Rodinná setkání třetího druhu
(Nemají konce, zdá se.)

Říjen se stal jakýmsi měsícem rodinných setkání, což je furt daleko lepší, než kdyby to byl měsíc velké říjnové socialistické revoluce, která ani v říjnu nebyla, ale byla v listopadu.
Když jsme se vrátili z podzimní akce "Cestou necestou", jeli jsme za JaJ do Lhotky. Helča se totiž vrátila z Nepálu a slibovala, že udělá malou prezentaci z místa, kam se asi nikdy už nepodíváme. Z Mustangu.

Při rodinných setkáních, protože jsou trošku vzácná, je potřeba zkontrolovat skoro všechno.

Bobík a Bibi se dlouho neviděli.

Alena s Danou se konečně rozhoupaly a přijely k nám do Prahy a pak v sobotu poprvé za JaJ do Lhotky. Konečně to pěkný místo k žití viděly na vlastní oči.

Roušovna.

JaJ.

HaB.

Dana několik let chtěla/nechtěla aplikaci Můj vlak, ale nakonec, nevím, kde se stala chyba, se to podařilo a kromě samotné aplikace se nám podařilo zařídit i kredit, takže se Dana stává plnohodnotným cestovatelem, kterej nemusí k okýnku dohadovat se s nějakou brigádnicí u Českejch drah a místenky má zadarmo. I tu nejsložitější část jsme společně zvládli a Dana si pod odborným dohledem poprvé koupila jakože sama lístek z Prahy do Brna pro sebe i pro Alenu a s místenkama. Dokonce mi pak v neděli odpoledne nadšeně volala, že dokázala jízdenku v mobilu ukázat i paní průvodčí. Tak vítej ve světě chytrejch krabiček a užitečnejch aplikací, co zlehčujou život, i když si někteří myslí, že to je komplikovaný.

BaB.

Společnej oběd.

HaB.

Čága a Václavka.

No a protože je moc hezky, jdeme všichni do lesa na houby.

Berounsko je totiž velmi poetickej kraj.

Západy tu jsou jako z nějakýho kýčovitýho bedekru.

Svinařský potok.

Niagára na Svinařským potoku.

Při západu slunka jsou berounský lesy plný prasátek.

To je místo balkónovky.

Když jsme kdysi byli celá rodina v Austrálii, udělali jsme si tam rodinný setkání na nejvzdálenějším možným místě a obdivovali deštný pralesy a tlustý stromy, pronesl Jirka lhostejně místo áchání: "Jako u nás na Berounce." To ještě ani netušil, že tu jednou bude bydlet.

Úplněk má být sice až zítra, ale tolik odborníků tu není, aby poznalo, že jsem ho vyfotil o den dřív. Olina mě totiž celej večer nutila, ať tu krásu vyfotím.

Večer jsme prokecali, protože jsme věděli, že až bude ráno, připraví Jirka svůj parádní kuchařskej majstrštyk, míchanici z vajíček.

JaJ kupujou zásadně vajíčka z volnýho chovu.

Jirka a Václavka.

Neděli jsme věnovali jablkům. Je jich tu nehorázně moc, ale nás bylo taky dost, tak jsme se vrhli na zpracování.

Dana s Alenou vykrajovaly, Bibi s Helčou se pokoušely udělat na elektrickým strojku pyré a Boris, Bobík a já jsme se snažili mačkat mošt v ručním lisu.

Házet jabka do moštovače v celku byla naprostá blbost, nevytekla ani kapka. Omlouvalo nás snad jen to, že jsme to dělali poprvé, ale pak jsme zjistili, že když z jablek uděláme pořádnou sračku klackem, tak moštovač začne fungovat.

Moštovač je rozmazlenej a žere jen drcený jabka.

Hmyz měl z moštu daleko větší radost než my.

Oběd ve Lhotce. Setkání skončilo. Dana s Alenou odjely do Brna a my jsme se zase rozprskli po okolí. Čeká nás ještě další setkání, tentokrát v Děbolíně. Tentokrát v trošku jiné sestavě.

Jedu sám, protože Olina si ze Lhotky přivezla nějaký kašlání a bere antibiotika. Koupil jsem si jízdenku s místenkou do Děbolína, ale nebylo to přesvědčivé. Můj vagón vůbec nepřistavili, tak mi byla místenka tak trochu k hovnu, ale podařilo se mi přemluvit v kupé paní bez místenky, že to sedátko u okna je moje. Vyšlo to. Slečna průvodčí z celé jízdy měla hlavu jako škopek, protože vlak byl plnej a spousta cestujících byla nasraná. Hezká průvodčí za to samozřejmě nemohla. Vypisovala jednu poukázku za druhou pro zhrzené cestující, kteří si třeba zaplatili první třídu, kterou taky ČD nepřistavili.

Měl jsem v Praze chvilku čas do odjezdu toho insuficientního vlaku, tak jsem si za pět korun koupil krásnou knížku a celou cestu jsem si četl.

Paní, co si zaplatila první třidu, svůj splín řešila čokoládovejma tyčinkama. Z Prahy do Veselí jich sežrala šest. Štěstím bylo, že kupé, ve kterém jsme jeli, mělo jen 6 sedadel. Kdyby jich bylo osm, nevejde se tam.

Vlak byl sice zásadně pokrácen, ale nějakým nedopatřením dojel do Veselí včas. Ten druhej vlak do Děbolína už zpoždění měl, ale to mi nevadilo, protože jsem ho s přehledem stihl. Z Brna dorazila Dana s Alenou a u Áji Báji a Martina se už připravovalo jídlo na slavnostní sobotní oběd.

Už roky jsme se pokoušeli poshánět nás dohromady i se sekcí z Jeseníku, tedy s Věrou a Martinovým bráchou Ivanem. Ivan to většinou kvůli práci musel na poslední chvíli odvolávat. Tentokrát to poprvé po letech vyšlo.

Alena a Dana - brněnská sekce.

Bráchové Martin a Ivan.

Po obědě nás čekal výlet do hospody u Jany. Pršelo a bylo nevlídno, ale nikomu z nás to nevadilo.

Ája Bája zůstala doma jako mobilní rezerva, protože pak do hospody jela autem, aby odvezla ty, kteří už měli pochodu plný pohorky.

Podzim je krásnej.

U Jany bylo celkem narváno a hlučno. Vyfotil jsem si všecky panoramaticky.

Ale pak se paní od vedlejšího stolu, paní s psíkem, nabídla, že nás vyfotí i se mnou. Historické foto. Jednou se bude našim potomkům a prapotomkům hodit.

Věra s Danou asi měly stejnýho stylistu.

Skupina A odjela s Ájou Bájou a psem Betynkou na barák a malá zavilá tříčlenná skupinka B šla pěšky.

A udělala moc dobře, protože bylo krásně.

Ája Bája a Martin. Nedělní ráno.

Abysme byli trošku užiteční, tak jsem chvíli sekal dřevo a holky ho skládaly podél plotu a taky jsme s Martinem zkontrolovali komín. Podařilo se nám i udělat si malý soukromý symposium o řezbářství.

(KKKK) Kafe, kontrola komínu, krása.

Špačci se houfujou. Během neděle dopoledne jsme se zase postupně všichni začali přesouvat do svých domovů. Nejdřív odjela Věra s Ivanem, mají to nejdál, pak já vlakem do Prahy a nakonec si pro Danu a Alenu přijela Evička s Martinem (jiným Martinem) a jeli do Brna. Ája Bája a Martin č. 1 zůstávají doma. Díky za milý setkání, bylo to jako vždycky fajn.

Jsem zase sám, pomalu se loudám na nádraží v Děbolíně a obdivuju podzim.

Podzim musí být barevnej. A je.

Nádraží v Děbolíně.

Do Veselí přijíždí rychlík označený jako pražský, ale hulí se z něho a smrdí jako peklo. Naštěstí to není můj vlak, ten přijede až za deset minut.

Jsem zase doma u nás v Běchovicích. Jdu křovinama a chrochtám nadšením z nehorázně barevnýho podzimu.

Takže děcka, díky za všecka ta krásná rodinná setkání třetího druhu.