Přechod Krkonoš
(den čtvrtý - zase Šumava, ale poslední)

Je neděle, poslední den na Šumavě. Už dřív jsme se domluvili, že dopoledne navštívíme kapli na kopci nad Sušicí. Předpověď počasí přes všechny aplikace v našich mobilech není nijak příznivá. Dokonce se tak ztratí i prognózy ulhané Kláry, která se opičí a slibuje taky déšť.

Náš den na čundrech začíná vždycky snídaní. Kdybych chodil sám bez partičky, asi bych to nedodržoval. Jak to tu je s cukrárnama a pekárnama ani nezkoušíme zjistit, proto jdeme najisto do dobře zásobenýho COOPu a jako syslové si všecko doneseme na pokoj, kde se v klidu nasnídáme. Poslední snídaně.

Tentokrát si ale bereme na túru plné batohy, sem se už nevrátíme. Sbohem pokojíčku do ulice, sbohem rozbitá sprchová hadice, sbohem Henri de Toulouse Lautrecu s Tancem v Moulin Rouge nad postelí.

Naše kroky vedou směrem, kudy jsme za ty čtyři dny ještě nešli.

Kulturní dům Sokolovna je místem, kde se nachází i další prostory Sušického kulturního centra – SIRKUS, p. o. Sídlí na adrese T. G. Masaryka 120 v historické budově sokolovny, která byla postavena podle projektu místního stavitele Roberta Grabingera v letech 1912 – 1914.

Protože budou za pár tejdnů volby, je jasný, že šmejdi vystrkujou drápy. Nejhorším se nakonec stal Babiš a Okamura. Samotní komouši jsou, pevně věřím, historická skvrna odstraněná docela důkladně samoúhynem. Voliči komoušů samozřejmě musí svou zlobu, nenávist a nespokojenej vztek někde vybít, takže se přikloní k SPD. K žádné jiné skupině se připojit asi nemůžou.

Sušice, sympaticky zanedbané fasády. Přece jen to je už o tři sta metrů dál od náměstí, kde to září péčí.

Jdem kolem kafírny, ale Ála kupodivu na kafe kašle.

Tenhle zajímavej barák se mi nepodařilo identifikovat.

Blížíme se k mostu přes Otavu.

Je sice dřevěnej, ale auta po něm jezdí. Vytváří při přejezdu zajímavej zvuk. Za mostem je totiž dlouhá řada garáží, takže provoz tu docela je.

Poslední malej jez na Otavě v Sušici.

Espézetka mostu.

Kromě pěších, osobních aut a cyklistů využívají most i pavouci. Konkrétně křižáci mostní. Ne, fakt si z vás nedělám prdel. Křižák mostní je druhem holarktické oblasti, v Česku je, vyjma horských oblastí, rozšířen v rámci celého území, vázán je však spíše na biotopy se zdroji vody, často se objevuje v blízkosti větších řek. Původním přirozeným prostředím křižáka mostního jsou vlhké louky s vysokou trávou, lze jej však pozorovat i synantropně na mostech, plotech a budovách. Sítě jsou velké a kolové, v průměru měří i 70 cm, pavouk do nich lapá létavý hmyz. Signální vlákno sítě nemusí být rozpoznatelné. (Wikipedia)

Po nábřeží Jana Seitze se dostáváme na začátek Křížové cesty. Protože jsme přišli z druhé strany, začínáme zastavením třetím.

Cesta vede sice nahoru, jak jinak, ale není to nic strmýho, taková pohodářská křížová cesta. Akorát s tím křížem na hrbě by to byla docela otrava.

Mezi větvemi vyčuhuje věž sušickýho kostela Svatýho Václava.

Zastavení třinácté a tady i poslední. Podle uměleckého návrhu Bohuslavy Skrbkové ji vykovali studenti Střední školy Oselce, obor Umělecko-řemeslné zpracování kovu – práce kovářské, pod vedení Jiřího Wallnera. Umělecky velmi dobře a citlivě ztvárněné výjevy jsou osazeny do kamenů a skal při cestě v nepravidelných intervalech.

Kopec je sice docela strmej, ale protože se loudáme serpetinama, není to nic, z čeho by se člověk příliš zpotil.

Ladys.

Výhled od kaple Anděla strážce.

Sušice je odtud jako na dlani.

Kaple stojí na vrchu Stráž. Dřív to bylo místo pozorovací, stráže měly dobrej rozhled do daleka.

Barokní kaple Anděla Strážce, lidově zvaná Andělíček, postavena r. 1682 – 1683 na způsob poutnických kaplí kapucínským řádem. Roku 1735 byla kaple obehnána ambity se čtyřmi nárožními kaplemi, které jsou zasvěcené Matce Boží, sv. Janu Nepomuckému, sv. Floriánu a sv. Máří Magdaléně. Při pohledu na jih je vidět celé město jako na dlani.

Dobře zvlněnej horizont.

Mraky trošku vyhrožujou.

Ale nakonec se žádná tragédie prudkýho pršení nekoná. Jen tak mží, ale deštníky se hodí.

Osamělá usedlost.

Stále se dohadujeme, jestli stojí za to, jít na ten kopec před obědem, názory se různí, protože hrozí přece Klára s tím déšťěm, ale co bysme dělali dole tak brzo? Hospoda otvírá až v 11.

Teď zrovna neprší a Roušovna je zásadně pro cestu nahoru.

Abych nezapomněl, vyhrožoval jsem tu několikrát, že nás všechny dny bude provázet výhled na rozhledu Svatobor.

Z kopce nad Sušicí je město ještě víc na dlani.

Kaple Anděla Strážce z nadhledu.

Svatobor se na chvíli schoval.

Cesta na kopec nám netrvala tak dlouho, jak jsme si přáli, ale když jsme se pořádně loudali, dorazili jsme do hospody těsně po otevření. Dali jsme si tu dobrej oběd a šli se ještě podívat na pár sušickejch cetek.

Jednou z cetek bylo muzeum sklářství. Zavřeno

Druhou pak židovskej hřbitov. Zavřenej.

Starý židovský hřbitov v Sušici, založený v roce 1626, přiléhá k městským hradbám mezi říčkou Volšovkou a ulicí Příkopy jihozápadně od náměstí Svobody. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Dochovalo se necelých 150 náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1703. (Jak se zjistilo při jeho detailní dokumentaci v roce 2014.)

Poslední pohřeb se zde konal v roce 1875. V letech 1987–1988 proběhla laická rekonstrukce a některé náhrobky tak již nemají původní východní orientaci. Od roku 1876 byl využíván nový židovský hřbitov. V současnosti je nad vstupem kamenná luneta s menorou a informacemi o osudu židovských obyvatel města.

Hřbitov patří k majetku české Federace židovských obcí a jeho kovaná branka se zamyká. Více najdete na portálu Kešet (Chewra). Nejvíce se vyskytují jména rodin Fürth, Hahn, Weil a Schwarzkopf a také rodina Kubie (Kubý) původem z Prahy. Nádherné a kultivované epitafy, funerální plastika odpovídá pošumavským macejvám – květinový motiv, motiv hvězdy anebo tří hvězd, jediná levitská souprava a žádné kohenské požehnání. Hřbitov je po rekonstrukci v r. 2014 ve velice solidní kondici.

Stále máme dost času, takže jako správní důchodci jsme vzali útokem malebnou cukrárničku, kde už pár babek a dědků sedělo. Dlouho jsme se rozmejšleli, co si dáme. Já jsem si to vyřešil celkem jednoduše, nedal jsem si žádnej dortík, protože dortíky nemusím, ale docela dobrou dvojku červenýho a Ladys bílýho. Ostatní kafe a dortíky. Pomalu je čas se vyhrabat z cukrárny a nasednout do autobusu, kterej nás má za necelý dvě hodiny dovézt do Prahy, ale trvá to dýl, protože jsou všude zácpy. Není se co divit, je totiž konec prázdnin a všichni se vrací do svejch domovů.

Tentokrát mapu nedávám, protože jde o takovou malou interní etapu. Místo mapy končím sérii povídání o Šumavě, pod hlavičkou "Přechod Krkonoš", fotkou od Honzy, kterej mě párkrát vyfotil s poznámkou, že bejvám na fotkách z našich čundrů málo, tak se to snaží napravit. Díky, partičko, těšíme se na další akci. V příštích číslech můžete očekávat fejetony ze španělské Málagy, řeckýho Zakyntosu, ale taky z nepálskýho Mustangu a nebo ze severu Evropy, snad včetně polární záře. Nebojte se, milí příznivci, prameny zatím nevysychají.