Málaga
(Cesta do Španěl - díl první.)

Tak se konečně dostávám k pomalým fejetonům ze Španělska. V červenci měly moje učitelky angličtiny možnost přes Erasmus (ach ta nenáviděná EU) absolvovat čtrnáctidenní výuku španělštiny pro učitele. Podařilo se mi se k nim přifařit. Ne proto, abych se učil, ale proto, abych se po tom městě na jihu 14 dní bezcílně a svobodně toulal. Mně to EU neplatila, zaplatil jsem si to sám, ale musím znova zdůraznit, že moje cesta nebyla schvalovaná žádnou zkurvenou komoušskou stranou, žádným ROH nebo debilní domovní důvěrnicí, aby mi pak v poslední zatáčce nepřiklepli devizovej příslib. Nevíte, vy mlaďoši, o co jde? Nevadí, buďte rádi, že jste to nezažili, a trochu se o tu svou svobodu starejte. Třeba tím, že nebudete srát na volby a nebudete volit takové sráče, jako je SPD nebo ANO. Od nich už je k devizovým příslibům jen krůček.

Dost již nostalgickýho vzpomínání. Skoro nikam nepotřebujete pas, stačí občanka, ale proč si raději nevzít pas, co kdybych se zbláznil a zaletěl si třeba z Málagy na otočku do New Yorku. Tam by mi občanka nestačila. Je to jen ryze teoretická myšlenka a vím, že to neudělám. Olina s Helčou to mají služebně, tak můžou i s kufrem, zatímco já se snažím ušetřit, kde se dá. Tak mám zadarmo jen zavazadlo do kabiny s foťákem a noťasem. Zbytek jsem si schoval k Olině do růžovýho kufru. Stejně se s ním budu vláčet já, takže co.

Mé dámy počítají s velkými vedry v Málaze, tak si přibalily abanicos, což jsou vějíře. Shodou okolností je jeden z Málagy a jeden ze Sevilly. Udělaly dobře mé dámy, fakt tam bylo vedro.

Ještě si musíme dát kafe před odletem.

Marta s Irenou, kolegyně obou Roušoven, jsou celé divé z obchodu s kabelkama, tak se v mezičase Roušovny stavily ve voňavkárně. Helča by si ráda koupila něco, co jí bude vonět. Přestože je krámek plnej všech značek, Helenin rozmazlenej frňák vše tvrdě zatracuje. Konečně podle výrazu je jasný, jak jí většina světovejch značek voní.

Testovací proužky padají do koše jako patrony voňavejch granátů. Takto voní svět všech žen. Z odpadkáče se line komplexní globalizovaná vůně.

Holky si seděly v letadle pohodlně a pospolu, já jsem takový štěstí neměl. Seděl jsem na čtvrtině dvojsedadla u nouzovýho východu. Ten chlápek vedle mě byl tak objemnej a sedl si první a mně bylo jasný, že cesta bude komprimované utrpení. Nepomohlo ani to, že proti mě při startu a přistání seděla krásná letuška. Bylo na ní vidět, že mé utrpení chápe. Když šel čuník na hajzl, zkusil jsem si vzít celý svoje sedadlo. Když se vrátil, byl jsem zvědavej, co a kam se mu vyřine mimo sedadlo. Cítil jsem se vítězně. A kurevsky jsem se spletl. Chlápek si sedl, zvedl opěrátko a vymáčkl mi z těla půlku Rouše. Peklo. Vydržel jsem a doufal, že až zase budu venku z letadla, získám zpět svůj 3D profil. Pak jsem se celých čtrnáct dní obával, že až poletíme zpět, budu mít na doublechlápka zase štěstí.

Na letišti na nás čekal srandovní dědoušek s velkým autem a odvezl nás na koleje. Nebo třeba hotýlek? Patří to ke komplexu školy. Ubytování jak pro tři medvídky.

Noční výhled z okna byl trochu hororovej, ale ukázalo se, že to je docela praktický s ohledem na vedra, která nás tu čekají.

První noc za námi, první den v Málaze před námi. Teda spíš přede mnou, protože holky mají výuku až do odpoledne. Podle mapy.cz jsem objevil za komplexem nějakej park. Asi to bude dobrý místo i na běhání. Akorát až se Olina dozví, že si sem půjdu zaběhat, ohodnotí to slovy, že jsem rapl.

Jmenuje se Parque Forestal del Morlaco. Velice sympatickej. Hodně stromů, sem tam skála, pár okružních vybetonovaných cest a hromada pěšinek a kozích stezek. Je umístěnej na hodně hrbatým místě města. Jak je všecko rozpálený, tak se stromy snaží vonět druhou kosmickou. Tady by si Helča parfum určitě vybrala.

Prošel jsem si ho křížem krážem, abych věděl, jaký to bude, až si sem pudu zaběhat.

Tady by se daly trénovat i kopce na Velkou Kunratickou.

Na nejvzdálenějším místě se vynořil i první krásnej výhled na Středozemní moře.

Tady se mi bude asi hodně líbit.

Park je opatřenej několika vstupy ze všech možnejch stran. U jednoho je rozverná socha. Je to tak trochu místní hrdina. Félix Samuel Rodríguez de la Fuente (14. března 1928 – 14. března 1980) byl španělskej přírodovědec a hlasatel. Největší slávy se dopustil televizním seriálem El Hombre y la Tierra. Obrovská sledovanost a velkej vliv na spoustu lidí. Vystudoval na přání svýho táty medicínu, ale táhlo ho to k biologii a přírodě, tak si to pak jen tak bokem dostudoval. V roce 1960 se stal jedním z osobních sokolníků krále Sauda z Arábie. No a protože byl fakt hodně multitáskingovej, tak se specializoval taky na vlky. Shodou okolností, když jsem jeho sochu v parku objevil, zrovna jsem si do uší četl knihu od Jodi Picoultové Vlk samotář. Docela se to do sebe zakleslo. Rodríguez de la Fuente také sloužil jako průvodce a fotograf na safari v Africe, byl lektorem a spisovatelem a významně přispěl k ekologickému povědomí ve Španělsku v době, kdy termín ochrana životního prostředí byl ve Španělsku tak trochu nepřijatelnej. Ve Španělsku byl považován za „otce environmentalismu“. Taky se významně podílel na vysušovaní quadalquivirskejch bažin, takže až v prosinci poletíme do Sevilly, určitě si na tohoto zajímavýho chlápka vzpomenu. O Félixovi by se toho dalo napsat ještě hodně, ale zmíním už jen fakt, že zahynul při pádu letadla na Aljašce v den, kdy měl narozeniny. Bylo mu 52 let. Točil tam zrovna dokument o závodu psích spřežení Iditarod Trail Sled Dog Race. Smůla. Autorem sochy je Antonio Arjony.

U druhýho výhledu jsem konečně zavětřil. Tam to znám z naší první jednodenní návštěvy Málagy.

Jojo, tyhle nákladní jeřáby tu jsou furt stejný. Málaga je, což jsem při první návštěvě trochu nevnímal, nesmírně hrbatý město. Samý prudký krpály. Jediný rovný místa jsou dole u moře a pak vrstevnicový ulice. Ty kopce si tu za dva tejdny brouzdání užiju až až.

Když to shrnu, tenhle park mi k srdci hned přirostl.

Poslední výhled z parku. Barva vily je s ohledem na moře v pozadí víc než odvážně zajímavá.

A těch kytek a stromů. Tady se bude Roušovně líbit.

Veverky tu jsou velmi opatrné, a když skáčou přes ulici, vždycky se pořádně rozhlídnou, ale zebry ignorujou.

Z výšin jsem se pomalu sesunul až k hladině moře.

Byl jsem docela vyprahlej, což jsem vyřešil místním pivem Alhambra. Pokud je hodně studený, tak je i docela dobrý.

Já jsem plážovej antipovaleč. Představa, že bych se válel u moře na dece, pokoušel se číst, pravidelně se mazal olejem, chránil si hlavu a sem tam si šel smočit tělo do moře a tupě zíral kolem sebe, by mě asi zabila do několika hodin. I když někdy je na co se koukat.

Celej spodek Málagy je jako korálkama obšitej plážemi a plážičkami. Prý jich tu je asi 15 kilometrů.

Dvě velký obludy z písku jsem tu viděl i tenkrát před pár lety.

Zanedbaný hajzlíky a převlíkárny jsou dobře maskovaný moderníma murálesama.

Jdu ještě zkontrolovat "city" neboli downtown..

Nebojme se ukázat na viníky!

Pokladny v Plazza de Torros La Malagueta jsou sice otevřené, ale určitě ne kvůli zápasům. Na ty je asi moc velký vedro, ale muzeum funguje. Nejsem velkým příznivcem býčích zápasů, ale ke Španělsku to tak nějak patří. Před lety v Seville jsme absolvovali naučnou prohlídku toreadorství. Bylo to trochu tristní i trochu srandovní, tedy alespoň v mých očích. Třeba tam vystavovali upocený hadry nějakýho slavnýho toreadora. A pak hromady bejčích hlav. Tohle jde dost mimo mě. Přiznám se, že jsme tam s Roušovnou vydrželi i jedno odpoledne se zabíjením bejků. Sami od sebe bysme tam asi nešli, ale protože to bylo součástí jakéhosi poznání při první návštěvě Andalusie, tak jsme to zkusili. Jo, je to zajímavý a člověka při tom napadají spousty otázek, na které nezná odpověď.

Můj postoj k býčím zápasům je asi stejnej, jako u této paní.

Vedra v poledne jsou tu značná a některé poutníky to sklátí raz dva.

Našel jsem si tam jednu Avenidu plnou vzrostlejch stromů. Krásnej stín a příjemný posezení na lavičkách. Kolem chodily hezký holky a já si uvědomoval, jak je ten svět krásnej. Kde se ve mně bere ten romantismus? Že by z vedra? Kam se vytratila má prostořeká jízlivost?

Chtě nechtě jsem se na chvíli stal romantikem.

Na hlavě jsem neměl nic a slunko pralo jako zdivočelý. Klobouk jsem si nekoupil. Na pokoji jsem pak dostal kapky od Roušovny, že si nechráním hlavu. Už zase mohu být uštěpačnej. Romantismus se vypařil.

Za oknem se ozývá klapání psacího stroje značky Underwood. Že by se tu před veřejností skrýval jeden z nejslavnějších japonských spisovatelů Haruki Murakami? Věčnej adept na Nobelovku za literaturu.

Kafeterie na zvonek. Je zamčeno a tak trochu mrtvo, ale stačí cinknout na zvonek, objeví se milá paní, pozve tě do stínu a nabídne kafe. Dobrý kafe. Moc dobrý kafe.

Paseo de Sancha.

Blízko místa, kde bydlíme, je hnizdo s tříděným odpadem. Kontroloval jsem ho prakticky každej den. Rostlo.

Je tu hodně kontejnerů na použité šatstvo.

Holkám skončilo vyučování, tak jsme se šli projít po promenádě podél pláží.

Na jedné z nich se mé dámy rozhodly, že zakotví, že si půjdou zaplavat a ze mě udělaly hlídače cenných cetek.

Tývole, pláže, to je běs. Jedinej, kdo se dokázal pláží zhostit s grácií, byl londýnskej fotograf Martin Parr, člen Magnum Photo.

Dostali jsme pořádnej hlad, tak jsme si šli najít nějakou hospůdku. Jedna vypadala nadějně, ale pan majitel nám vysvětlil, že se mu moc nechce to mít furt vodevřený, že vlastně to má připravený jen na obědy, ale až na druhej den, protože dneska už je odpoledne, takže sorry, jděte jinam. Jo, byl velmi milej. Odmítnul nás s velkou elegancí.

Našli jsme si hned naproti jednu arabskou šavarmárnu, kde pro nás šéfík udělal, cokoliv jsme si přáli. Jen pivo neměl, tak nám poradil, ať si ho koupíme vedle u Vietnamce ve večerce a že on nám zatím usmaží, uvaří a upeče všechno, co jsme si naporoučeli.

Přežrali jsme se jako hovada.

Večer se pomaličku snesl do ulic, slunko přestalo pálit, ale vzduch byl pořád horkej jak v troubě. Koupili jsme si pár plechovek Alhambry na pokoj, holky se pak celou noc učily slovíčka a pak se stalo, že jsme usnuli. Naše druhá noc a první den za námi.

Ráno mě provokativně zdravil nepřehlídnutelnej kopec nad Málagou - Monte de San Anton, ale o něm až někdy příště.