Přechod Krkonoš
(den třetí - zase Šumava)

Je sobota, naše šumavská expedice je v předposlední etapě. Snídani ve Fialce musíme zrušit, protože mají ráno zavřeno, zkoušíme nějakou pekárnu, ale nic moc.

Sváču jsme si koupili v místním COOPu, protože jak je známo, naše etapy často postrádají otevřený hospody. I dneska potřebujeme jet autobusem stejnou trasou jako včera, ale vystupujeme o zastávku dřív v Kašperských horách.

Pomaličku se suneme na autobsový nádraží.

Sušice mě baví, protože odrbanost omítek odhaluje jinou, lepší krásu.

Třebas "Dámy na pláži".

Sedící dívka v předklonu.

Jdoucí dívka bez omítky.

Třásně. Pouliční galerie miluju.

Obdélníky podle Rothka.

A taky jsou pouliční stěny vděčnou inzerentní plochou pro hlásání neoddiskutovatelných pravd.

I po roce 1989 jsme zemí milující zákazy všeho druhu.

Kašperské hory. Autobus přijel včas, řidič byl jinej než včera. A opět byl autobus téměř prázdnej.

Směrovky nepotřebujeme, protože Honza má všecko vzorně nachystaný v mobilu přes mapy.cz. Mě by zajímala především položka Flusárna. Někdy se tam budu muset vypravit. Tam by se asi líbilo vňoučkovi Bobíkovi, ten flusá rád a pořád.

Dnes večer v kině...

Pro nákup s dvoukolákem.

Kašperské hory, německy Bergreichenstein, dříve Reichenstein, staročesky Pergreichenssteinské Hory. Bydlí tu asi 1500 obyvatel. Uprostřed rozlehlýho náměstí je arciděkanský kostel svaté Markéty z poloviny 14. století.

Hotel Modrásek má dokonce volné pokoje. Nabízí se, že bysme mohli jít po modré...

...ale půjdeme po zelené. Takto to máme naplánované. Gábi jde napřed, protože nepotřebuje ranní kávu. Honza čeká na Álu.

Protože Ála po ránu nutně potřebuje kafe, a pokud možno dobrý kafe, stavili jsme se ve stylové kavárničce hned vedle pamětní desky šumavskýho pisálka Karla Klostermanna. Olina kafe nechtěla, tak se slunila jako před týdnem na ostrově Zakyntos. Jen to moře chybělo. Nemůžeme mít všecko najednou, zahltilo by nás to.

V Kašperskejch horách moře nenajdete, ale zato tu mají vlnící se kašnu. Před ní je socha svatýho Jana Nepomuckýho, kterej s vodou cosi do činění měl. Socha je z roku 1861, autora jsem nedohledal, je možný, že dílo vytvořili společně místní kamenící. Takové asi baroko. Kašna mi připadala nějaká rozbitá nebo ucpaná, nedokázala tryskat. Honza mi prozradil, že to je schválně, jde o nějakou pumpující vlnící se verzi. Ale neberte mě vážně, třeba jsem to všecko popletl. Co mohu odpřisáhnout, je, že voda v ní netryská, ale dělá vlny.

Za prvé jdeme po zelené, za druhé je to furt do kopce a za třetí je to kolem býků. Pak se na nás trošku usměje "štěstí" a všecko, co jsme vystoupali, si zabijeme prudkým sešupem k Opoleneckému potoku. Odtud už to je na hrad Kašperk jen a jen do kopce. Docela slušnýho.

Čím jsme vejš, tím víc se nám Šumava odhaluje.

Poslední stavení, pak už jen lesem zase nahoru.

Po již dřív prodělaným kovidu mám kapacitu plic trochu sníženou a někdy děsně funím a mám pocit, že mě o kyslík někdo okrádá. To se mi děje zrovna teď. A ještě se potím jako prase.

Pod hradem je odpočívadlo. S tím pocením to nemám jen já, i ostatní jsou splavení. Toto je Roušovna a je mokrá až na kůži.

Po pár stech metrech už je hrad vidět. Je to atrakce a míří sem docela dost lidí.

Zákaz hry na varhany.

Prohlídka hradu je placenou atrakcí, ale na nádvoří je naštěstí stánek s pivem a stánek s buřtama. Dáváme si obojí.

Dopito i dojezeno, vyrážíme dál.

V příkopu podél Kašperskýho hradu se pasou kozy, což láká mouchy. Krásná symbióza.

Pod hradem je malé odpočívadlo s oknem. Zkusili jsme si všichni, jestli by nám slušelo bejt prezidentem.

Jednoznačně lze říct, že jo.

Úplně nám všem.

Paní svačinářka prezidentkou.

Honza dokonce zkouší, jestli by uměl tu pozici, ve které byl vyfocenej Zeman fotografem Herbertem Slavíkem a následně vyžehlenej ve fotošopu. Honzu jsem nežehlil, protože vrásky nejen jemu, ale nám všem ostatním sluší.

Paní prezidentka a první pán. Nevím, jakej je opak od první dámy.

Hrad Kašperk, německy Karlsberg. Po nástupu Karla IV. na trůn hrozilo napadení z Bavorska, tak král roku 1356 pověřil stavitele Víta Hedvábnýho výstavbou hradu, pomocí nějž mělo být snazší území chránit. Hrad byl dostaven roku 1361. Hradu bylo udělený právo hrdelní, tak se tu smělo popravovat. My jsme tam ale žádnou šibenici nebo podobné zařízení neviděli. Jedním z majitelů (1411) byl i Petr Zmrzlík ze Svojšína, kterej ho za 200 kop grošů opravil. Kolik je kopa grošů eur, vám nepovím. Hledal jsem na burze, ale nenašel. V roce 1616 si hrad koupilo město Kašperské Hory a tak tomu je dodnes.

Šumavo, seš hezká.

Z Kašperskýho hradu, ale to je celkem logické, to jde zbytečně z kopce. Je tu docela frekventovaný parkoviště, sloužící návštěvníkům, kteří chtějí hrad vidět neupocení. Cesta dolů nás však zase donutí se drásat do ještě většího a prudšího krpálu než před hradem.

Funím a teče ze mě jako z vola.

Kolem mě je tolik hezkejch barevnejch motivů, že je využívám k rafinovanému odpočinku a nabrání dechu.

A ty krásný balvany!

Pomaličku se blíží vrchol. Vrchol Sedlo. Už nejdeme po zelené, ale přešli jsme na sympatičtější žlutou značku, pak na červenou. Sedlo je ve výšce 902 mnm. Patrně nejvyšší místo, kterého jsme dnes dosáhli.

Za Sedlem najdete dřevěnou příhradovou rozhlednu ve tvaru sedmiúhelníku. Autorem je architekt Ullman z ČVUT. Vysoká je 24 metrů. Schody dřevěné. Výhled fascinující.

Panoramatickej výhled z rozhledny. V originále má pano velikost přes 1,6GB.

Tam někde je i naše Sušice.

Jo a samozřejmě je vidět i naše první rozhledna z letošního přechodu "Krkonoš" Svatobor.

Gábi s Ladysem se ochotně obětovali a hlídají nám batohy, protože kdo by lezl do schodů, když nemusí.

Že by něco keltskýho?

Radostnou novinou je, že od tohoto okamžiku lze skoro s jistotou prohlásit, že do kopců už moc nejdeme. Jen lehce zvlněně furt dolů a dolů.

Spirála dřevěnýho stáří.

Pod Sedlem jsme objevili bufet, kde jsme si dali polívku a pivo. Kromě občerstvení jsme si tu přes mobila koupili i lístky na zítřejší autobus zpátky do Prahy, protože slibuje kratší a jednodušší jízdu bez přesedání než vlakem. Vlakem to je totiž momentálně dost výlukový, takže bysme stejně jeli častěji autobusem než vlakem. Lístky jsme si koupili za minutu dvanáct. Jedinej spoj a posledních 6 míst.

Cesta se vine poeticky podél žampionů.

Ale přesto se na naší partičce projevuje únava. Gábi odpočívá.

Ála odpočívá.

Roušovna odpočívá. Taky bych odpočíval, ale fotím.

Skrz vzrostlý smrky sem tam prokukuje město Sušice. Náš dnešní cíl. Stejně jako den předchozí.

Dáma s psíkem. To napsal myslím Puškin. Ruští klasici mi nejdou.

Takhle hezky shora vypadá ta naše Sušice. Dělají se tu ještě ty slavný sirky?

Pod kopečkem Šibeník je Žižkův vrch trapnejch 619 mnm. Útočištěm a oporou všech nepřátel kalicha v kraji se stal Jan z Rýznberka, kterýmu patřil hrad Rabí. Trvalá hrozba pro město Sušice. Husitská vojska hrad dvakrát obléhala a i dobyla. A to v roce 1420 a o rok později taky. Při druhé bitvě bylo dobyto a dobito i druhé oko Jana Žižky. Původně Šibeniční vrch byl na paměť pětistého výročí úmrtí husitskýho vojevůdce Jana Žižky přejmenovanej na Žižkův vrch. Byl zde umístěn skoro dva a půl metru vysokej litinovej kalich, kterej odlila firma Leopold Schifauer v Klatovech za 4456 korun. Kalich byl upevněnej na třímetrovým soklu. Ten stál 3200 korun. Obě položky byly získané dobrovolnou sbírkou. Slavnostní odhalení proběhlo 28. října 1924.

Panorama města Sušice.

Na večeři jsme si opět zamluvili stůl v Pípě a vývrtce. Je v koutě hned u vchodu do kuchyně. Dali jsme si s Roušovnou napůl hovězí žebra a zcela nehorázně a nezdravě jsme se přežrali. Chybou je i to, že jsme dochlastali to dobrý pivo Sládkovu volbu a musíme pít pouhou plzeň. Kohosi napadlo, že by bylo dobrý se poohlídnou i po nějaké jiné hospodě, protože znát za 4 dny jen jednu nám přijde trapně konzervativní.

Konečně se dočkáš, zítra se na tebe kouknem zblízka.

Zlatonosná Otava tiše poklokotává, zlato si nechává pro sebe, sem tam nasraně kvákne kačena.

Nebo se tudy prosmýkne zdivočelej cyklista na Strašín. Poklidné podvečerní městečko.

Kostel svatýho Felixe.

O kousek dál brána do kláštera Nanebevzetí Panny Marie.

Ohlídnul jsem se zpět a vidím slavné sousoší 4 prezidentů. George Washington (1732–1799), Thomas Jefferson (1743–1826), Theodor Roosevelt (1858–1919) a Abraham Lincoln (1809–1865) na šumavském nebi. Původní sousoší tesali Gutzon a Lincoln Borglumovi v Mount Rushmore v USA.

Katedrála novou malířskou technikou. (Plíseň na omítnuté zdi.)

Ta jiná hospoda, co nás napadla v Pípě, je vlastně pivovar. Pivovar u Švelchů. Našli jsme ho hravě, i stůl byl volnej. Přesto tu byl docela šrumec.

Obsluha rychlá jako vítr a několik druhů piv. Je to jasný, zítra si sem zajdeme na poslední oběd, než pojedeme zase domů.

Jdeme spát, zítra je poslední šumavská etapa.


Ještě mapa etapy jako dycky.

podpis


Nejhorší vláda od roku 1989. Dle mého měřítka.


Naše dvě kuřátka - Helča a Honza - v Nepálu a ve větru.

Umřela mi královna.

PAVLOVI SE KRÁTÍ POBYT V NORSKU A ZA TÝDEN

už se chystají na cestu domů.


Je to už skoro dva týdny, co hlásil příchod podzimu - chladno atd. Vlastně skoro jako u nás.


Jinej svět...


Fakt divná kočka.

Z této fotky jsem měla motýlky v břiše - ta žluto-modro-červená skvrnka je Adam Ondra
na cestě vzhůru.

Pavlův úřad.

POKRAČOVÁNÍ HRDINSKÝCH ČINŮ V BUDOVÁNÍ
studia nabralo na tempu a děly se věci!


Traverza připravená ještě na původní zdi čeká na prodloužení svařením a to chce odborníka!


To je on - kamarád Zdeněk Životský - přišel, svařil, odešel.

Zůstal po něm šikmý svár, ověřený odstraněním zbytku betónu pod ním.


Při jeho další návštěvě došlo na svaření druhé traverzy a pak už byly obě nachystané
k odbourání původní zdi.
Boural Jerka sám, bourali i společně s Daliborem a v neděli, na nejnáročnější akci přišel
na pomoc Petr!


Další betonovej blok museli rozřezat na čtyři díly a pak je postupně sundávat pomocí vrátku.


Ty čtyři bloky byly nejtěžší a buďme rádi, že už je to pryč, bez úrazu..


Když jsem uviděla tuto fotku, vzpomněla jsem si na tatu! Něco z jeho podoby se tam objevuje...


Sláva! Obě traverzy visí bez podpory a drží.


Začíná být vidět budoucí prostor. Pánové konstatovali, že bude dost velkej - gratulace!!!

Dada a spol.

Ahoj,
pro novou 48. sezonu jsme v HaDivadle zvolili téma Blízkost. Proto jsme se mimo jiné rozhodli pojmout i náš úvodní text k letošní sezoně ne jako manifest, ale jako pohodovější oslovení blízkých přátel, za které vás, naše diváky, považujeme. Naší výchozí motivací k tématu Blízkost je snaha přiblížit se sobě navzájem. A to jak uvnitř vztahů v našem divadle, tak i ve vztahu k vám – našim divákům... více informací zde.

Vážení a milí příznivci Black Uganda Choir
Do deníčku:
sobota 8. října v 17.30: velký koncert a jam-session k 30. narozeninám kapely v Café Práh.
pozor, čas začátku koncertu se ještě může pohnout
pozor, čas konce večírku neznáme ani my
sobota 29. října: festival Folková lípa, Lípa u Havlíčkova Brodu, sokolovna
sobota 4. listopadu: Říčany u Prahy
BUCH s vámi!

Dům umění města Brna ožije v srpnu novými výstavami


JAN AMBRŮZ
17. 8. - 30. 10.

kurátorka: Marika Svobodová

Po delší odmlce se k výstavní činnosti vrací Jan Ambrůz, významný představitel současného nefigurativního sochařství a vedoucí ateliéru Sochařství 2 na Fakultě výtvarných umění při VUT. Výstava v horním patře Domu umění představí jeho nejnovější tvorbu nejen z oblasti sochařství, ale i z oblasti videa. Opominuty nezůstanou ani některé autorovi starší projekty, jako například rozsáhlý komunitní projekt jinákrajina.

 


JAROSLAV PULICAR
17. 8. - 30. 10.

kurátor: Tomáš Pospěch

Výstava v Galerii Jaroslava Krále bude ohlédnutím za více než čtyřicet let vznikajícím dílem momentního fotografa Jaroslava Pulicara, který patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a za své dílo obdržel v loňském roce cenu Osobnost roku Asociace profesionálních fotografů.