prase č. 38

Rainbow
(BEACH)

Noc v kamenným domečku nám udělala dobře, uschnulo stanstvo, taky botečky a trička. Po brzkém ranním vstávání a po krmení vyžranejch delfínů jsme vyrazili na poloostrov s poeticky básnicko-turistickým názvem Rainbow beach. Když už jsme si užívali jako masňáci v postýlkách, a ne na holé zemi ve spacáku, tak jsem se rozhodli pro další prasárnu, našli jsme si takovej bufýtek Fish and chips. A vybrali všelijaký dobroty z mořskejch potvor. Hned jak jsme se do jídla pustili, všecko ptactvo se slétlo a číhalo na jakoukoliv nepozornost, by nás o ty dobroty připravilo. Nejroztomilejší byl Borýsek, kterej do sebe tlačil pod velkým tlakem próny a chapadla z chobotniček, tekl po něm lůj jako po rožněným praseti, slastně přivíral oči a cedil skrz plnou tlamičku: "..mmmmmm, delišes..." Radostné krmení zvěře však taky skončilo.

Mořské potvory jsou lahůdka, akorát někdy odolávají pomocí všelijakých rafinovaných šlupek.

Zase jsme měli velký oči, australský porce jsou prostě pro mastodonty, dali jsme si 5 jídel pro 8 lidí a jednu dávku nebezpečných hranolků navíc. Díky Jirkovi a Honzovi však nezbylo ani ň.

Olina žere taky dost nezřízeně, ale má to těžší, protože si uřízla v pralese prst.

Pták si nás prohlíží zlým krhavým okem, ale moc jídla nezbylo.

Naskákali jsme do auťáku a jedeme dál. Tentokrát řídím já, hned, jak vyjedem od zbytků od oběda, tak trhám asfalt, protože to auto je na můj vkus hodně silný, žádná stará škodovka. Řídit po druhé straně není tak hrozný, jak si člověk představuje, je to takové skoro normální. Co však je neomluvitelné, je to, že nejen je volant na druhé straně, ale i ty podělaný páčky jsou prohozený. Tohle auto je celý pro Austrálii. Helenino Volvo je daleko příjemnější, protože výrobce vzal celej balík s volantem a namontoval doprava. Takže hodit blinkr je blinkačka.

20 kilo nehořlavýho, ale docela voňavýho dřeva za 8 dolarů.

Bydlení je hotové za pár minut, každej ví, co má dělat a eště to klidně dělá. V pozadí si Jirka udobřuje Olinu, protože ji nějakou poznámkou nasral.

Boris se oblíkl do kompletku z kokosovýho ořechu. Je to hodně zajímavý produkt. Ořech kokosovej sice ještě zdaleka nebyl zralej, ale už v něm bylo skoro všecko, co je v dosplěým kokosovi. Děcka ten kokos rozebíraly a rozbíjely asi dvě hodiny. Velmi odolná balící technika.

Tahle KIA z půjčovny má páčky po australsku správně, takže dodržuju téměř důsledně rituál, že než odbočím, tak si prvně umeju stěračem přední okno. Skoro dycky. Pustit stěrač, vypnout stěrač, pustit blinkr a odbočit. Olina je mírně ostražitá, protože je pro ni prostě nepochopitelný, že si nezapamatuju ani ty páčky, tak co ty další důležitý hejbátka. Jet vlevo je v pohodě, ale co mi dělá velké problémy a cítím se při tom jako zločinec, když se musím pustit po kruhovým objezdu po směru hodinovejch ručiček. To mi připadá fakt hustě ujetý a zločinný, ale co, kruháky jsou nejbezpečnější součástí silniční dopravy.

Tahle lodička jezdí sem a tam mezi ostrůvkem a polopevninou, převáží nadržené ofrouďácké řidiče. Na tom ostrově se smí jezdit autem po písku. Objedeš si jednou dvakrát ostrov v písku, auto trošku drcá, sem tam uvíznou a pak zase honem na lodičku a do karavanu pustit televizi a sežrat obrovský stejk.

Unavenej krokodýl.

Vzteklí alfa řidiči v Česku na ně nadávají, ale mně baví. Taky proto, že když nevíš kudy kam, můžeš si pojezdit po kruháku několikrát dokola a mezitím si cestu v klidu promyslet a cedulky přečíst. Když pak (je to automat) na rychlou Heleninu výzvu prudce musím odbočit vpravo, tak neposedná levá noha, která je zvyklá na tupé mačkání spojky a je v automatu děsivě nevyužitá, se dere k pedálku. Ten tam není, ale brzda je dost široká, a tak si levá noha taky užije. Auto brzdí. Hodně prudce brzdí, tu blbou nohu ani nemůžu sundat z brzdy, protože nemá ten správnej cit. Blbá spojková noha. Nic se neděje, jen jsme zastavili. Kdyby tam skočil klokan nebo potkan, taky bych zastavil, ale pravou. A určitě prudčeji. Jenže Olina ví svý, když nevím, kde je blinkr, tak tohle brždění je taky projev hazardního ježdění. Pronese jen sarkasticky: "Dědku! Co blbeš! Chceš nás zabít?"

Toto divné je živé.

I po autě může zůstat hezko.

Ten samý písek, ty samé podmínky a přesto je vlnka pokaždé jiná, někdy za to může list ze stromu, jindy mušlička a někdy je to jen tak samo od sebe. Já vím, matematikům by se to líbit nemuselo. Ale Honza například má vystudovanej MATFYZ a líbí se mu to.

Vjíždíme na poloostrov, kde už je ta slavná duhová pláž. Na obrázcích to vypadá lákavě, ale znáte ty pohlednice a bedekry, všecko je tam schválně hezčí než doopravdy. Ale oblast se jmenuje Cooloola a to se mi líbí, i kdyby tam bylo hnusně. Jenže není. Za prvé je hodně znát, že jsme na severu, že je tu výrazně tepleji než v Evans Head. Z Tin Can Bay je to jen co by kamenem dohodil, ale musíme po silnici, přes moře to nejde. Vítá nás typické australské městečko.

Svět je plný symbolů.

Hned u vjezdu je úřadovna, kde si koupíme plac na dva stany a 20 kilo téměř nehořlavýho dřeva na ohýnek. Mají to tu docela dobře vymyšlený. Dřevo v lese se brát nesmí, ani klacíky (to se zas tak moc nedodržuje, ale neplení tam nikdo). Jedeme až na úplnej koneček poloostrova, najdeme si krásné místečko mez karavanama a stanama, se všema se pozdravíme, za pár minut už máme "střechu" nad hlavou. Všecko tu voní jako na Rujáně v NDR. Jdeme na výlet po okolí. Je to tu krásné, moře slané. Jirka kreslí do písku kraviny a moře mu je maže pod rukama, Jirku baví zmarné věci. Jirka rád tvoří v místech, kde jeho dílo nikdo neuvidí. Jen si tak tvoří pro sebe, na nadšené diváky a áchající příbuzné kašle zcela zvysoka. Chybí mu hrdost Heleny Vondráčkové.

Těžko se smiřuju s tím, že tohle je náhoda.

Austrálie je velmi čistá země. Je to taky trochu tím, že na málo lidí je hodně kilometrů půdy, prostě není v lidských silách to pořádně zasvinit. Kromě toho se docela snaží, aby to zasraný nebylo ani tam, kde je víc lidí pohromadě. Přesto se sem tam najde nějakej bordel. Buď je to tím, že jsou stejný jako my tady u nás, ale napadá mě sprostá myšlenka, že Čechů, Slováků, Bulharů a dalších národností ze zasviněné Evropy je tu hodně. Ale ne, budu k nám tentokrát hodnej, tenhle bordel je vytvořen rukou australskou a hotovo.

Kámásutra.

Na tom nejvíc vystouplým výběžku jezdí loď, která má předek stejnej jako zadek. Jezdí sem a tam, naproti je písečnej ostrov, kam se jezdí vyřádit řidiči s auťákama s náhonem na všecky kola. Je tu i půjčovna s teréňákama. Prý by nás tam vzali na procházku zadarmo bez auta, jsou prej hodní, ale nevyšlo nám to. Děti jsou nadšené, že si můžou šťourat klackama do očí. Fotím jako potrhlej. Za chvíli se slunko rozhodne, že toho bylo pro dnešek dost, obarví kýčovitě oblohu, zesiluetí stromy, pár minut milostivě počká, až si to nafotím, a pak už je tma. Jdeme do tábora. Pokoušíme se rozhořet ohýnek, ale nejde nám to, a to ani, když nám hodní sousedé půjčí sekyrku. Karel May by se z nás posral smíchy. V nikom z nás prostě není skovanej Vinetou, ale nakonec dřevo přece jen chytne. Sedíme u ohýnku, kecáme kraviny a je nám dobře.

Helena tu sice žije už třetím rokem, ale stále ještě na ty krásy čučí s otevřenou hubou. A nebo je to něčím jiným?

A hrdý Buddha žes vydržel, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí... nebo tak nějak to bylo v té příšerné povinné básničce od Stáni Kostky Nojmana.

Pár minut západu na východním pobřeží Austrálie.

Blbé místo k parkování, mořská voda dokáže i takové předměty rychle rozmělnit v původní prvky.

V Austrálii se hodně chodí bosky. Je to fajn, je to zdravé a zkouším to provozovat i tady v Česku, ale čučí na mě jako na podezřelé hovado. Asi si na ty pohledy klidně zvyknu.

Jídlo ze všeho dohromady na našem nalezeném vařiči.

Večerní idylka. A pak šupky děti do postýlek, dědek bude vyprávět pohádku. Třeba o tom, jak ....

Teď jsem si vzpomněl, že mi z toho výletu vypadl jeden důležitej úsek, a sice ten, kdy Bobík našel kokos nezralý a odvlekl ho až do tábora a tam ho pár hodin rozbíjeli. No tak teda jindy. A nebo zapomenu, možný je všecko. Obloha je plná hvězd, měsíc svítí jako blázen, jdu vykecat dětem do hlavy díru příběhem o Babl Bibl Bablovi. Pak se pokouším fotit noční moře. Dopijeme krabicové dobré portské. Ráno máme naplánovaný výlet na tu duhovou pláž, na tu velkou dunu z průvodcůs. Těšíme se tak, že z toho usneme.

Tuhle si udělám velikou. Expozice určená poučeným odhadem. Cca 3 minuty.

Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:

Hell&Dr - Austrálie (2011): (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010): (1) (2) (3) (4) (5) (6 ) (7) (8) (9 ) (10) (11 ) (12) (13) (14 ) (15 ) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26) (27)
Jan NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6 ) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty: (1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)

Galerie hlavního města Prahy - Městská knihovna, KONEC AVANTGARDY? / Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (do 25.9.2011)
Výstava představuje české výtvarné umění z let 1938–1948, jak se profilovalo vůči nacistické pseudokultuře a v poválečném období vůči protokomunistickým tlakům. Její koncepce je tedy zaměřena nejen na zatím nedostatečně zpracované období českých dějin umění, na jeho slavné i dosud málo známé umělce, ale i na společenské souvislosti, které autoritativně omezovaly svobodný proces tvorby, přirozenou komunikaci a kontakty se zahraniční scénou. Výstava proto vůbec poprvé prezentuje prostřednictvím fotografické dokumentace monstrózní nacistické výstavy a další aktivity tohoto druhu v Čechách a na Moravě.

Czech Photo Gallery, FOTOGRAF ROKU – JOE KLAMAR (do 30.9.2011)
Výstava výjimečné osobnosti současné fotoreportáže, šéfreportéra Agence France Presse pro střední Evropu, držitele titulu Fotografie roku Czech Press Photo 2009 a řady dalších ocenění, který běžné situace fotografuje vždy „trochu jinak“, a tak se stává autorem špičkového obrazového zpravodajství s vysokou estetickou a emoční hodnotou. Výstavou Joe Klamara zahajuje činnost nová pražská fotogalerie CZECH PHOTO GALLERY v partnerství s firmou NIKON.

Galerie hlavního města Prahy - Dům U kamenného zvonu, ANDREAS FEININGER / That’s Photography (do 23.10.2011)
Andreas Feininger, syn významného malíře, je proslulým světově oceňovaným fotografem. Studoval a působil v Evropě, v roce 1939 Feininger emigroval do Spojených států, kde se proslavil svými dynamickými černobílými fotografiemi New Yorku čtyřicátých let, v nichž zachytil rušný život velkoměsta odehrávající se na pozadí působivých architektonických dominant. Feininger byl nejen výborným fotografem na volné noze, ale stejně tak vynikajícím učitelem. Vedle příruček napsal více než 40 knih o fotografování, které byly přeloženy do 13 jazyků. Andreas Feininger dokončil životní pouť roku 1999 v New Yorku. Rozsáhlá výstava v Domě U Kamenného zvonu představující takřka tři stovky černobílých fotografií je pozoruhodnou sondou do tvorby tohoto slavného tvůrce.

Pier Paolo Pasolini: Zuřivý vzdor
Pasolini (1922-1975) byl v českém prostředí doposud znám hlavně jako vynikající filmový režisér. Nicméně dílo tohoto velmi plodného autora zahrnuje i romány, poezii, scénáře, krátkometrážní a povídkové filmy, divadelní hry, eseje, překlady a též příležitostné malby. S odstupem téměř šestatřiceti let od Pasoliniho násilné smrti se kromě filmové tvorby považuje za nejlepší a nejvýznamnější autorova tvorba básnická a esejistická. Pasoliniho poetika čerpá ze zdánlivě nesourodé kombinace hlubokého ponoru do skutečnosti a pokročilého abstraktního myšlení, hlavním Pasoliniho zájmem je člověk, jeho postavení ve společnosti, jeho hodnoty, vzhled a chování, místo, kde žije, síly, které ho formují, a moc, jež ho deformuje.

Jeden z nejlepších kytaristů několika desetiletí Ry Cooder vydává desku Pull Up Some Dust and Sit Down. Na ní se vydává na pomezí Texasu a Mexika, tedy ke stylu zvanému Tex-Mex a také ke kořenům americké hudby, blues, folku a gospelu. Producentem čtrnácti skladeb je sám Cooder.

„Abychom byli básníky, potřebovali bychom mnoho času; hodiny a hodiny samoty.“ (Pier Paolo Pasolini)
Kina:
19.9. – Aero – Jmenuji se Oliver Tate (režie: Richard Ayoade, VB/USA, 2010, 97 min, Komedie) (Chytrá britská komedie o ztrátě panictví a záchraně jednoho manželství. Patnáctiletý Oliver Tate má dva cíle: zachránit manželství svých rodičů za pomoci pečlivě promyšleného plánu a přijít o panictví před svými narozeninami.) (20:30)
20.9. – Aero – Lidice (režie: Petr Nikolaev, ČR/Pol., 2011, 110 min. Válečný) (Příběh obyčejných lidí, kteří se náhodou připletli do cesty dějinám.) (20:30)
21.9. – Aero – Mechanický pomeranč (režie: Stanley Kubrick, VB, 1971, 131 min. Krimi) (Chuligán a týpek s buřinkou na hlavě má svůj vlastní styl, jak se dobře pobavit. Obvykle však s tragickými následky pro ostatní. Alexova proměna z amorálního fracka v řádného občana s vymytým mozkem a zase zpátky, je základním kamenem šokující futuristické vize budoucnosti, jež je Kubrickovou adaptací novely Anthonyho Burgese.) (18:00)
24.9. – Aero – Melancholia (režie: Lars von Trier, Dán./Švé./Fr./Něm./It., 2011, 130 min. Drama) (Začíná to honosnou svatbou, končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera vypráví uhrančivý příběh dvou sester, z nichž ta mladší se zrovna vdává a stává se čerstvou matkou.) (18:00)
19.-21.9. – Evald – Kůže, kterou nosím (režie: Pedro Almodóvar, 2011, Šp., 118 min. Drama) (Dvanáct let po smrti manželky, jež zahynula v explodujícím autě, se renomovanému plastickému chirurgovi Robertu Ledgardovi podařilo vyvinout odolný typ kůže, který by byl býval jeho milovanou zachránil. Šarmantní muž posedlý ideou, jež sahá za hranice bioetiky, se nenechá spoutat skrupulemi ani v okamžiku, kdy se rozhodne svůj vynález testovat. V příběhu, v němž hraje zásadní roli chladně vykalkulovaná a precizně provedená pomsta, Almodóvar za scenáristické pomoci bratra Agustína suverénně kombinuje časové roviny, mezi něž rozpíná svá témata vášně, tělesnosti a pohlavní identity. Jeho devatenáctý film je opět sofistikovanou poctou filmu, tentokrát Hitchcockovi, Buñuelovi či hororu Georgese Franjua Oči bez tváře.) (15:30,18:00,20:30)
20.9. – Oko – Win Win (režie: Tim McCarthy, USA, 2011, 106 min. Komedie) (Život je hra s pravidly. Ale jsou tu i výjimky.) (20:30)
20.9. – Ponrepo – Pásmo filmů – Kurs filmové historie: David Wark Griffith / Zrození národa / Intolerance (Němé filmy s hudebním doprovodem.) (14:45)
22.9. – Ponrepo – Hvězdy velkého vozu (režie: Luchino Visconti, It., 1965, 95 min. Psychologický) (Dramatický obraz rodinných vztahů poznamenaných rasovou perzekucí z válečných let.) (17:30)
23.9. – Ponrepo – Řím (režie: Federico Fellini, It./Fr., 1972 min. Komedie) (Film je vyznáním lásky ke krásnému i rozporuplnému velkoměstu a jeho jedinečným obyvatelům i vyjádřením obdivu k jeho historii. Mozaika obrazů, faktů i fantazie má autobiografický základ. Chlapec z Rimini, pro kterého je Řím téměř legendárním městem z vyprávění, se s tímto velkoměstem setkává jako mladý muž a ihned je pohlcen jeho pulzujícím životem, vtažen „do víru velkoměsta".) (20:00)
19.9. – Světozor – Dokumentární pondělí – Home (režie: Yann Arthus-Bertrand, Fr., 2009, 120 min. Dokument) (S prací mezinárodně uznávané fotografa Yanna Arthuse Bertranda jste se mohli v posledních letech setkat v průběhů výstav Země seshora či Země krásná neznámá, jež byly instalovány v pražských ulicích. Na svoji fotografickou práci navázal dokumentárním filmem Home. Cesta po 50 zemích je ódou na krásy a jemnou harmonii naší planety.) (20:30)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
19.9. – Agharta – Limited Edition (21:00)
20.-21.9. – Agharta – Jiří Stivín & Co. (21:00)
22.-23.9. – Agharta – Stěpán Markovič & Jazz face (21:00)
24.9. – Agharta – Emil Viklický Trio (21:00)
25.-26.9. – Agharta – František Uhlíř trio (21:00)
27.9. – Agharta – Madfinger (21:00)
19.9. – Blues sklep – Lenya Band (21:00)
25.9. – Blues sklep – Robert Pospíš & Martin Sillay a Diana Mašlejová (21:00)
19.9. – Jazz Dock – Jakub Doležal Quartet (22:00)
20.9. – Jazz Dock – Rene Trossman Band (22:00)
21.9. – Jazz Dock – Noční Optika (19:00)
23.9. – Jazz Dock – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (22:00)
19.9. – Jazz klub Ungelt – The Blues Wave (21:15)
20.9. – Jazz klub Ungelt – Blues Bond (21:15)
21.9. – Jazz klub Ungelt – Lukáš Martínek Private Earthquake (21:15)
22.-23.9. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:15)
19.9. – Jazzboat – Gumbo a Ondřej Konrád (20:30)
20.9. – Jazzboat – Jan Smigmator Quartet (20:30)
22.9. – Jazzboat – Stan the man (20:30)
25.9. – Jazzboat – Los Quemados (20:30)
21.9. – Reduta – Latin Wave (21:30)
25.9. – Reduta – Emil Viklický Trio (21:30)
20.9. – Stará Pekárna, Brno – Tres Quatros Quintet (20:00)
22.9. – Stará Pekárna, Brno – Di Grine Kuzine (20:00)
20.9. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
21.9. – U malého Glena – Rene Trossman Band (21:30)
22.9. – U malého Glena – Ivan Vrána Blues Band (21:30)
23.9. – U malého Glena – Los quemados (21:30)
21.9. – Vagon – Radim Hladík & Blue Effect (21:00)
Kluby - cizina:
20.-21.9. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Booker T. Jones (19:00, 21:30)
20.9. – Blue Note New York, USA – Kenny G (20:00, 22:30)
25.9. – Twins Jazz, Washington, USA – Memphis Gold (20:00, 22:00)
20.-24.9. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – J.T.O. (20:00)
Tanec a experimentální divadlo:
Španělský taneční fenomén, choreografka Sol Picó, přijíždí se svým ansámblem poprvé do České republiky. Na nové scéně ND vystoupí s živelnou choreografií Muší jezero, která v sobě kloubí taneční představení s divokým rockovým koncertem.
22.9. – Divadlo Ponec – Fg = G[(m1m2)/r2] (choreografie: Bára Látalová) (Pohyb tam a zpět v gravitačním poli – až na výjimky.) (9:00 a 11:00)
19.9. – Nová scéna, hostuje Sol Picó Dance Company – Muší jezero (Muší jezero je unikátní a působivou inscenací. Kloubí fyzické divadlo se syrovostí a energií rockové show. Živá kapela se na jevišti mísí s tanečníky, v inscenaci zazní vše od rock´n´rollu přes blues až po ohnivé flamenco. Strohá scénografie bez množství rekvizit a dekorací dává vyniknout obsahu a výkonům performerů, umožňuje divákovi i účinkujícím dostat se pod povrch, až na kost.) (20:00)
Multižánrové festivaly:
do 22.9. – 4 + 4 dny v pohybu, 16. ročník festivalu současného umění, Praha (info: http://www.ctyridny.cz/)
Divadla:
22.-23.9. – ABC – Willy Russell: Shirley Valentine (režie: Zdeněk Kaloč) (One woman show Simony Stašové. Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. Odjede na dovolenou do míst, kde se pěstuje vinná réva a tam začíná nový život…) (19:00)
24.9. – ABC – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
19.9. – Činoherní klub – Yasmina Reza: Bůh masakru (režie: Ondřej Sokol) (Jsme lidé kultury, rozumu, anebo jsme jen bezmocné individuální oběti svých pudů? Hra, během níž se bortí očekávané stereotypy chování: do lehkosti konverzační frašky čím dál víc prosakuje podvědomí aktérů a před námi se odkrývají tajené animozity života v páru, faleš leckterých kulturních a morálních klišé i dravčí podstata existenčního boje.) (19:30)
22.9. – Činoherní klub – Milan Kundera: Ptákovina (režie: Ladislav Smoček) (Pravda je ukrytá tak hluboko, že je úplně neškodná a nemusí nám na ní vůbec záležet.) (19:30)
22.9. – Dejvické divadlo – Spřízněni volbou (19:30)
25.9. – Divadlo Bez zábradlí – Bernard Slade: Další roky ve stejnou dobu (režie: Jiří Menzel) (Volné pokračování úspěšné sexkomedie Každý rok ve stejnou dobu.) (19:00)
22.9. – Divadlo Komedie – PREMIÉRA – Agnes (20:00)
23.9. – Divadlo Komedie – Petr Handke: Podzemní blues (režie: Dušan D. Pařízek) (Společnost uživatelů městské hromadné dopravy si cestu útrobami džungle velkoměsta krátí čtením, tlacháním, civěním.) (20:00)
20.9. – Divadlo na Vinohradech – J. Lynn, A. Jay: Jistě, pane ministře (režie: Martin Stropnický) (Děj se skládá z řady epizod, které spojuje prostředí vysoké britské politiky se všemi jeho zákulisními intrikami a manévry. Situace, charaktery a vztahy jsou však natolik typické, že českému divákovi nemohou nepřipomenout komické aspekty "tolik blízké reality" české politické scény.) (19:00)
21.9. – Divadlo v Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – Igor Bauersima: Norway Today (režie: Jakub Špalek) (Končím se životem. Půjdeš se mnou? Smile. Kam jdeme? Do sněhu.) (19:30)
Divadelní festivaly:
do 31.12. – České divadlo 2011 (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)

Milí přítelé,
srdečně zveme všechny věrné i nevěrné příznivce naší kapely na náš OVĚŘOVACÍ KONCERT s pravým bio babím létem. Koncert začíná ve středu 21.9.2011 od 19:30 na našem oblíbeném podiu v
sále Café Práh, Vaňkovka 1.http://www.cafeprah.cz/kalendar Přijďte v hojném počtu prozkoumat naši hudební formu těsně před vstupem do nahrávacího studia, protože "Zpětná vazba je důležitá," jak pravil Jimmi Hendrix.
Těšíme se na Vás, za Black Uganda Choir
Tomáš Drtílek a Richard Lank

MĚLI JSME NA NÁVŠTĚVĚ