Deštným pralesem
(za deště i sluníčka)

Ráno se probouzíme do pěkného větřiska, obloha je tmavomodrá a tváří se pěkně načučeně. Vylézáme ze spacáčků jako velmi neochotní sadomasochisti, ale vzhledem k tomu, že zase tak moc ty naše spacáčky vyhřáté nebyly, podařilo se nám zvítězit na zimou a lenivostí. Nejteplejším místem v kempu byly toho rána toalety. Byly chráněné před větrem ze 4 stran a kompostí teplo šlo i z díry v zemi pod kadibudkou. Vyplnili jsme batoh svačinkama pro část výpravy, někteří (Honza a páníček) drželi úplňkovou hladovku, a vyrazili jsme do pralesa. Nejprve jsme v zavřeném informačním středisku zjistili, že náš osmi kilometrový výlet je sice krásný, leč neproveditelný, protože stezka se nachází v úplně jiné části parku cca 30 km vzdušnou čarou vzdálené... Nevadí, našli jsem si náhradní výlet s poetickými názvy asi 14 km dlouhý.

V noci to vypadalo děsivě, za bílého dne, jsou to jen kořeny.


Tleje tu všecko rychle a nekompromisně, samo od sebe to tu je takové bezzásahové. Dokonce si myslím, že tu ani nemají žádnýho Stráskýho, aby zachraňoval.

Zatím je to pohodička, jen procházka po dřevěné lávce, ale za chvilku už půjde do tuhýho.

Ten původní strom vevnitř už není.

Boris v sobě objevil závrať a je hodnej.

Z výšky 15 metrů je prales taky zajímavej a když si představíte, že nad váma je ještě jednou to samé...

První část stezky nás zavádí po dřevěném chodníčku do místa, kde začíná Tree Top Walk. Je to kraťoulinký pochod po dřevěném mostě zavěšeném mezi stromy asi 15 metrů nad zemí. Zavěšená konstriukce se ve vichru zlověstně houpala a já zjišťuji, že neohrožený Borísek trpí závratí. Přestal mluvit, přestal rotovat kolem své osy, přestal ječet a pobíhat, držel babičku křečovitě za ruku a říkal: "Mamíííí, a proč my tady musíme jít? Mě se tady nechce chodit. Já chci jinou cestou, tady to je houpavý. Co mám dělat až ten most upadne?" Asi v půlce, tam, kde se řeší v závěsu zatáčka a využívá ke kotvení různé tlusté, dejme tomu hodně důvěryhodné stromy, trčel žebřík. Dalo se po něm vyšplhat na první pozorovací plošinu do asi 20 metrů nad zemí a pak ještě jedno podlaží ve výšce 30 metrů. Tyto plošiny jsou vybudované ve fíkusovníku, kterému se tu říká Strangler Fig. To je vlastně takový parazitní strom, který obroste jiný strom a jak se tam po něm plazí a roztahuje a škrtí, tak ten strom umře a časem zetlí a promění se v nic.

Boris trpí.

Tree Top Walk byl postaven proto, že když nepatrný človíček prochází majestátním pralesem, vidí jen drobek z té mohutné krásy. Ze závěsného mostu je možné vidět, jak některé stromy kvetou. Ale hlavně si každý uvědomí, co to ten deštný prales je za organizmus, jak všecko se vším souvisí, jak se to proplítá a jak to dohromady je fakt jedna věc.

Některý stromy jsou ještě větší než veliké.

Jirka na to všecko čučí dost fascinovaně, ale zachvává si tvář, takže to všecko hodnotí slavnou větou: "To je skoro jako u nás na Berounce." Šetřením se nakonec zjistilo, že nikdy na Berounce nebyl, tak proto si byl tak jistej.

Kamarádka mi říkala, že by ji nebavilo, kdyby musela chodit po vyznačenejch cestičkách, když jde do pralesa, ale ono je to daleko jednodušší, jít jinudy není prakticky možné, protože by člověk ušel za den jen pár strovek metrů a zdechl by vyčerpáním. Proto je dobré, že tu ty chodníčky jsou.

Procházka po mostě je opravdu kraťoučká, 180 m, ale i tak to pro Boríska byl skoro nadlidský výkon. Na konci mostíku vypadal jako bílá zeď a ručičky měl zpocené i v té nehorázné zimě. Byl z toho tak rozhozenej, že ještě další čtyři minuty nezakřičel, nevyskočil ani klacíkem do jiného klacíku neudeřil.

Podle Jirky je prý tato kytka docela nebezpečná, mo v sobě malinkatý chlupatý háčky, které uvíznou ochotně na kůži a nejdou odstranit, takže to pak děsně bolí asi 14 dní, prý se to dá oholit žiletkou, ale nejlepší metodou je prafinová depilace. No jo, ale kde vzít parafín uprostřed pralesa. tak jsme na ni ani nešahali. Jako u nás na Berounce.

V tomhle stromě by se dalo v osmi v pohodě přespat. Ale asi bysme se v noci potmě báli.

Pocházka pokračovala do botanických zahrad. Ty jsme však nijak důkladně neprozkoumávali a vyrazili jsme dál podle značek na naší mapě. Začali jsme sestupovat do údolí. Cestička se klikatila jako had, a její spodní stana byla občas dost prudký sešup. Vzhledem k tomu, že dva lidi se vedle sebe stejne nevešli, rozhodla jsem se věřit dětem, že se jim povede nesletět do údolí po hlavou napřed, ale že to vezmou hezky oklikou po cestičce. Občas se zdálo, že to je přání pěkné, leč nepravdědobně splnitelné. Boris totiž sebral každý klacek, který se mu připletl do cesty a tím pak švihal kolem sebe s takovou vehemencí, že byl dalekému širokému okolí velice nebezpečný. Občas se mu povedlo někoho švihnout po palici, po ruce nebo po holeni. Na povely žádající odložení nebezpečného předmětu reagoval sice poslušně, leč krátkodobě. V lese se válelo klacků na každém kroku spousta. Na požádání klacek odhodil, ale hned vzápěti zapomněl, že je nemá sbírat a hned se mu v ruce ocitl další. Po pár hodinách člověk trochu otupí a příkazy na zahození klacků již nejsou tak časté. Sešli jsme až dolu do údolíčka, kde tekl potok zvaný Canungra.

I šneci jsou tu nějací velicí.

Tento strom se jmenuje Black Booyong.

Už jsme skoro dole, je vidět obloha.

Zastavujeme na první piknik a pociťujeme i první kapky deště. Podle internetu má pršet, tak prší. Je docela možné, že pršelo i během našeho sešupu deštným pralesem, ale v té změti větví, listí, lián a kdovíčeho se kapky na vaše hlavy nedostanou. V nohách máme asi 5 km. Dalších skoro 5 km vede korytem potoka. Cestička jde chvíli po jedné a chvíli po druhé straně potoka, tak ho musíme několikrát přecházet. Jeden přechod byl velice vypečený, muselo se přejít přes vlhkou klouzavou kládu. Nikdo z ní nespadl, děti si to užily a někteří z nás dospělých jsme se přes kládu plížili, jako bychom měli naděláno v kalhotech. Protijdoucí postarší pár nám sděluje, že u jedné vodní tůně právě spatřili dva ptakopysky. Celí natěšení se tam hrneme, je to v místě s poetickým názvem Kalgamahla Falls. Jenže ptakopyskové prý milují ticho, a to se nám s Borýskem nikdy podařit nemůže. Škoda, že nebyli ptakopyskové u té vysoké lávky ve stromích korunách, tam Boris mlčel jako slimák. Za Borisova bohatýrského řevu jsme se připlížili k ptakopysčímu místečku. Ani ťuk. Radějí si někam zalezli a my jsme čučeli do ledové vody a nic než pár seschlých listů jsme tam neviděli. Cesta po dně džungle končí u Yerralahla Pool.

Námluvy.

Notový zápis vody.

Hlídač Booyongu.

Tam si dáváme druhý piknik a zakoušíme druhý deštík. Poslední 4 km jsou do hustýho kopce. Musíme totiž vyšplhat tam, odkud jsme ráno vyšli. Tady s entropií nic nikdo nenadělá, kde ubývá, jinde přibyde a pak se to zas obrátí. Děti přestávají vesele juchat a začínají se schlíple ploužit. Bobík to schlíplé ploužení doprovází nespokojeným brbláním. Asi ještě kilometr se mi daří ho utáhnout na vařené nudli a povídáme si s neviditelnýma kamarádama o sušenkách a o palačinkách s jogurtem a oříškách v čokoládě a o čokoládě samotné, ale i to po chvíli přestane zabírat. Tak Bobíka beru na záda. Jenže jsem hovno šerpa a po chvíli mám pocit, že se skutálím zpátky do Yerralahla Pool.

Ptakopyskové se na naši příliš hlučnou společnost vyprdli.

Zachraňuje mě Honza a pak Jirka. Vynesou ho na zádech až nahoru. Bobík na Jirkovi vypadá jako součást Jirkova těla, jako hrb, Jirka a jeho bechtěrev. Když se pak vynoříme nahoře z pralesa, je mlha, prachsprostě prší, fouká vítr a označit povětrnostní situaci za nevlídno, je směšně nepřesné. Kdyby bylo nevlídno, bylo by vlastně krásně. Za posledního světla uvaříme na nalezeném nimbinském nesmrtelném vařiči večeři a čaj a vlezeme si všichni do stanu a povídáme na střídačku pohádky a příběhy. Dokonce i Bobík, který si poslední tři kiláčky prožil na hřbetu deštného velblouda Jirky vypráví krásný příběh o strašidle, kterýho se tak bojí, že to málem ani nedovypráví. Venku chčije, čůrky deště lomozí po stěnách stanů. Je to veliká sranda a je nám krásně. Cítíme, jak se nás zmocňuje plíseň z vlhkosti. Postupně všichni usínáme a těšíme se, že třeba bude ráno hezky. Babička si při vaření večeře uřízla kus prstu a krvácela tak mohutně, že si musela prst omotat několika kapesníčky a udělat si tlakový obvaz. Stejně to udělala naschvál, aby se mohla vykroutit z povídání příběhů... A co příště? Nechte se překvapit, rádi vám to prozradíme.

Bea se napájí.

Eště dva kiláčky a budeme u stanů...

7.1. 2011
A je tu ročník 14. To je roků. Před 14 lety jsem měl připojení k internetu přes telefonní analogovou linku, rychlost neuvěřitelných 14 kb a protože nebyla digitální ústředna na moje číslo, stálo mě to jeden místní hovor. Akortát nikdo nemohl telefonovat ani ven ani dovnitř.

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném
přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.


Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:

Hell&Dr - Austrálie(2011): (1) (2) (3) (4) (5)
Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010):
(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26) (27)
J
an NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty:
(1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)


Půjčovna svatebních pomůcek - THE BRBLAL CENTRE

  • Unikátní rybu, která žije na pevné zemi a umí se mrštně pohybovat i na velké vzdálenosti, přestože nemá nohy, podrobně prozkoumali vědci z australské University of New South Wales. Jde o rybu Alticus arnoldorum z čeledi slizounovitých a zdá se, že studium může napovědět zajímavé podrobnosti o přechodu živočichů z moře na souš. Její pohyb na pevné zemi je překvapivě rychlý, pohybuje se pomocí vlnitých pohybů těla a rozšířených ocasních a prsních ploutví. Dokáže také svinout své tělo jako pružinu a vymrštit se na vzdálenost několikanásobku své délky. Vědci u ní pozorovali i sociální chování – obranu teritoria a námluvy.
  • Jedna z družic vznikajícího evropského satelitního systému Galileo bude mít české jméno. Pojmenována bude podle vítěze výtvarné soutěže dětí od devíti do jedenácti let. Úkolem je namalovat obrázek s tematikou astronautiky či vesmíru a do 15. listopadu je zaslat organizátorům projektu Galileo.

  • Jsem vůl.
  • To platí napříč všemi prasaty.
  • V sobotu jsem jel na kole do Lysé za Zuzkou, protože mi slíbila sekanou s bramborama. Bylo nádherný vedro, Labe krásně smrdělo, sekaná nádherně voněla, ujel jsem celkem 104 kilometrů, bolela mě ze sedla trochu prdel. Na světě je prostě krásně.
  • Trénuju běhání naboso a moc mi to nejde
  • Byl jsem po několika měsících vrátit flašky od piva a byl toho plnej baťoh. JEštěže to přijímá stroj a ne nějakej cizinec. Stroj si o naší rodině nepomyslí něco o opilcích.

 

australia

 

australia

Surreálný inspektor Zrzek

Z Borise se rodí filosof:
“Mami, já to nevím, kdo my jsme. Já si občas myslím, že jsme jenom něco v hlavě někoho jinýho. Že to není opravdický a jen když se dostaneme do černé díry, tak nás to potom vyplivne ve světě obrů, kteří jsou na světě, ale ti mají zase černý díry, kterejma se můžou dostat do světa ještě větších obrů, ale my jsme moc malý, a tak to nemůžeme vědět. Takže vlastně nevíme nic, co je pravda a co je jenom jako.”


 
BaselitzGalerie hlavního města Prahy - Městská knihovna,  KONEC AVANTGARDY? / Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (do 25.9.2011)
Výstava představuje české výtvarné umění z let 1938–1948, jak se profilovalo vůči nacistické pseudokultuře a v poválečném období vůči protokomunistickým tlakům. Její koncepce je tedy zaměřena nejen na zatím nedostatečně zpracované období českých dějin umění, na jeho slavné i dosud málo známé umělce, ale i na společenské souvislosti, které autoritativně omezovaly svobodný proces tvorby, přirozenou komunikaci a kontakty se zahraniční scénou. Výstava proto vůbec poprvé prezentuje prostřednictvím fotografické dokumentace monstrózní nacistické výstavy a další aktivity tohoto druhu v Čechách a na Moravě.
BaselitzCzech Photo Gallery, FOTOGRAF ROKU – JOE KLAMAR (do 30.9.2011)
Výstava výjimečné osobnosti současné fotoreportáže, šéfreportéra Agence France Presse pro střední Evropu, držitele titulu Fotografie roku Czech Press Photo 2009 a řady dalších ocenění, který běžné situace fotografuje vždy „trochu jinak“, a tak se stává autorem špičkového obrazového zpravodajství s vysokou estetickou a emoční hodnotou. Výstavou Joe Klamara zahajuje činnost nová pražská fotogalerie CZECH PHOTO GALLERY v partnerství s firmou NIKON.
BaselitzCafe galerie Černá Labuť, Jaroslav Malina Post Quantum 2011 (do 10.9.2011)
BaselitzGalerie hlavního města Prahy - Dům U kamenného zvonu, ANDREAS FEININGER / That’s Photography (do 23.10.2011)
Andreas Feininger, syn významného malíře, je proslulým světově oceňovaným fotografem. Studoval a působil v Evropě, v roce 1939 Feininger emigroval do Spojených států, kde se proslavil svými dynamickými černobílými fotografiemi New Yorku čtyřicátých let, v nichž zachytil rušný život velkoměsta odehrávající se na pozadí působivých architektonických dominant. Feininger byl nejen výborným fotografem na volné noze, ale stejně tak vynikajícím učitelem. Vedle příruček napsal více než 40 knih o fotografování, které byly přeloženy do 13 jazyků. Andreas Feininger dokončil životní pouť roku 1999 v New Yorku. Rozsáhlá výstava v Domě U Kamenného zvonu představující takřka tři stovky černobílých fotografií je pozoruhodnou sondou do tvorby tohoto slavného tvůrce.
Baselitz

GAMU, Karel Cudlín - Fotografie 2001-2011 (do 11.9.2011)
Galerie AMU představuje tvorbu osobnosti české fotografie.

Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku
Ságy o dávnověku jsou svéráznými skvosty bohaté vypravěčské tradice Islandu. Otevírají fantazijní světy, v nichž se bájní severští hrdinové utkávají s nadpřirozenými protivníky, oddávají se bujarým pitkám a dobývají nedobytné panny. Čtyři stěžejní ságy - o Völsunzích, Ragnarovi Huňaté nohavici, o Bósim, o Hrólfovi Tyčce - oscilují mezi heroickou tragikou a zemitým komičnem, rytířskými mravy, vikinskou krutostí a odvážnou erotikou, pohádkovostí a realistickou psychologií. Na rozdíl od historičtějších ság rodových sloužily ságy o dávnověku především k zábavě a tento účel zdárně plní dodnes. Sága o Völsunzích inspirovala Richarda Wagnera k monumentálnímu opernímu cyklu Prsten Nibelungův a ságy o dávných dobách byly významným inspiračním zdrojem děl J. R. R. Tolkiena.

Kubánský pianista s francouzskými předky Harold López-Nussase stým triem vydává novou desku nazvanou El País De Las Maravillas. Jeho hudba je fúzí afrokubánských stylů a jazzu, spolu s vlastním intervenčním přístupem. Kromě něj si na desce zahraje Felipe Cabrero (kontrabas) a Haroldův mladší bratr Ruy Adrian (bicí). Hostem desky je saxofonista David Sanchez, který s triem hostoval na evropských vystoupeních.



  • „Jsem donucen nevidět, jsem donucen neslyšet, jsem donucen nenatáčet filmy.“ (Džafar Panahí)

  • The Herd je australská hip-hopová kapela ze Sydney. V kapele je asi 7 hudebníků. Projev je hodně melodický a jejich texty jsou politicky orientované. Jedna z jejich dřívějších písní se jmenuje 77%. Název koresponduje s výsledky jednoho průzkumu, který zveřejnil, že 77% Australanů jsou rasisti. To je dost vysoké číslo a zvášť v zemi, kde “čistého” Australana téměř nenajdete... Jeden člen  kapely, Unkle Ho, zveřejnil sólové album Roads to Roma, kde zakomponoval do hip-hopu různé hudební žánry jako tango, mariachi, dixieland  a blues rock. Tvrdí se, že "Unkle Ho's strategy for world peace is to write a song that has every culture in the world represented, so people will drop their guns and dance 'till they can't dance no more.” ve čtvrtek 1.9. vystupovali The Herd v Byron Bay. Koncert byl našlapaný a atmosféra v sále byla úžasná. Můj první pořádný hip-hopový zážitek stál za to. A další krásné zjištění, v sále se nekouří, takže člověk ráno nechraptí a oblečení mu nesmrdí a připadá si jako ze škatulky.
  • Kina:
    5.9. – Aero – Melancholia (režie: Lars von Trier, Dán./Švé./Fr./Něm./It., 2011, 130 min. Drama) (Začíná to honosnou svatbou, končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera vypráví uhrančivý příběh dvou sester, z nichž ta mladší se zrovna vdává a stává se čerstvou matkou.) (20:30)
    6.9. – Aero – Biutiful (režie: Alejandro González Inárritu, Šp./Mex., 2010, 148 min. Drama) (Příběh ukazuje životní cestu Uxbala, konfliktního bývalého narkomana, který hledá smíření se svým otcovstvím, láskou, duševnem, zločinem, vinou a smrtelností, obklopený nebezpečným podsvětím moderní Barcelony. Jeho obživa stojí mimo zákon a oběti, které je ochoten položit pro své děti, neznají hranic.) (20:30)
    7.9. – Aero – Post Mortem (režie: Pablo Larraín, Chille/Něm./Mex., 2010, 98 min. Drama) (Paleolitická 3D báseň, milenka a matka Eva Green, pařížské nevěstince a rozvíření stojatých tuzemských vod v podání Petra Marka. Pablo Larraín patří v současnosti k nejdůležitějším latinskoamerickým filmařům. Ve filmu Post Mortem nahlíží na jednu z nejtragičtějších epizod v dějinách Chille zcela nekonvenčním pohledem hrdiny, který se veřejného života straní, ale politika ho krutě a až kafkovsky dožene. Film je především milostným dramatem, ale i tak nás hlavní postava Mario díky svému povolání zavede k super tajené pitvě svrženého prezidenta Allendeho.) (18:00)
    9.9. – Aero – Win Win (režie: Tim McCarthy, USA, 2011, 106 min. Komedie) (Život je hra s pravidly. Ale jsou tu i výjimky.) (18:00)
    11.9. – Aero – Jmenuji se Oliver Tate (režie: Richard Ayoade, VB/USA, 2010, 97 min, Komedie) (Chytrá britská komedie o ztrátě panictví a záchraně jednoho manželství. Patnáctiletý Oliver Tate má dva cíle: zachránit manželství svých rodičů za pomoci pečlivě promyšleného plánu a přijít o panictví před svými narozeninami.) (18:00)
    5.9. – Oko – Lidice (režie: Petr Nikolaev, ČR/Pol., 2011, 110 min. Válečný) (Příběh obyčejných lidí, kteří se náhodou připletli do cesty dějinám.) (18:00)
    8.9. – Oko – Rozervaná objetí (režie: Pedro Almodóvar, Šp., 2009, 129 min. Thriller) (Před čtrnácti lety se jeden muž stal obětí vážné autonehody, při níž ztratil nejen zrak, ale i ženu svého života, Lenu. Tento muž má dvě jména…) (18:00)
    9.9. – Kino 35 – Mozartova sestra (režie: René Féret, Fr., 2010, 120 min. Drama) (Příběh začíná v roce 1763 a sleduje namáhavý život Mozartovy rodiny na cestách kočárem z jednoho královského dvora na druhý, kde šlechta žasne nad zázračným talentem mladého Wolfganga. Ale skvělá zpěvačka, cembalistka, houslistka Nannerl, Wolfgangova o pět let starší sestra, byla jako první známa jako zázračné dítě rodiny. Na začátku filmu ještě pořád vystupuje jako doprovod Wolfganga, i když zastíněna a upozaděna jeho rostoucí slávou. Její otec se podřizuje společenskému zřízení „pro její vlastní dobro“ a zakáže jí pokračovat ve hře na housle a skládání, přičemž důvěrně přisuzuje talent Nannerl svojí ženě. Nannerl popuzují omezení, která jí ukládá její pohlaví a užírá se svými vyhlídkami.) (19:00)
    8.-9.9. – Lucerna – Kůže, kterou nosím (režie: Pedro Almodóvar) (Dvanáct let po smrti manželky, jež zahynula v explodujícím autě, se renomovanému plastickému chirurgovi Robertu Ledgardovi podařilo vyvinout odolný typ kůže, který by byl býval jeho milovanou zachránil. Šarmantní muž posedlý ideou, jež sahá za hranice bioetiky, se nenechá spoutat skrupulemi ani v okamžiku, kdy se rozhodne svůj vynález testovat. V příběhu, v němž hraje zásadní roli chladně vykalkulovaná a precizně provedená pomsta, Almodóvar za scenáristické pomoci bratra Agustína suverénně kombinuje časové roviny, mezi něž rozpíná svá témata vášně, tělesnosti a pohlavní identity. Jeho devatenáctý film je opět sofistikovanou poctou filmu, tentokrát Hitchcockovi, Buñuelovi či hororu Georgese Franjua Oči bez tváře.) (18:15, 20:45)
    5.9. – Ponrepo – Stalker (režie: Andrei Tarkovsky, Něm./Rus., 1979, 163 min. Dobrodružný) (Kultovní filozofické science-fiction podle předlohy bratrů Strugackých.) (20:00)
    6.9. – Ponrepo – Pásmo filmů – základy filmové gramatiky (14:45)
    5.9. – Ponrepo – Dokumentární pondělí – 48 (režie: Susana de Sousa Dias, Portugalsko, 2009, 53 min. Dokument) (48 let ovládal tichý diktátor Salazar Portugalsko a jeho kolonie - výpovědi obětí režimu o letech strávených ve vězení režisérka inovativně spojuje s fotografiemi z archivů tajné policie PIDE.) (20:30)
  • Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
    5.9. – Agharta – Ondřej Kabrna trio (21:00)
    6.9. – Agharta – Jazz Efterrätt (21:00)
    7.9. – Agharta – Martin Brunner Trio (21:00)
    8.9. – Agharta – Jan Spálený & A.S.P.M.  (21:00)
    9.9. – Agharta – Balzar Robert Trio (21:00)
    6.9. – Blues sklep – The Update (21:00)
    7.9. – Blues sklep – Umg Blues Jam Session (21:00)
    9.9. – Blues sklep – Kujooni (21:00)
    11.9. – Blues sklep – Orpheovi Bardi (21:00)
    6.9. – Jazz Dock – Jeff Ballard Trio feat. Miguel Zenon, Lionel Loueke (22:00)
    7.-8.9. – Jazz Dock – J.A.R. (22:00)
    9.9. – Jazz Dock – Justin Lavash (19:00)
    11.9. – Jazz Dock – Mocca Malacco (22:00)
    5.9. – Jazz klub Ungelt – Los quemados (21:15)
    7.9. – Jazz klub Ungelt – Petr Zeman Jazz Quintet (21:15)
    8.-9.9. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:15)
    11.9. – Jazz klub Ungelt – Tereza Rajnincová Band (21:15)
    6.9. – Jazzboat – Jan Smigmator Quartet (20:30)
    7.9. – Jazzboat – Ondřej Kabrna trio (20:30)
    8.9. – Jazzboat – Stan the man (20:30)
    11.9. – Jazzboat – Rajnošek B.AND (20:30)
    6.9. – Reduta – František Kop Quartet (21:30)
    9.9. – Reduta – Filip J. Big Band (21:30)
    7.9. – Stará Pekárna, Brno – Line out (20:00)
    9.9. – Stará Pekárna, Brno – Maria Doyle Kennedy (20:00)
    6.9. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
    7.9. – U malého Glena – Rene Trossman Band (21:30)
    8.9. – U malého Glena – Marcel Flemr Blues Band (21:30)
    9.9. – U malého Glena – Rosťa Fraš Q (21:30) 
  • Kluby - cizina:
    5.9. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Michel Legrand Trio (19:00, 21:30)
    8.-11.9. – Blue Note New York, USA – Regina Carter (20:00, 22:30)
    8.9. – Twins Jazz, Washington, USA – Outlaw Collective (20:00, 22:00)
    9.-10.9. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Incognito (20:00) Hudební festivaly:
    9.-11.9. – Grabštejn worldfest, Hrádek nad Nisou (info: http://www.stek.cz/worldfest-2011)
  • Tanec a experimentální divadlo:
    Druhý ročník Festivalu tanečních filmů představí na plátně slavné světové choreografy, například Pinu Bausch, Sashu Valtz, Lloyda Newsona, Alaina Platela nebo Sidi Larbi Cherkaouiho. Největším lákadlem jsou premiérové uvedení 3D filmu Pina.
    10.-11.9. – Duncan centre – Á perte de vue (Byla tu geneze jako počátek všeho a apokalypsa jako konec všeho.) (20:00)
  • Multižánrové festivaly:
    8.-11.9. – Festival tanečních filmů, Praha, kino Atlas a Světozor (info: http://www.tanecnifilmy.cz/)
  • Divadla:
    Novinkou divadelního a filmového režiséra Miroslava Bambuška bude inscenace Uran, kterou právě chystá v bunkru bývalého velení protivzdušné obrany Československa. Premiéra se chystá na nedělí 18. září.
    5.9. – Divadlo Bez zábradlí – Marius von Mayenburg: Ksicht (režie: Kateřina Iváková) (Lette je spokojený a šťastný muž až do chvíle, kdy zjistí, že je odpudivě škaredý. Rozhodne se pro řešení, které změní jeho život a životy těch okolo něj. KSICHT nabízí nevšední a humorný pohled na současnou posedlost vzhledem, kdy je krása ceněna nadevše aniž by se kdokoli ptal, na co krásu vlastně potřebujeme, a zdali vůbec je krása tou poslední a jedinou podmínkou ke štěstí.) (19:00)
    6.9. – Divadlo Bez zábradlí – Milan Kundera: Jakub a jeho pán (režie: Ivan Rajmont) )( Vtipná, hravá, moudrá komedie, jízlivá variace na Diderotův román Jakub Fatalista. Setkání dvou epoch, dvou žánrů, dvou autorů, nezapomenutelného sluhy Jakuba a jeho pána. Příběh o přátelství, lásce, zradě a také o cestě. Putování za tím, kdo jsme a co určuje naše kroky.) (19:00)
    7.9. – Divadlo Bez zábradlí – Michael Frayn: Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu (režie: Jiří Menzel) (Komedie světoznámého dramatika o tom, že dělat legraci není žádná sranda. Úsměvný pohled do divadelního zákulisí těsně před premiérou.) (19:00)
    8.9. – Divadlo Bez zábradlí – Alan Ayckbourn: Kdes to byl(d) v noci? (Situační komedie z pera úspěšného současného britského dramatika Alana Ayckbourna o tom, že odpověď na otázku "Kdes to byl(a) v noci?" může být za jistých okolností v manželství jedna z nejtěžších.) (19:00)
    9.9. – Divadlo Kolowrat – Blackbird (Dramatické setkání muže a ženy, které kdysi pojila velká láska a za kterou muž zaplatil několikaletým vězením.) (19:00)
    8. a 10.9. – Divadlo na Vinohradech – J. Lynn, A. Jay: Jistě, pane ministře (režie: Martin Stropnický) (Děj se skládá z řady epizod, které spojuje prostředí vysoké britské politiky se všemi jeho zákulisními intrikami a manévry. Situace, charaktery a vztahy jsou však natolik typické, že českému divákovi nemohou nepřipomenout komické aspekty "tolik blízké reality" české politické scény.) (19:00)
    9.9. – Divadlo na Vinohradech – Oscar Wilde: Ideální manžel (režie: Jana Kališová) (Hlavní postavou je Lord Arthr Goring, vtipný a obratný glosátor světa "duchaprázdných krasavců", společenské smetánky, která ho obklopuje a na které je svým společenským postavením víceméně závislý. Přestože on sám je okolím vnímán jako ohromně zábavný a duchaplný společník, velice jasně si uvědomuje přetvářku a omezenost postojů i chování lidí, kteří svět intikánů a intrikaření tvoří.Wilde měl neobyčejný talent a nevšední schopnost obratně rozvíjet komediální situace, které navíc naplňuje osobitým, nezaměnitelným humorem, v případě Ideálního manžela velice ironickým až sarkastickým.) (19:00)
    10.9. – Divadlo Rokoko – PREMIÉRADavid Auburn: Důkaz (režie: Ondřej Zajíc) (Po smrti význačného matematika, jehož genialita se k stáru proměnila v šílenství, je v jeho pozůstalosti nalezeno dílo, které posouvá matematické myšlení. Matematik, který má pozůstalost na starosti, musí rozhodnout, jestli dílo skutečně vytvořil zesnulý vědec, nebo jeho dcera, která, jak se zdá, zdědila otcův talent. Zdědila také dispozice k duševní chorobě? Dá se jí věřit, když tvrdí, že úlohu vymyslela ona? Zoufalé hledání nepopiratelného, jediného a nezpochybnitelného důkazu ústí v poznání, že i kdyby se všechno na světě dalo spočítat, zdokumentovat a převést na numerické hodnoty, vždycky zůstane ještě něco...) (19:00)
    9.9. – Divadlo V Řeznické – Francesco D´Alessandro: Římské noci (režie: Abeis Gregory) (Příběh vypráví o třicetiletém přátelství mezi americkým dramatikem Tennessee Williamsem a italskou herečkou Annou Magnani. Hra začíná koncem čtyřicátých let minulého století, kdy se Williams během svého pobytu v Římě konečně setká s herečkou, pro niž touží psát. Prakticky ihned najdou porozumění jeden pro druhého a tak v období, které následuje, předkládá autor divákům životní peripetie obou umělců.) (19:30)
  • Divadelní festivaly:
    do 31.12. – České divadlo 2011 (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)


 

PŘES TRNAVU DO BERLÍNA (3)

Přesouvat se z Göttingenu do Berlína (cca 300 km) v neděli okolo poledne je asi kravina. Buď se vraceli lidi z dovolených, nebo já nevím co, ale dost často jsme stáli uprostřed tří proudů aut a čekali, případně se pomaličku posouvali. Nic moc, pocit bezmoci. Oč lepší bylo bloumat po poli a hledat krávy...

Berlín je město blázinec. Obrovskej.

Ale díky tomu, že má dobře vyřešenou síť městské dopravy, stačí si koupit za 6, 80 EUR lístek a můžete až do 3:00 hod. do rána jezdit rychlovlakem na venkov, po městě pak U-Bahnem, S-Bahnem, autobusy a v jednom úseku to platí dokonce i na loď.

Člověk ani nemusí mít plán, stačí se projíždět nazdařbůh a vždycky se dá něco objevit. Obzvlášť cestování poschoďovými autobusy, to je vynález.
Měli jsme dva dny času a tak jsme navštívili aspoň muzeum Salvadora Dalího, kde se samozřejmě nesmělo fotit.

S Petrou jsme pak bloumali po městě a objevili podezřelou budovu. Tvářila se jako normální výšková budova uprostřed města.

Byla ale divná, nejdřív se nám zdálo, že vršek je namalovanej.

 

Při pohledu z menší vzdálenosti bylo jasno – lešení, obalené obrovským plátnem, uvnitř nebylo nic. Jestli proto, než se seženou peníze na stavbu, aby to neuráželo estetické cítění návštěvníků Berlína – těžko říct. Ale pokrýt tak obrovskej barák plátnem, to muselo být pěkně drahý.
Petra nás pak zanechala ve městě a odjela domů, že abychom si užili Berlína. Zajeli jsme si ještě kousek metrem do východního Berlína a pak jsme měli co dělat, abychom trefili za Petrou a Jannem, protože vlaky večer zrovna moc často nejezdí a najít ten správnej na hlavním nádraží, to byla práce skoro detektivní. V místnosti, kde se prodávají lístky, se tvářili, že se stala nějaká chyba a posílali nás na informace. Ty jsme ale nějak nemohli najít – Haupt Bahnhof je totiž několikaúrovňová záležitost, kde se člověk docela naběhá, pokud neví přesně, kam se má vrtnout. Nakonec nám poradila úplně obyčejná hodná tetička v uniformě nádražní zřízenkyně a poslala nás do správnýho vlaku. Nějak si nedovedu představit, že bych žila v tak obrovským městě, Brno je tak akorát!

V RAJHRADĚ V KLÁŠTEŘE V NEDĚLI ODPOLEDNE

pořádala PCK Lomnice vernisáž výstavy obrazů a fotografií stréca Pavliše. Prostředí velmi důstojné, lepší místo si ani nedovedu představit.

Přišli stréci, tetiny a přátelé, dokonce i význační představitelé Zweisteinovy patafyzické university!

Dámy připravily parádní občerstvení a stréc Adámek dodal burčák a víno z Moravské vinotéky.

Z původně ohlášeného vystoupení CKK Bandu zbylo duo Dada & Jirka, protože Jurůji svorně podlehli chorobám. Na chodbě kláštera jsme objevili ukázkové honkytonk piáno, pomocí něhož a cestovní varianty bicích, jsme se pokusili o dotvoření atmosféry.

Stréc Klapetek vystoupil za katedru strécovské filosofie a provedl rozbor techniky malby. Pohovořil zasvěceně o použití špachtle, ke kterému se mnozí Mistři museli uchýlit následkem nedostatku štětců, způsobeném kuním morem.

Odhalil dokonce i to, o čem si asi povídají čtyři postavy na jednom z obrazů.

Stréc Smolka vzpomněl na podnětné zážitky se strécem Pavlišem a připomněl několika historkami jeho čisté patafyzické smýšlení.

Výstava potrvá až do 30. 10. 2011 – viz pozvánka. Do Rajhradu je to vlakem, případně na kole z Brna kousek!

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

4. 9. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš