prase40/2022

Důchodci ze mlejna 2
(Co se stalo potom.)

Pátek:
Podařilo se nám domluvit se už večer na páteční etapě. Částečně v tom hrálo roli to, že se nám nějak podařilo sežrat důležité krmivo a bylo potřeba doplnit zásoby. Proto vyhrála etapa KORÁB. Vyrazili jsme sice trošku jinou cestou, ale naše jiná cesta se opět prosmýkla kolem Nejsvětější Trojice, prokleté místo. Už popáté.

Zas ten andělíček měšťáček.

Když už se nám podařilo prosmýknout se opět Podzámčím, obklopily nás hezký listnatý lesy. Cestu průběžně komentuje Pepa, protože tu už několikrát byl, a přes mobil trasu hlídá Honza. Vypadá to na bezkufrózní výlet.

Lesem se tiše prosmýkne zpráchnivělej pudl. Je až s podivem, jak rafinovaně se starý pařezy maskujou.

Krásný šutry, nechcete je do zahrádky?

Podzim míchá barvy bez uměleckejch škol a jde mu to samo.

Maskovanej Jan Žižka ze staré pětadvacetikoruny. Snad jen s tím rozdílem, že na té bankovce byl světle modrej.

Když dojde piksle se žlutou barvou, pomůže bílá.

Na Koráb se musíme proplížit starým a hodně seschlým lesem. Tak seschlým, že už i lesáci museli přistoupit ke značkování stromů, který pudou. A pro jistotu alibisticky rozvěsili cedule, že to je nebezpečný, protože na nás může něco spadnout. Jenže silnice, po které chvíli jdeme, je jedinou zásobovací trasou pro hospodu na Korábu.

Dorazili jsme v plné síle, ale hladoví. A světe div se, tentokrát nebylo zavřeno.

Součástí Korábu je i docela zajímavě pojatá rozhledna. Funguje to celkem srozumitelně, paní kelnerka vám po zaplacení vydá klíč, kterým si otevřete dveře s koulí místo kliky. Pak vás čeká 144 zakroucenejch schodů. Tentokrát jsme sem vylezli ve čtyřech. Roušovna a já se dvěma nádechovými odpočinky. Ála s Honzou namakaní z Lofot to dali najednou.

Rozhledna je zasklená a okna se nedají otevřít. Asi kvůli skákalům, kdo to má pak dole uklízet. Jenže se přes to dvojitý sklo hodně blbě fotí.

Možná by mi pomohl polarizační filtr, ale ten mám doma na klavíru.

Tam dolů se po obědě musíme dostat a nakoupit provinant.

Po cestě dolů se Roušovna rozhodla, že si počet schodů musí ověřit. Učitelky to tak mají, než známku dají.

Pozor! Pařez má poruchu.

Při čekání na oběd jsem narychlo proběhl výstavku na stěnách hospody. Potěšily mě tři barevný dřevoryty mýho oblíbenýho Josefa Váchala.

On měl taky moc rád Šumavu.

Váchal knihu o Šumavě nazval "Šumava umírající a romantická". Jak bývalo jeho zvykem, dělal si ji celou sám a vydal ji v jedenácti výtiscích. Práce na knize, včetně rytí, mu trvala přes tři roky. Dokončil ji v roce 1931. Jen pro představu, kniha vážila přes 16 kilo a měla rozměr 65 x 45 cm. Bacha, u knížek se prej z nějakýho důvodu udává výška x šířka, což mate nás, co se živíme počítačovou grafikou, protože my udáváme rozměry šířka x výška, takže 45 x 65. Okrajová prkotina. Důležitý je, že se Horáček, majitel nakladatelství Paseka, rozhodl knihu vydat znova. Váchal ji prodával za 15 tisíc. Obsahovala 74 barevných dřevorytů. Dnes by originál stál několik milionů. Pravděpodobně je to největší česká tištěná kniha, rozměry srovnatelná se starými rukopisy jako Lobkovický graduál. Možná i proto od té doby znova nevyšla: nejprve si to nepřál autor, posléze nakladatelům chyběla odvaha a hlavně peníze. Váchal znovu vydaný v Pasece se prodával za 40 tisíc. Jde o to, že Váchalova kniha, tedy originál, existuje už jen v šesti výtiscích. O ostatních se nic neví. Horáčkovi se podařilo knihu znovu vytisknout, a to včetně těch šestnáctibarevnejch dřevorytin. Obrovskej počin. Vydal 200 číslovanejch výtisků. Horáček pak vydal i levnější verzi ve velikosti 38 x 29 cm. Stála pouhých 3300 Kč a vydal jen 2000 kusů. Mně se jednou přihodilo, že jsem tu knihu uviděl v noci za výlohou antikvariátu v Dlážděnce, ale když jsem tam šel druhej den ráno, už tam nebyla. Stála 3000 Kč. Dodneška na to se slzou v oku vzpomínám. Jako náhradu jsem si koupil Váchalovu knihu "Svatý František z Assisi Dobráček", která má taky na vejšku přes půl metru, a prohlížet si ji musím na koberci a potupně u toho klečet. Když ale já Váchala mám moc rád.

Po chutným obědě jsme si před barákem udělali skupinovku a vydali se tempem důchodců do města Kdyně.

Tam dole, to je to město.

Počasí nám přeje.

Jsme v Kdyni, to poznáte hned.

Pepa s Jindrou a Robinem se za nás nejspíš stydí.

Hnedka za kdyňskou přádelnou jsme našli otevřenýho COOPa a nakoupili jídlo na sobotu a neděli. Když jsme se ptali místňáka, kde je tu obchod, tak prvně koukl na hodinky a pak odpověděl: "To máte co dělat, tady se všechny obchody zavírají v pátek ve tři." Bylo půl třetí. Ale pak ukázal i směr. Dobře to dopadlo. Když jsme procházeli Kdyní, zjistili jsme, že místňák normálně kecal, všecko bylo otevřený, i masna.

Kdyně má jednu blbou vlastnost, když do ní jdete, tak z kopce, ale ven z města je to na fuňačku. Původně se větší polovina z nás rozhodla, že zpátky pojedou (pojedeme) autobusem. Přece jenom ten batoh se žrádlem byl najednou těžkej jako půlka prasete. Honza s Álou ale říkali, že půjdou pěšky. Tak jsme se s Roušovnou dohodli, že pudem pěšky taky. To zlomilo i Gábi s Ladysem. Zbývala Jindra s Pepou. Šli taky. Šli jsme všichni. A udělali jsme dobře.

Na konci Kdyně, tedy na kopci, má Mistr Jan Hus památeční šutr.

Za ty výhledy to stálo. Z autobusu by to bylo blbý. Kromě toho, možná se vám to někdy bude hodit, z Kdyně do Oprechtic to je kolem šesti kilometrů, ale autobusem musíte prvně do Domažlic, čili pryč, pak dvacet minut čekat, pak z Domažlic do Oprechtic. Ve výsledku jsme v Oprechticích byli skoro stejně jako ten autobus. Akorát ty rohlíky s rumem Republika byly těžký. Tam to dole už jsou Oprechtice. Tady se naše parta rozpárala vedví. Honza s Álou a Gábinou šli přes krávy - to jsme si zkusili už minule, muselo se přes ohradníky. Krávy nás sledovaly dost příkře.

My jsme šli kousek po silnici a pak mokrou trávou.

Všecky fotky s krávama jsou od Honzy.

A protože tu rostlo zrovna hodně hub, vrhla se většina mlynářů na přípravu houbové míchanice. Roušovna se dobrovolně rozhodla, že si houby nedá, že zůstane na stráži, kdyby bylo potřeba, tak zavolá sanitku, a kdyby bylo nejhůř, tak prej zavolá do kafilérky. Já vám to na ni musím prozradit, ona od jistý doby sbírá a jí jen mecháčky. Sice si to sem tam zkazí nějakým tím hořčákem, ale smrt nehrozí.

Sobota:
Večeře dopadla dobře, Roušovna nemusela nikam telefonovat, všichni jsme tu poslední večeři s houbama všeho druhu přežili.

Sobotní výlet byl jen takový oddechový a kratší, protože všechny počasový apky v telefonech hlásily totéž: "Bude pršet, a to hodně." Jen se trochu lišily v zahájení. Intenzitu slibovaly velkou. Nechtěli jsme úplně zbytečně promoknout, tak jsme si dali takovou okružku na druhou stranu a tím pádem jsme se poprvé vyhnuli Podzámčí a kapli Nejsvětější pětice.

Výhledy parádní.

Stromy načatý i tady.

Místní galerie s jediným obrazem.

Fouká jako blázen, ale pořád ještě neprší. Chybí Pepa, protože se místo focení šel vyčůrat.

Oprechtice z druhé strany.

Podzim mám rád.

Jsme zase doma ve mlejně. To je domeček pro děti na konci rybníka.

Nevím koho to napadlo, ale prej máme nachytat v rybníce ryby k večeři. Že tam jsou, bylo vidět, když jsme tam hodili Pepův oschlej chleba. Že by prý bylo dobrý mít k večeři třeba dvacetikilovou štiku, a ne různý pytlíkový polívky smíchaný do jednoho kastrólu.

Ladys to šel zkusit a nic. (Foto Ála)

Honza to taky zkoušel, dokonce mu jedna potvora zabrala, což ho tak vyděsilo,
že sebou fláknul na molu. Dopadlo to dobře, mřenka ho pod vodu nestáhla. (Foto Ála)

Když jsem umístil jednu fotku na facebook, ozvala se Alice, které jsem v červnu fotil svatbu, že to je fakt prdel, ale že její táta bydlí tři minuty od mlejna, že se za ním máme stavit na kafe, že bude mít radost. Tak jsme se s Roušovnou po polívce sebrali a v dešti, kterej všechny mobilní apky slibovaly celej den, jsme šli za panem Somolou. Měli jsme po cestě taky zjistit, jak je otevřená místní hospoda a jestli je v hospodě i možnost najíst se. U Somolů nikdo neotvíral, tak jsme se šli podívat i zezadu. Cesta byla rozbahněná deštěm a autem rozklouzaná a mně se povedlo na tom blátě uklouznout. Rozmlátil jsem si při pádu filtr na objektivu. Nikdo nám neotevřel.

Pro jistotu jsem si vyfotil tu svou jízdu na bahně, protože Olina pak usměrňovala mé barvité líčení, že to teda nebyl metr, ale jen pár centimetrů. No tak jo, bylo to jen devadesát centimetrů. Rád přeháním.

Jen co jsem si rozbil foťák a kraťasy od bahna zasral, ozvala se Alice, že táta vlastně dnes není doma, někam jel. Tak jsme šli zpět do mlejna oznámit, že dnes je hospoda z provozních důvodů zavřená, čili ani jídlo nebude. Pod vlivem zavřené hospody jsem se taky pokusil o chytání ryb. Kdysi se mi podařilo v Jemenu za půl hodiny chytit sedm platejzů, tak co kdyby i teď? Hovnajs, nechytil jsem nic, jen jsem trochu zmokl.

Úlovky žádný, tak jsme šli s Honzou zase dom. Pozitivní bylo, že mě Honza naučil, jak se háže tou návnadou doprostřed rybníka. Kupodivu se mi to podařilo a nezamotal jsem se do vlasce.

Po speciální polívce z pytlíků se zase Jindra, Ladys a Honza ujali nástrojů.

Většinou dávám popisek až za fotku, ale protože tu jde o sekvenci dlouhou jako WWWprase, tak ji uvedu před fotkou. Olina měla ten večer slinu a zachutnalo jí pivo tak, že honila chudáka Ladyse, aby jí natočil další a další půlitránek. Ladys nejen sobě nebo Olině, ale i nám všem ostatním čepoval jako ten nejvíc profesionální výčepák. Olinu pivo rozveselilo a tři kytary roztančily:
Takže pozor na to, přátelé, Pivo je blázínek, jak říká s oblibou Ladys. Zkrátka ten večer to bylo jako u Krále Karla s Buškem z Velhartic, ale pilo se místo vína pivo značky Bernard. Sud jsme vyprázdnili. Žádnej heroickej výkon. Byl to jen soudek a nás bylo hodně.

Promiň, kámo.

Neděle:

Ráno jsme se vrhli do důkladného a rychlého úklidu, aby po nás nezbyla ani stopa, nachystali dřevo do krbu a já zjistil, že to koleno ze včerejška mě kurevsky bolí.

Gábi mi půjčila svou parádní nákolenku, rozloučili jsme se s panem pantátou Jardou a odjeli autem na náš poslední nedělní výlet. Prší.

U kopce Žďár je z původní věže udělaná rozhledna s roztomilým názvem Bolfánek, což je nějaká zprzněnina od Wolfganga, protože původní poutní kaple patřila svatýmu Wolfgangovi, kterej tudy v roce 973 šel z Prahy, kde vysvětil prvního českýho biskupa. Rozhlednu z toho udělali někdy kolem roku 1845.

Taková pseudogotika.

Ale tesáky času si se starou omítkou rozmarně pohrávají.

Dnes teda otevřená nebyla. Možná měli na mysli zítřejší dnes. Nebo včerejší.

Jo, ta hospoda byla zavřená. To umíme dobře.

Krásnej portrét.

Dobová kresba z přestavby původní věže na rozhlednu.

Možná bylo dobře, že byla hospoda zavřená.

Od rozhledny jsme se vydali k Americké zahradě.

Je volně přístupná.

Plná podzimu.

A krásná.

Exotickejch stromů tu je hodně.

Zajímavý je, že přestože to je americká zahrada, tak nejvíc stromů tu je z Japonska. Americká je jen jedna sekvoj.

Prej douglaska.

Houbičky

I doopravdický hříbky.

Pak jsme se šli podívat ještě na Kvapilova jezírka. Původně malej rybníček na lesní louce u Žďáru, z druhé strany tohoto vršku od Chudenic. Dříve sloužil jako koupaliště, na hladině plno leknínů. Chodíval sem odpočívat za svých studentských let spisovatel Jaroslav Kvapil. A právě toto místo měl na mysli jako dějiště Rusalky při psaní libreta k Dvořákově opeře Rusalka.