédnout expozice liturgických předmětů a ornátů, které mají vztah k zámecké kapli, archeologické vykopávky z nejstaršího období historie Hrádku a dobové fotografie zámku. Součástí prohlídky je i zámecký barokní park s otevřeným průhledem do nádherné lesnaté krajiny. Parkem prochází naučná stezka Františka Pravdy. Toliko ofiko info. Moje hodnocení je, že to na mě bylo příliš nóbl, ale jídlo bylo výborný. Trochu vopruz zažijete hned při vstupu, kdy vám cedulí vyhrožujou, že lze platit jen v hotovosti. V dnešní době fakt hovadina. Naštěstí jsem měl ve šrajtofli dvoutisícovku. Slečna od pokladny mi ale prozradila, že se dá platit i kartou. Tak to nechápu dvojnásob.

Zámecká zeď. Prý tu jsou k vidění jakési zbytky sgrafitovejch omítek.

Naším dalším dalším cílem je Svatobor.

Je to docela do kopce, a tak přichází na řadu čert. Nejlepšího čerta míchá Ladys, protože dává víc rumu než griotky. Toho frťana za pár vejškovejch metrů vypotíme. Než dorazíme na vrchol Svatoboru, projdeme ještě Odolenkou. Nemám z ní ani jednu fotku. Je tu pramen Wodolenky a kostel Panny Marie Pomocné. Snad někdy příště.

Svatobor - německy Heiliger Hain - je šumavskej kopec 840 metrů vysokej. Je osazenej rozhlednou a anténama. A je tu i hospoda. Svatobor není jen kopec, je to i pěveckej spolek v Sušici a taky Svatobor (Fridrich) – syn českého knížete Spytihněva II. a Idy Wettinské nebo spolek Svatobor na podporu českých spisovatelů založený v roce 1862 Františkem Palackým.

Co nás však zajímalo po tom výstupu nejvíc, jestli je tam hospoda a jestli je otevřená. Je a je. Pivo Plzeň dobré. Měli tu nějaké velké lívance a rajskou polívku.

Svačinářka si dala místo plzně birella.

My ostatní plzeň.

Překvapivě se nikomu nechtělo vylézt na rozhlednu. Jen Honzovi a mně. Rozhledna je přístupná za jednotný vstupný 30 Kč za hlavu. Platí se pouze mincema v automatu, a nebo kartou taky v automatu. Trochu jsem šaškoval, než se mi podařilo těch pět volebních kroků na automatu přeprat. Musel mi radit strážce věže v teplákách a jasně dával najevo, co si o mně myslí, když neumím ani zaplatit kartou.

Výhled tu je parádní. Jen jak je rozhledna zasklená, výhledy nejsou brilantně jasný.

Na rozhlednu vede 182 schodů, je vysoká 31 metrů a postavená byla v roce 1934.

Některé směry trpěly odrazem ve skle.

Tam v dáli napravo je naše Sušice.

Mám v telefonu takovou appku na určování kopců v okolí. Vypadá a tváří se profi a mnohdy překvapí, co všechno označí. A dokonce správně. Bohužel, přestože je to appka za prachy, někdy je svéhlavá a ukazuje pičoviny.

Retranslačka TV. Kanály 26, 34, 31, 42, výkon 100 kW. To je pro ty, které to zajímá. Hm, já vím, tak nic, zbytek si nechám pro sebe.

Šumava je krásná. Karlu Klostermannovi se nedivím, že se do ní zamiloval.

A jiné výhledy jsou zase zatížené obrovskejma hejnama nějakýho okřídlenýho hmyzu. Ne, to nejsou sračky na snímači, jsou to nějací křídlatí mravenci nebo mouchy.

Pokochali jsme se výhledy, ostatní si oddychli u piva a teď nás čeká cesta dolů a dolů a dolů až do Sušice.

Jsou tu velká mraveniště. Zblízka se kopeček hemží pilnejma černejma mravencema. Tyhle potvůrky tu jsou všude. Provází nás prakticky celé 4 dny. Někdy se člověk neubrání, aby na ně nešlápl. Koušou, protože je sereme. Nedivím se jim.

Mám Šumavu rád. I Josef Váchal byl ze Šumavy celej poblázněnej.

Partička na sešupu ze Svatoboru do Sušice.

Honza Ále našel zdřevěnělé srdce. Ála mu za něho hezky poděkovala a zeptala se ho, jestli ho smí vyhodit. Asi myslela to dřevěný srdce. Ale kdo ví?

I sršňů tu bylo poměrně dost. Tenhle byl na šrot, protože poblíž rostla jakási švestka. Ladys by asi řekl: "Švestka je blázínek."

Sušice na dohled. Ladys volá naší ubytovatelce.

Na tenhle kopec se vydáme v neděli.

Mraky černejch mravenců.

I v Sušici najdete moc hezké zahrádky.

Majitel vily Malka vyřešil problém zimního a letního času na slunečních hodinách.

Riskantní způsob venčení.

Dorazili jsme do Sušice docela brzo, paní z penzionu nestíhá.

Náměstí s radnicí.

Na náměstí jsme si našlí hospodu s vtipným názvem "Pípa a vývrtka". Vaří tu dobře a mají výborný vrchně kvašený speciální pivo. Postupně jsme všichni přešli z plzně na SANDále.

Půlka zůstává v hospodě a druhá půlka jde zařídit ubytování.

Raději se ptáme, kde je recepce. Pán se třemi psy a dvěma dětmi sice není místní, ale kde je recepce, kupodivu ví. Za rohem.

Svatý Václav.

V Sušici je těch vtipných názvů víc. Třeba penzion "Jez a spi".

I zeleň tu řeší originálně.

Kafe přes ulici.

Náměstí Svobody. Vracíme se zpátky do hospody. Kecáme a popíjíme pivo.

Tudy zítra půjdeme na autobus, teď ale jdeme na kutě. Čeká nás zaslouženej odpočinek.

Sušice se chystá vypnout slunko a jít spát.

Čtvrt na devět, není to brzo, Antone Pavloviči?

Cestu do pokojíku, kterej má vchod přímo z ulice, nám spolehlivě naznačuje zelenej panák. Jdeme spát.

podpis


Řeckej geokešing.


Tanya objevila, že každej román začíná prvním písmenem.

Talking head Karel Havlíček: "Babiš je dnes jasným kandidátem ANO na odsouzeného."

JAK TO BÁRA VE SVÉ POZVÁNCE KRÁSNĚ

naplánovala, přesně tak to bylo!
V sobotu jsme přijeli do Lomnice a našli vchod do kouzelné zahrady.

Bylo to už nějakou chvíli po zahájení, takže zahrada byla "zabydlená", Bára údajně právě prováděla skupinu návštěvníků a ani jsme ji hned neviděli.
Vítali nás samí dobří lidé a od prvního okamžiku bylo jasno, že to všechno funguje tak nějak samo sebou.

Lea utíká ze záběru, ale úplně se jí to stejně nepodařilo!

Z pojízdnéch pocestnéch nezklamala tradičně Eliška, má pochvalu!
Hanka s Leou jistily pohoštění, které bylo náramné a všichni pěli chválu.

Desítečka Genius noci chutnala jako vždycky.

Saša jako impresionistický objekt krásně zapadal do atmosféry.


Pan Jiří přichází!

Příjemná, poklidná a malebná atmosféra!
Jako překvapení přijela Vlasta z Bratislavy a na naše nesmělé přání přivezla i violoncello, přesto, že
s Martinem jeli do Brna vlakem. Hrdinský čin!
Vydaly jsme se s Vlastou na obhlídku zahrady a okouzlení nebralo konce.


Konečně jsme objevily Barču v roli průvodkyně v obklopení pozorně naslouchajících.

Martin zorganizoval ještě setkání s kamarádem Igorem - ten přijel pro změnu až z Prahy!

Kam se člověk vrtnul, tam potkával fajn lidi. Nemohlo by to tak být pořád?


Barčiny obrázky jsou nádherný, úplně nás to dojímalo, jak je zahrada ještě dokreslovala.
Některý se mně nepodařilo vyfotit, protože sluníčko svítilo docela hodně a se sklem na akvarelech se to úplně nepojilo. Ale něco se přece jen zadařilo.

Museli jsme koukat i pod nohy, úroda jablek v kouzelné zahradě byla zřejmě pořádná!


Návštěvníci tvořili všelijaká malebná zátiší.

Dva Jirkové - jeden Jerka nás všechny přivezl (pozor - další hrdinský čin, ani Genia noci si nemohl po chuti dát...) a druhý Jirka je majitelem zahrady.
Vydaly jsme se s Vlastou i do sklepa okolo stěny, kde se objevily další Barčiny výtvory.


Prošly jsme okolo nich do sklepa a ten už patřil tvorbě stréca Pavliša.


Bylo tam víc obrazů i fotografie, ale světla málo a tak jsem si moc netroufala.
Nádherná atmosféra. A nahoře v klícce?

Říkala jsem si, že to by mohl být ten trpaslík, co jsme ho hledaly. Nevím jak vy, ale já tam vidím jasnou čepičku. Maskuje se za jinýho tvora.
Mezitím se venku děly věci - nastoupil sbor z Kuřimi, to bylo další překvapení!


A pak nás přišla pozvat Eliška Fuxová, že má kousíček odtud v synagoze výstavu. Sice jsme se chystaly hrát, ale nedalo nám to. Dobře jsme udělali, šel s námi i Jirka.
Toto jsem ještě nikdy neviděla - obrazy jsou smaltovaný! A nechybí jim vtip...


Pamatuju si, že ten vlevo je pocta Jiřímu Ovčáčkovi. Mně to z dálky připomnělo srp a kladivo.
Ptala jsem se pak autorky jestli to byl záměr. Říkala, že nebyl, pak se na to koukla z dálky a přiznala, že to tak opravdu vypadá!

Ten vpravo měl název Zapnutá žehlička.
Jirka připravil klavír (to je můj novej cestovní!) a Igor si ho úspěšně vyzkoušel.


Skupinky se všelijak proměňovaly.


Ti dva v černém se tu octli úplně náhodou - jeli okolo na kolech! Mirek a Magda, kamarádi, který jsme poznali dávno, na bicyklovém výletě do Toskánska.
S Vlastou jsme zahrály něco staré muziky a dobře jsme se u toho pobavily! Taky jsme doprovodily Ivana Holase - zazpíval nám Bulisovo Jedno jméno.
Z toho samozřejmě žádnou fotku nemám.

Občerstvení mizelo, z čehož plyne poučení, že se to Lee i Hance všechno povedlo!


Barča představila další program, který vytvořili v novém seskupení. Prý to nestihli moc zkoušet, ale tak to mělo být. Vlastně veřejná zkouška!


Rozhodně nás to všechny zaujalo.


Hanka s Leou kromě občerstvení obstaraly i květiny pro autorku výstavy a vlastně celého toho kouzelného odpoledne.


Došlo i na aranžované foto!

Martin s Igorem byli zřejmě docela nadšení.

I Dalibůrek byl viditelně potěšen a už vymýšlel další společenské události.
Pak se zahrada pomocí organizátorů nenápadně začala proměňovat do původního stavu.
Lea přinesla pavouka.

Ten se mně moc líbí. A doporučuju si povšimnout, že si Lea vybrala k odnášení obraz, který je přesně sladěn s jejím oblečením!


Jsme rádi, že jsme to odpoledne zažili. Bylo to přesně, jak to mělo být. Věci se děly tak nějak samozřejmě, lidi měli dobrou náladu, Bářina i Jardova tvorba potěšila oko i duši, stejně jako to všechno okolo.
Posíláme pozdrav Baje, která moc chtěla přijít, ale nakonec musela vzít službu v muzeu.
Ve víru událostí jsem zapomněla vyřídit její omluvu a tak to činím touto neseriózní cestou.
Děkujeme!!!

PAVEL POSÍLÁ Z NORSKA
Ahoj,divejte, co sem včera natočil - https://youtu.be/u1BmQXCIVrs

JAK TO VLASTNĚ JE DOOPRAVDY S KOČIČKAMI
u Cacků, to mně vrtá hlavou.
Konečně se mně podařilo vyfotit Bobše - bílý kocourek s mourovatým ocasem.
Slečna Marplová alias Cyri (pardon, ale vlastně nevím, jak se píše správně!) - mourovatá kočka, starší o rok a chybí jí přesně ten kus ocásku, který vlastní Bobeš. Pochází úplně z jiných koutů země Moravské. A fčil mudrujte.


Vedle slečny Marplové je vidět rostlinka zvaná Kočičí šanta a kočky z ní jsou opravdu úplně zmagořený!
Právě v tomto momentě řekl Toník, že by si chtěl zkusit vyfotit kočky. Dostal foťák na krk,
pokyny a fotil.

A TOTO JSOU FOTKY VYFOCENÉ TONÍKEM
Cacků, to vlastnoručně potvrzuji.

Dada a spol.

Ahoj,
pro novou 48. sezonu jsme v HaDivadle zvolili téma Blízkost. Proto jsme se mimo jiné rozhodli pojmout i náš úvodní text k letošní sezoně ne jako manifest, ale jako pohodovější oslovení blízkých přátel, za které vás, naše diváky, považujeme. Naší výchozí motivací k tématu Blízkost je snaha přiblížit se sobě navzájem. A to jak uvnitř vztahů v našem divadle, tak i ve vztahu k vám – našim divákům... více informací zde.

Vážení a milí příznivci Black Uganda Choir
nalaďte si ve středu 7. září v 19.15 rádio Proglas 107.5 FM a vyslechněte živý koncert a povídání, co všechno můžete zažít, když se vám jednorázová recese z 9. 9. 1992 protáhne na celých třicet let ...
Do deníčku:
sobota 8. října v 17.30: velký koncert a jam-session k 30. narozeninám kapely v Café Práh.
pozor, čas začátku koncertu se ještě může pohnout
pozor, čas konce večírku neznáme ani my
sobota 29. října: festival Folková lípa, Lípa u Havlíčkova Brodu, sokolovna
sobota 4. listopadu: Říčany u Prahy
BUCH s vámi!

Rádi bychom vás nebo vaše kolegy pozvali na další z workshopů, které pořádáme u nás v Lomnici. tentokrát je jiného zaměření, a to na tanec. Pozvali jsme tanečnici a choreografku Carli Jefferson, která působí i v rámci ČR zejména pro Městské divadlo Brno, anebo divadlo Karlín Praha, a mluví dobře česky. Pokud myslíte, že by mohl být workshop zajímavý pro někoho z vašich kolegů, budeme rádi za přenesení této pozvánky. Rádi bychom rozšířili možnosti vzdělávání i v jiné oblasti než je pěvecká. Workshop je vhodný i pro menší účastníky, již máme některé přihlášené. Pro Carli Jefferson je  velmi zajímavé pracovat s tak různorodou skupinou. Výhodou bude jistě i vzájemná atmosféra důvěry, která na workshopech u nás panuje. To nahrává vzájemné tvůrčí atmosféře. https://www.lsdlomnice.cz/workshopy https://www.facebook.com/events/1225604394851546

Dům umění města Brna ožije v srpnu novými výstavami


JAN AMBRŮZ
17. 8. - 30. 10.

kurátorka: Marika Svobodová

Po delší odmlce se k výstavní činnosti vrací Jan Ambrůz, významný představitel současného nefigurativního sochařství a vedoucí ateliéru Sochařství 2 na Fakultě výtvarných umění při VUT. Výstava v horním patře Domu umění představí jeho nejnovější tvorbu nejen z oblasti sochařství, ale i z oblasti videa. Opominuty nezůstanou ani některé autorovi starší projekty, jako například rozsáhlý komunitní projekt jinákrajina.

 


JAROSLAV PULICAR
17. 8. - 30. 10.

kurátor: Tomáš Pospěch

Výstava v Galerii Jaroslava Krále bude ohlédnutím za více než čtyřicet let vznikajícím dílem momentního fotografa Jaroslava Pulicara, který patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a za své dílo obdržel v loňském roce cenu Osobnost roku Asociace profesionálních fotografů.